Pokyny k práci s texty:

Na začátku přípravy si podle vylosovaného tématu sami vyberete 1 text (nebo blok textů k jedné sadě otázek). Zda se dostaneme k textům dalším, to bude záležet na průběhu zkoušky (pokud se rozvine dostatečně bohatá diskuse nad Vámi zvoleným úryvkem, tak to bude stačit). Samosebou se rozumí, že k tématu budete moci zmínit i vhodné knihy z vaší osobní četby a stručně nám je představíte.

Upozornění: Pokud bude některá otázka tažena velmi často, můžeme do ní přeřadit některé vhodné texty z jiné otázky dosud nelosované.

1. Literatura věcná a beletrie (umělecká i triviální);

Literární druhy a žánry

Pojmy: kultura, slovesnost, literatura. Oblasti literatury z hlediska funkce a rozdíly mezi nimi. Literární druhy podle dvou základních hledisek. Konkrétní žánry v rámci výše uvedených druhů. Příklady.

František Černý (* 1926): Divadelní život

(z knihy kolektivu autorů Počátky českého národního obrození; 1990)

(...) Průkopníci českého profesionálního divadla, ač také těžili z lidové divadelní kultury, v zásadě ji odmítali a popírali. Programově navazovali na profesionální divadlo, které se ve středoevropském prostoru začalo – dlouho pouze na kočovné úrovni – prosazovat od konce 16. století. V 18. století pokročil vývoj v českých zemích již tak daleko, že Praha se stala jednou z významných divadelních metropolí Evropy, kterou vyhledávaly dobré společnosti operní i činoherní, přicházející z německých států, různých končin habsburské říše, Itálie, příp. i z Francie. V tomto století měla Praha už i veřejně přístupná divadla. Na počátku doby josefinské to bylo Divadlo v Kotcích, otevřené již v r. 1739, jehož majitelem bylo město. Hrávalo se ale i v dřevěných divadelních stavbách, takzvaných boudách, stavěných některými společnostmi na obou stranách řeky pouze pro stagionu, a také ve staroměstských hospodách. Divadlo v Kotcích, hlavní scéna Prahy, prodělávalo za vlády Marie Terezie a Josefa II. vývoj od divadla barokní podstaty v divadlo osvícenské ideologie a v zásadě klasicistické formy. (…)

V osvícenském duchu rozvíjelo se pak i Nosticovo Národní divadlo, pro jehož zahajovací představení v r. 1783 bylo příznačně vybráno Lessingovo drama Emilia Galotti. Josefínskou vnitřní politiku podporovaly v repertoáru nového divadla výrazně tituly české, které tu byly uvedeny v letech 1785 a 1786. Těžiště práce divadla bylo však v prvních letech jeho existence v opeře. Operní produkce, především uvádění oper Mozartových (v r. 1787 byl tu v prapremiéře uveden dokonce Don Giovanni), vynesly v tuto dobu mladé scéně pověst jednoho z umělecky nejlepších divadel monarchie.

Osvícenské tendence pronikaly i do repertoáru německých kočujících společností hrajících v Brně, v lázeňských městech Teplicích a Karlových Varech, i v jiných městech Čech a Moravy. Detailnější obraz o jejich činnosti však dosud chybí. (...)

Alois Jirásek (1851 - 1930): F. L. Věk

Obraz z dob našeho národního probuzení

Díl první, Kapitola 16.

Když Don Juan v Praze po prvé byl provozován

(...) Když Tham s paní Butteauovou a s Paulou dosedl na zabezpečená místa na galerii, bylo již divadlo hrubě plno. Jmenovitě galerie byly všechny zasednuty; hlava na hlavě, všude nabito, a to tak, že ti v řadě nejposlednější drželi se sloupů i železných tyčí sloupy spojujících. Tham si tam všiml jmenovitě malého, suchého mužíka v copánku, jenž ostatním stál téměř na hlavách. Tham ho ukázal svým dámám.

„Vidíte-li ho, toho mužíčka? To je harfeník Hajzler; hraje po hospodách, nepatrný člověk, ale znamenitý na svém nástroji. Sám Mozart ho pochválil; tak se mu ten harfeník zalíbil, že mu složil thema s variacemi na harfu. Teď je Hajzler na to nějak hrd, to thema by nedal nikomu ani do ruky.“

A zas dolů hleděli, po divadle a tam, kam se zraky všech obracely, do orchestru, ne valného, o třech prvních, o dvojích druhých houslích, dvou bráčích a basách a příslušných nástrojích foukacích. Klavír v orchestru byl ještě opuštěn. Dirigent a tvůrce opery, tak dlouho a dychtivě očekávaný, jenž měl za něj zasednouti, nepřicházel.

Tham, sedě mezi matkou a dcerou, upozorňoval je, proč všichni tam hleděli a o čem v sousedství a všude hovořili, že hudebníci nemají dosud ouvertury, jak jsou nepokojni.

Hluk, šum a bzukot naplňovaly divadlo, a všude jen o ouvertuře hovořili, takže sluhové dole v přízemí, roznášejíce ochlazení, marně nabízeli limonádu a mandlové mléko, a rovněž s malým úspěchem i na galeriích vyvolávali prodavači kolkolem obcházejíce: „Pivo! Frische Würste! Frisches Bier! Pivo!“ (…)

Zato byla paní Butteauová pozornější, když Tham zraky své po lóžích obrátil a vysvětloval a povídal, jmenuje šlechtice a jich dámy. Paní Butteauová mnohé znala, ne však všechny, jmenovitě dámy, a ty ji zajímaly nejvíce. Paula však dlouho pozorovala staršího již pána v černém obleku v lóži rytíře z Neuperka. To je tedy Vydra, o kterém jí Thám a posléze i Věk tolik vypravovali.

„A pane Thame, tamhle, to je hraběnka Rotenhahnová, není-liž pravda?“ ptala se paní Butteauová.

„Ano, rodem Černínová, a ti dva páni u ní –“

„Však jsem se chtěla zrovna ptát; jak čiperně s nimi rozmlouvá! To si myslím. Ten jeden už není mladík.“

„To je profesor Cornova.“

„Ale ten druhý, ten by se mi líbil, hezký člověk, takový milý, má tak něco jako kavalír, hm, to je – “

„Pan Dobrovský, tuze učený muž, hofmistr u hraběte Nostice.“

„Vida, vida - a jak ta hraběnka s nimi živě rozmlouvá,“ divila se paní Butteauová.

„Je velmi vzdělaná,“ dodal Tham, „a vlastenka. Ta nezapomněla, že je z české krve, českého rodu. Má tuze ráda českou historii.“

„Vida, vida,“ opakovala paní Butteauová, jen tak, aby něco řekla, neboť její oči byly už zas jinde.

1. Porovnejte oba úryvky z hlediska:

a) použitých slov;

b) stavby větných celků;

c) zobrazovaných stránek skutečnosti.

2. Jakou funkci každý z textů plní?

3. Uveďte základní informace o životě a díle Aloise Jiráska.

Claudia Torweggeová: Tklivý pláč houslí

Unavená dlouhou jízdou, seděla osmnáctiletá Silvia Michaelisová vedle Johna MacKeana, který byl už patnáct let mužem její tety Elisabet. Poznala se s ním teprve nyní, když pro ni s tetou a sestřenicí Pamelou přijel na edinburské nádraží. Tajně si ho prohlížela. I když neměla rudovlasé muže příliš v lásce, zdál se jí sympatický. Nějak se k němu ty vlasy hodí, k jeho ostře řezanému obličeji, k modrým, veselým očím a plné postavě. Přestože už byl dávno po padesátce, neměl ani jeden šedivý vlas. (…)

„Silvi, zámek je děsně romantický!“ zvolala Pamela. „Jako ve středověku, a taky tam straší.“

„Ale Pam,“ pokárala ji matka. „Strašidla nemáme! Ještě se bude Silvi bát.“

John jim skočil do debaty: „Není krásnějšího místa nad zámek Harleigh. Jsem rád, že jsem se vrátil do vlasti svých rodičů, která byla domovem i tvého otce, Silvi.“

Pamela, třináctileté děvčátko, zašeptala své sestřence: „A přece tam jsou strašidla. Já jsem sice žádné neviděla, ale zato jsem slyšela tajemného houslistu.“

„Tajemného houslistu?“ zeptala se Silvia stejně tichým hlasem.

„Nic neříkej, budu ti o tom vyprávět později.“

Pamela pohlédla na matku a její modré oči se pobaveně usmívaly. Byla to vůbec veselá dívka. Její roztomilý tupý nosík byl posetý pihami a krátké rezaté kadeře měla divoce rozházené po hlavě. „Pst, maminka, myslím, spí.“

Ale Elisabet nespala, jen odpočívala se zavřenýma očima. Byla to štíhlá třiatřicetiletá žena s kaštanovými vlasy a hnědýma očima, sestra Silviiny adoptivní matky Hannelore. (…)

„To by mohlo být veselé!“ zvolala Silvia nadšeně. Pak už se ale upřeně zadívala na zámek, který se před nimi objevil. Vykřikla nadšením. Byla to dvoupatrová obdélníková budova, zvětralá a zešedlá stářím, po stranách se čtyřmi věžemi, které se tyčily jedno poschodí nad zámkem. Působil by asi teď večer dost příšerně, kdyby v hlavní budově nesvítila vesele okna. Za stavením se k nebi zdvíhaly příkré skály. Vlevo za zdmi se táhl les po úbočí vzhůru, napravo však, jen několik metrů od zámku, běžely zdi podél prudkého svahu. Na druhé straně propasti se do výše zvedaly lesnaté hory a čím výše sklouzl pohled, tím spořejší byla zeleň a zcela nahoře už čněl jen holý kámen. Z jedné ze skal se řítil do hlubiny obrovský vodopád.

Vůz zastavil a John řekl: „Buď vítána na zámku Harleigh!“

Jan Otčenášek (1924 – 1979): Když v ráji pršelo

První sešit, 24. května

Stačí jen přimhouřit víčka a jsem tam, i přes lehký opar vidím to všechno docela zřetelně.

Nejdřív je tu dům. Znám jej z vyprávění a z neumělých náčrtků, ledacos už o něm vím, jenomže – co je to proti tomu vidět jej na vlastní oči? To je tedy on! Svítí průčelními zdmi a přívětivě mrká okny, je veliký a členitý, ale to mu neubírá na útulnosti: okamžitě jsem do něho blázen. Nemohu se na něj vynadívat. Stojí v hrdém osamění při cestě vprostřed rozlehlého údolí, v jeho blízkosti si kdysi dávno dalo schůzku několik brblavých potoků s ledovou a průzračnou vodou a jinak už jen louky, huňaté, šťavnaté, brčálově zelené, a lesy, kam pohledíš. Ty jsou sice temné a hluboké, jsou to romantické hvozdy z báchorek, ale vůbec neděsí, zdá se, že obkličují jezero jen proto, aby je chránily před nepohodou; hrnou se do svahů okolních kopců, výš, stále výš, až k obrysům protáhlých hřebenů, po nichž se prohánějí větry a o jejichž vrcholky drhnou oblaka.

Je ráno, jedno z velebných rán, jaké lze zažít jen v horách, slunce nahlíží do údolí a zalévá je teplem, na nejzazším konci luk se popásá stádo krav, klinkání zvonců se nese třpytivým tichem. Vzduch pobzukuje a vlní trávou a vodou a pryskyřicí, kdoví čím ještě, ostrý, až bolí v plicích, a neuvěřitelně hmotný, lze jej jíst a pít, ohmatat jej a mnout mezi prsty jako přízi, vystavět z něho zámek nebo se v něm beze zbytku rozplynout; je to vzduch – věc.

To mě podržte, je to možné? Je to dokonce možné – ta mladá ženská v džínsech, to jsem přece já, nepochybně a nabeton já! Ano, teď právě sbíhám jen tak bosa a s rozpuštěnými vlasy ze schůdků před domovními dveřmi a mžourám očima proti slunečním paprskům. Vratká lávka nad potokem se na okamžik prohne pod mou vahou, ale vzápětí se narovná. Jsem na louce. Tráva jiskří ranní rosou, je chladná a měkká, zážitek pro chodidla odjakživa vězněná ve střevících a zvyklá jen na tvrdou dlažbu.

1. Porovnejte oba úryvky, pokud jde o:

a) volbu prostředí;

b) volbu pravděpodobného námětu;

c) použité jazykové prostředky při líčení;

d) charakteristiky hlavních postav.

2. Pozměnili byste některé pasáže textu?

3. K jakým odvětvím literatury oba úryvky patří? Kdo jsou jejich pravděpodobní adresáti?

Z vlastní četby uveďte příklady všech 4 zmíněných odvětví literatury.

Komunikace, řeč, jazyk a promluva

Definice uvedených základních pojmů. Příklady faktorů podporujících či omezujících kvalitní komunikaci.

2. Mýtus a jeho literární ztvárnění

Jaké místo zaujímá mýtus mezi způsoby výkladu světa? Podle čeho mýtus poznáme? Vztah mýtu a některých jiných žánrů lidové slovesnosti. Co je to epos? Různí druhy mýtu či eposu jako jeho časté formy. Jakým způsobem byl mýtus traktován ve společnosti? Příklady mýtických zpracování ve starší literatuře včetně příspěvků neanonymních autorů.

Bible: Starý zákon (2. – 1. tisíciletí př. Kr.): První kniha Mojžíšova

Kapitola 1.

¹Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi^a. ²Země byla pustá a prázdná^b a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

³I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. ⁴Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. ⁵Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.

⁶I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ ⁷Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. ⁸Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.

⁹I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. ¹⁰Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. ¹¹Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. ¹²Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. ¹³Byl večer a bylo jitro, den třetí.

¹⁴I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. ¹⁵Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. ¹⁶Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. ¹⁷Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, ¹⁸aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. ¹⁹Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.

²⁰I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci^c létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ ²¹I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. ²²A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ ²³Byl večer a bylo jitro, den pátý.

²⁴I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. ²⁵Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.

²⁶I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem^d podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

1. Připomeňte základní informace o povaze, vzniku a složení Bible.

2. Proveďte alespoň částečnou interpretaci úryvku z Genese:

a) Jaký význam mají opakující se formule na počátku i na závěr každého z úseků stvoření? O čem svědčí?

b) Jaký je vztah mezi světlem v Gn 1,3-5 a Gn 1,14 – 19?

c) Proč je uvedeno, že Bůh stvořil nejprve rostliny (Gn 1,11-12) a teprve potom slunce (Gn1,16)?

d) Jaké místo má člověk v přírodě? Proč má být obrazem Božím?

Epos o Gilgamešovi

Gilgameše, postavou dokonalého,

stvořil hrdinský bůh.

I stvořili bozi Gilgameše v postavě jeho.

Nebeský Šamaš mu propůjčil krásu,

bůh bouřky mu statečnost dal. (…)

Hradbu dal vystavět kol Uruku hrazeného,

kol svaté Eanny, pokladnice čisté.

Pohleď na jeho hradbu, jež vystavěna je jak podle nitě!

Hleď na jeho podezdívku, jíž podobnou nikdo nevytvoří! (…)

Nepouští Gilgameš syna k otci, ve dne v noci nutí i děti k práci.

On je teď pastýřem Uruku hrazeného,

on, jejich pastýř – a přece je utlačuje! (…)

Poslechl Gilgameš slova svého druha,

rukou se sekery chopil

a tasil meč z opasku svého.

Gilgameš do šíje jej ťal,

jeho druh Enkidu jej udeřil znovu

a při třetí ráně Chuvava pad. (…)

Hořko je v mysli Enkiduovi.

A jak tak sám na loži leží,

nitro své za noci vyjeví příteli svému:

„Poslyš, příteli můj, sen jsem zřel této noci.

Hučela nebesa, ozvěnou odpovídala zem,

a mezi nimi stál jsem já! (…)

´Zachraň mne, příteli můj!´ jsem zvolal,

ale tys mne nezachránil, neb jsi se bál.“ (…)

Tu pravil Uta-napištim jemu, Gilgamešovi:

„Gilgameši, tys přišel sem, namáhaje se a trmáceje.

Co ti mám dát, až vracet se budeš do své země?

Slovo skryté chci vyjevit tobě,

o rostlině, jež život dává, chci říci tobě.

Kořeny rostliny té se bodláčí podobají,

její píchnutí růži. Do rukou tě píchne.

Až se zmocní tvé ruce rostliny té, pak nalezneš život!“ (…)

I mluvil Gilgameš k němu, k lodivodu Uršanabimu:

„Na hradbu uruckou vystup, Uršanabi, procházej se po ní,

prozkoumej základy její, bedlivě prohlédni cihly, zda její cihly nejsou z pálené hlíny

a její základy nepoložilo mudrců sedm!

1. Kdy a kde (přibližně) Epos o Gilgamešovi vznikl?

2. Definujte epos.

3. Jaký druh eposu je tu zastoupen?

4. Charakterizujte postavu Gilgameše.

5. Jak epos řeší otázku nesmrtelnosti?

6. Jeden z veršů v uvedených ukázkách je možno chápat jako výstižnou stručnou definici mýtu. O který verš se jedná?

Homér (kolem r. 700 př. Kr.) : Ílias

Když byly oddíly všechny i s vůdci sešikovány,

Trójané s velikým křikem a rámusem táhli jak ptáci;

podobně pod klenbou nebes křik jeřábů vůkol se šíří,

kteří unikli zimě a lijáku nevýslovnému,

a pak letíce s křikem až ku proudům Ókeanovým,

záhubu nesou a smrt všem človíčkům Pídimužíkům,

s nimiž po ránu hned se pouštějí do zhoubné půtky -

naopak achájské šiky šly potichu, dýchaly silou,

s velikou touhou v srdci, že budou se navzájem bránit.

Když pak už nablízku byli a chystali vzájemný útok,

Paris, podobný bohům, šel do boje z Trójanů první,

přes plece pardálí kůži, luk ohebný nesl a meč měl,

mával oštěpy dvěma, jež končily kovovým hrotem,

přitom vyzýval Řeky z řad achájských nejstatečnější,

aby se v zápase lítém s ním utkali v urputném boji.

Jakmile Meneláos, rek nadšený pro boj, ho spatřil,

kterak v popředí vojska k nim přichází dlouhými kroky -

jako as hladový lev se raduje, stihne-li velkou

zdechlinu, najde-li kozla neb jelena parohatého:

lev ho požírá z hladu a hltavě, i když ho dychtí

rychlí ohaři zahnat neb bujaří mužové mladí -

takto se radoval rek, když Parida bohorovného

uviděl na vlastní oči - vždyť doufal, že potrestá svůdce.

Ihned seskočil z vozu a dopadl se zbrojí na zem.

1. Objasněte, k jakému historickému období se děj homérských eposů vztahuje.

2. V čem spočívá hlavní zápletka Íliady?

3. Jakou roli hrají Paris a Meneláos? Jakým způsobem je Homér charakterizuje?

4. Druhý a třetí verš zarecitujte podle pravidel daktylského hexametru a vysvětlete podstatu tohoto druhu básnického rytmu.

sir Thomas Malory (asi 1408 – 1471): Artušova smrt

A tak časně, dávno ještě než nastal den, byli všichni stavové v největším chrámu londýnském na modlitbách - byl-li to či nebyl-li to sv. Pavel, o tom francouzská kniha zmínky nečiní. Když pak bylo po jitřní a když i první mše byla skončena, spatřili na chrámovém dvoře, právě naproti hlavnímu oltáři, veliký čtverhranný kámen podobný mramoru a uprostřed něho bylo cosi jako ocelová kovadlina zvýši jedné stopy a uprostřed ní vězel krásný nahý meč a kolem bylo zlatými písmeny vyryto:

KDO ZDE Z KAMENE A Z KOVADLINY VYTÁHNE TENTO MEČ, JE KRÁLEM CELÉ ANGLIE PO PRÁVU I RODEM.

Tu se lid podivil a pravil o tom arcibiskupovi.

1. Kdy a kde žil a působil skutečný král Artuš?

2. V čem se liší Maloryho text od atmosféry Gilgamešova příběhu? Čím jsou tyto rozdíly způsobeny?

Johann Wolfgang von Goethe (1749 – 1832): Faust

Prvý díl tragédie

NOC

Vysoko klenutý, úzký gotický pokoj.

Faust neklidně na své židli před pulpitem.

FAUST

Ach, s právy filosofii

a medicínu jsem studoval

a také teologií

já pohříchu se prokousal -

a teď tu, blázen, stojím, žel,

a ani za mák jsem nezmoudřel.

Titul majstra, ba doktora mám,

vodím křížem a sem a tam

své žáky za nos po deset let -

a dovedu jedno jen povědět:

je nemožné, bychom cokoli znali!

Tím hořem se mi srdce spálí.

Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores,

škrabáci, kněžouři et professores,

z pochyb a svědomí nemám já strázně,

z ďábla a pekla necítím bázně,

však zato se trmácím pořád v smutku,

nenamlouvám si, že znám co vskutku,

nenamlouvám si, že poučovat

dovedu lidi či polepšovat.

Jsem bez statku, jsem bez jmění

a svět mne nezná, necení -

tak ani pes by nežil dál!

A tak jsem se na vědu magie dal,

zda by mi duchů zjev a ret

nejeden taj moh povědět,

bych nemusil v potu tváře víc

o věcech mluvit, z nichž neznám nic,

abych to všechno vyzvěděl,

jaký je světa vnitřní tmel,

abych všech životů semena zočil

a za pouhé slovo je nezašantročil. (…)

MEFISTOFELES

Že z hlavy brouky vyhnat chci ti,

co kavalíra mne tu máš

v hedvábném plášti, v rudém šatě

a na něm prýmky v samém zlatě,

na čapce péro kohoutí,

kordisko nabroušené v pase;

a radu-li chceš přijmouti,

choď si tak rovněž v brzkém čase,

bys volný, ničím nepoután,

poznával život ze všech stran.

1. Jaké dilema Faust řeší? Čemu věnoval dosavadní život, co získal, co postrádá a jak situaci hodnotí?

2. Goethe stál svým dlouhým životem na rozhraní dvou uměleckých směrů. Kterých a jak se toto rozdvojení projevuje ve Faustově postavě?

3. V čem je Mefistova nabídka ďábelská?

Jazyky v Evropě

Vývoj indoevropské jazykové rodiny (včetně znaků společných pro rodiny jiné – vazba na přírodní a historické pozadí). Indoevropské větve a u Slovanů i skupiny. Neindoevropské jazyky v Evropě či jejím blízkém okolí.

3. Divadlo autorské a kamenné

Co to je divadlo a drama? Kde najdeme jeho počátky? Kořeny dnešního divadla ve starověku a středověku (včetně divadla liturgického). Renesance jako specifické období z hlediska pozdějšího rozdělení na divadlo autorské a kamenné. William Shakespeare. Divadlo kamenné od baroka po romantismus. Prostor pro divadlo autorské v moderní době.

Bratří Čapkové: Adam Stvořitel (1927)

Komedie o sedmi obrazech

Pustý kraj se ozáří sluncem.

EVA pozvedá se: Ah!

ADAM v úžasu: Ono to žije! Tedy přec to umím! Evo, ty jsi opravdu živa?

EVA vztyčí se: Kdo mne volá?

ADAM: Já, stvořitel. Zdravím tě na kolenou, božské stvoření!

EVA: Zůstaňte klečet.

ADAM: Ano, v úžasu nad tebou. Jak jsi krásná!

EVA: Kdo jste? Jste zamazán od špíny země.

ADAM: To je hlína tvoření. Já jsem Adam, otec života. To je ohromný okamžik. Evo, podej mi ruku!

EVA: Až se umyješ. Jdi dál!

ADAM vstává zmaten: Cože? Ty mně nemáš co říci?

EVA ukazuje: Slunce!

ADAM: Co mám na něm vidět?

EVA: Je vysoko.

ADAM: To vím dávno.

EVA: Nejsi hoden k nám pozvednout oči.

ADAM: Ke komu to, prosím?

EVA: Ke mně a k slunci, ubohý netvore.

ADAM: Ubohý net – Evo! Víš, kdo já jsem?

EVA: Nějaká nečistá bytost. Máš křivé nohy a špinavé ruce. Jsi asi nějaký otrok.

ADAM: A co jsi, prosím tě, ty?

EVA: Já jsem zázrak života.

ADAM: Kdo ti tohle řekl?

EVA: Vnitřní hlas. Já jsem Bohyně.

ADAM: Hleďme, i ten vnitřní hlas má ode mne!

EVA: Tvůj hlas je odporný. V mém nitru zpívá hlas vyšší.

ADAM: A co zpívá?

EVA: Tomu ty nerozumíš, nízký rabe. Zpívá, že jsem plavá jako lvice, jako ryšavé obilí.

ADAM: Ale jdi!

EVA: Že jsem bez pout a slabin, bez kazu a chyby.

ADAM: Koukejme!

EVA: Že nebudu líhnout děti ani se ohánět hadrem, že rozrazím předsudků krunýř nádherným volným ňadrem.

ADAM: Ano, takovou jsem tě chtěl! Evo, budiž moje!

EVA: Kliď se! Pro tebe tady nejsem.

ADAM: Jak to?

EVA: Já nebudu poddána muži, budu svou vlastní paní, nikomu dána v plen, ale k uctívání.

ADAM: Prosím tě, kdo ti tohle napovídal?

EVA: Vnitřní hlas.

ADAM: Zcela správně, ale nesmíš to brát tak doslova, víš? Já jsem tě stvořil pro sebe; budeš mou ženou, Evo.

EVA: Já nepřijmu jařmo chtíče.

ADAM: To není žádné jařmo, ty hloupá. Počkej, budu tě nosit na rukou –

EVA: Já nejsem pohlavní loutka.

ADAM: Ne, ne, já vím. Evo, jsme sami dva na světě; a samota je strašná. Buď ke mně hodná: co ti to udělá?

EVA: Já neznám slabosti ani soucitu.

ADAM: Ani já. Vypne se. Víš, kdo zničil svět? Já! Víš, kdo tě stvořil? Já! Víš, kdo je teď pánem světa? Já! Mohu jen poručit, a budeš má. Ne, ne, počkej. To já jen tak říkám; já vím, že jsi volná. Ale jsou jisté ohledy... Já ti dal život, a to tě zavazuje. Žena se může tak snadno odvděčit!

EVA: Jsem žena nová a jiná.

ADAM: No tak už s tím přestaň! Řekni, co tedy chceš? Co mám s tebou dělat?

EVA: Můžeš se mi klanět, otroku!

ADAM: Budu, budu! A co uděláš ty?

Divadlo Járy Cimrmana:

Vyšetřování ztráty třídní knihy

SVĚRÁK Rád bych ještě demonstroval Cimrmanovu fixaci názornou. Jistě víte, že v němčině je třeba dobře rozlišovat na jedné straně měkké, přesněji řečeno úzké „ie“ a na druhé straně temné, tvrdé „ü“. Jak jinak zní tato hláska třeba ve slově „das Bier“ – pivo – tam je úzká, Bier –, a proti tomu postavme třeba „das Büro“ – úřad: tam zní tvrdě, temně. Abyste pochopili, jak Cimrman vtipně tyto jemné rozdíly žákům vysvětloval, prosím pana asistenta o ty dvě pomůcky, jak jsme... ano, ano. Asistent přinese vědro s kytem a dlažební kostku.

Tak, Cimrman měl ve třídě vědro a nějaký nerost. Ve vědru měl dobře uhnětený sklenářský tmel. Důležité je, aby ten tmel byl skutečně do měkka zpracován, jinak to totiž nemá smysl... (dívá se do kbelíku) ...tenhle mi ale připadá zase až příliš měkký... takový řídký, nebo... (k asistentovi) Podíval byste se na to?

ASISTENT přistoupí, nahlédne do kbelíku a polohlasem pronese: Ježíšmarjá...

SVĚRÁK: Pane asistente, je to tmel?!

ASISTENT však bez dalšího slova odejde.

SVĚRÁK: Dejme tomu, že ano. Tak, jeden žák po druhém... (Náhle k divákům) Co by to také jiného mohlo být? ...jeden žák po druhém přistupovali k vědru... (Opět k divákům, na asistentovu adresu) To by si nedovolil! ...přistupovali k vědru a ve spojení s hmatovým vjemem – to je velice důležité, bohužel – ve spojení s hmatovým vjemem opakovali: das Bier (Svěrák hmatá v kbelíku) – das Büro (stiskne dlažební kostku).

1. Prostřednictvím porovnání obou úryvků objasněte rozdíl mezi divadlem autorským a kamenným.

2. Jakými cestami dosahují bratři Čapkové divácké atraktivnosti své hry?

3. Jakou úlohu hraje nedorozumění mezi Svěrákem a Asistentem? Čemu tato scéna slouží?

Spisovná a nespisovná čeština

Význam a praktický smysl pojmu spisovnost. Vrstvy spisovné slovní zásoby. Zvláštní úloha hovorové češtiny. Vrstvy nespisovné slovní zásoby. Beletrie využívající co nejširší spektrum jazykových vrstev – příklady.

4. Renesanční literatura

Renesance obecně jako most mezi středověkem a novověkem: renesanční životní pocit i styl. Průkopnická úloha literatury. Hlavní autoři a jejich díla. Zvláštní pozice Českých zemí (Bible kralická aj.).

Dante Alighieri (1265 – 1321): Božská komedie

(…) můj přítel, slyšíš, ne však přítel štěstí,

sám doklopýtal až na pustý sráz

a chce se vrátit, je na hrozném scestí,

mám strach, že jsem se nevzchopila včas,

když na nebesích o něm zaslechla jsem,

jakým hrůzám je vydán na pospas.

Jdi, zachraň ho, zadrž ho krásným hlasem,

dělej, co můžeš, abych měla klid,

jednej či mluv, ať nezahyne. Já jsem –

Beatrice, z míst, kam zas toužím jít,

Přicházím k tobě jako k básníkovi,

to přiměla mne láska promluvit.

Francesco Petrarca (130č – 1374): Zpěvník

Zaveden láskou v onen známý kout,

já napjat byl, jak kdo se chystá k seči,

těká sem tam a váží nebezpečí;

mou zbrojí však byl jen mých citů proud.

Tu stín jsem spatřil na pěšinu vplout,

kreslený sluncem; po něm zpovzdálečí

jsem poznal tu, jíž rajské sady svědčí

spíš nežli země, správný-li můj soud.

I ptám se srdce, čeho se to bojí.

Však než jsem domyslil své pomyšlení,

už vzplálo proti mně to světlo dvojí.

A jako s bleskem vzápětí jde hřmění,

tak překvapily rázem plachost moji

zář očí a s ní sladké pozdravení.

1. Zařaďte oba autory do základních kulturně-historických souvislostí. Stručně charakterizujte jejich přínos pro italskou i světovou literaturu.

2. V čem se liší obě zmiňované ženy, Beatrice a Laura? V čem se liší vypravěčův vztah k nim?

3. Definujte sonet a objasněte důvody jeho nadčasové obliby.

Giovanni Boccaccio (1313 – 1375): Dekameron

Když tohle uviděl a když viděl rovněž, jak se král vrací, napadlo ho, že si musí počínat zrovna tak: a když si opatřil plášť podobný plášti, který viděl na králi, a pochodeň a hůlku a umyl se nejprve pořádně v parní lázni, aby královnu neurazil hnojný pach či aby si nevšimla úskoku, skryl se s těmito věcmi, jako obvykle činil, ve veliké síni.

A když pak seznal, že všichni už spí, a když se mu zdálo, že nadešla vhodná doba buď pro splnění jeho přání, nebo k cestě vstříc vytoužené smrti, vykřesal z kamene a ocele, které si přinesl s sebou, trochu ohně, zažehl pochodeň, upjal se a zahalil do pláště, načež šel ke dveřím komnaty a dvakrát do nich hůlkou udeřil.

Jedna celá rozespalá komorná otevřela komnatu, vzala od něho světlo a skryla je, načež on beze slova vešel za záclonu, odložil plášť a vstoupil do lože, v němž spala královna. Toužebně ji vzal do náručí a dělaje, že je rozezlený (neboť věděl, že když je král rozezlený, nechce nic slyšet) poznal královnu několikrát tělesně, aniž přitom on a ona promluvili slovo. A třebaže se mu odchod zdál těžký, přece jen se bál, aby příliš dlouhé prodlévání zde neproměnilo jeho slast v zármutek, zdvihl se, vzal svůj plášť a světlo a mlčky odešel a co nejrychleji se vrátil do své postele.

Sotva se v ní octl, zdvihl se král a vešel do komnaty ke královně, jež se tomu tuze podivila; a protože vstoupil do jejího lože a zvesela ji pozdravil, dodala si královna, vidouc ho veselého, odvahy a řekla:

„Ó pane můj, jaké jsou to dnes v noci novosti? Před chvilkou jste ode mne odešel, když jste si se mnou užil radostí víc než obvykle, a už jste tu zase? Dávejte pozor na to, co děláte!“

Když král zaslechl tato slova, rázem si domyslil, že někdo, kdo má podobné zvyky a postavu jako on, královnu oklamal, ale protože byl moudrý, hned ho napadlo, že by jí to neměl dát znát, zvláště když viděl, že to nepoznala ani královna, ani někdo jiný – což by mnoho jiných hlupáků neudělalo. Právě naopak by říkali: „Já tady přece nebyl. Kdo to tu byl? Jak se sem dostal? Kdo to sem přišel?“ Bylo by z toho povstalo mnoho věcí, jimiž by byl paní neprávem zarmoutil a byl by ji podnítil toužit, aby měla zase to, čeho už okusila. Věděl, že když bude mlčet, že mu z toho nemůže vzejít žádná hanba, bude-li však mluvit, že si tím získá jen pohanu.

Pobouřen tedy více v mysli než ve tváři a ve slovech, odpověděl jí:

„Paní, nezdá se vám, že jsem takovým mužem, který už tu mohl jednou být a pak se sem znovu vrátit?“

Paní mu odvětila:

„Ale ano, pane můj, nicméně vás prosím, abyste dbal o své zdraví.“

Tu pravil král:

„Dobrá, budu se řídit vaší radou, odejdu tentokráte a už vás nebudu obtěžovat.“ (…)

Král ráno vstal a přikázal, aby se všechna čeleď, ještě než se otevrou brány paláce, shromáždila před ním. Tak se také stalo. A když všichni stáli před ním s nepokrytou hlavou, jal se pátrat po onom, jejž před tím ostříhal; vida však, že týmž způsobem má ustřižené vlasy většina čeledi, podivil se tomu a řekl si sám pro sebe: „Ten, jejž hledám, je sice nízkého stavu, ale přesto je vidět, že je vysoce důvtipný.“ A když takto seznal, že bez rámusu toho, jejž hledal, nedopadne, a ježto se mu také nechtělo utržit si pro malou pomstu velkou hanbu, rozhodl se, že ho napomene pouhým slovem a že mu takto dá najevo, že o všem ví. I obrátil se tedy ke všem a řekl:

„Ten, jenž to učinil, ať tak již nikdy nečiní – a jděte s Bohem.“

1. Zařaďte Boccacciovo dílo do základních kulturně historických souvislostí.

2. Stručně připomeňte zápletku příběhu.

3. Jakou roli zde hraje téma erotiky? O čem svědčí?

4. V příběhu je ejdna věta, která by mohla být chápána jako definice základní společenské tendence renesanční kultury. Najděte ji.

William Shakespeare (1564 – 1616): Kupec benátský

Vystoupí Bassanio a Shylock.

SHYLOCK: Tři tisíce dukátů. Aha.

BASSANIO: Ano, pane. Na tři měsíce.

SHYLOCK: Na tři měsíce. Aha.

BASSANIO: Ručitelem bude Antonio, jak jsem vám řek. Už se k tomu uvázal.

SHYLOCK: Antonio se uvázal. Aha.

BASSANIO: Pomůžete mi? Vyhovíte mi? Dočkám se odpovědi?

SHYLOCK: Tři tisíce dukátů na tři měsíce a ručitelem je Antonio.

BASSANIO: Vaše odpověď?

SHYLOCK: Antonio je dobrý.

BASSANIO: Vy jste snad o něm někdy slyšel něco špatného?

SHYLOCK: Oho, to ne, to ne. Když říkám, že je dobrý, myslím tím, že je solventní. Jeho majetek je ovšem nejistý. Jednu loď má na cestě do Tripolisu, druhou do Západní Indie. Na Rialtu jsem slyšel, že třetí směřuje k Mexiku, čtvrtá do Anglie a další zboží se mu toulá po všech koutech světa. Ale lodě jsou jenom z prken a námořníci jsou jen lidi. A potom jsou tu krysy. Vodní krysy, chci říct piráti, suchozemské krysy, chci říct zloději. Pak moře, vichry, útesy. Nicméně solventní by byl. Tři tisíce dukátů. – Myslím, že mohu přijmout jeho úpis.

BASSANIO: Buďte si jist, že můžete!

SHYLOCK: Buďte si jist, že se pojistím, abych si mohl být jist. Rozvážím to. Mohl bych mluvit s Antoniem?

BASSANIO: Ráčil byste s námi poobědvat?

SHYLOCK: Aha, vepřovinu čichat, pojídat příbytek, do něhož váš prorok Ježíš Nazaretský zaklel ďábla! Budu od vás nakupovat, prodávat vám budu, mluvit s vámi budu, chodit s vámi budu, a tak dále, ale jíst, pít a modlit se s vámi nebudu.

1. Zmiňte základní životopisná data o Shakespearovi.

2. Jakým způsobem lze roztřídit Shakespearovy hry? Uveďte příklady her z jednotlivých skupin.

3. Oč jde v hlavní zápletce Kupce benátského?

4. Objasněte za pomoci úryvku pojem Shylockova lichva slov.

5. V čem všem se liší Bassanio a Shylock?

Miguel de Cervantes Saavedra (1547 – 1616): Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha

(…) Nejel dlouho, když se mu náhle zazdálo, že se z hustého háje vpravo ozývá slabé volání, jako by někdo naříkal. Jen to uslyšel, již si řekl:

„Vzdávám díky nebesům za to, že mi skýtají milostivě a tak brzy příležitost, abych splnil, co mi můj rytířský stav káže, a sklidil ovoce svých šlechetných záměrů. To jistě běduje nějaký nešťastník nebo nešťastnice, potřebující mé ochrany a pomoci.“

A trhnuv uzdou řídil Rosinanta směrem, odkud podle jeho zdání hlas zazníval. Sotva zajel několik kroků do lesa, uviděl klisnu, přivázanou k jednomu dubu, a k druhému přivázaného asi patnáctiletého chlapce, který byl do půl těla nahý, a ten křičel; měl věru proč, vždyť ho jakýsi hřmotný sedlák bil koženým opaskem, provázeje ještě každou ránu radou a napomenutím:

„Jazyk měj za zuby, ale oči na všem.“

A hoch volal:

„Už to, pane, opravdu nikdy neudělám. Pro umučení Boží, já to už víckrát neudělám, a slibuji vám, že už si dám na stádo lepší pozor.“

Když don Quijote zhlédl, co se tu děje, křikl zlostně na sedláka:

„Že se nestydíte, rytíři drsného mravu, pouštět se takhle do někoho, kdo se vám nemůže bránit. Vsedněte na svého koně, chopte se kopí“ – sedlák je měl totiž opřené o dub, k němuž přivázal svou kobylu – „a já vám ukáži, jaký jste zbabělec, počínáte-li si takto!“

Když nad sebou sedlák náhle uviděl po zuby ozbrojenou postavu a kopí zrovna u obličeje, pomyslil si, že odbila jeho poslední hodinka, a řekl zkroušeně:

„Pane rytíři, ten hoch, kterého tady trestám, je můj čeledín a hlídává mi stádo ovcí, které zde v okolí mám. A je vám tak nedbalý, že nemine dne, aby mi nějaká ovečka nechyběla, a když mu teď vyplácím za jeho nedbalost nebo jeho darebáctví, říká, že prý to dělám z lakoty, abych mu nemusel vyplatit, co mu dlužím na mzdě. Ale při Bohu a mé nesmrtelné duši, v hrdlo lže.“

„Že v hrdlo lže, když to řekl přede mnou? Ah, selský troupe!“ rozkřičel se don Quijote. „Jako že je slunce nade mnou, nejraději bych vás probodl tímhle kopím skrz naskrz. Zaplaťte mu hned a bez cavyků, co jste mu dlužen. Jestli ne, při Bohu, který řídí svět, na místě vás tu rozdrtím a zničím. Ať už je odvázán!“ (…)

„Horší je, pane rytíři, že tu nemám peněz. Ale ať jenom jde Andrés se mnou domů a tam mu vyplatím reály do posledního.“

„Já abych šel s ním? Bůh chraň! Kdepak, pane, ani za živý svět! Až by byl se mnou zase sám, sedřel by se mne kůži jako ze svatého Bartoloměje.“

„To neudělá,“ řekl don Quijote. „Co mu poručím, to z úcty ke mně také splní. A odpřisáhne-li mi to při řádu rytířském, který přijal, propustím ho a ručím, že ti všechno zaplatí.“

„Co to, Milosti, pro Boha říkáte? Můj pán není přece žádný rytíř a nevstoupil do žádného rytířského řádu! Je to Juan Haldudo, řečený Boháč, soused z Quintanaru!“

„Na tom málo záleží,“ odpověděl don Quijote. „Haldudové mohou být také rytíři, tím spíše, že člověk je synem svých skutků.“

„Také pravda,“ řekl na to Andrés. „Ale podle jakých skutků je synem tadyhle můj pán, když mi upírá mzdu, kterou jsem si vysloužil v potu tváři?“

„Nic ti, Andrýsku, neupírám. Buď tak hodný a pojď jen se mnou, brachu, a přísahám ti při všech rytířských řádech, co jich je na světě, že ti ty peníze vyplatím do posledního reálu a ještě ti přidám.“

„To od vás nikdo nežádá,“ řekl don Quijote, „dejte mu v reálech mzdu, jež mu náleží, a to mi stačí. Ale dbejte toho, abyste svou přísahu splnil. Ne-li, přísahám vám stejnou přísahou, že se vrátím, vyhledám vás a ztrestám, a neujdete mi, i kdybyste se schoval lépe než ještěrka. A chcete-li vědět, kdo vám to přikazuje, abyste měl splnění svého slibu ještě více na mysli, vězte, že jsem udatný rytíř don Quijote de la Mancha, mstitel křivd i bezpráví!“

1. Podejte charakteristiku dona Quijota.

2. Proč je don Quijote ve svých snahách neúspěšný? Doložte úryvkem.

3. V dialogu najděte místo, kde don Quijote nejzřetelněji ztrácí kontrolu nad situací. Zobecněte příčiny tohoto selhání.

Základní disciplíny jazykovědy

3 hlavní složky jazyka a jim odpovídající jazykovědné disciplíny. Klíčové jazykové příručky.

5. Barokní

a klasicistní literatura

Jan Amos Komenský – osobnost na rozhraní renesančního a barokního světa. Baroko a klasicismus jako téměř synchronní odpovědi na společenskou situaci pokročilého raného novověku. Souvislosti s myšlenkovým vývojem (baroko – protireformace; klasicismus – osvícenství). Rozdílné postoje k úloze jedince ve společnosti, k náboženství a církvi, k emotivnosti v umění, k charakteristikám literárních postav atd. Hlavní autoři a jejich díla. Typické žánry.

Jan Amos Komenský (1592 – 1670): Labyrint světa a ráj srdce

Kapitola I

O příčinách v svět putování

Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.

Kapitola II

Poutník dostal Všudybuda za vůdce

Svět labyrintem. Schváliv mi to: „Kde pak vůdce jakého máš?“ řekl. Já odpověděl: „Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou.“ „Nespravíš nic,“ řekl on. „Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?“ „Slýchal cosi,“ dím. On zase: „Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti.“ (…)

Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, summou beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost: a ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil.“

Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že sem takového vůdce našel: a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti. Odpověděl: „Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě;“ a ujav mne za ruku: „Poďmež,“ řekl. I šli sme; a já řekl: „Nu, rád se podívám, jaký jest toho světa běh, a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl.“ To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: „Příteli, jdeš-li ty tím umyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše, Její Milost, spokojena byla.

Márnost královna světa. „I kdo je to královna váše?“ dím já. Odpověděl: „Ta, kteráž všecken svět a běh jeho řídí, od končin až do končin: slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost ji říkají. (…)

Kterýž řekl: „Já sem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám, abych, jak se čemu v světě rozuměti má, vyučoval. Protož já všechněm, co jich v světě uhlédáš, starým i mladým, urozeným i neurozeným, hloupým i učeným, všecko, co k pravé světské moudrosti přináleží, v mysl vkládám a je k veselosti a dobromyslnosti přivodím: ježto by beze mne i králové, knížata, páni a všickni nejstkvostnější lidé v divných tesknostech byli a smutně na světě čas trávili.“ (…)I dím: „Jak pak tobě říkají?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Mámení.“

Složené z Domnění a Zvyku. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove.

Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo. (…)

Kapitola XVI

Poutník se na promocí mistrů a doktorů dívá

Ale aj, vtom trouby zvuk zavzní, jako svolávajících se k slavnosti; a Všezvěd srozuměje, co bude, dí: „Navraťme se ještě medle, tu se bude nač podívati.“ „I což to bude?“ dím já. On: „Academia bude korunovati ty, kteříž nad jiné byvše pilnější, vrchu umění dosáhli: ti, pravím, jiným na příklad korunováni budou.“ Já tedy věc tak zvláštní viděti žádostiv jsa a houfy sbíhajících se vida, vejdu za jinými také: a aj, tu pod filozofickým nebem jakýsi stál s papírovým sceptrum, k němuž zprostřed houfu někteří přistupovali, svědectví vysokého umění žádajíce. On žádost jejich, že slušná jest, schváliv, poručil, aby, co umějí a nač stvrzení žádají, na cedulce poznamenané dali. I odvozovali jeden filozofie summu, jiný medicíny, jiný jurisprudentiae: měšcem přitom, aby to hladčeji šlo, podmazujíce.

On tedy jednoho za druhým bera, každému na čelo titul: Toto jest svobodných umění mistr; toto medicíny doktor; toto práv obojích licenciát etc. přilepil a pečetí přitvrdil, pod nemilostí bohyně Pallady všechněm přítomným i nepřítomným poroučeje, aby jich na potkání žádný jinák nejmenoval. A s tím je i zástupy rozpustil. I řekl sem: „Bude-liž co více?“ „A což tobě ještě dosti není?“ dí tlumočník. „Či nevidíš, jak jim všickni ustupují?“ Jakož pak ustupovali.

Nicméně já, chtěje vždy, co pak dále z nich bude, viděti, hledím po jednom tom umění mistru, anť mu teď počítati cos poroučejí, on neuměl; poroučejí měřiti, neuměl; poroučejí hvězdy jmenovati, neuměl; poroučejí syllogismy dělati, neuměl; poroučejí cizími jazyky mluviti, neuměl; poroučejí svým jazykem řečňovati, neuměl; poroučejí naposledy čísti a psáti, neuměl. „Ký pak hřích,“ řekl sem já, „mistrem sedmerého umění se psáti, a žádného neuměti?“ Tlumočník odpověděl: „Neumí-li ten, umí druhý, třetí, čtvrtý; nemůž všudy plně býti.“ „Tedy já rozumím,“ řekl sem, „že po strávení v školách věku, po vynaložení na to statku, po přivěšení titulů a pečetí naposledy zeptati se potřebí, učil-li se čemu? Bopomozi té správy.“ „Ty muderlantství nepřestaneš,“ dí on, „leč sobě něco utržíš, žvi jen předce, přisahámť, že se s něčím potkáš.“ „I nu tedy,“ řekl sem, „nechť sou třeba sedmdesatera sedmera umění mistří a doktoří, a nech třeba všecka umějí aneb žádného, říkati nic víc nechci: jen poďme odtud.“

1. Připomeňte základní údaje o životě Komenského.

2. Objasněte, v čem spočívá alegoričnost Labyrintu.

3. Jak se Komenský dívá na praxi institucionalizovaného vzdělání?

4. Kde v dnešním světě lze najít obdobu uzdy Všetečnosti a brýlí Mámení?

Fridrich Bridel (1619 – 1680): Co Bůh? Člověk?

Tys perla, kment, hedvábí,

tys božská, hrozná velebnost,

ta k sobě všecko vábí,

neobsáhlost, neskončenost.

Já pak jáma, sklep, co jsem?

Jsem potvora nepravosti.

Já kazichléb jen, co jsem?

Hra všelijaké marnosti.

Já nad peří létavé,

i nad vítr jsem marnější,

nad ty prášky mihavé,

i nad prach jsem vrtkavější;

já jsem nadutá pěna,

v štěstí jsem nejvyskočnější,

potom když je proměna,

v neštěstí nejzlobivější.

Já nad oteklé vředy,

i nad hnůj jsem ohavnější,

všecken zapuchlý, bledý,

nad jed i mor ohyzdnější.

Já jsem samý pouhý vřed,

umrlčina zprachnivělá,

puch, hnůj, hnis, jizlivý jed

pro svrab oplzlého těla.

1. Uveďte základní údaje o autorovi.

2. Ukažte na textu typické znaky baroka.

Voltaire (1694 – 1778): Filosofický slovník čili Rozum podle abecedy

Láska

Amor omnibus idem. Zde nutno se uchýliti k tělesnosti; je to přírodní látka, již obrazotvornost vyšila. Chceš-li nabýti představy o lásce, pohleď na vrabce ve své zahradě; pohleď na své holuby; pozoruj býka, kterého přivádějí k jalovici; popatři na toho hrdého oře, jejž dva tvoji sluhové vedou k pokojné klisně, která ho očekává, odsunujíc ohon, aby ho přijala; pohleď, jak mu oči jiskří, slyš, jak řehce, pozoruj ty skoky, ty sklony, ty vztyčené uši, tu tlamu, otvírající se s drobným, křečovitým poškubáváním, ta chvějící se chřípí, ten ohnivý dech, vyrážející z nich, tu ježící se a vlající hřívu, ten velitelský pohyb, jímž se vrhá na předmět, přírodou mu určený. Nebuď však žárliv a pomysli na výhody lidského rodu: vyvažují v lásce všecky, které příroda udělila zvířatům, sílu, krásu, lehkost, rychlost. Jsou i živočichové, již neznají rozkoše. Šupinaté ryby jsou zbaveni té slasti: samice vrhne na bahno miliony jiker; samec, jenž na ně přijde, přejde po nich, oplodniv je svým semenem a nestaraje se, které samici náleží.

Většina pářících se zvířat prožívá rozkoš jen jedním smyslem, jakmile je ten hlad ukojen, vše pomine. Žádný živočich kromě tebe nezná objetí; celé tvé tělo je citu přístupno a hlavně tvé rty pociťují slast, jíž se nikdy neunaví, a tato rozkoš je vyhražena jen tvému rodu; ty konečně můžeš se oddati lásce každý čas, kdežto zvířata mají vyměřenu jen jistou dobu.

1. Na základě Voltaireova textu vysvětlete, odkud berou osvícensko-klasicistní autoři vzor i příklad pro lidské jednání i chování?

2. Jaké místo zaujímá člověk ve světě?

3. Jaké společensko-historické souvislosti tento osvícenský pohled měl?

Molière (1622 – 1673): Lakomec

HARPAGON (sám)

HARPAGON (už ze zahrady je ho slyšet, jak křičí): Chyťte zloděje!

(Vběhne prostovlasý)

Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž! Panebože na nebi! Je po mně! Zabili mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se propad? Kde se skrývá? Kam se vrtnout, abych ho našel? Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! Vrať mi mé peníze, padouchu!

(Popadne sám sebe za ruku)

Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový: už nevím, kdo jsem, ani co dělám. Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má opora, má útěcha, má radost! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez vás nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem. Copak se nenajde někdo, kdo by mě vzkřísil? Kdo by mi vrátil mé drahé peníze nebo aspoň mi řekl, kdo mi je vzal?

V čem jsou silné a slabé stránky klasicistního pohledu na lidské povahy?

Metafora a metonymie v nebeletristických textech

Metafora a metonymie: nejčastější druhy obrazných pojmenování. Personifikace a ironie jako zvláštní typ metafor, synekdocha jako zvláštní typ metonymie. Úloha metafor a metonymií při rozšiřování slovní zásoby. Zvláštnosti psaní velkých písmen i skloňování v těchto případech.

6. Lidová slovesnost a její vazby s umělou literaturou

Pojmy lidová kultura (její 3 znaky), folklor a lidová slovesnost. Lidová próza: pohádky (definice, smysl, vývoj, autoři/sběratelé), pověsti (definice, smysl, sběratelé), pověrečné povídky, povídky ze života aj. Lidová poezie: písně (i zlidovělé – příklady); drobná slovesnost (přísloví, pranostiky aj.), dětský folklor; lidová slovesnost jako inspirace pro umělou literaturu.

Božena Němcová (1820 – 1862): Princ Bajaja

Nyní házela Slavěna; ale tenkráte se Bajaja jablíčku neuhnul, nýbrž s radostí je zdvíhl, běžel nahoru, před princeznou klekl a její ruku líbal. Ale ona se mu vytrhla, utekla do svých pokojů a hořce plakala, že si musí vzíti němého. Král se zlobil, knížata reptali, ale co se stalo, stalo se a nedalo se napravit. Nato byla hostina a po hostině mělo býti rytířské potýkání, při kterémž měla dávat ceny jedna nevěsta. Při hostině seděla Slavěna jako zaražená a slova nepromluvila; ženicha Bajaju nebylo viděti a král myslil, že snad pohněván utekl. Všickni nebohou litovali, a chtíce ji trochu z toho vyraziti, prosily, by ona ceny rozdávala.

Slavěna konečně svolila. Již seděli páni okolo zábradlí, již se sokové potýkali a jeden druhého přemáhal, tu oznamuje hlásný, že stojí venku rytíř na malém koni, žádaje, aby byl ke hře připuštěn. Král kynul, že ano. Tu vjede na plan rytíř v modrém a stříbrném šatu, na stříbrné přílbici bílý a modrý chochol. Princezny by byly málem vykřikly, vidouce postavu a koně statného vysvoboditele. Rytíř se poklonil paním a začal se s knížaty potýkat; ale co jich bylo, on je všecky přemohl a zůstal sám vítězem. Slavěna sešla k němu nesla zlatý pás. Rytíř se před ní na kolena snížil a ona mu pověsila na krk pás, který sama vyšívala. Ruce se jí třásly a tváře jí hořely; i nevěděla, zdali slunce tak pálí, anebo ohnivé zraky krásného rytíře. Oči sklopíc, slyšela jen sladká slova: „Nevěsto krásná, ještě dnes tě uhlídám.“

Král a obě nevěsty sešli dolů, by rytíře zadrželi a jemu za vše se odsloužili. Ale on políbil v letu Slavěně ruku a vtom zmizel. Ta myslila na slova, které jí pošeptal. Zase byly hody, a jen Slavěna seděla ve svém pokoji a nechtěla mezi hosti.

Měsíc vysvítil a od skály nesl koník naposled svého pána. Když ho donesl až k hradu, skočil Bajaja dolů, políbil mu krk a lysu a koník mu zmizel s očí. Nerad ztratil náš rytíř věrného přítele, ale za to ho čekala sladší náhrada.

Zamyšlena seděla Slavěna a myslila, že již sotva rytíř přijde; tu otevře panna dvéře a povídá, že chce Bajaja s princeznou mluvit. Slavěna neodpověděla a hlava jí sklesla do polštářů. Vtom ji vezme někdo za ruku, ona zvedne hlavu a vidí před sebou krásného hrdinu, svého vysvoboditele.

„Hněváš se na tvého ženicha, že se před ním skrýváš?“ ptal se Bajaja.

„Proč se mne na to ptáš, vždyť nejsi můj ženich,“ šeptala Slavěna.

„Jsem, panno, před tebou stojí němý Bajaja, který tobě kytky vázal, od smrti vysvobodil tebe i tvé sestry a otci ve válce pomohl. Já jsem tvůj ženich!“

Že se Slavěna na něho nehněvala, mohl by každý ujistit. Za hodnou chvíli potom rozlítly se dvéře u hodovní síně a do nich vkročí Slavěna s rytířem v bílém šatu a zlaté přílbici, představujíc ho otci co svého ženicha, němého Bajaju! Otec se radoval, hosté se divili a sestry po očku hleděly. Teprv nastala pravá veselost a pilo se na zdraví zasnoubenců až do bílého rána.

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870): Zlatovláska

Potom dal král na cestu své dceři, jak se sluší a patří, výpravu, a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě. „Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi; „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“ – Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně a ni památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila. „Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči. – „Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věků bys byl se neprobudil!“ Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější, než prve byl, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, pořád, až ji všecku vykropili; ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živé vody, aby ho vzkřísili. A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

1. Objasněte rozdíly mezi přístupem obou autorů k lidové slovesnosti.

2. V čem se liší postavy obou princezen?

3. K jakému publiku se každý z autorů zjevně obrací?

4. Co je patrně hlavní příčinou odlišnosti obou pohádek?

Adolf Wenig (1874 – 1940): O Golemovi (ze Starých pověstí pražských)

Na starém židovském hřbitově pod náhrobním kamenem vyšším a honosnějším pochován je také proslulý

r a b b i J e h u d a L ö w b e n B e z a l e l,

jehož pověst byla přeslavná. Rabbi Löw žil v Praze za panování Rudolfa II.; učeností svou znám byl po všem světě, v mnohých vědách znamenitě vynikal a dovedl prý i věci nadpřirozené. Pro vysokou jeho postavu i pro učenost neobyčejnou mu říkali vysoký rabbi Löw. Dům jeho stál v Židovském Městě blízko vltavského břehu a nade vchodem vytesán tam byl vinný hrozen, na znamení původu z rodu Áronova, a lev, znamení jeho jména. Tam učeného rabína navštěvovali mnozí učenci ode dvora Rudolfova, tak i znamenitý hvězdář dánský Tyge Brahe. (...)

Mezi četné věci podivné a hodné paměti, které vytvořil rabbi Löw, patřil také

G o l e m.

To byla lidská postava z hlíny udělaná, kterou rabbi svým uměním oživil, a to tak, že jí vložil do úst šém, lístek pergamenový s kouzelným nápisem. Tohoto tvora ustanovil za sluhu v synagóze. Každého pátku večer bylo třeba lístek obnoviti, aby golem, ten podivný služebník, mohl sedmého, sobotního dne odpočinout; jinak by byl zdivočel.

Na textu doložte definiční znaky pověsti a objasněte její odlišnost od pohádkového příběhu.

Sousloví a jiná ustálená slovní spojení

Sousloví (v odborné terminologii), rčení, přísloví: definice, smysl, příklady.

7. České národní obrození v literatuře

Definice a časové vymezení národního obrození, jeho zařazení do evropského kulturně historického vývoje. Příčiny českého NO. 6 generací NO: časové vymezení, umělecké směry a skupiny, hlavní představitelé: základní obrysy jejich života, klíčová díla. Vazby na některé historické události.

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856): Strakonický dudák

ŠAVLIČKA: Pro holku bys věšel hlavu jako zmoklý kapoun? Škoda, že neznáš nějakou onačejší muziku než ty dudy, mohl bys rovnou do světa a vydělávat peníze; potom bys neměl s láskou žádných hořkostí. Peníze dokážou, nač si jen pomyslíš. Kdo má cvoky, podepírá boky. (…)

TRNKA: I ty pomámený strakapoune! Jsi tak hloupý nebo se tak stavíš? (Opravdově) Teď se vydělávají peníze tuhle tím (ukáže na čelo) a tuhle tím (ukáže ruce) - ale dudy? Máš mě snad za blázna? Můžeš jít - i ano, ale po hospodách, kde ti budou házet po krejcaru - a jinde se ti vysmějou. Jdi si, jdi, ale do mého revíru mi nepáchni, dokud nebudeš mít na stole dva plné talíře - a kdyby to bylo třebas v ovčáckém baráku! (…)

ŠVANDA: Tedy, milý Vocilko, jak povídám, můžeš u mne zůstat; ale - co za to?

VOCILKA: Ah, ah - kdopak mluví o takových maličkostech! Mně tu je více o čest, a také vím, že nebudete nikdy koukat na nějakou hrst dukátů, kdyby dostávala moje kapsa souchotiny. Co pak vám to udělá? Za pár let máte miliony.

ŠVANDA: Za pár let? (Škrábe se za ušima.) Víš, kamaráde, vlastně bych se měl už podívat domů.

VOCILKA: I podíváme se, proč ne? Ale potom zarejdíme znova do světa; teď se budete teprve hejbat, teď se teprve proklubete ze škořápky! Oh, jen mě nechte dělat, milostpane. To bude živobytí! He, sklepníku! - číšníku! - děvčata! (volá do dveří.) Pro milostpána láhev nejlepšího vína a dvě sklenice! (…)

DOROTKA: No, teď toho nechme, teď je všecko dobře, teď jsme pohromadě, teď vezmeme tisíce a půjdeme domů.

VOCILKA: I ty sojko!

ŠVANDA: Tisíce? Milá Dorotko, o tisících nevím ještě nic.

DOROTKA: No, jen když to jsou sta. Já si z toho moc nedělám.

ŠVANDA: Holečku, já nemám ještě nic.

DOROTKA: Nic?

ŠVANDA: To jest - peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten je komediant, ten chce to, ten ono - pak jsem musil dávat traktace - a tak mi všechny peníze zas vylítaly!

DOROTKA: Ale Švando! (…)

MIKULI: Právě přicházím z královského paláce. V patách za mnou přijde pro tebe dvořenín, aby ses dostavil k naší princezně. (Odejde.)

VOCILKA: Šlaka, na princeznu jsme docela zapomněli!

DOROTKA: K princezně? Jaká princezna?

ŠVANDA: Oh, holečku - to bude teď moje denní společnost.

DOROTKA: Je mladá, hezká?

ŠVANDA: To ještě nevím; slyším jenom, že je plačtivá, a že ji mám svým uměním povyrazit.

VOCILKA: Svým božským uměním!

DOROTKA: Vás se nikdo neptal! - Švando, nezůstaneš tam dlouho? A opravdu je to jen pro tvoje dudy? - Ale jak by bylo!

ŠVANDA: Jářku už jednou, Dorotko, já jsem dnes světoznámý, po mých dudách se blázní, co má ruce a nohy.

VOCILKA: I princezny!

DOROTKA: Švando, máš-li mě rád, nech všeho a pojď radši zpátky, než se mi docela změníš. Tatínek nám už, chudák, ani bránit nemůže. Co je nám po světě. Já se toho tady bojím.

KALAFUNA: Švando, Švando, doma není všady!

VOCILKA: Ale sláva jen ve světě!

ŠVANDA: Poslouchej, Dorotko, ode dneška si pamatuj, že tě mám rád, moc rád, ale uvazovat mě nesmíš. Vidíš sama, doma si mne nikdo necenil, a tady - princezny! Komorníku!

1.Charakterizujte hlavní postavy.

2.Kde všude leží příčiny Švandovy zkázy?

3.S jakým autorským záměrem hra oslovovala tehdejší posluchače?

4.Co může Strakonický dudák sdělovat dnešnímu publiku?

Rukopis královédvorský (1817): Beneš Heřmanův

Aj, ty slunce, aj, slunečko,

jsi-li ty žalostivé?

K čemu ty svítíš na nás,

na bídné lidi?

Kde je kníže? Kde lid náš branný?

K Otovi odejel.

Kdo nás nepřátelům vyrve,

osiřelá vlasti?

Dlouhým tahem Němci táhnou,

jsou to Němci Sasíci,

od Zhořelských lesnatých hor

v naše krajiny.

„Dejte,nebožátka, dejte

stříbro, zlato, jměníčko,

oni vám pak vypálí

dvůr, staveníčko!“ (…)

Rychle se vše proměnilo.

Ejhle, Beneš Heřmanův

tajně lid v jeden houf zve

proti Sasíkům.

Shromáždili se sedláci

v lese pod Hrubou Skálou;

každý ozbrojil se cepem

proti nepřátelům. (…)

Šla půtka z chlumu v rovinu:

i bylo Němcům úpět,

i bylo Němcům prchat,

i byli pobiti.

1. Objasněte ideovou a technickou podstatu fals RKZ.

2. Na základě analýzy textu uveďte obsahové důvody pro zpochybnění pravosti RKZ.

Části slova, odvozování slov

Kořeny, předpony, přípony, koncovky. Odvozování slov – významy předpon a přípon.

8. Literární romantismus

Romantismus a realismus jako specifické odpovědi na společensko-historický vývoj 1. poloviny 19. století. Hlavní romantické žánry. Romantický hrdina, prostředí, téma láska, vztah jedinec – okolí (společnost). Hlavní autoři jednotlivých literatur: jména, hlavní údaje o životě, díla.

Edgar Allan Poe (1809 – 1849): Skokan

Náš král si samozřejmě také choval šaška. Celkem vzato potřeboval trochu té pošetilosti – už proto, aby vyvážil hlubokomyslnou moudrost sedmi mudrců, kteří byli jeho ministry – nemluvě o jeho vlastní osobě.

Jeho blázen či dvorní šašek nebyl však jenom šaškem. Měl v očích krále trojnásobnou cenu – byl totiž navíc trpaslík a mrzák. Trpaslíci bývali v těch dobách u dvora právě tak běžní jako šašci, a mnohému monarchovi by bylo zatěžko trávit své dny (dny u dvora jsou poněkud delší než jinde) bez obou: bez šaška, s kterým se mohl zasmát, a bez trpaslíka, kterému se mohl posmívat. Jenže šprýmaři, jak jsem již podotkl, bývají v devětadevadesáti případech ze sta tuční, břichatí a nemotorní – a tak si náš král mohl co chvíli gratulovat, že ve Skokanovi (tak se šašek jmenoval) získal trojí poklad v jedné osobě.

Domnívám se, že jméno Skokan nedali trpaslíkovi kmotři při křtu, ale že mu je jednomyslně přiřklo sedm ministrů pro jeho neschopnost chodit jako ostatní lidé. Skokan se opravdu mohl pohybovat jen jakýmsi škubavým krokem – něco mezi skákáním a plazením – a tyto pohyby skýtaly neomezenou potěchu a ovšem i útěhu králi, ačkoli krále i s jeho vydutým břichem a vodnatelnou hlavou považoval celý dvůr za postavu vskutku nádhernou.

Avšak Skokan, třebaže se na znetvořených nohou jen s ukrutnou námahou smýkal po zemi, měl ohromnou sílu v pažích (jíž mu příroda patrně nahradila nemohoucnost dolních končetin), takže hravě předváděl kousky úžasné obratnosti, byl-li jen po ruce strom, lano nebo cokoli, po čem se dalo šplhat. Při této akrobacii se věru podobal spíš veverce nebo opičce než žabákovi.

Nemohu říci přesně, odkud Skokan původně pocházel, vím jen, že to byla jakási barbarská země, o které nikdo nic nikdy neslyšel, a že byla nesmírně daleko od dvora našeho krále. Skokan a s ním mladá dívenka, téměř právě tak zakrslá (ovšem jinak krásně souměrná a k tomu skvělá tanečnice), byli uneseni ze svých domovů a posláni jako dar králi jedním z jeho vítězících generálů. (…)

„Pokouším se vymyslet nějakou novinku,“ řekl trpaslík roztržitě – víno ho totiž vyvedlo z rovnováhy.

„Pokoušíš se?“ vykřikl zlostně tyran. „Jak to myslíš? Á, už chápu. Jsi mrzutý a potřebuješ ještě víno. Tumáš, vypij to!“ Nalil vrchovatě další pohár a podával jej mrzákovi, který jen němě zíral a zalykal se.

„Pij, povídám!“ křičel ten netvor, „nebo u všech ďasů –“

Trpaslík váhal. Král zrudl zlostí. Dvořané se šklebili. Tripetta, na smrt bledá, přistoupila k mocnářovu trůnu, padla před ním na kolena a zapřísahala ho, aby ušetřil jejího přítele.

Tyran chvíli jen žasl nad její smělostí, jako by se rozpakoval, co počít nebo říci – jak nejvhodněji vyjádřit svůj hněv. Posléze ji beze slova od sebe odmrštil a obsah vrchovatého poháru jí vchrstl do obličeje.

Ubohé děvče se s námahou zvedlo, a aniž se odvážilo vzdychnout, vrátilo se na své místo na konci stolu.

Na chvíli se rozhostilo hrobové ticho, v němž by byl slyšet i pád lístku či peříčka. Bylo přerušeno tichým, ale protivným, táhlým skřípotem, který jako by se ozýval současně ze všech koutů místnosti. (…)

Tento let vzhůru celou společnost tak ohromil, že na chvíli nastalo hrobové ticho. Přerušil je onen temný, dotěrný skřípot, který tak zaujal krále a jeho rádce, když ukrutník vchrstl Tripettě víno do obličeje. Jenže tentokrát nemohlo být sporu o tom, odkud zvuk vychází. Ozýval se ze zpěněných úst trpaslíka, který skřípal zuby, zatínal své ohromné tesáky a s výrazem šílené zloby zíral do osmi tváří, jež se k němu vzhůru obracely.

„Aha!“ řekl konečně rozlícený šašek. „Aha! Už mi začíná svítat, co je to za lidi!“ A tu krále naoko prozkoumával blíž a blíž, až přiložil pochodeň k jeho lněné srsti. Ta se rázem vzňala oslnivým plamenem.

Za pár vteřin bylo všech osm orangutanů v jediném plameni. Dav pod nimi ječel, zíral na ně ochromen děsem, ale nemohl jim v ničem pomoci.

Když potom plameny vyšlehly divočeji, vyšplhal se šašek, aby jim unikl, o něco výš; tímto pohybem upoutal pozornost zástupu, který se opět utišil. A tu trpaslík ještě jednou promluvil:

„Teď už vidím jasně, jací lidé se skrývají za těmito maskami. Je to mocný král a jeho sedm nejdůvěrnějších rádců – král, který se nebojí udeřit bezbranné děvče, a sedm rádců, kteří ho k takovým podlostem navádějí. A já, já jsem prostě Skokan, šprýmař, a tohle je můj poslední šprým.“

Sotva trpaslík skončil svou krátkou řeč, bylo dílo pomsty – dík značné vznětlivosti lnu i dehtu – dovršeno. Osm mrtvol se houpalo na řetězech – smrdutá, zčernalá, ohyzdná, beztvará změť. Mrzák po nich mrštil pochodní, lehce a klidně se vyšplhal ke stropu a světlíkem v kupoli zmizel.

Říká se, že Tripetta, skrytá na střeše sálu, pomáhala svému příteli vykonat tuto plamennou pomstu a že se jim pak podařilo uprchnout spolu do staré vlasti. Nikdo je totiž od té chvíle nespatřil.

1. Představte autora, hlavní rysy jeho životopisu a nejznámější díla.

2. Ukažte na textu hlavní znaky romantismu? Pokud jde o:

a) prostředí;

b) postavy;

c) zápletku.

Ve srovnání s některými jinými romantickými díly by se Skokan mohl zdát v jednom ohledu netypický. V jakém a proč?

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836): Máj (1836)

1

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky. (…)

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. – (…)

„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Intermezzo I

Půlnoc

(krajina)

Sbor duchů

V půlnočních ticho je dobách;

světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži – co druzí spí –
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“ (…)

Čekan s kolem

„Mrtvému rakví budu já.“

Žáby z bažiny

„My odbudem pohřební zpěv.“

Vichr po jezeru

„Pohřební hudbu vichr má.“

Měsíc v zenitu

„Já bílý příkrov tomu dám.“

Mlha po horách

„Já truchloroušky obstarám.“

Noc

„Já černá roucha doručím.“

Hory v kolo krajiny

„Roucha i roušky dejte nám.“

Padající rosa

„A já vám slzy zapůjčím.“ (…)

3

To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra množství hluk.

Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. (…)

4

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

1.Objasněte autorský záměr básně.

2.Analyzujte téma Vilémovy osamělosti.

3. V čem spočívá těžiště jazykové stránky Máje? Najděte máchovské metafory, personifikace a oxymórony.

4. Proč soudobá literární scéna Máj nepřijala? Co v něm postrádala a co naopak odmítala?

Spojování i zkracování slov

Složeniny vlastní a nevlastní (spřežky). Zkratky iniciálové a zkratková slova.

9. Literární realismus

Hlavní znaky realismu. Typizace. Tematické podoby realismu: hlavní autoři ve světové a české literatuře: jména, hlavní údaje o životě, díla. Rozdíly mezi realismem 19 a 20./21. století.

Guy de Maupassant (1850 – 1893): Na pelesti postele

V krbu hořel velký oheň. Na japonském stolku stály proti sobě dva čajové šálky, zatím co se vedle cukřenky a malé karafy s rumem kouřilo z čajové konvice.

Hrabě de Sallure odhodil klobouk, rukavice a kožich na židli, hraběnka si zatím odkládala večerní plášť a trochu si upravovala před zrcadlem účes. Usmívala se mile na sebe a urovnávala si špičkami jemných prstů, svítících prsteny, nakadeřené vlasy na skráních. Potom se otočila k manželovi. Díval se na ni již celou chvíli a zdálo se, že váhá, jako by ho trápila intimní myšlenka.

Konečně řekl:

„Dvořili se vám dnes večer dost?“

Zadívala se mu do očí pohledem hořícím plamenem vítězství a vzdoru, pak odpověděla:

„To bych řekla!“ (...)

„Drahý příteli, buďte upřímný. Nedíváte se dnes na věci stejně, jako jste se díval loni, to je všecko. Když jsem se dověděla, že máte milenku, milenku, kterou máte rád, málo vás zajímalo, jestli se mi někdo dvoří nebo ne. Řekla jsem vám, jak mě to bolí, řekla jsem stejně, jako říkáte dnes vy, jenže právem: ,Příteli, kompromitujete paní de Servy, mne trápíte a zesměšňujete.´ Co jste odpověděl? Ach, dal jste mi jasně najevo, že jsem volná, že manželství mezi rozumnými lidmi je spojení zájmů, sociální pouto, ne však mravní pouto. Je to pravda? Dal jste mi najevo, že vaše milenka je neskonale lepší než já, svůdnější, ženštější! To jste řekl – ženštější! Samozřejmě to bylo všecko ohleduplné, jak se na dobře vychovaného muže sluší, zahalené do poklon, vyslovované s jemností, kterou u vás ctím. Ale tím jasněji jsem to pochopila.

Dohodli jsme se, že budeme nadále žít spolu, ale naprosto odděleně. Máme dítě, to mezi námi dělá spojovací čárku.

Řekl jste to skoro tak, abych uhodla, že vám záleží jen na vnějším zdání, že si mohu, když se mi zlíbí, najít milence, jen když ten poměr zůstane utajený. Řečnil jste dlouho a skvěle o chytrosti žen, o jejich obratnosti při ohledech k zavedeným zvykům a tak dále. (...)

„Nechoďte ke mně, nebo se rozzlobím!!!“

Chytá ji do náruče a snaží se ji políbit.

Vtom se hraběnka rychle naklání, bere na toaletním stolku sklenici voňavé ústní vody a přes rameno ji vychrstne manželovi do obličeje.

Hrabě vstává, voda z něho stéká potůčky; zuří a bručí:

„To je hloupé.“

„Možná… Ale znáte mou podmínku – pět tisíc franků.“

„Ale to by byla pitomost!…“

„A proč?“

„Jak to – proč? Manžel aby platil, že se vyspí se svou ženou!…“

„Ach, vy ale užíváte ošklivých výrazů!“

„To je možné. Opakuji, že by bylo pitomé platit své ženě, své zákonné ženě.

„Je mnohem hloupější, když člověk má zákonnou ženu, a jde si platit nevěstky.“

„Budiž, ale já nechci být směšný.“ (...)

Hraběnka si sedá na pohovku. Pomalu si svléká punčochy, shrnuje je obráceně jako hadí kůži. Růžová stehna vystupují z punčochy a drobná nožka se klade na koberec.

Hrabě jde trochu blíže a něžným tónem se ptá:

„Co to máte za směšný nápad?“

„Jaký nápad?“

„Že po mně chcete pět tisíc franků.“

„To je přece přirozené. Jsme si cizí, ne? A vy po mně toužíte. Vzít si mě nemůžete, protože jsme oddáni. Tedy si mě kupujte, snad trochu méně než jiné.

Uvažujte tedy. Ty peníze, místo aby je dostala nějaká mrcha, která s nimi udělá bůhvíco, zůstanou ve vaší domácnosti, ve vašem domě. A pak – cožpak pro chytrého člověka může být něco zábavnější, originálnější, než si platit vlastní ženu? V nezákonné lásce milujete opravdu jen to, co stojí hodně, hodně peněz. Oceníte znovu naši… legitimní lásku, dáte jí příchuť hýření, okořeníte ji… darebností, když… ji zaplatíte podle ceníku prodejné lásky. Není to pravda?“

Charakterizujte obě postavy, hraběte i jeho manželku. Kde se v jejich charakteristice objevují znaky realismu?

V čem je pro realistickou literaturu příznačný jejich příběh? Jak se liší od obvyklého romantického zpracování partnerského vztahu?

Honoré de Balzac (1799 – 1850): Otec Goriot

Dům, v němž je zařízen měšťanský penzión, patří paní Vauquerové. Stojí dole v ulici neuve-Sainte-Geneviève na místě, kde se půda svažuje k ulici Arbalète tak prudce a příkře, že koně tam zřídkakdy vyjíždějí a sjíždějí. (…) Dláždění je tam suché, stružky jsou bez bláta i bez vody, podél zdí roste tráva. Tam se zasmuší všichni chodci, i nejbezstarostnější, rachocení vozu vyrůstá v událost, domy jsou tam ponuré a stěny páchnou vězením. Pařížan, který by se sem zatoulal, viděl by tu jen měšťanské penzióny nebo ústavy, bídu nebo nudu, živořící stáří, radostnou mládež, zapřaženou jen do práce. (…) Za dne můžeme spatřit mřížkami dveří, vyzbrojených drnčivým zvonečkem, na konci malého chodníčku na stěně proti ulici loubí, natřené mramorovou zelení místním umělcem. Pod falešným, jen namalovaným výklenkem stojí socha boha lásky. (…)

Kamenný krb, jehož stále čisté ohniště prozrazuje, že v něm plápolá oheň jen při slavnostních příležitostech, je ozdoben dvěma vázami s umělými květinami, zašlými a pomačkanými. (…) Tento první pokoj… čpí zatuchlinou, plísní, žluklostí; studí, vlhne tu nos a vlhkost proniká šatstvem; je cítit jako místnost, v níž se obědvalo; čpí nádobím, spižírnou, noclehárnou.

1.Ukažte na úryvku znaky realistického líčení.

2. K čemu tato pasáž vzhledem k románovému ději slouží?

(Rozhovor Vautrin – Evžen de Rastignac)

A teď ta otázka. Máme hlad jako vlk, naše tesáky jsou rvavé, jak se zachováme, aby náš žlab byl stále plný? Nejdříve se tedy můžeme najíst zákoníku, není to nic zajímavého a ničemu se z toho nenaučíme, ale musí to být. Budiž. Staneme se advokátem, abychom to dotáhli na předsedu porotního soudu a posílali na galeje neblahé ubožáky, kteří stojí za víc než my, s vypáleným T. F. na rameni, abychom dokázali boháčům, že mohou klidně spát. (…) nebudete-li mít protekci, shnijete u svého venkovského soudu. (…) Dopustíte-li se nějakého toho drobného politického podvůdku, jako třeba přečtete-li na volebním lístku Villèle místo Manuel (ten rým uspí svědomí), pak budete už ve čtyřiceti letech generálním prokurátorem a můžete to dotáhnout na poslance. (…) Víte, jak se z toho vymotat? Geniálním důvtipem nebo chytrou korupcí. (…) Poctivost není k ničemu. (…) Korupce je v přesile, talent je vzácný. (…) Svou hlavu bych vsadil proti hlávce tohoto salátu, že píchnete do vosího hnízda u první bohaté, krásné a mladé ženy, jež se vám zalíbí. Všechny jsou na štíru se zákony a pro všechno jsou se svými manžely na válečné noze. Nikdy bych neskoncoval, kdybych vám musel vyprávět o nekalých obchodech, které provádějí pro milence, pro hadříky, pro děti, pro domácnost nebo pro ješitnost, zřídka pro ctnost, tím si buďte jist! Proto také poctivý člověk je obecným nepřítelem.

Charakterizujte obě postavy. Jak se ve Vautrinově promluvě odráží morálka doby?

Objasněte termín Lidská komedie.

Charles Dickens (1812 – 1870): Oliver Twist

Členové tohoto výboru byli mužové velice moudří, důvtipní a hloubaví, a když se už jednou stalo, že obrátili pozornost k špitálu, rázem objevili, na co by obyčejní lidé nebyli přišli jaktěživi – že se v něm chudým líbí. Že je to učiněný veřejný zábavný podnik pro chudší vrstvy; hostinec, kde se nic nemusí platit, kde se, jak je rok dlouhý, podává bezplatně snídaně, oběd, svačina a večeře; prostě pozemský ráj, kde je jen samá hra a žádná práce. „Oho!“ řekl si výbor s chytráckou tváří. „Od toho jsme tu my, abychom to dali do pořádku – všemu tomu uděláme krátký konec.“

A tak se usnesli na zásadě, že všichni chudí budou mít na vybranou (neboť nikoho nechtějí nutit, kdepak) buďto pomaloučku umřít hlady v ústavě, nebo rychle mimo něj. S tím cílem na mysli si od vodárny zajistili nepřetržitou a neomezenou dodávku vody a od obchodníka s obilím občasnou dodávku malých množství ovesné krupice a vydávali třikrát denně porci řídké kaše, dvakrát v týdnu s přídavkem jedné cibule a v neděli s půlkou žemle. (…)

Místnost, kde hoši dostávali jíst, byla kamenná haluzna s velkým měděncem na jednom konci, a z toho kotle rozdílel správce, za tím účelem opásaný zástěrou a za asistence jedné nebo dvou špitálnic, v hodinách jídla sběračkou kaši. Této slavnostní krmě dostal každý hoch polévkový koflík a nic víc – vyjma ve dny velkých veřejných svátků, kdy kromě toho dostal ještě osminku libry chleba. Misky nebylo třeba nikdy mýt. Hoši je vždycky vydřeli lžící, že zas jen svítily, a když je takto vyleštili (což nikdy netrvalo tuze dlouho, neboť lžíce byly bezmála stejně velké jako misky), seděli s očima přilepenýma na měděnec s výrazem tak chtivým, jako by od minuty byli hotovi spolknout nejen kotel, ale i celé jeho cihlové obezdění; přitom se neúnavně zabývali horlivým cucáním prstů ve snaze zachránit kdejakou zbloudilou kapičku kaše, která jim na ně snad náhodou stříkla.

Nadešel večer a hoši zaujali místa u stolu. Správce v obvyklém kuchařském přistrojení se postavil k měděnci a jeho špitálské pomocnice si stouply za něj. Každý hoch dostal svou porci kaše a dlouhou modlitbou se štědře děkovalo za skoupý božídárek. Kaše zmizela; chlapci si začali šuškat a mrkali na Olivera, jeho přímí sousedé ho šťouchali loktem. Ačkoli ještě takové dítě, byl hlady zoufalý a z bídy všeho schopen. Vstal od stolu, s miskou a lžící v ruce popošel ke správci a vlastní odvážností poněkud polekaný řekl: „Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu.“

Správce byl tlustý, statný muž – ale zbledl jako stěna. V strnulém úžasu poulil několik vteřin na malého buřiče oči a potom se podepřel o měděnec, aby neupadl. Pomocnice byly zkoprnělé údivem, hoši strachy.

„Cože?“ vyrazil ze sebe správce konečně slabým hlasem.

„Prosím, pane,“ opakoval Oliver, já bych chtěl ještě trochu.“

Správce se rozehnal sběračkou Oliverovi po hlavě, sevřel ho v pažích jako v kleštích a ječivým křikem volal serbusa.

Výbor právě vážně rokoval v důvěrném sezení, když se pan Bumble ve velkém rozčilení vřítil do síně a na adresu pána na vysokém křesle vyhrkl:

„Pane Limbkins! Odpusťte, prosím, vašnosti, ale Oliver Twist chtěl ještě!“

Všemi to trhlo. Na kdekteré tváři se zračilo zděšení.

„Ještě?“ opáčil pan Limbkins. „Vzpamatujte se, Bumble, a odpovězte mi jasně. Rozumím vám dobře, že chtěl ještě, když už snědl večeři vyměřenou stravovacím řádem?“

„Ano, prosím,“ přisvědčil Bumble.

„Ten kluk bude viset,“ prohodil pán v bílé vestě. „Ten kluk bude jednou viset, to vím.“

Ukažte, jak se v úryvku odráží povaha Dickensovy tvorby.

Kde je v textu přítomen humor? O jaký druh humoru jde? Jakou tu má funkci?

Vliv jiných jazyků na češtinu

Jednotlivá období: kdy se objevují první díla v češtině, raný, vrcholný a pozdní středověk, raný novověk, 19. století, 20. století. Dnešek. Jazyky přinášející a zprostředkující klasickou kulturu starověku, jazyky západoevropské, exotické. Změny po r. 1989.

10. Božena Němcová jako příklad českého literárního osudu

Postavení BN v dějinách české literatury. Její rodinné zázemí: příběh babičky Magdaleny a matky Terezie. Dětství a dospívání v Ratibořicích a okolí. Manželství s Josefem Němcem. Zlatá 40. léta: obrozenecká předrevoluční společnost zejména v Praze. Revoluce 1848: BN a KHB. Padesátá léta: základní změna v životě a tvorbě BN. Mezigenerační vztahy. Počátek let šedesátých: společensko-kulturní změny v Českých zemích a závěr života BN.

Božena Němcová (1820 – 1862): Babička

(1)

V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět hodin. První její bylo požehnat a políbit křížek, visící na klokočovém růženci, jejž ona vždy při sobě nosila, v noci pak pod hlavou měla. Pak s pánembohem vstala, a jsouc ustrojena, pokropila se svěcenou vodou, vzala vřeténko a předla, prozpěvujíc si přitom ranní písně. Ona sama, chudák stará, neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným. Asi za hodinu, když vstala, bylo slyšet odměřené klapkání pantoflíčku, vrzly jedny, druhé dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom samém okamžení zakejhly husy v chlívku, svině zachrochtaly, kráva bučela, kury křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhše otíraly se jí okolo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky; kdyby se byla nechránila byli by ji zajisté porazili a ošatku se zrnem pro drůbež z rukou vyrazili. Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je. Bůh chraň, aby viděla, že kdo týrá zbytečně, i kdyby to červíčka bývalo. „Co je člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, spánembohem zabte to, jen ne mučit," říkávala. Děti ale nesměly se dívat, ani když se kuře zařezávalo, jen proto, že by je litovaly, a ono pak umřít nemohlo. (...)

Kdejaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: „Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce." Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila.

Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: „Shýbni Barunko!" Barunka byla mnohdy líná a říkala: „Ale babičko, copak je o jedno pírko?" Z toho ji babička ale hned kárala: „Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit."

Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek, babičce se ale nehrubě líbil. Zdálo jí, že se na těch vycpaných seslích s těmi vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí člověk strach, aby se nezvrátil, a když se podepře, aby se to nerozlámalo. Na pohovku sedla všeho všudy jednou; když poprvé sedla a pera pod ní povolily, tak se chudák lekla, že div nevykřikla. Děti se jí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly babičku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla: „Jděte mi k šípku," povídala, „kdopak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás."

Charakterizujte způsob babiččina života. Jakou patrně měl hlavní motivaci?

Kde autorka uplatnila typizační postup?

Jak bychom dnešním jazykem pojmenovali babiččin způsob života i vztah k okolí? Lze pro něj najít dnes paralelu?

(2A)

"Ono to přece není takové, panáčku," ozvala se kmotra; "císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to."

"Váš konšel nejspíš že nemá dobré svědomí, a proto nemůže směle se podívat nikomu do očí," řekl pán a psal přitom něco na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar řka: "Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!" - Dořekl a rychle odešel. (...) V zásobárně vyplatili Novotné třikrát tolik za houně, než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všickni nám to záviděli. Máma mi dala tolar provrtat a od té doby jej nosím na krku. Už mi bylo kolikráte dost zle, a přece jsem se ho nevzdala. - Škoda, věčná škoda, že toho pána zem kryje!" dokončila babička svoje vypravování s povzdechem.

„Ba škoda," dotvrdili ostatní. Děti poznavše historii tolaru, teprv si ho ze všech stran obracely a teprv se jim stal znamenitý. Babička pak stála všem ve světle ještě vyšším od té doby, co věděli, že mluvila s císařem Josefem. Nedělním večerem započal se ve mlýně již nový týden. Mléči se sjížděli, mlýny začaly pomalu svým obyčejným taktem hrkotat, stárek chodil po mlejnici…

(2B)

Když se tak babička po pokoji rozhlížela, vidí podobiznu krále Bedřicha. "I totě pruský král!" zvolala, „toho potentáta jsem já dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku a já strávila v Slezsku patnáct let. Dal si Jiříka nejednou z řady vyvolat a obdaroval ho. Měl rád velké muže a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak panna. Nenadálá jsem se, že se jemu do hrobu dívat budu; takový člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti a já jsem ještě tu," vzdychla stařenka a slza splynula po vráskovité tváři. - „Padl tvůj muž v boji?" ptala se kněžna. - „Ne právě, ale od střelné rány umřel. Když vypukla ta rebelie v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla s sebou i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí narodilo se mi v poli. Je to Johanka, co je nyní ve Vídni, a snad proto je tak kurážná, že od narození všemu přivykat musela jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky přinesli mi Jiříka do táboru na nosidlách. Kulka dělová utrhla mu nohu. - Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. - Když se z toho trochu vykřísal, poslali ho zpátky do Nisy. - Já měla radost, doufala jsem, že se uzdraví, že ho co mrzáka nebudou chtít a že budem moci vrátit se do Čech. Ale naděje mne zklamala. Začal najednou chřadnout a nebylo rady ani pomoci, musel umřít. Kdejaký groš byl, dala jsem za léky, a přece to nic nepomohlo. Myslila jsem tenkráte, že o rozum přijdu, že mi srdce žalostí se rozpukne. Ale člověk mnoho vydrží, milostivá paní!

Co mají obě babiččina vyprávění společného a včem spočívá záměrný rozdíl mezi nimi?

V kterém kraji se babička odehrává? Co o něm víte? Proč si jemčeští autoři 19. století často rádi vybírali jako dějiště svých příběhů?

(3)

,Slyšte, kmotra,' začala tiše, ,ale nikomu to nepovídejte, všechno vám povím. Ty dva dni jsem ho neviděla, však víte, koho myslím - ale dnes, dnes mi od rána v uších znělo: Jdi na jetelinu, jdi na jetelinu… kdoví jestli tam bude; proč by ses bála, přijde za tebou Tomeš. Tak mne to pohánělo až na pole. Koukla jsem k stromu, nikdo tam. No když tam není, to už je vyhráno, myslila jsem, vzala kosu a chtěla jsem žat. Tu mi napadlo, abych zkusila svoje štěstí, chtěla jsem nalézt čtverolistý jetelíček a přitom myslila jsem: Najdeš-li ho, budeš s Antonínem šťastná! Hledám, hledám, div jsem na jetelině oči nenechala, ale nic jsem nenašla. Tu mi přišlo podívat se na stráň, a koho tam pod stromem vidím - vojáka! Rychle se obrátím pryč, ale v tom okamžení šlápla jsem na trní, co u cesty leželo, a nohu jsem si poranila. Nekřikla jsem, ale bolestí dělaly se mi před očima mžitky a já sklesla na zem. Jako ve snu viděla jsem, že mne bral někdo do náručí a odnášel, až mne pak silná bolest probudila. U potoka klečel voják, smáčel v něm bílý svůj šátek a vinul mi ho okolo nohy. Panebože, myslila jsem, co se bude s tebou dít, teď nemůžeš těm očím utéci. Nejlepší, když se nebudeš do nich dívat! Dost mne bolest trápila, hlava se mi až motala, ale ani jsem nešpetla, oči neotevřela. Kladl mi svou ruku na čelo, bral mne za ruku; mne mráz pocházel, - ale mlčela jsem. Pak mne pustil a začal mně kropit vodu do obličeje, zdvihal mi hlavu; co jsem měla dělat, musela jsem přece oči otevřít. - Ach, má milá kmotra, ty jeho oči na mne zasvitly jako to boží slunko; já musela svoje oči zakrýt! Ale což to bylo všecko plátno, když začal na mne mluviti Och, vy jste měla pravdu, milá kmotra, že učaruje i hlasem; mně zaznívá ustavičně v uších jeho hlas, jeho slova, když mi povídal, že mne miluje, že jsem jeho blaho, jeho nebe!'

,Jaká to hříšná slova, to je vidět ďábelské líčky, kterémupak člověku by takové řeči napadly! - Nešťastná holka, cos to myslila, žes mu uvěřila,' bědovala kmotra.

,Bože, jakpak neuvěřit, když vám řekne, že vás miluje!'

,Leda povídali, copak je do toho, samé balamutění. Chce tě o rozum připravit.'

,Já mu to také řekla, ale on se mi Bohem a duší dokládal, že mě miloval hned od prvního uvidění se a že se jen proto vyhýbal se mnou mluvit a říci mi to, protože nechtěl připoutat mne k nešťastnému svému osudu, který ho všude pronásleduje, který mu nedovolí štěstí jakého požívat.

Ve Viktorčině příběhu autorka uplatnila námět, téma i vypravěčské postupy příznačné pro významný umělecký směr. Který? Doložte jeho znaky v textu.

Slovní druhy

Ohebnost a neohebnost. Zvláštní případy při přiřazování slov ke slovním druhům.

11. Májovci, ruchovci a lumírovci – klíčové tvůrčí skupiny klasické české literatury

Májovci: datace, příčiny, osobnosti, návaznost na Máchu, další vývoj. Ruchovci a lumírovci: motivace názvu obou skupin, jejich společné rysy, datace, návaznost na společensko-ekonomický vývoj (novoromantismus), hlavní osobnosti (jejich miniportréty), nadčasový přínos obou skupin.

Jan Neruda (1834 – 1891): Před fortnou milosrdných

Nech, hochu, nech — zde lávka — jenom chvíli!
Můj život sice chvatem k hrobu pílí,
však kdo se naposled již na svět dívá,
snad přece nějaká mu chvíle zbývá.
Já sice po odpočinku již práhnu,
však tato fortna děsně vábivá
mne nevypustí více za živa —
jen chvilku ještě, na zvonec než sáhnu!

Už dobíhají moje staré síly!
chléb pro rodinu žádá velkou píli,
a pracoval jsem, jak jen otec může,
vždyť ruka má, hle, mozol, kost a kůže!
Ty ještě neznáš, milý hochu blahý,
ty ještě neznáš, seznáš teprve,
až rozpracuješ ruce do krve,
že lidský život jest až příliš drahý.

Dej mně svou ruku, milý dobrý hochu,
ty's jediný měl pro mne chvíle trochu,
aj otec pro synáčka život sází,
syn sotva otce k smrti doprovází!
Ach odpusť starci, že si stýskat zkusí!
Vím — nejednali ke mně nevděčně,
a loučili se se mnou srdečně,
a také vím, že — vydělávat musí.

Ty's jediný vždy slouchal děda hlasu,
ostatní neměli, chudáci, času!
Dej dědu čelo, ty můj hochu zlatý,
ne rty! — vždyť starcův dech je jedovatý
a jedno políbení na tvé líce,
už je to políbení poslední —
a ještě jednou na mne pohledni, —
teď, hochu, zazvoň, — nemám síly více.«

1. Ukažte na Nerudově básni typické znaky tvorby májovců. Objasněte, v čem byl jejich přístup k uměleckému ztvárnění nový ve srovnání se staršími autory (ze 40. let). Čím májovská tvorba provokovala?

2. Objasněte námět a téma básně.

3. Co se patrně v životě starého muže odehrálo předtím, než se ocitl před fortnou milosrdných, a co ho nyní zřejmě čeká?

4. Kdo je jeho průvodcem a proč právě on?

5. Má takový příběh paralelu v dnešní společnosti? Co o tom soudíte a proč?

Vítězslav Hálek (1835 – 1874): V přírodě (1872 – 1874)

Vyběhla bříza běličká
jak ze stáda ta kozička,
vyběhla z lesa na pokraj,
že prý už táhne jara báj.

Vyběhla jako panenka,
tak hebká a tak do tenka,
že až to lesem projelo,
a vše se touhou zachvělo.

A táhne šumem jara báj,
vzduch jak na housle, na šalmaj,
vzduch samá vůně, samý květ,
a mladý úsměv celý svět. (…)

Porovnejte Hálkovu poezii s Nerudovou: odhadněte motivaci Hálkova přistupu zejména s ohledem na vztah ke čtenářům.

Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912): Hrabě Breda (ze sbírky Selské balady)

V zlém hněvu hrabě Breda burácí;
daň neplatili jemu sedláci.

Zda nemohli neb nechtěli,
on čeká darmo třetí neděli. (…)

Vojáci kol vsi řetěz splítali
a všecky mladé dívky schytali,

A mladé ženy všecky do jedné
a do zámku je hnali v poledne.

Co bude s nimi? — Jaký osud jich?
a v mušketýra odveti zněl smích.

„Pan hrabě poslouchat vás vycvičí,
na zámku čekají už holiči.

Ti ostřihají vlasy ženám všem,
by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém.

Co měli vy jste dáti na zlatě,
kštic zlatem nahradí si bohatě."

A stalo se tak — Jedna dívka jen
jak vesna sličná, tichá jako sen

se zdráhala — a hrabě povelí:
„Ji ku lepšímu chystám úděli;

Já pro sebe ten zlatý nechám vlas,
ty druhé ostřihané pusťte zas!"

A stalo se. Noc táhla v tichý kraj.
Ó pane hrabě, dnes té čeká ráj!

Ta dívka selská, soujem luzných vnad,
v svých vlasů zakryje tě vodopád.

Jí tisíckrát se tobě odplácí,
co dluhují ti ještě sedláci. —

Svit jitra plnou září v pokoj vnik'
a dveřmi hlavu strčil komorník.

Pán nezaspal tak nikdy do rána.
Zři k loži — clona jeho strhána.

Zří k oknu — s něho bílý vlaje šat,
zří v lože zas a trne hrůzou jat,

A neví, je to pravda, je to sen —
tam zlatou kšticí hrabě uškrcen.

Svatopluk Čech (1846 – 1908): Písně otroka

Pěvec:

Rozumím já listů šumu,
ztlumočím vám duchů vzkaz,
podvečerní palem dumu,
pohroužených v zašlý čas,
kdy háj tento ve svém stínu
viděl volný národ kvést –

Sbor otroků:

Ach, to v šerém věků klínu,
ach, to dávno, dávno jest.

Pěvec:

Volnými jsme lidmi byli,
patřila nám tato zem,
pro sebe jsme ryli, sili,
lán svůj střehli proti všem,
vítězné jsme vedli války
za svůj krb a za svou čest –

Sbor otroků:

Jako z nedozírné dálky
matně ševelí ta zvěst.

Svoji vůli, svoje statky
měli jsme i svoji čest,
nežli našich myslí zmatky,
naše viny stihl trest,
nežli ve prach slávu naši
strhla cizí pěst a lest - - (…)

Kdys otroci dva z cesty daleké
jsme vraceli se širou lesní pouští,
kde shlukem větví kmeny stověké
a přivěšených úpon bujnou houští
den v soumrak měnily. Tyč vzepřenou
jsme na zedraných nesli ramenou,
na které se zbožím se houpal žok.
Co chvíli láním zrychloval náš krok
i ranami náš hlídač, s kopím v pěsti.
Tu náhle zapraskaly ratolesti,
a žíhaná srst protáhlého těla
se mihla vzduchem ohromná jak střela -
- skřek zazněl jediný - žerď klesla s žokem
v prsť rozrytou, již zbarvil krve slap:²⁶
to druh můj vpředu, sražen šelmy skokem,
se svíjel pod pazoury děsných tlap.
Náš hlídač bezděky svou napřáh zbraň -
tu dravec, pustiv mrtvý raba trup,
jak blesku mihnutím se uvrh naň
a v houští unášel svůj nový lup. (…)

Kde vzala se zde tato útlá kněžna
ve vzácném rouchu, lehkém jako dech,
v němž jevila se v libých obrysech
jak pestrou vlnou údů krása něžná? (…)

Kol skrání nádherná houšť vlasů předla
vln černých volně splývající změť,
v nich zlato čelenky se lesklo drahé,
s níž vpředu skvostná perla do čela
jak velká, třpytná slza visela.
Pod hlavu podložené rámě nahé
nad loktem obejímal zlatý had
a jeden pramen vlasů kolem ouška
na hrdlo útlé, panenské se krad,
a ještě níž, kde potrhaná rouška
prs mladý, svěží, oble vypjatý
jen místy halila. (…)

Já, ukryt za pněm obrovského stromu,
moh zůstat svědkem tajným štvaní tomu,
a hon, jenž vynořil se z lesních stínů
jak přízrak náhle, byl by zmizel mžikem
zas v pustiny té hluché širém klínu,
jen chvilku zátiší mé vzbouřiv rykem -
leč při pohledu na staruchu štvanou,
s níž kdysi stejné jho mou šíji třelo,
a na ty dráby, pod jichž důtek ranou
se často svíjelo i moje tělo,
krev horkým varem do mé hlavy tryskla
a rudá mlha zvlnila se v oku,
dlaň křečovitě dřevo kopí stiskla
a z úkrytu jsem vylét v bystrém skoku -
Na chvilku ztrnuli před náhlým zjevem,
pak na mne drábové se vrhli s řevem.

V kterých aspektech spočíval úspěch novoromantické tvorby ruchovců a lumírovců? Doložte na ukázkách z Vrchlického a Čechovy tvorby.

V čem se čem oba autoři liší od (klasického) romantismu? Doložte na jejich výběru zápletek, prostředí, charakterech postav.

Pravopis velkých písmen

Otázka obecných a vlastních pojmenování, hlavní pravidla se zvláštním zaměřením na víceslovné vlastní názvy lidských výtvorů.

12. Jan Neruda jako příklad českého literárního osudu

JN: jeho místo v dějinách české poezie, prózy a publicistiky. Začátky: máchovské období. 60. léta: proti srsti české společnosti. 70. léta: vstříc veřejnosti (?). Příklon k novoromantismu (?).

Jan Neruda (1834 – 1891): Přivedla žebráka na mizinu (ze souboru Povídky malostranské)

    Pan Vojtíšek vzal tenkrát modrou svou čepicí pod levé rameno a vjel pravici hluboko do kapsy dlouhého, šedivého svého kabátu. Přitom pozdravit zívajícího pana Šimra slovy "Pomahej pánbůh!" a pan Šimr salutoval. Šťastně pak vylovil pan Vojtíšek skromnou svou tabatěrku z březově kůry, vytáhl za koženě poutko svrchní dno z ní a podal panu Šimrovi. Pan Šimr si šňupnul a pravil: "Už jsou voni taky asi hezky starej. Kolikpak mají?"

    "Inu," usmíval se pan Vojtíšek, "bude tomu už věru osmdesát let, co mne otec pro obveselení mysle na světlo vydal."

    Pozorlivý čtenář zajisté se diví, že směl žebrák pan Vojtíšek mluvit s panem policajtem jen tak po sousedsku a tento že mu ani nevykal, jakž by nějakému venkovanu nebo jinému zcela mu podřízenému člověku arci najisto byl učinil. A k tomu ještě třeba si pomyslit, čím tenkráte policajt byl! To nebylo ledabylokteré číslo od jedné do šesti set, to byl pan Novák, pan Šimr, pan Kedlický a pan Weisse, kteří v střežení naší ulice za den se vystřídali. To byl malý pan Novák ze Slabec, který nejraděj postál před kupeckými krámy, kvůli slivovici; tlustý pan Šimr ze Šluknova; pak pan Kedlický z Vyšehradu, zamračený, ale dobrosrdečný; a konečně pan Weisse z Rožmitálu, velký, s neobyčejně dlouhými, žlutými zuby. O každém se vědělo, odkud je, jak dlouho ve vojště sloužil a kolik má děti; na každého jsme se my "sousedské" děti věšely; on znal každého, muže i ženy, a matkám dovedl říci vždy, kamže se dítě jejich zaběhlo. A když roku 1844 pan Weisse následkem požáru v Renthauze vypuklého zemřel, šla mu na pohřeb celá Ostruhová ulice.
    On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku téhodne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda. Bylo cos volného a klidného v celém jeho bytí a konáni, něco takového, co as Storma přimělo k jeho dojemně komickému výroku: "Ach könnt' ich bettetn geh'n über die braune Haid´!"
    Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu nedal nikdy trojníku. Pan Herzl byl muž trochu dlouhý, trochu skoupý, ale takto ušel. Místo penízu přesypal mu z piksly své vždy trochu tabáku. (…)

    Byl překrásný den červnový. Pan Vojtíšek vyšel z kostela Sv. Mikuláše, posadit si čepici na hlavu, co ochranu proti sálajícímu slunci, a šel pomalu přes nynější Štěpánské náměstí. U sochy svaté Trojice se zastavil a usedl na schod. Kašna za ním zvučně šplounala, slunce hřálo, bylo tak příjemno! Patrně obědval dnes někde, kde stolovali až po dvanácté.

Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali "baba miliónová". Jiné žebračky slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do "miliónů a miliónů"; proto také paní oficiálka Hermannová, která chodila ke všem licitacím po Praze, dávala almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla a kulhala kdy chtěla. (…)

Divné zvěsti začaly se najednou šourat Malou Stranou. A koho se dotkly, škrabal se za uchem. "Pan Vojtíšek," znělo často v rozpacích a za chvilku zas jsi slyšel: "Pan Vojtíšek!"

Brzy jsem zvěděl všeho. Pan Vojtíšek prý nebyl ani chud. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod Hradem někde v Brusce.

Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů! A po tak dlouho!

Nastala rozhořčenost. Mužští se zlobili, cítili urážku, styděli se, že byli lehkověrni. (…)

Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně Vojtíškův zjinačen. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou "zlé časy". Kde míval obědy, slyšel, že "dnes nic nezbylo", nebo: "Jsme chudi, měli jsme jen hrách, to neni pro vás." Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: "Domácí pán! Domácí pán!"( …)

Hleděl jsem upřeně oknem tam na plačícího pana Vojtíška. Matka vařila právě svačinu, ale každý okamžik přistoupila také k oknu, vyhlédla ven a zavrtěla hlavou.

    Najednou vidí, že pan Vojtíšek pomalu se zdvihá. Rychle ukrojila krajíc chleba, položila jej na hrnek s kávou a spěchala ven. Volala, kývala z prahu, pan Vojtíšek neviděl a neslyšel. šla až k němu a podávala mu hrnek. Pan Vojtíšek díval se němě na ni. "Zaplať pánbůh," zašeptal konečně a pak dodal: "Ale teď nemůžu nic polknout."

    Víc pan Vojtíšek na Malé Straně nežebral. Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu k domu, neznali ho tam lidé a neznali policajti. (…)

Cože, pan Vojtíšek?" ptala se mlíkařka a ustála ve vrtění vařečkou. Ono bylo mlíkařkám sice ouřadně zapovězeno užívat vařečky na dělání smetanové parády, ale pan Kedlický byl muž dobrosrdečný, už jsem to řekl.

    "Ano," odpověděl, "našli jsme ho po půlnoci na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren. Byl nadobro zmrzlý a dali jsme ho do umrlčí komory ke Karmelitánům. Měl jen rozedraný kabát a kalhoty, ani košile neměl."

1. V čem spočívala specifická podoba malostranského života kolem poloviny 19. století, jak se v chování konkrétních postav projevovala a co bylo její (historickou) příčinou?

2. Proč se chování Malostraňáků k panu Vojtíškovi tak zásadně změnilo? Co tím o sobě obyvatelé čtvrti vypověděli?

Jan Neruda (1834 – 1891): Jen dál (ze sbírky Zpěvy páteční)

Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál —
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu — dál, jen dál! (…)

My nevíme, co budoucnost nám chová —
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh!
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče —
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo — jen dál, jen dál! (…)

1. Objasněte, jak se v průběhu let (od Hřbitovního kvítí a Knih veršů) změnil Nerudův básnický styl a odhadněte příčiny této změny.

2. Doložte výše zmíněné změny i v použitých jazykových prostředcích.

Mluvnické významy jmen

Otázka životnosti. Přechody mezi rody. Rozdíly mezi druhy přídavných jmen. Druhy zájmen a číslovek.

13. Světová i česká literatura konce století

Pojem konec století: časové vymezení, zvláštnosti epochy. Vztah k předchozím uměleckým směrům (zejména k novoromantismu). Návaznost na starší vzory. Prokletí básníci. Impresionismus a symbolismus i expresionismus. Česká bohéma. Počátky surrealismu (báseň-pásmo). Vliv na další literární tvorbu.

Arthur Rimbaud (1854 – 1891): Opilý koráb

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl. (...)

Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů. (...)

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!

A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!

1. Jaký význam má motiv opilosti v básni?

2. Jak plavba změnila vypravěče?

3. A kde v literatuře bychom našli Rimbaudovy blížence (vyjděte zejména z posledních 3 slok)?

Antonín Sova (1864 – 1928): Rybníky

Ty české rybníky jsou stříbro slité,
žíhané temnem stínů pod oblaky,
vloženy v luhy do zeleni syté,
jsou jako krajů mírné zraky.
Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje,
a kachna vodní s peřím zelenavým,
jak duhovými barvami kdy hraje,
se nese v dálce prachem slunce žhavým:
chlad s vůní puškvorců na luka stoupá
a s vůní otavy po kraji dýchá,
vzduch mírně chlazen vlnami se houpá,
a něco jako věčný stesk v tom vzdychá.

1. V čem spočívá klíčový kompoziční princip básně?

2. Jakým způsobem autor předkládá čtenáři lyrické líčení jihočeského rybníka? O jakém uměleckém směru tu lze hovořit?

Otokar Březina (1868 – 1929): Ruce

V oslňující bělosti světla ležela země jako kniha písní
otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:

Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz,
jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva
a přes mlčenlivé říše všech moří vypíná se k bratřím:
V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště,
a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových,
krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a katedrálami,
paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteátry,
a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů
rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti,
zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; -
v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta,
když květem vymřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti,
dni jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni
a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho,
pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím;
na vlnách moří a duší, kde úzkostné povely plavců, stržené vírem,
kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva
slily se v jediný element hrůzy a smrti; -
u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a v podzemních štolách,
na staveništích faraonů, kde zapraženi úpí národové
a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; (...)

1. Pokuste se interpretovat tento úryvek. Proč se skladba jmenuje právě takto?

2. Jakou úlohu motiv rukou hraje a k jakému tématu otvírá cestu?

3. Zmiňované skutečnosti (předměty, objekty, prostředí apod.) patří ke dvěma různým světům: k jakým? A co je naopak spojuje?

Mluvnické významy sloves

Mluvnické kategorie sloves se zvláštním zaměřením na 3. osobu mn. č.. kategorie slovesného rodu a vidu.

14. Karel Čapek jako příklad českého literárního osudu

KČ: jeho dětství, dospívání, studijní pobyty. KČ a jeho pozice mimo běžné generační zařazení i zkušenosti. Žánrový záběr Čapkovy tvorby: příklady. Novinářská práce. Osobní život. Politické vazby. Čapkův český člověk: hlavní postava i očekávaný čtenář. 20. Léta: KČ a otázky moderního věku. 30. léta: KČ a boj proti fašismu. Polemiky s Jaroslavem Durychem. Význam KČ a jeho díla pro dnešek.

Karel Čapek (1890 – 1938): Rekord (z Povídek z jedné kapsy)

„Pane okresní,“ hlásil četník Hejda okresnímu soudci Tučkovi, „tak tu mám jedno těžké ublížení na těle. Himl, to je horko!“

„Jen si, člověče, udělejte pohodlí,“ radil mu pan sudí.

Pan Hejda postavil pušku do kouta, hodil přilbu na zem, odepjal řemen a rozepjal si kabát. „Uf,“ řekl. „Zatracený holomek! Pane soudce, takový případ jsem ještě neměl. Tak se podívejte.“ Po těch slovech zvedl něco těžkého, zavázaného v modrém kapesníku, co prve nechal ležet u dveří, rozvázal uzlíky a vybalil kámen veliký jako lidská hlava. „Jen se na to podívejte,“ opakoval důtklivě.

„Co má na tom být?“ ptal se pán soudce rýpaje do toho kamene tužkou. „To je buližník, ne?“

„Je, a pořádný kus,“ potvrzoval pan Hejda. „Tak hlásím, pane soudce: Lysický Václav, cihlářský dělník, devatenáct let, bytem v cihelně, máte to? Praštil nebo uhodil přiloženým kamenem, váha pět kilogramů devět set čtyřicet devět gramů, Pudila Františka, statkáře, Dolní Újezd číslo 14, máte to?, do levého ramene, čímž týž utrpěl zlomení kloubu, frakturu ramenní a klíční kosti, krvácející ránu v ramenním svalu, přetržení šlachy a svalového pouzdra, máte to?“ (...)

A vtom na něj někdo z druhého břehu volá: Pudile, nechte toho kluka! On ten Pudil trochu špatně vidí, já myslím, že to je od toho pití; zmerčil jenom, že na druhém břehu někdo stojí a kouká na něj. Proto jen pro jistotu řekl: Co ti je po tom, lumpe, a řezal do kluka tím víc. Pudile, zařval ten člověk na druhém břehu, pusťte toho kluka, jo? Pudil si myslel, co ty mně můžeš udělat, a proto jen křičel: Vlez mně někam, ty troubo! Jen to řek, a už ležel na zemi se strašnou bolestí v levém rameni; a ten člověk na druhém břehu povídal: Já ti dám, ty mamlase statecká! Poslouchejte, oni toho Pudila museli odnést, ani vstát nemohl; a vedle něho ležel tenhle kámen. (...)

Ten člověk vytrhnul ten kámen z hráze a mohl jej hodit jenom z cestičky, protože ve vodě by nestačil a na hrázi by sklouzl. To tedy znamená, že hodil devatenáct celých dvacet sedm setin metru. Víte, co to je?“

„Třeba měl prak,“ mínil soudce nejistě.

Pan Hejda na něho vyčítavě pohleděl. „Pane okresní, vy jste nikdy neházel z praku, že jo. (...)

„Světový rekord,“ opakoval četník Hejda slavnostně. „Ona závodní koule je těžší, váží sedm kilo; a letošní rekord v závodní kouli je šestnáct metrů bez nějakého centimetru. Devatenáct let, pane, byl rekord patnáct a půl metru; až letos jeden Amerikám jakpak on se jmenuje, nějak jako Kuck nebo Hirschfeld, hodil skoro šestnáct. Tak to by při šestikilové kouli mohlo dělat osmnáct nebo devatenáct metrů. A my tady máme o dvacet sedm setinek víc! Pane okresní, ten chlap by dohodil závodní koulí dobrých šestnáct a čtvrt, a bez tréninku! Ježíšikriste, šestnáct a čtvrt metru! Pane soudce, já jsem starý vrhač; na Sibiři, to vždycky kluci volali: Hejdo, hoď ho tam - totiž ruční granát, víte? A ve Vladivostoku jsem házel s americkými mariňáky; já jsem dohodil závodní koulí čtrnáct, ale jejich kaplan udělal o čtyři body víc. Hergot, my jsme se něco na Sibiři naházeli! (...)

Nyní stál mladý obr, jak ho pánbůh stvořil, a třásl se; nejspíš se bál, že bude mučen a že to už patří k věci.

„Koukejte, Hejdo, na ten deltoides,“ pravil soudce Tuček. „A ten dvojhlavý sval - co tomu říkáte?“

„No, ten by ušel,“ mínil pan Hejda znalecky. „Ale břišní svaly nejsou dost vypracované. Pane okresní, na vrh koulí je potřeba břišních svalů, víte, jak se otáčí trup. Kdybych vám ukázal své břišní svaly!“

„Člověče,“ bručel soudce, „vždyť to je břicho, koukejte ty hrboly; hergot, to je hrudník,“ řekl píchaje prstem do zlatého chmýří Vaškových prsou. „Ale nohy jsou slabé; tihle venkovani mají vůbec špatné nohy.“

„Protože je neohýbají,“ pravil pan Hejda kriticky. „Tohle přec nejsou žádné nohy; pane, vrhač musí mít nějaké nohy!“

„Obraťte se,“ vyjel pan soudce na mladého cihláře. „A co ta záda?“

„Tady od ramen to je dobré,“ mínil pan Hejda, „ale dole, to není nic, ten chlap nemá v trupu žádný švunk. Já myslím, pane okresní, že to nehodil.“

„Tak se oblecte,“ utrhl se soudce na cihláře. „Poslouchejte, člověče, poslední slovo: hodil jste ten kámen nebo ne?“

„Hodil,“ mumlal Václav Lysický s berani tvrdohlavostí.

1. Proveďte interpretaci textu podle pravidel pro středoškolské záznamy o četbě.

2. Objasněte, jak se Čapkův pohled na člověka, společnost i svět odráží v této povídce.

Věta a souvětí

Charakteristické znaky věty. Druhy vět podle postoje mluvčího. Druhy vedlejších vět a poměry mezi větami souřadně spojenými.

15. Jaroslav Seifert jako příklad českého literárního osudu

JS: jeho životní data, původ, dětství. Generační zařazení JS. Počátek 20. let: JS v sociálních zápasech poválečné společnosti. 20. léta: poetismus. 30. léta: surrealistické období a léta zápasu o republiku. JS za války. 50. léta a básníkova reakce na společenský vývoj. Poslední tvůrčí období: zásadní změna poetického jazyka.

Jaroslav Seifert (1901 – 1986): Berta Soucaretová (ze sbírky Deštník z Piccadilly)

Když bylo Bertě Soucaretové,

neznámé kreolce z ostrova Guadeloupe,

osmnáct let,

zvolena byla za královnu krásy.

Byla to první královna na světě

a všechny ženy

podívaly se ihned do zrcadla. (…)

Což nemůže být každá z žen

alespoň někdy, alespoň na chvíli,

alespoň pro jedny oči

tou nejkrásnější ženou na světě?

Prsty bloudí po obloze těla

jako hvězdy po nebi,

až celé tělo se jí rozzáří

plamenem, který hoří uvnitř.

Ústa pijí z úst

a žízeň neuhasí

a touha po rozkoši vede oba

k starodávnému obřadu.

Co krásnějšího dává život,

než je láska?

Ověnčena zelenými ratolestmi

své pozemskosti

má nejblíž k nebi

a jediná dopřává nahlédnout,

jak bychom byli asi šťastni,

kdyby bylo.

Interpretujte Seifertovy básně z hlediska námětového, tematického, jazykového, kompozičního a formálního. Objasněte podstatu a úlohu volného verše.

Český slovosled

Zásady českého slovosledu (východisko a jádro výpovědi). Rozdíly mezi slovosledem v češtině a v germánských jazycích.

16. Člověk a příroda očima literatury

Základní rozčlenění tématu. Souboj i soulad člověka s přírodou: Daniel Defoe, Karel Klostermann, Jindřich Šimon Baar, Jack London, Ernest Hemingway a další podle vlastního výběru. Příroda jako prostředí pro literární příběh: romantici aj. Příroda jako metafora lidské společnosti: bajky, George Orwell.

Daniel Defoe (asi 1660 – 1731): Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku

Náraz do boku a do prsou mi vyrazil dech a byl bych se jistě utopil, být znovu stažen do vln. Naštěstí však krátce předtím jsem si umínil, že se tentokrát pevně uchytím skály a zadržím dech na tak dlouho, až se vlna přes mne převalí, stékajíc nazpět. To se mi také povedlo, ježto vlnobití nebylo již tak mocné. Poté jsem pospíšil dále ku břehu, takže příchozí vlna, třebaže mě ještě zaplavila, nazpět mě již nesmetla. Utíkal jsem pak dále, až jsem dosáhl pevné půdy. S chutí jsem vyšplhal na pobřežní útes a lehl jsem si do trávy, daleko z dosahu bijících vln a mimo vše nebezpečí.

Jsa nyní zachráněn, pozdvihl jsem oči k nebi a děkoval jsem Bohu za spásu svého života, v niž jsem před chvilkou neměl ani nejmenší naděje. (…)

DENÍK

Dne 30. září 1659. Já ubohý, nešťastný Robinson Crusoe ztroskotal jsem za hrozné bouře a vyvržen jsem na tento pustý, nehostinný ostrov, který jsem pojmenoval Ostrov zoufání. Všichni moji druhové utonuli a já sám byl napolo bez ducha.

Ostatek dne strávil jsem sklíčen neštěstím, které mě stihlo, neboť jsem neměl potravu ani úkryt, ani šaty, ani zbraň a zhola nic. Nadobro bez pomoci, neviděl jsem jiného východiska, leč smrt. Buď mě sežere dravá zvěř, nebo mě zabijí divoši, nebo tady zahynu hladem. Když nadešla noc, z bázně před dravou zvěří jsem vylezl na strom a tvrdě usnul, třebaže po celou noc pršelo.

1. Objasněte ústřední témata Robinsonova příběhu.

2. Ačkoli Defoeův román bývá počítán k prvním realistickým dílům světové literatury, nalezneme v něm zřetelné stopy ještě jiného uměleckého slohu: kterého a kde?

Karel Klostermann (1848 – 1923): Ze světa lesních samot

Avšak byly dni, že tu bylo hlučněji. Sešli se dřevorubci, pět, šest jich přišlo, každý si přinesl láhev pálenky. Sedli kolem kulatého stolu, připíjeli si, rozpovídali se, a Vavruch s nimi. Šumně šly řeči.

„A já vám říkám,“ pravil starý člověk jednooký, „já se snad nedočkám, ale vy jste mladší, uvidíte: přijde pohroma, a jaká! Ze strany západní, odkud vítr věje, odkud vichřice přicházejí, načali jsme onehdy les. Pamatujete se, že nejtlustší stromy tam stály; co za nimi, je samý krsek…“

„Jakž by jinak bylo?“ odtušil hajný; „cožpak u nás strom roste jako v kraji? Pomalu roste, zima a sníh nedají, a jarní mrazy mladé větvičky pálí; za dvě stě let u nás té výše a tloušťky nedosáhne, k níž dospěje dole za padesát.“

„A k tomu ty velké malým ve vzrostu brání,“ dodal mladý jakýs člověk.

„Brání ve vzrostu,“ uchopil se zase slova jednooký stařec, „to máš pravdu – ale zato také chrání! Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i zadlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny, a povídám vám, celou rázem ji položí. To bude mela! Kdyby nás tu pak sto bylo, ty záseky neodstraníme, nezpracujeme.“

1. Jaké je hlavní téma tohoto úryvku? Může mít nějaký vztah k současné Šumavě.

2. Proč v dialogu vystupují právě takové postavy? Čím je jejich charakteristika podmíněna?

Jindřich Šimon Baar (1869 – 1925): Jan Cimbura

S praskotem hořících stromů mísí se zoufalé hlasy lidské: „Pily a sekery sem“ – „kácejme stromy“ – lopaty sem – a motyky“ – „brázdu země kolem vyhodíme – jedinou brázdu“ – „děti tam jsou – Cimburovic děti,“ – jako ve snu slyší Cimbura zmatenou směs zvuků – požáru – lidských hlasův i ptačího nářku – a upírá oči do toho ohnivého jícnu, ve kterém se ztrácí cesta. Musí projet – proletět – protože jinde v cestu staví se koni stromy – jen pěšák může se jimi proplétat – kůň cestou musí – touto cestou a ne jinou, protože tudy nejblíže a kůň rozehnaný…

„Stranou,“ zahřímal Cimbura strašným hlasem na klubko lidí zmateně pobíhajících. Vykřikli – na všechny strany se rozprchli – Běláček nataženou hlavu pozdvihl – ohnivou bránu před sebou spatřil, a než se Cimbura nadál – stranou skočil a podél lesa běžel… (…)

„Svatý Jiří,“ vykřikl kdosi a všichni poklekli – aby za ty dva zasvěcence smrti se pomodlili – hrůza uchvátila je a nic jim nevadilo, že byl Cimbura bos, prostovlasý, v režné košili a odřených kozlovicích – aby v něm neviděli bohatýra…

Slovo nevyšlo už z Cimburových retů – jenom nakrátce zas už držel v rukách řemení, a když Běláček doběhl až k samé ohnivé bráně – přihrbil se jezdec – jako pijavice přilnul ke koni – nohama sevřel koně a krásným plavným skokem zmizeli v dýmu a plamenech. Jako sousto pohltil je les – lidem se ulevilo. Napětí jako by pominulo – všechno vrhlo se teď na práce záchranné zde – protože ti dva tam jsou už tak jako tak ztraceni. Pronese hřebec Cimburu? Nepronese! Podlehne! Ztratí směr! Klopýtne o kámen, kořen anebo pařez! Udeří do dřeva! Padne a zabije sebe i Cimburu! Dýmem se zalkne a klesne! Žárem se splaší a Cimbura ho víc neovládne! Ach, toť jisto a není času dál myslit, jak ho chránit… Lidí přibíhá ze všech stran jako mraku – myslivci a hajní řídí hašení, od Písku vojsko sem běží – rány seker se ozývají, pily skřípou, země vyhazovaná lítá do výše, stromy se kácejí – příznivý vítr se zvedá – východní – – pryč od lesa obrací plameny k polím – Hůrky jsou zachráněny – až na dvě – tři jitra zničeného lesa…

„Hleďte, hleďte,“ ozývají se výkřiky… To Cimbura už kus cesty od lesa klátí se ke vsi… Pěšky jde a Běláček při něm se nadnáší a tančí, na pružných nožkách se pohupuje, krk zahýbá a hlučně vyfrkává nalokaný dým. Na koňském, širokém hřbetu jako na lavici hoví si Martínek s Vašíkem – oba drží opatrně plné džbánečky jahod – Chlapík hlučně a radostně štěká, obíhaje koně ve velkých kruzích, a Verunka ubíhá k Putimi před nimi – až šatečky jí vlají – povědět mamince, že Běláček s tatínkem pro ně do hořícího lesa přijeli…

1. V které části Čech se příběh odehrává?

2. Jakými jazykovými i stylistickými prostředky autor dosahuje i stupňuje dějové napětí?

3. Baar psal román o Cimburovi s cílem vytvořit moderní, prozaickou variantu starobylého literárního žánru. Kterého? Zdůvodněte.

Jack London (1876 – 1916): Bílý den

Bílý Den ještě téhož dne překročil Chilcoot a sestoupil skoro dvě stě metrů dolů na druhé straně ve tmě a ve víru sněhové metelice až k jezeru Crater, kde se utábořil. Zůstalo jen při „studeném“ táboře, neboť byli ještě vysoko nad hranicí lesů a Bílý Den nikdy nezatěžoval saně dřívím na palivo. Té noci na ně napadlo na metr sněhu a za černého rána, když se ze sněhu vyhrabali, pokusil se Indián zběhnout. Měl už dost cestování s člověkem, kterého pokládal za šílence. Ale Bílý Den ho drsnými prostředky přemluvil, aby zůstal výpravě věren, a vydali se napříč Hlubokým jezerem a potom po Dlouhém jezeře a sestoupili do nížiny na hladinu jezera Lindermanova.

Na zpáteční cestě nasadili stejně vražedné tempo jako na cestě k mořskému břehu a Indián je nesnášel tak zdatně jako Kama. Ale ani on si nestýskal. Právě tak se již nepokoušel zběhnout. Dřel se a dělal, co mohl, zatímco si znovu a znovu pevně umiňoval, že se v budoucnu vždy zdaleka Bílému Dni vyhne. Dny přecházely v zítřky za střídání nocí a šedivých soumraků, vlny mrazu vystřídávalo sněžení a znovu nastupovaly vlny mrazu, a celou tu dobu v dlouhých hodinách putování se za nimi kupily kilometry uražené dráhy.

Avšak na řece Padesát Mil je stihla nehoda. Přecházeli řeku po ledovém přemostění, když se psi probořili a proud je strhl pod led. Postraňky spojující spřežení se zadním psem se přetrhly a spřežení už nikdy nikdo neuviděl. Zbyl jen jediný, zadní pes a Bílý Den zapřáhl do saní sebe a Indiána. Jenže člověk nedokáže nahradit v takové práci psa, a tady ti dva se pokoušeli konat práci pěti psů. Za hodinu takového putování Bílý Den odhodil přítěž. Krmivo pro psy, přebytečná výstroj i s druhou sekyrou byly odhozeny. Za nezvyklé námahy si pes druhého dne přetrhl šlachu a stal se naprosto nepotřebným. Bílý Den ho zastřelil a saně nechal na stezce. Na svůj hřbet si naložil osmdesát kilo pošty a potravin a na Indiána naložil šedesát kilo. Výstroj a výzbroj nemilosrdně omezil. Indián žasl, když viděl, jak každý ždibec bezcenné pošty se uchovává, zatímco fazole, hrnky, kotlíky, talíře a zásoba prádla se odhazuje. (...)

V hloubi srdce Panenka tušila, že se mu to nepodařilo, ale přesto uzavřela sázku dvaceti uncí proti čtyřiceti uncím Charleyho Batese, že Bílý Den sem dorazí před půlnocí.

A ona také první zaslechla štěkot psů.

„Poslouchejte!“ vykřikla. „to je Bílý Den!“

Všechno se vrhlo ke dveřím; ale když se dvojité vnější dveře rozletěly dokořán, couvla tlačenice lidí zpátky. Všichni slyšeli dychtivé kňučení psů, práskání biče a hlas Bílého Dne, povzbuzující vyčerpané spřežení, když na vrchol úžasného výkonu musili psi ještě vléci saně přes práh a po dřevěné podlaze. Vřítili se dovnitř a s nimi se vřítil dveřmi mráz, viditelný výpar jako bílý kouř, z něhož se ukazovaly jen jejich hlavy a hřbety, jak se napínali v postrojích, až to vypadalo, jako by ti psi plavali v řece. Za nimi u řídicí oje přicházel Bílý Den, až po kolena zahalený mrazivým výparem, takže to vypadalo, jako by se jím brodil.

Byl to pořád týž starý Bílý Den, třebaže vyhublý a zjevem prozrazující únavu, s černýma očima zářícíma a jiskřícíma stejně jako kdysi. Bavlněná parka ho kryla v kukle jako mnicha a spadala mu v přímých liniích svrchního kabátce až ke kolenům. Zašpiněná, začouzená a ožehnutá od táborových ohňů, parka sama výmluvně vypovídala o příbězích na stezce. Obličej měl zarostlý dva měsíce starým plnovousem; a vousy měl slepené ledem, který vytvořil jeho dech na tom posledním dlouhém běhu dlouhém sto dvanáct kilometrů.

1. Zařaďte autora časově i místně.

2. Ukažte na textu doklady kvalitního vypravování. Jakými prostředky autor dosahuje dějového napětí?Jak pracuje s detaily? Najděte v textu místa, která by byla atraktivní jako součást filmového scénáře.

Ernest Hemingway (1899 – 1961): Stařec a moře

Slyšel, jak praskl klacek a šňůra se začala rychle odvíjet přes obrubeň loďky. Vytáhl v temnotě z pochvy nůž, nechal si všechen tah ryby spočinout na levém rameni, zaklonil se dozadu a uřízl tu šňůru na podložce dřevěné obrubně. Pak odřízl druhou šňůru, která mu byla nejblíž, a svázal potmě volné konce zásobních kotoučů. Pracoval obratně jednou rukou a přišlápl kotouče nohou, aby je přidržel, když utahoval uzly. Měl teď šest zásobních kotoučů šňůry. Dva od každé návnady, kterou odřízl, a dva od návnady, na kterou ryba zabrala, a všechny byly svázány dohromady. (…)

Snažil se zvýšit napětí, ale šňůra byla už od chvíle, kdy ryba zabrala, napjatá až k prasknutí, a stařec cítil ten ukrutný odpor, když se zaklonil dozadu, aby táhl, a věděl přitom, že už do toho nemůže dát víc síly. Nesmím za žádnou cenu škubnout, připomínal si. Každé škubnutí rozšiřuje ránu, kudy vnikl hák, a když pak ryba začne skákat, mohla by jej vyplivnout. Ostatně se sluncem je mi líp a jednou se aspoň do něho nemusím dívat.

Na šňůry se nachytaly žluté chaluhy, ale stařec věděl, že to jenom přispívá k brzdění, a měl z toho radost. Byly to žluté chaluhy z golfského proudu, které v noci tolik světélkují.

„Rybo,“ promluvil k ní, „z té duše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.“

Aspoň doufám, dodal v duchu.

Líbilo se mu myslet na mečouního marlina a na to, co by byl udělal žralokovi, kdyby volně plul. Měl jsem si useknout jeho meč a bojovat s ním, napadlo ho. Jenže tu nemám žádnou sekyrku a nemám ani nůž.

Ale kdybych ho měl čím useknout a mohl ho přivázat k násadě vesla, to by byla zbraň! Mohli bychom pak s nimi bojovat společně. A co si počneš teď, když přijdou v noci? Co můžeš dělat?

„Bojovat s nimi,“ odpověděl si nahlas. „Budu s nimi bojovat, dokud nepadnu.“

1. Objasněte pojem Ztracená generace.

2. V čem spočívá osobitý charakter Hemingwayova stylu? Doložte z textu jeho znaky.

3. Čím je pro Hemingwaye lov? O čem všem vypovídá?

Karel Čapek (1890 – 1938): Bajky

Hlemýžď: Na příklad přímka je nesprávná, jelikož to není spirála.

Kopřiva: Že je ta zahrada zpustlá? Ani bych neřekla.

Písmeno E: Zrušit ostatní písmena a nechat jenom E: to by pak byly básně!

Mokrá plínka: Potopa světa? To je docela můj případ.

Hnědý mravenec: Svoboda mravencům! Celý svět mravencům! Ovšem, nesmějí to být mravenci černí.

Zaměstnavatel: …naše práce je společná; my všichni, vy i já, pracujeme pro můj podnik.

Noviny: Pravda je jen to, co je v zájmu naší strany.

Zpráva: Nepřítel se pokusil zákeřně střílet na naše letadla, pokojně svrhující pumy na jeho město.

Jakých lidských vlastností i konkrétních společenských jevů (událostí) se týkají? Zdůvodněte.

George Orwell (1903 – 1950): Farma zvířat

Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu. U zadních dveří domu shodil holínky, natočil si poslední sklenici piva ze sudu v kuchyňce a dopotácel se do ložnice, odkud se již ozývalo spokojené chrápání paní Jonesové.

Jakmile světlo v ložnici zhaslo, začal se z celé farmy ozývat podivný šramot. (...)

V čem je, soudruzi, podstata života? Jen se podívejte. Naše životy jsou bídné, upracované, krátké. Narodíme se, dostaneme nažrat jen tolik, abychom nechcípli, ti, kteří mohou, musí pracovat až do vyčerpání, a jakmile nám dojdou síly a už nejsme užiteční, je náš život krutě ukončen. Žádné zvíře v Anglii nezná štěstí a odpočinek. Žádné zvíře v Anglii není svobodné. Zvířecí život je bída a otroctví. Taková je pravda, soudruzi.

Proč tedy žijeme v tak bídných podmínkách? Protože skoro všechen výtěžek naší práce nám kradou lidé! A tady, soudruzi, je odpověď na všechny naše problémy. Ta odpověď spočívá v jediném slovu - Člověk. Člověk je náš jediný opravdový nepřítel. Odstraňme Člověka a hlavní příčina hladu a přepracování zmizí! (...)

Zvířata ten rok pracovala ještě víc, než v roce předchozím. Přestavba větrného mlýna, který měl mít stěny dvakrát tak silné než dříve, jeho dokončení do stanoveného termínu a navíc pravidelné práce na farmě byly obrovským břemenem. V některých obdobích se zvířatům dokonce zdálo, že pracují déle a nedostávají víc žrádla, než tomu bylo v dobách, kdy farma patřila panu Jonesovi. V neděli dopoledne jim Pištík předčítal z dlouhého pruhu papíru sloupce čísel, která prokazovala, že produkce potravin různého druhu se zvýšila o 200 procent, 300 procent, či 500 procent, podle toho, o jaké položky šlo. Zvířata neměla důvod, proč tomu nevěřit, zvláště když si už tak moc jasně nepamatovala podmínky před Revolucí. Byly ale dny, kdy by raději měla méně čísel a více žrádla.

“Soudruzi,“ zvolal, "jistě si všichni uvědomujete, že my prasata to neděláme ze sobectví, či že to snad znamená nějaké privilegium. Mnoho z nás ve skutečnosti jablka ani mléko nesnáší. Já osobně je nesnáším. Jíme je jen proto, abychom si zachovali zdraví. Jablka, soudruzi, a to je dokázáno vědecky, obsahují látky naprosto potřebné pro vývoj prasete. My prasata pracujeme duševně. Celé zařízení této farmy závisí na nás. Ve dne v noci se staráme o vaše blaho. My ta jablka jíme a mléko pijeme pro vás! Víte, co by se stalo, kdybychom my, prasata, nebyla schopna dostát svým povinnostem? Jones by přišel zpátky! Ano - Jones by se vrátil! A soudruzi," ječel Pištík téměř plačky a poskakoval sem tam, mrskaje ocáskem, "jistě nikdo nechcete, aby se Jones vrátil?"

1.Na jakých zásadách stojí život na farmě i samotná nadvláda prasat?

2.Jakou úlohu při upevňování režimu zvířecí farmy hrají slova?

Podmět v české větě

Úloha podmětu. Podmět nevyjádřený, všeobecný, několikanásobný: definice a pravopisná pravidla.

17. Generační vztahy v literatuře

Základní rozčlenění tématu. Generační vztahy jako námět: Karel Jaromír Erben, Honoré de Balzac, Charles Dickens, Anton P. Čechov, Karel Poláček, Michal Viewegh aj. dle vlastního výběru. Generační vztahy v literární obci: zejména spory o Jiřího Wolkera a Josefa Škvoreckého.

Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904): Višňový sad

LOPACHIN: Rád bych vám pověděl něco příjemného, veselýho. (Podívá se na hodinky) Ale už mně nejbejvá čas na dlouhý výklady… tak aspoň pár slov. Už víte, že se musí višňový sad prodat, aby bylo na dluhy. Dražba je stanovena na dvaadvacátého srpna. Ale vy se nemusíte zneklidňovat, milostivá, spěte klidně, východisko existuje. Dávejte pozor, co jsem vymyslel. Z města je sem k vám všeho všudy dvacet kilometrů, vede tady dráha, a kdyby se višňový sad rozparceloval a louka podle řeky taky, a kdyby se pak ty parcely pronajaly chatařům, tak mte přinejmenším dvě stě padesát tisíc ročního důchodu zajištěno.

GAJEV: Promiňte. Co to melete?

RANĚVSKÁ: Já jsem vás asi dobře nepochopila, pane Lopachine.

LOPACHIN: Řekněte si za hektar minimálně dvě stovky ročně, když se to bude šikovně inzerovat… No to se rozumí, trochu se to bude muset dát do pucu, řekněme například musí se zbourat všechny starý stavení, tenhle dům, stejně už není k ničemu, vykácet višňový sad…

RANĚVSKÁ: Vykácet? Můj milý, odpusťte, ale vy nic nechápete. Jestli je v celém kraji něco pozoruhodného, něco jedinečného, tak je to jenom náš višňový sad. (…)

GAJEV: O tomto sadu je zmínka i v Naučném slovníku.

LOPACHIN (pohlédne na hodinky): Když nic nevymyslíme a na ničem se nedohodneme, tk se dvaadvacátého srpna panství prodá v dražbě. Tak se rozhodněte! Jiný východisko neexistuje, přísahám. Prostě neexistuje.

KOMORNÍK FIRS: Za našich časů, to je tak čtyřicet padesát let, se višně sušily, zavařovaly, nakládaly, dělala se z nich zavařenina, a panečku…

GAJEV: Mlč, Farsi.

FIRS: A panečku, plný vozy sušenejch višní jezdily do Moskyv a do Charkova. A těch peněz z toho! A sušená višně bejvala tenkrát měkká, šťavnatá, sladká, voňavá… holt tenkrát věděli, jak na to…

RANĚVSKÁ: A dneska se to už neví?

FIRS: Kdepak. To už se dávno zapomnělo. (…)

PIŠČIK (Raněvské): A co v Paříži? Co tam? Jedla jste žáby?

RANĚVSKÁ: Krokodýly jsem jedla. (…)

LOPACHIN: Doteďka byli na vesnici jenom páni a kmáni, ale dneska přibyli ještě chataři. (…) Zatím se jenom vyvalujou na verandě, ale může se stát, že si na tom svým hektaru něco zasadí, začnou to pěstovat… Pak teprve váš višňový sad přinese štěstí, peníze, blahobyt… (…)

RANĚVSKÁ (dívá se oknem do sadu): Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil.

1.Charakterizujte postavy Raněvské, Firse a Lopachina: kde jsou jejich přednosti i slabiny?

2.Našli bychom nějakou dnešní obdobu dilematu, který rodina Raněvské řeší?

Fráňa Šrámek (1877 – 1952): Stříbrný vítr

Na jedné z lavic v primě p-kého gymnasia objevila se podivná řezba. Trochu oslí, trochu lidská hlava s vyplazeným jazykem; jakýsi široký, neobyčejně hloupý úsměv vyplavil oči až na lícní kosti. Řezba byla maličká a nebudila pozornosti. Nebylo ovšem tak lehko uhodnouti, jaká asi myšlénka vedla ruku s nožíkem.

Křída ťukala o tabuli, něčí hlas plazivě šelestil, jak had pohybující se suchou travou, a nožík počal pracovati. Třeba dávati pozor, aby ani slovíčka neušlo, pan profesor povídá jen samé velmi důležité věci, bude zle, velmi zle, jediné-li slovíčko přeslechneš – ale poruč hlavě! Bolet najednou začne, spát se jí chce, nanic je jí náhle ze všech těch důležitých věcí a – konec! To už tedy raději kudlou na něčem pižlat. A z profesora se to šedivě souká, konce tomu není. Kdo tomu nerozuměl, ptá se potom profesor.

Nikdo se nehlásí. Nikdo? Tedy všichni rozuměli? Dobrá; však se o tom zítra přesvědčí. Jeník trochu zbledl. Vstal a hlásí se. Co si přeje? Čemu nerozuměl? Zaváhal. Vlastně ničemu z toho nerozuměl, řekl konečně. Profesor zrudl. Dobře, dobře… pak tu ale nemá sedět, pak měl zůstati doma a pásti krávy. Nedával prostě pozor, tak je to, neboť to, co vykládal, je jasné jako den. A nemá věru času nazbyt, aby se kvůli jednomu hlupáku zdržoval. Sednout! Tak, tu to máš, milý Jeníku Ratkine, schovej si to pěkně na památku! Jeník usedl a vytáhl z kapsy nožík. Ruce se třesou, ruce by chtěly provésti s nožíkem něco veselého. Bodnouti například; tak se aspoň zdá. Ale ruce se za okamžik utišují a nožík počíná cosi rýti do lavice. Jeník se přitom usmívá zvláštním zlým i smutným úsměvem…

1,Objasněte podstatu konfliktu mezi profesorem a Jeníkem.

2. Na jakých základech stojí autorita učitelů i dospělých ve Šrámkově románu?

William Saroyan (1908 – 1981): Tracyho tygr

Thomas Tracy měl tygra.

Vlastně šlo o černého pantera, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.

Měl krásné bílé zuby. (…)

Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: Uajíí, pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky prostoru, do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.

Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, vyplivl slinu a vyšel ze zoo.

„Tohle je můj tygr,“ řekl si.

Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy. (…)

Jednoho dne zašel Tracy za svým nadřízeným, panem Valorou, aby s ním promluvil o své budoucnosti.

„Chci se stát ochutnávačem,“ řekl mu.

„Kdo tě posílá?“ zeptal se Valora.

„Kam by mě kdo posílal?“ divil se Tracy.

„Kdo tě posílá za mnou, abych tě udělal ochutnávačem?“

„Nikdo.“

„Co víš o ochutnávání kávy?“ ptal se Valora. (…)

„Když byla káva dobrá, poznal jsem to,“ řekl Tracy. „Když byla špatná, poznal jsem to taky.“

„Jak jsi to poznal?“

„Podle chuti.“

„Máme tři ochutnávače: Nimma, Peberdyho a Ringerta,“ řekl Valora. „Jsou už u firmy pětadvacet, pětatřicet a jednačtyřicet let. Jak dlouho pracuješ ty u Otto Seyfanga?“

„Čtrnáct dní.“

„A chceš se stát ochutnávačem?“

„Ano.“

„Za čtrnáct dní práce u firmy se chceš dostat až na samý vrchol žebříčku?“

„Ano.“

„Nechce se ti čekat, až na tebe přijde řada?“

„Ne, pane. Nechce.“

1.Tygr je samozřejmě metafora: čeho a proč právě on?

2.Kde v dialogu Tracyho s nadřízeným je nejzřetelněji vyjádřen generační rozpor mezi nimi? O jakém obecnějším rozdílu mezi oběma generacemi tato pasáž vypovídá?

Jiří Wolker (1900 – 1924): Poštovní schránka (obojí ze sbírky Host do domu)

Poštovní schránka na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.

Kvete modře,

lidé si jí váží velice,

svěřují se jí docela,

psaníčka do ní házejí ze dvou stran,

z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel

a čekají na vlaky, lodě a člověka,

aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,

- tam, kde jsou srdce,

blizny červené,

schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,

narostou na nich plody

sladké nebo trpké.

Jiří Wolker (1900 – 1924): Žně

Slunce je veliký básník

a napsalo krásnou báseň

zlatým perem

na naši zem.

Muži bez kabátů,

ženy s červenými šátky,

děcka namámině sukni

přes celý den

jen

čtou a čtou a čtou.

Na kopečku nad polem

také já chci říkat tu báseň,

volat,

aby stařečci v dědině až na práh vyšli

a slyšeli, co slunce napsalo,

ale slova jsou tak veliká,

že neprojdou mými ústy,

a jen cítím, že jsem:

klas v řadě,

písmeno, výkřičník!

Zahrajte si na účastníky soudu nad Wolkerovou poezií: shrňte výhrady odpůrců a pokuste se je vyvrátit.

Jiří Wolker (1900 – 1924): Balada o nenarozeném dítěti (sbírka Těžká hodina)

Nejdříve se na sebe usmáli,
potom se do sebe zamilovali
u lucerny na nábřeží,
kde voda běží a běží
a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli.
Nakonec se spolu políbili.
Milenci jsou lidé bohatí,
pokladů mají, že jich nelze vypočítati:
ruce, oči, prsa a ústa. (...)

Za město šli a večer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smějí milovat,
i chudí se smějí milovat...

Láska je žena a muž,
láska je chleba a nůž.
Rozřízl jsem tě, milá má,
krev teče z mýma rukama
z pecna bílého.

Statisíce lidí se milovalo,
žádné dítě se nenarodilo z nich,
- ni naše se nesmi narodit.
To není hřích,
to je jen bída.“

Já nejsem žena,
já jsem hrob.
Dvě oči ne mně stojí jako dvě svíčky,
co na podzim hoří na dušičky,
a nikdo se nade mnou nemodlí.
I žena chce svět lepší a jinačí
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.“

Doložte na textu novou polohu Wolkerovy (pozdní) tvorby.

Přísudek v české větě

Úloha přísudku. Základní podoby přísudku. Přísudek víceslovný a neslovesný. Shoda podmětu s přísudkem.

18. Historická tematika

Základní rozčlenění tématu. Literárně hodnotné memoárové texty. Smysl beletristického zobrazování historie. Dva základní přístupy k tématu: Hérodotos x Suetonius; Jirásek x Durych. Další autoři podle vlastního výběru.

Hérodotos (asi 484 – asi 425 př. Kr.): Dějiny

( 35 ) Přikročím nyní k tomu, abych o Egyptu podal podrobnější výklad, protože je v něm více podivuhodných věcí než v kterékoli jiné zemi a stavby nad pomyšlení větší než kdekoli jinde. Proto povím o Egyptu více.

Právě tak, jako mají Egypťané nad sebou jinou oblohu a jako jejich řeka má jiné vlastnosti nežli ostatní řeky, tak také si ve všem ustanovili opačné obyčeje a zákony, než mají jiní lidé. Ženy u nich chodí na trh a obchodují a muži zůstávají doma a tkají; jiní lidé tkají tak, že přirážejí útek nahoru, Egypťané však dolů. Muži nosí břemena na hlavách, ženy na ramenou; ženy močí ve stoje, kdežto muži v sedě. Na záchod chodí do domů, ale jedí venku na ulicích; poznamenávají k tomu, že nezbytné neslušnosti je třeba konat ve skrytu, a co není neslušné, veřejně. Žádná žena není kněžkou ani u mužského boha, ani u ženské bohyně, všude a u všech jsou kněžími jen muži. Synové nejsou povinni živit své rodiče, když nechtějí, kdežto dcery tuto povinnost mají, i když nechtějí.

Suetonius (asi 70 – 140): Životopisy dvanácti císařů (Nero)

Při závodu se řídil předpisy do té míry, že se nikdy neodvážil uplivnout a že si také pot na čele utíral rukou. (…)

Své vítězství vyhlašoval sám; z toho důvodu se všude účastnil i závodu hlasatelů. A aby nikde nezůstávala ani vzpomínka na někoho jiného z vítězů v posvátných závodech, ani stopa po nich, poručil sochy a busty všech předchůdců pokácet, hákem odvléci a pohodit do záchodů. (…)

Zatoužil také po souloži se svou matkou a dal se od toho odstrašit jenom jejími nepřáteli, kteří se obávali, že by právě toho žena, i jinak divoká a nedovedoucí se ovládat, využila ke stupňování svého vlivu. (…) Tvrdí se, že se již dávno předtím, kdykoli jezdil s matkou v nosítkách, choval se k ní s krvesmilnou nestoudností a že to prozrazovaly skvrny na jeho šatu.

Alois Jirásek (1851 – 1930): Proti všem

Hůř ještě bylo dál od bran. Lidé rozechvění napětím stáli venku před domy, výrostkové ke branám utíkali. Ženy naříkaly i plakaly úzkostí, jiné na zem poklekaly, ruce spínly, oči k nebi obracely, děti k sobě tulily. V těch straších už viděly, jak se křížovníci a Uhři valí do města, jak budou děti mordovat, domy vybíjet, panny mučit, krev prolévat, jako dělali dosud všude, všude –

Od Horské brány letěl jakýs muž k Sennému trhu a křičel:

„Pomoc! Na pomoc bratřím!“

Vtom se ozval zvon. Zvonili k šturmu; zvonili u sv. Jindřicha i na Staroměstské radnici. Temný hluk zaléhal z těch stran, hluk a hřmot zástupů. Ženy vstávaly se zaprášené dlažby, umlkaly v pláči, naslouchaly, ale vykřikoval zas a bědovaly, když od horské brány hnal se opět jakýs muž bez čapky, až vlasy za ním vlály, a křičel:

„Pomoc! Pomoc!“

Ještě nedoběhl, a již se zjevila proti němu. Od sv. Jindřicha kráčel Senným trhem vysoký kněz, prostovlasý, nesa svátost v proštípí; vedle něho dva muži bez čapek, se zvonci v rukou. Za nimi houf střelců s kušemi a za střelci veliký zástup bradatých bratří táborských, bez brnění, v čapkách a v sukních jen, někteří u hrdla rozhalení, se sudlicemi, s kovanými cepy. Ty měla většina. Kněz pospíchal, zvonící vedle něho zvonili bez únavy, muži za nimi brali se rychlými, pádnými kroky, až se rozléhal. Všichni kvapili v patrném rozčilení, se zraky planoucími; pobízeli se do spěchu a dali se do zpěvu, když je posádka ve bráně a na hradbách uvítala jásavým pokřikem. Zpívajíce vyrazili ven a hnali se na horu ke srubům.

Jaroslav Durych (1886 – 1962): Bloudění (větší valdštejnská trilogie)

Pohlédl na zpovědníka, ale pohled ten se rozběhl daleko, kamsi velmi daleko.

Mohl bych slyšená slova obrátiti na osobu císařovu. Hrozí-li mi lidé, mám také prostředky, kterými mohu podepříti svou odpověď. Ale nejsem ničema jako oni. Všecko právo mi dal císař s plnou mocí, když jsem se dal pohnouti, abych se podruhé ujal armády. Jak chce nyní císař ospravedlniti porušování mých práv?

„Císař je císařem z milosti boží.“ (...)

Generalissimus kýval hlavou.

„Vím, že císařovu svědomí taková finesa stačí, zvláště když se hodí ke všemu. Ale už je pozdě. Císařské slovo a plná moc nejsou věci, se kterými lze žertovati. K tomu ani císař moci nemá. S touto plnou mocí jsem začal jednati o mír na mnoha stranách, abych zachránil říši a země před jistou záhubou. Nemohu se nyní ukázati celému světu jako kluk, ze kterého si císař ztropil žert, nebo jako podvodník. (...) Ať mi řekne Vaše Důstojnost, jak se z toho vyplésti!“

Zpovědník si zakryl oči.

„Tady může pomoci jen Bůh,“ naříkal, „jen Bůh!“

„Řezno!“ vykřikl generál; „císař mi vyčítá Řezno! Ano, chybil jsem, ale tím, že jsem k Řeznu táhl. Mohl jsem býti na Baltu, daleko do těchto věcí. (...)“

1.Na obou dvojicích textů ukažte rozdílné přístupy k beletristickému ztvárnění historické látky.

2.Uveďte, jak u členů dvojice Jirásek-Durych souvisí způsob jejich tvorby s jejich společensko-politickými názory i postoji.

Přívlastek a jeho formy

Úloha přívlastku ve větě. Přívlastek shodný a neshodný, několikanásobný a postupně rozvíjející, přístavek.

19. Literární humor

Základní rozčlenění komična. Humor, satira, groteska; absurdní divadlo. Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Vladislav Vančura, Eugène Ionesco, Václav Havel a další autoři dle vlastního výběru.

Jaroslav Hašek (1883 – 1923): Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Poručík Dub… na své obchůzce viděl vzadu, za nádražní budovou, stát u lucerny Švejka, který se zájmem si prohlížel plakát nějaké dobročinné vojenské loterie. Ten plakát znázorňoval, jak rakouský voják připichuje vyjeveného vousatého kozáka ke zdi.

Poručík Dub poklepal Švejkovi na rameno a otázal se, jak se mu to líbí.

"Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk, "že je to blbost. Už jsem viděl hodně pitomejch plakátů, ale takovou hovadinu sem ještě neviděl."

"Copak se vám na tom nelíbí?" optal se poručík Dub.

"Mně se, pane lajtnant, na tom plakátu nelíbí to, jak ten voják zachází se svěřenejma zbraněma, dyť von může ten bajonet zlomit vo zeď, a potom je to vůbec zbytečný, byl by za to trestanej, poněvadž ten Rus má ruce nahoře a vzdává se. On je zajatej, a se zajatci se musí slušně zacházet, poněvadž je to marný, ale jsou to taky lidi."

Poručík Dub pátral tedy dále po Švejkově smýšlení a optal se ho: "Vám je tedy toho Rusa líto, že ano?"

"Mně je líto, pane lajtnant, vobou, i toho Rusa, protože je propíchnutej, i toho vojáka, protože by byl za to zavřenej. Dyť von, pane lajtnant, musel ten bajonet přitom zlomit, to je marný, dyť to vypadá jako kamenná zeď, kam to vráží, a vocel je křehká. To jsem vám jednou; pane lajtnant, ještě do vojny, v aktivní službě, měli jednoho pana lajtnanta u kumpanie. Ani starej zupák nedoved se tak vyjadřovat jako ten pan lajtnant. Na cvičišti nám říkal: ,Když je habacht, tak musíš vyvalovat voči, jako když kocour sere do řezanky.` Ale jinak byl moc hodnej člověk. Jednou na Ježíška se zbláznil, koupil pro kumpanii celej vůz kokosovejch vořechů, a vod tý doby vím, jak sou bajonety křehký. (…)

Poručík Dub podíval se rozzlobené do bezstarostného obličeje dobrého vojáka Švejka a otázal se ho zlostně: "Znáte mne?"

"Znám vás, pane lajtnant."

Poručík Dub zakoulel očima a zadupal: "Já vám povídám, že mě ještě neznáte."

Švejk odpověděl opět s tím bezstarostným klidem, jako když hlásí raport: "Znám vás, pane lajtnant, jste, poslušně hlásím, od našeho maršbataliónu."

"Vy mě ještě neznáte," křičel poznovu poručík Dub, "vy mne znáte možná z té dobré stránky, ale až mne poznáte z té špatné stránky. Já jsem zlý, nemyslete si, já každého přinutím až k pláči. Tak znáte mne, nebo mne neznáte?"

"Znám, pane lajtnant "

Poručík Dub podíval se na Švejka, jako by ho chtěl probodnout. Švejk snesl s důstojnou rozvahou zlý pohled poručíka Duba, takže prozatím celá rozmluva mezi ním a poručíkem skončila slovem "Abtreten!"

Každý šel tedy svou cestou a každý si myslel svoje.

Poručík Dub si myslil o Švejkovi, že řekne panu hejtmanovi, aby ho dal zavřít, a Švejk si opět myslel, že viděl již mnoho pitomých důstojníků, ale takový, jako je poručík Dub, je přece u regimentu vzácností.

1.V čem spočívá konflikt mezi poručíkem Dubem a Švejkem?

2.Proč Švejk vítězí? Jakou metodu používá? Kde bychom našli její obdobu?

Karel Poláček (1892 – 1944/45): Michelup a motocykl

Když služka přinese na stůl polévku, tehdy jako by vztyčený prst neviditelné ruky velel ticho. Nedělní oběd u Michelupů je jako smírná oběť bohům domácího krbu; pára, kerá stoupá z hrnců, lahodí lárům, kteří s blahovolným úsměvem shlížejí na rodinnou pospolitost.

V čelo stolu usadili babičku, vysokou, zlou a svéhlavou stařenu. Projevuje neobyčejnou žravost. Její černé, jedovaté oči závistivě odhadují porce, které paní Michelupová klade na talíř ostatním členům rodiny. Zejména soupeřsky měří Máňu, neboť se jí zdá, že děvčátko příliš rychle jí; je zmítána obavou, že na ni nic nezbude.

Michelup si babičky vážil jako odkazu po předcích, neboť vše, co mělo pečeť minulosti, účetního dojímalo a povznášelo. Vížil si jí, jako si malý člověk cení starobylé, červotočřem prolezlé skříně, jejíž křídla se otvírají s krákoravým kvílením. (...)

Pro sekundána Jiřího je spoelčný oběd utrpením. Brejlatý chlapec se neodvažuje zdvihnouti oči. Vedle něho sedí babíčka. Studentovi se hnusí její veliké uši jako z vydělané jirtchy; a když stařena pohybuje čelistmi, tu skáče jí pod bradou ohryzek jako tkalcovský člunek. Naproti sedí Máňa, která čeká na pohled svého bratra, aby zkroutila obličej v směšnou grimasu. (...)

Michelup pohlíží s rozjasněným obličejem na svou manželku. Líbí se mu její účes, rozdělený uprostřed rovnou cestičkou. Má rád její hnědé, dobrácké oči, kulatou bradu a měkká, chtuná ústa. Je do ní zamilován, jako když ji spatřil po prvé. Dojat říká si v duchu: „Mám hodnou a chytrou ženu. A hezkou ženu, budiž jméno boží pochváleno!“

1.Charakterizujte atmosféru v Michelupově rodině.

2.Jakým způsobem je u Michelupů pěstována mezigenerační soudržnost?

3. Jaký druhy humoru autor používá a jaký cíl tím sleduje?

Eugene Ionesco (1912 – 1994): Plešatá zpěvačka

PANÍ MARTINOVÁ: Já mohu koupit kapesní nůž pro svého bratra, ale vy nemůžete koupit svému dědovi Irsko.

PAN SMITH: Člověk chodí po nohou, ale ohřívá se uhlím.

PAN MARTIN: Ten, kdo dneska prodá krávu, bude míti zítra kávu.

PANÍ SMITHOVÁ: V životě se jeden musí dívat z okna. (...)

PANÍ MARTINOVÁ: Jak se jmenuje sedm dní v týdnu?

PAN SMITH: Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. (...)

PANÍ MARTINOVÁ: Mám raději ptáka na poli než ponožku na trakaři.

PAN SMITH: Raději sítě v chatě než mléko v hradě.

PAN MARTIN: Dům Angličana je jeho skutečný hrad.

PANÍ SMITHOVÁ: Neumím dost španělsky, abych se vyjádřila.

PANÍ MARTINOVÁ: Dám ti bačkory své tchyně, když mi dáš rakev svého manžela. (...)

PAN MARTIN: Chléb je strom, zatímco chléb je také strom a z dubu se rodí dub každého jitra za svítání.

PANÍ SMITHOVÁ: Můj strýc žije na venkově, ale to se netýká porodní babičky.

PANÍ MARTINOVÁ: Papír je na psaní. Kočka na myši, sýr je na drápání.

PANÍ SMITHOVÁ: Automobil jezdí rychle, ale kuchařka zase lépe připravuje pokrmy. (...)

PAN MARTIN: Dá se dokázat, že sociální pokrok je lepší s cukrem.

1.Objasněte pojem absurdní divadlo, zařaďte jej časově.

2.V čem spočívá absurdita situace i promluv a jaké je její vážný význam?

Václav Havel (1936): Largo desolato

PRVNÍ LÁĎA (ukazuje na první kufr) Tohle jsou čisté papíry – tady jsou normální kancelářské – tady průklepové – tuhle jsou kopíráky – a tady jsou různé obálky, desky a podobně –

LEOPOLD To je všechno pro mě?

PRVNÍ LÁĎA Samozřejmě –

LEOPOLD Co jsem vám dlužen?

PRVNÍ LÁĎA No dovolte, pane doktore, co si o nás myslíte! (...)

DRUHÝ LÁĎA Pro vás bychom ukradli třeba celou papírnu –

LEOPOLD Děkuji – (Rozpačitá pauza) Nečekal jsem vás tak brzy –

PRVNÍ LÁĎA Jsme s Láďou zvyklí kout železo, dokud je žhavé –

LEOPOLD Hezká vlastnost – (Rozpačitá pauza) Nevím, jak vám to oplatím –

DRUHÝ LÁĎA Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece, že vám fandíme – a nejen my –

PRVNÍ LÁĎA Pro moc lidí jste opora i naděje –

LEOPOLD Děkuji – (Rozpačitá pauza) Nečekal jsem vás tak brzy –

DRUHÝ LÁĎA Jsme s Láďou zvyklí kout železo, dokud je žhavé –

LEOPOLD Hezká vlastnost – (Rozpačitá pauza) Nevím, jak vám to oplatím –

PRVNÍ LÁĎA Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece, že vám fandíme – a nejen my –

DRUHÝ LÁĎA Pro moc lidí jste opora i naděje – (Rozpačitá pauza)

LEOPOLD Nevím, jak vám to oplatím –

DRUHÝ LÁĎA Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece, že vám fandíme

PRVNÍ LÁĎA A nejen my –

LEOPOLD Pardón –

(Leopold vstane, přistoupí ke dveřím na balkón, zavře je, pak se opět posadí na své místo...)

1.Charakterizujte a pojmenujte situaci, v níž se Leopold nachází.

2.Koho reprezentují Láďové? V čem spočívá obtíž jejich komunikace s Leopoldem?

Předmět a příslovečné určení

Úloha obou členů ve větě: pravidla identifikace, možnost záměny. Typické spojovací výrazy pro odpovídající druhy vedlejších vět.

20. Vina a trest jako literární téma

Typologie viny podle Karla Jasperse. Přehled tematiky ve starší literatuře. Karel J. Erben, Fjodor M. Dostojevskij, Milan Kundera aj. dle vlastního výběru.

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870): Vodník (ze sbírky Kytice)

(...) "Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže. (...)

Když klekání odzvonili,
buch, buch! venku na dvéře:
"Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!" -

O půlnoci buch, buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
"Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele!" -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!" -

A potřetí buch, buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
"Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!" -
"Ach matičko, muka, muka -
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!" -

"Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach. (...)

1.Pár slov o době vzniku a o místě díla v tvorbě jeho autora.

2.V čem spočívá zápletka i rozuzlení díla?

3.Jaké polohy dilematu vina-trest tu najdeme? Jaký je váš osobní názor?

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881): Zločin a trest

Dveře se stejně jako tehdy maličko pootevřely a uzoučkou škvírkou se na něho ze tmy opět upřely dvě pichlavé a nedůvěřivé oči. V tu chvíli ztratil klid a málem se dopustil těžké chyby.

Ze strachu, aby stařenu nepolekalo, že jsou sami, i z pochybnosti, zda jeho vzhled rozptýlí její nedůvěru, vzal za dveře a přitahoval si je, aby ji snad nenapadlo znova se zavřít.

„Dobrý den, Aleno Ivanovno,“ spustil co možná nenuceně, ale hlas se mu zadrhl a neposlušně se roztřásl. „(…) Raskolnikov… nesu tady tu zástavu, jak jsem tuhle slíbil…“ A podával jí zástavu.

Stařena se na ni letmo podívala, ale vzápětí už zas upřela oči na nezvaného hosta. Dívala se bedlivě, nevraživě a podezíravě. Trvalo to hodnou chvíli, měl při tom dojem, že jí dokonce výsměšně zahrálo v očích, jako by se už byla dokonale dovtípila. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a jak se mu dělá úzko, tak úzko, že kdyby takhle němě zírala ještě půl minuty, byl by možná utekl.

„Co se tak díváte, jako byste mě nepoznávala?“ vyhrkl náhle také nevraživým tónem. „Řekněte, jestli to vezmete, když ne, půjdu jinam, spěchám.“

Nic takového si nepřipravil, přišlo mu to náhle na jazyk samo od sebe.

Stařena se vzpamatovala, návštěvníkova rezolutní řeč ji zřejmě uklidnila. (…)

Natáhla ruku.

„A jakpak, že jste tak bledý? Ruce se vám takhle klepou! Jako byste vylezl z vody, mladý pane.“

„Mám horečku,“ vyrážel přerývaně. (…)

Jak rozvazovala motouz, natočila se ke světlu (i v tom parnu měla všechna okna zavřená) a při tom ho na několik vteřin úplně spustila z očí a obrátila se k němu zády. Rozepjal si plášť a vyvlekl sekyru z poutka, ale ještě ji docela nevytáhl, nýbrž zatím přidržoval pravou rukou pod kabátem. Ruce mu hrozně ochably, jasně cítil, jak každým okamžikem stále více umdlévají a dřevěnějí. Měl strach, že sekyru neudrží a upustí… najednou se mu zatočila hlava.

„Hrůza, jak to omotal!“ vrčela nazlobeně stařena a pohnula se k němu.

Nesměl ztratit ani okamžik. Vytáhl sekyru docela, rozmáchl se jí v obou rukou a neznaje se, téměř bez úsilí, téměř mechanicky ji spustil tupým koncem na hlavu. Zdálo se, že vlastní síly na to nevynaložil ani špetku. Ale jakmile sekyru spustil, naráz se v něm síla probudila.

1.Připomeňte hlavní zápletku i vyústění díla.

2.S využitím textu objasněte, jak se v románu odráží autorův názor na ideu dokonalého zločinu. Čím byl tento názor podmíněn?

Milan Kundera (1929): Žert

1.Uveďte základní informace o autorovi.

2.Objasněte zápletku a rozuzlení díla.

3.Co rozpoutanou represí prozradili její vykonavatelé o sobě i o systému, jejž podporovali?

Hlavní zásady komunikace ve společenském styku

Jak se připravit na veřejné vystoupení (prezentaci). Jak se připravit k přijímacímu pohovoru. Zásady zdvořilosti a slušnosti v osobním styku, ve škole, v zaměstnání.

21. Literatura jako prostor pro hru a fantazii

Smysl hry a fantazie v lidském životě. Přehled starší literatury o tématu. Literární moderna: zejména poetismus a surrealismus. Devětsil. Osvobozené divadlo. Divadlo Semafor. Jan Skácel, Jiří Kolář.

Guillaume Apollinaire (1880 – 1918): Pásmo

Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy
Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali
A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu
Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu
V achátech Svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy
Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi
Podoben Lazaru kterého světlo drtí
Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti
A ty couváš ve vlastním životě pomalu
Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru
Jak v hospodách české písně zpívají

Na úryvku objasněte autorovu tvůrčí metodu. Který umělecký směr předznamenává?

Vítězslav Nezval (1900 – 1958): Abeceda

A nazváno buď prostou chatrčí

Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu

Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí

a člověk neví kam by složil hlavu

B oranžový plod lampion mléčné záře

jímž matka poprvé opíjí v kolébce syna

B druhé písmenko dětského slabikáře

a obrázek prsu milenčina

D luk jenž od západu napíná se

Indián shlédl stopu na zemi

Poslední druhové zhynuli v dávném čase

a měsíc dorůstá prérie kamení

Který umělecký směr tyto verše reprezentují? Objasněte motivaci jeho názvu. Kde je tu obsažena vážnější, myšlenkově závažnější nota?

Vítězslav Nezval (1900 – 1958): Edison

Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilerie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pavích per
melancholikové jako v podvečer

Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti (…)

Řekl jsem si zapomeň už na stíny
otvíraje týden staré noviny
kde jsem v pachu novinářské černi tona
uzřel velkou podobiznu Edisona
byl tu jeho nejnovější vynález
seděl v taláru jak středověký kněz
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti (…)

Já jsem býval také v dětství hrdina
já jsem čítal také knihy Darwina
já jsem si hrál vážněj' nežli jiní
s kyselinou solnou v malé školní skříni
s burelem a čpavkem s cívkou rumkorfu
proč jsem chtěl však být též hráčem na harfu
proč jsem miloval však také kolovrátky
proč jsem si však také hrával na pohádky
z nichž mi zbylo něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

1.Jaké polohy vztahu k modernímu světu autor projevuje?

2.Postava Edisona je využita k zajímavému přirovnání. Jakému?

Vladislav Vančura (1891 – 1942): Rozmarné léto

Slyše to, kanovník vyňal z kapsy Ars amandi P. O. Nasona a udeřil knihou o zemi, takže se zdvihl obláček prachu.

Potom se jal abbé spílati a mluvil špatně o literatuře a o knihách řka, že básníci jsou lidé nesmělí, že to řemeslo nezjednává cti a že platí u ženských za onuci.

Když se vylál, zdvihl opět svoji knihu a pravil:

"Výtky, které jsem vznesl proti krásnému písemnictví, neplatí bez výhrady a neplatí obecně. Avšak je nezvratná pravda, že ženské jsou hlupačky a že nikdy a nijak nebyly účastny velikých věcí aniž rozkoší duševních." "Právě tak," poznamenal major zapaluje si doutník, "nesloužily nikdy ve vojště, a jakkoliv se jim líbí přiléhavé spodky a barevné kabátce, nerozumějí vojenství ani za mák. Víte-li pak, abbé, že jsem se nesetkal s dámou, která by znala základy balistiky nebo taktiky a která by měla jakékoliv mínění o těchto věcech?

Pah," doložil, "dovedou kaziti staré rody křížíce se s největší snadností s potomky šlechty a přivádějíce na svět čtenáře poštovních knížek."

Vančura používá specifický jazyk. Jak byste jej charakterizovali? Proč je použit právě (možná překvapivě) v tomto druhu příběhu?Jak souvisí s místem, dobou, postavami, zápletkou?

Jiří Kolář (1914 – 2002): experimentální báseň Odyssea

Z technických důvodů bude uvedena až na pracovním listě, otázka bude směřovat ke smyslu (autorskému záměru) díla.

Jan Skácel (1922 – 1989): Podzim s mrtvým jestřábem

Krajina v mlhách Vítr hodil
kamenem zlatým ze všech sil
a u trati se v telegrafních drátech
s výkřikem jestřáb oběsil

Na nebi slunce jako jáma
do dálky běží telegrafní drát
a jako prázdná rukavice z peří
mrtvola ptáka visí za pařát

Proč právě takový námět? Jakými prostředky autor dociluje atmosféry výjevu?

Synonyma, antonyma, homonyma

22. Náboženství jako literární téma

Pokus o definici náboženství. Etymologie slova bůh. Přehled starší literatury na téma. Travestie (Mastičkář) a apokryfy (Čapek). Literatura v náboženských zápasech 15. – 17. století. Úloha některých kněží v literárním životě Českých zemí. Fjodor M. Dostojevskij, Lev N. Tolstoj; Jakub Deml, Jan Zahradníček, Václav Renč. Vlastní četba.

Mastičkář (14. století)

RUBÍN:
Požehnaj mě, Boží synu i svatý Duše,
ať mne ďábel nepokúšie!

(Dále mluví):
Toto ti je, mistře, pirvá puška,
od téť sě počíná vole jako hruška;
najpirvéť bude jako dýně
a potom bude jako skříně.
Toto je, mistře, puška druhá,
od téť zpleskajiú vole tuhá;
coť ona pirvá neduha zapudí,
a tatoť viece neduha zbudí.
A toto ti jest puška třetie,
pro tuť baby s skřietkem  k čertu vzletie.
Toto ti je, mistře, puška čtvirtá,
tať pohříchu jako nebozězem virtá.
A u pátéj měl jsem tři svirčky
a pól čtverta komára;
tu je snědla onano baba stará.
Tato ti jest, mistře, mast z Babyloně;
v niejt je taká drahá vuoně,
ktož jie kúpí, tako tvirdie,
pójde od nie pzdě a pirdě.
A toto ti jest mast tak drahá,
žeť jie nejmá Viedně ani Praha.
Činila ju paní mladá,
vše z komárového sádla,
pzdin  k niej málo přičinila,
aby birzo nezvětřěla.
Tuť mi všickni najlépe chválé.
Pompkni  jie tam k sobě dále,
ať jie každý nepokúšie;
tať jedno k milosti  slušie!
A tatoť, mistře, najlépe vonie;
znamenaj, co je do nie!
Bych jie komu v zuby podal,
že bych to vám viděti dal,
všdy by sě dřéve zatočil,
než by jednú nohú kročil.
A tuto mast činil mnich v chyšcě
mnich sedě na jěptišcě.
Ktož jie z vás okusí koli,
vstane jmu  jako pól žebračie holi.

Na který typ vážných, s liturgií spojených textů Mastičkář reaguje? Proč právě takto? Jakou úlohu hraje jeho vulgarita?

Jakub Deml (1878 – 1961): Moji přátelé

BOROVICE, já zase bych řekl, že ze všeho nejlépe ti sluší veverka. Onen pták, nevím, zda tetřev či bažant, jest arciť vzácnější, tak jako básník indický, ale kráčíš-li, nezmítá se na tvé hlavě jako ryba v síti?

JÍVA: Neříkej „Co si s nimi počnu a kam je dám?“ Jako příroda, tak i chrám je domovem společným dobrým i zlým.

DUBE, velikonoce jsou přede dveřmi a ty máš ještě staré lupení! Tolik ti někdo ublížil?

LEKNÍNE, Tvůrce asi věděl, že by labuť zhynula tesknotou, kdyby neměla příklad v tvé kráse.

1.Uveďte několik základních údajů o autorovi.

2. Jakým způsobem se snaží – z pozice katolického autora – oslovit běžného čtenáře?

Jan Zahradníček (1905 – 1960): Květná neděle

Zvonění sýkorek se z korun stromů hlásí,

v hájích se rozehrály sladké koncerty,

daleký vítr cestou znaven ulehá si,

procitlý motýl chvěje se jak rty.

Svislostí jehnědí nesmírně dojat,

vzhůru prostorem obnažených větví popatříš,

z propasti sirnaté až do andělských kůrů

jde tebou cesta každá jako kříž. (...)

Rameno ohnivé do výše vodu váží,

stín dlaně Hospodinovy se v pršce mih,

kupí se oblaka nad lesů černou stráží,

jak anděl vcházíš do všech skutků svých. (...)

1.Uveďte základní zařazení autora z hlediska časového a pokud jde o názory, povahu tvorby i životní osud.

2.K jakému literárnímu druhu bychom báseň zařadili?

3.Čím je báseň pozoruhodná z hlediska přístupu k přírodnímu tématu?

Zvuková stránka jazyka: český přízvuk, spodoba znělosti, rytmus a rým, další řečové prostředky

23. Žena v literatuře

Žena jako literární námět: přehled starší literatury. Úloha ženy v kultuře romantismu, realismu, novoromantismu, v tvorbě konce století. Kritika tradičního schématu (Henrik Ibsen, Alois a Vilém Mrštíkové aj.), nové přístupy (Ernest Hemingway). Žena v poezii (Jaroslav Seifert aj.) i próze (Arnošt Lustig).

Žena jako autorka: výběr příkladů.

Edgar Allan Poe (1809 – 1849): Havran

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne." (…)

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna zní zimničně
jenom to a víc už ne. (…)

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starý havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne." (…)

Zaražen an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!" (…)

"Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
Havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine" -
Havran dí: "Už víckrát ne."

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

1.Objasněte námět (děj) básně.

2.Jakou povahu má vypravěčova láska k ženě?

3.Jak se v průběhu básně mění postava havrana?

Henrik Ibsen (1828 – 1906): Nora (Domov loutek)

HELMER: Noro! (…) Víš, co stojí v tom dopise?

NORA: Vím. Nech mě jít! Pusť mě ven! (…)

HELMER (zavrávorá): Je to pravda? Tedy je to pravda, co píše? Hrůza! Ne, ne, to nemůže být pravda!

NORA: Je to pravda. Milovala jsem tě nade všecko na světě!

HELMER: Nech si takové ubohé výmluvy! (…) Zdědilas ty lehkomyslné zásady svého otce. Žádné náboženství, žádná morálka, žádný smysl pro povinnost -. (…) Už chápeš, cos mi udělala?

NORA (chladně a klidně): Chápu. (…)

HELMER: Musí se to ututlat stůj co stůj. – A co se nás dvou týče, musíme zachovat zdání, že se mezi námi nic nestalo. Ovšem jen navenek. Zůstaneš tedy v domě jako dosud; to je samozřejmé. Ale děti vychovávat nebudeš; netroufám si ti je svěřit. – A tohle musím říkat ženě, kterou jsem miloval tak vroucně a kterou ještě -! Ale to te´ˇd přestane. Ode dneška už nejde o štěstí; jde o to, zachránit aspoň trosky, zbytky, zdání –

(V předsíni někdo zazvoní. Helmer jde otevřít… Roztrhne obálku, přelétne několik řádek, pohlédne na přiložený papír; radostně vykřikne.) Noro! (…) Muasím si to přečíst ještě jednou. Ano, ano; je to tak. Jsem zachráněn! Noro, jsem zachráněn!

NORA: A já?

HELMER: Ty taky – no, samozřejmě; oba jsem zachráněni: ty i já. Podívej se. Vrací ti dlužní úpis. Píše, že lituje a že ho mrzí -; že šťastný obrat v jeho životě -. (…) Ach, Noro, Noro -; (…) Přísahám, že jsem ti odpustil všecko. Vždyť vím, žes to udělala jen z lásky ke mně.

NORA: To je pravda.

HELMER: Milovalas mě tak, jak žena má milovat svého muže. Jenom jsi nedovedla dobře uvížit prostředky. Ale myslíš, že tě mám snad méně rád proto, že nedovedeš jednat samostatně? Ne, ne, spolehni se na mne, vždycky budu tvým rádcem, vždycky tě povedu. To bych ani nebyl muž, kdyby mě tvá bezradnost ještě víc k tobě nepřitahovala. Zapomeň už na ta drsná slova; říkal jsem je v prvním leknutí, kdy se mi zdálo, že se všecko na mne řítí.

Ernest Hemingway (1899 – 1961): Sbohem, armádo

„Co teď ale uděláme doopravdy,“ řekla, „bude, že tě dáme do pořádku pro tvého přítele dr. Valentiniho.“

„Že je to pašák?“

„Mně se nelíbil tolik jako tobě. Ale mám dojem, že bude velice šikovný.“

„Catherine, pojď zas do postele,“ řekl jsem.

„Nemůžu. Ale že to byla krásná noc?“

„Můžeš si vzít dnes noční službu?“

„Asi ji budu mít. Jenže ty o mě nebudeš stát.“

„Budu.“

„Ne, nebudeš. Tys ještě nezažil žádnou operaci. Nevíš, jak ti bude.“ (…)

„Tak sem pojď teď.“

„Ne,“ řekla. „Musím vyplnit formulář, miláčku, a připravit tě na operaci.“

„Ty mě vůbec nemiluješ, jinak bys honem přišla.“

„Ty jsi ale blázínek.“ Políbila mě. „To už pro kartotéční lístek stačí. Teplotu máš vždycky normální. Ty máš tak rozkošnou teplotu.“

„Ty máš všechno rozkošné.“

„Ale kdepak. Ty máš ale rozkošnou teplotu. Jsem na tvou teplotu strašně pyšná.“

„Možná, že naše děti budou mít všechny rozkošnou teplotu.“

„Naše děti budou mít asi teplotu hroznou.“

1.Porovnejte obě ženy, Noru a Catherine. V čem se liší povahově i charakterem partnerského vztahu, v němž žijí? Čím jsou tyto rozdíly dány?

2.Jak se odlišnosti obou žen projevují v konverzaci?

Arnošt Lustig (1926): Nemilovaná

1. srpna. Jednou. Spona do vlasů a hřebínek. (...)

19. listopadu. Pětkrát. Flanelová pánská košile. Tkaničky do vysokých šněrovacích bot. Tepláky. Dva tucty dámských kapesníčků. Japonský vějíř.

20. listopadu. Jednou. Čtvrtka žitného chleba. Třikrát. Třicet marek. Dvě a půl deka margarínu. Sáček sušené cibulky. (...)

„Vím, co je to naděje,“ řekla Lída. „Záplata na všechno, co se ti roztrhalo nebo rozpáralo, opotřebovalo a sešlo.“

„Nadějí nedospíváš,“ řekla jsem.

„To jsi na omylu, naopak, jernom nadějí dospíváš.“

„Dospíváš hladem, zimou, úzkostí, jak si s tím dokážeš poradit,“ řekla jsem. (...)

„Co od sebe chceš?“ zeptala se Ludmila a nespouštěla oči z toho člověka, který – možná – byl tím, o němž mluvila Milena a její bratranec.

„Myslíš, že dospělost je mít sílu říct některým věcem nebo lidem ne?“ zeptala jsem se místo odpovědi. „Ovládat se, když ti všechno dovoluje být zvíře? Připustit, že napětí, omezení nebo nebezpečí jsou denní chlebíček?“

1.Objasněte okolnosti doby i místa děje.

2.O čem všem svědčí způsob, jímž se Perla zachraňuje?

3.Lustig je autorem jediného tématu: Proč přitom jsou hlavními postavami jeho děl mladé ženy?

Bohumil Hrabal (1914 – 1997): Taneční hodiny pro starší a pokročilé

…na pivo, slečno, musí bejt ječmen nezmoklej, a aby nevzrostl, musí se čistit a nejdřív namočit do štoků v odražený vodě, pak dolů na humna a tam se ječmen vidruje, přehazuje se dřevěnou lopatou nebo volgemutem… obyčejný pivo se kvasí měsíc, ležák tři měsíce, to mám paměť, pravda? to má málokdo na světě, ležák se dokrapuje kroužkama, to než se pivo stáčí do hektolitrů nebo tupláků, tak se sebere do plecháče ta mutra, ty kvasnice a do každýho sudu se trošku nalije, to potom má pivo jiskru, neboli granát…jedna švadlenka, jménem Huláková, když jsem ji poučoval o pohlavní zdravovědě a pak o umění, že nejdůležitější je vyplňovat štěrbiny, to je udělat něco jinýho než bylo předtím, tak ta švadlenka hned na mně chtěla, že půjdeme do lesíka vyplňovat štěrbinu, ale já jí řekl, to že dokáže každej, ale udělat to, co ještě není, to je vono, ženský jsou hned u přítomnosti, v restauraci při zábavě si stěžoval hostinskej, že hosti mu z tácu umazávají čárky, a byla tam se mnou jedna krasavice, která řekla, pánové, já mám čárku a tu mi tak hned nikdo neumaže…

Vladimír Páral (1932): Muka obraznosti

Už zase syt a nabažen Ziny (kéž by navždy!) na několik dní podíval se Arnošt tajně, jak spolu leželi pod stropem jejího velkého pokoje, za její hlavou na své tenké zlaté stopky: 17.54 a tedy za minutu smím už vstát. Těším se na to. Kam se ztratilo to divoké vzrušení, které mě sem přivleklo? Jenže totéž jsem si říkal v pondělí už v 17.47 a ve čtvrtek jsem tady zas.

„…sotva si na tebe zvyknu, už zas odcházíš,“ říkala mezitím Zina, „a když jsem konečně s tebou, jsem tak rozrušená, že přijdu k sobě, až když jsi už zase pryč…“

„Vždyť víš, že budeme spolu,“ odříkával rychle lež pro její uklidnění, „hned jakmile to bude jen trochu možné. Copak ti to musím opakovat každou hodinu? Vždyť já už nemyslím skoro na nic jiného!“ Tak a máme 17:55.

Arnošt hbitě vstal a oblékal se, zatímco Zina se ještě čiperně předváděla v nejpříznivějších pro ni (a pro mne nejpalčivějších) pózách. Vysoká a štíhlá s hřívou zlatých vlasů, dívčí dosud prsy mířící hroty od sebe, pevné ploché břicho a dlouhá stehna a dlouhé nohy – vlastně všechno, co dnes móda žádá. Celkově hezká. Ale děkuji, mám už dost. Pořídit si tohle dvakrát v jednom týdnu znamenalo úlevně se přesytit a po těch třech dnech v Praze…zbude jen už bezbolestně končící epizoda.

„Zavoláš?“ špitla ještě ve dveřích a slyšet v tom rozkaz.

„Zavolám,“ zamručel sbíhaje už ze schodů a jak zloděj či zrádce (obé souhlasí) se vykradl z toho domu, až za rohem se zhluboka nadechl a k vrátnici Primatexu došel již zas důstojně, ředitelská černá tatra mu předjela vstříc.

V čem se liší obraz erotiky u obou autorů? Jaký má tato odlišnost smysl a co může být její příčinou?

Interpunkce

Hlavní zásady pro interpunkci ve větě jednoduché a v souvětí. Výjimky a zvláštnosti.

24. O lidské duši

Duše jako literární námět (protiklad či doplněk tělesnosti). Přehled ztvárnění ve starší literatuře. Autoři pražské německy psané literatury, zejména Franz Kafka. Ladislav Fuks, Arnošt Lustig aj. Vlastní četba.

Fjodor M. Dostojevskij (1821 – 1881): Zločin a trest

Dveře se stejně jako tehdy maličko pootevřely a uzoučkou škvírkou se na něho ze tmy opět upřely dvě pichlavé a nedůvěřivé oči. V tu chvíli ztratil klid a málem se dopustil těžké chyby.

Ze strachu, aby stařenu nepolekalo, že jsou sami, i z pochybnosti, zda jeho vzhled rozptýlí její nedůvěru, vzal za dveře a přitahoval si je, aby ji snad nenapadlo znova se zavřít.

„Dobrý den, Aleno Ivanovno,“ spustil co možná nenuceně, ale hlas se mu zadrhl a neposlušně se roztřásl. „(…) Raskolnikov… nesu tady tu zástavu, jak jsem tuhle slíbil…“ A podával jí zástavu.

Stařena se na ni letmo podívala, ale vzápětí už zas upřela oči na nezvaného hosta. Dívala se bedlivě, nevraživě a podezíravě. Trvalo to hodnou chvíli, měl při tom dojem, že jí dokonce výsměšně zahrálo v očích, jako by se už byla dokonale dovtípila. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a jak se mu dělá úzko, tak úzko, že kdyby takhle němě zírala ještě půl minuty, byl by možná utekl.

„Co se tak díváte, jako byste mě nepoznávala?“ vyhrkl náhle také nevraživým tónem. „Řekněte, jestli to vezmete, když ne, půjdu jinam, spěchám.“

Nic takového si nepřipravil, přišlo mu to náhle na jazyk samo od sebe.

Stařena se vzpamatovala, návštěvníkova rezolutní řeč ji zřejmě uklidnila. (…)

Natáhla ruku.

„A jakpak, že jste tak bledý? Ruce se vám takhle klepou! Jako byste vylezl z vody, mladý pane.“

„Mám horečku,“ vyrážel přerývaně. (…)

Jak rozvazovala motouz, natočila se ke světlu (i v tom parnu měla všechna okna zavřená) a při tom ho na několik vteřin úplně spustila z očí a obrátila se k němu zády. Rozepjal si plášť a vyvlekl sekyru z poutka, ale ještě ji docela nevytáhl, nýbrž zatím přidržoval pravou rukou pod kabátem. Ruce mu hrozně ochably, jasně cítil, jak každým okamžikem stále více umdlévají a dřevěnějí. Měl strach, že sekyru neudrží a upustí… najednou se mu zatočila hlava.

„Hrůza, jak to omotal!“ vrčela nazlobeně stařena a pohnula se k němu.

Nesměl ztratit ani okamžik. Vytáhl sekyru docela, rozmáchl se jí v obou rukou a neznaje se, téměř bez úsilí, téměř mechanicky ji spustil tupým koncem na hlavu. Zdálo se, že vlastní síly na to nevynaložil ani špetku. Ale jakmile sekyru spustil, naráz se v něm síla probudila.

1. Připomeňte hlavní zápletku i vyústění díla.

2. S využitím textu objasněte, jak se v románu odráží autorův názor na ideu dokonalého zločinu. Čím byl tento názor podmíněn?

Franz Kafka (1883 – 1924): Proměna

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami, Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující –, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí.

Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.

Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo.

1.Charakterizujte – na základě úryvku – Řehoře Samsu. Co lze vysoudit o jeho dosavadním životě?

2.Co je na Řehořově osudu nejtragičtější?

3.Čím je charakteristický Kafkův styl?

Ladislav Fuks (1923 – 1994): Spalovač mrtvol

„Pan Janáček se dívá na tu naši milou něžnou tabulku,“ usmál se pan Kopfrkingl, zatímco v rádiu začal zpívat pěvec Mefistovu kavatinu z Gounodova Fausta a Markétky, „asi nevíte, co ta tabulka značí. Tak to je, pane Janáček, jakýsi náš jízdní řád smrti,“ řekl. „Vy máte rád elektriku, stroje, fyziku, pane Janáček, to má budoucnost, svět má ovládnout automatizace. Já osobně mám různé automaty a mechanismy rád, i když o tom moc nemluvím. Možná, že i tenhle jízdní řád smrti bude jednou ještě víc zautomatizován, zmechanizován než dosud,“ pan Kopfrkingl vstal a sňal tabulku ze zdi, zatímco v rádiu zpíval stále Mefisto, „víc než dosud a pak to půjde všechno ještě lépe a rychleji. Ono se to zdá napohled složité,“ pan Kopfrkingl se usmál ke stolu, „ve skutečnosti to však tak složité není. Tahle čísla značí čísla pohřbů,“ ukázal a prsten an ruce se mu blýskl, „tahle dobu obřadů v síni, tato čísla značí první a druhé žároviště a tato dobu proměny. Jsou v tom i čekací doby na slepé koleji, při dvou žárovištích nemohou být jiné. Kdyby bylo jen jedno žároviště, jak tomu je leckde ve venkovských městech, třeba v Chrudimi u Slatiňan, vzrostla by čeakcí doba na slepé koleji až na několik hodin. Při dvou žárovištích vzroste nanejvýš na třicet minut. Kdybychom měli žároviště tři, čekací doba by odpadla vůbec.

Zaměstnanec krematoria Pan Kopfrkingl se stal nacistou a začal vraždit členy své rodiny jako – po manželce – rasově nehodnotné. Proč se dostal až sem? Čím byla jeho proměna podnícena? Kde bylo možné poprvé vytušit slabiny jeho charakteru?

Bibliografická citace, základní informace o knihovnictví

25. Spisovatelé a politická moc

Rozdělení tématu podle úlohy literárně činných osobností: příklady tvůrců a jejich děl. Úloha českých spisovatelů v souvislosti s 1918, 2. světovou válkou a 60. a 80. lety.

Petr Bezruč (1867 – 1958): Maryčka Magdonova (ze sbírky Slezské písně)

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova? (...)

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova? (...)

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.

1. Na textu ukažte charakteristické znaky sociální balady.

2. Uveďte, o jaké době příběh vypovídá, a podle svého názoru můžete zmínit, zda by mohl mít obdobu i dnes.

Karel Čapek (1890 – 1938): Válka s Mloky (1936)

(1)

Ti učení páni, to byli sir Bertram, D. M., profesor Ebbigham, sir Oliver Dodge, Julian Foxley a jiní. Citujeme část protokolu jejich pokusu s Andriasem Scheuchzeri.

Kolikátého dnes je?

   Odp.: Pondělí. Pěkné počasí, pane. Tuto sobotu poběží v Epsomu Gibraltar.

    Kolik je třikrát pět?

    Odp.: Proč?

    Umíte počítat?

    Odp.: Ano, pane. Kolik je sedmnáctkrát dvacet devět?

Nechte n á s, abychom se ptali, Andrew. Jmenujte nám anglické řeky.

    Odp.: Temže ...

    A dál?

    Odp.: Temže.

Jiné nevíte, že? Kdo vládne v Anglii?

    Odp.: King George. God bless him.

Dobře, Andy. Kdo je největší anglický spisovatel?

    Odp.: Kipling.

Velmi dobře. Četl jste něco od něho?

    Odp.: Ne. Jak se vám líbí Mae West?

My se raději budeme ptát v á s, Andy. Co víte z anglických dějin?

    Odp.: Jindřich Osmý.

Co o něm víte?

    Odp.: Nejlepší film posledních let. Báječná výprava. Ohromná podívaná.

Viděl jste jej?

    Odp.: Neviděl. Chcete poznat Anglii? Kupte si Ford Baby. (…)

Kolik je dílů světa?

    Odp.: Pět.

Velmi dobře. A které to jsou?

    Odp.: Anglie a ty ostatní.

Které jsou ty ostatní?

    Odp.: To jsou bolševici a Němci. A Itálie.

(2)

Poslední řada pokusů se obírala regenerační schopností Mloků. Usekne-li se

Mlokovi ocas, doroste mu nový ve čtrnácti dnech; u jednoho Mloka jsme tento

pokus opakovali sedmkrát se stejným výsledkem. Stejně mu dorůstají i useknuté

nohy. Jednomu pokusnému zvířeti jsme amputovali všechny čtyři končetiny a ocas;

ve třiceti dnech byl opět celý. Zlomí-li se Mlokovi stehenní nebo ramenní kost,

odpadne mu celý ulomený úd a naroste mu nový. Rovněž tak dorůstá vyloupnuté oko

nebo vyříznutý jazyk; zajímavé je, že Mlok, kterému jsem odňal jazyk, zapomněl

mluvit a musel se tomu učit znovu. Amputuje-li se Mlokovi hlava nebo přeřízne-li

se jeho tělo mezi krkem a pánevní kostí, zvíře hyne.

(3)

Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi

stísněně. Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si

osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické

a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí

se z týchž knih jako lidský Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v

nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý,

hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a

miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový

úspěch. Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se

stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo

neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo

lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární

stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu;

buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat

samo lidstvo. U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a

prostřednosti.

(4)

Hallo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů.

Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš

mnoho. Už pro nás není dost místa na vašich březích. Proto musíme odbourat vaše

pevniny. Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy. Tím se dá délka světových břehů

zpětinásobit. Budeme stavět nové mělčiny. Nemůžeme žít v hlubokém moři. Budeme

potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin. Nemáme proti vám nic,

ale je nás příliš mnoho. Můžete se zatím odstěhovat do vnitrozemí. Můžete se

uchýlit do hor. Hory se budou bourat až na konec.

Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme

s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat ocel na naše vrtačky a krumpáče.

Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás

pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé, Chief

Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi

pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám.“

1. Kdo jsou skuteční Mloci našeho světa?

2. Proč jsou právě takoví?

3. Co zpráva německého vědce, zkoumajícího Mloky, prozrazuje o vědě moderní doby?

4. Kde jsou paralely mločí vzpoury v moderní historii? Může takový vývoj hrozit i v budoucnu?

Alexander Solženicyn (1918 – 2008): Jeden den Ivana Děnisoviče

Po celém staveništi, i tady v teplárně, je zřetelně slyšet, jak zvoní o kolejnici. Padla! A my ještě máme malty, až bůh brání. To jsme to přehnali!...

„Maltu, honem, maltu! volá Ťurin.

A dole právě namíchali plnou míchačku! Teď se musí zdít, jiné východisko není. Kdyby maltu nedobrali, můžou zítra míchačku rovnou rozmanžírovat a strčit si ji za klobouk. Malta v ní ztuhne na kámen a nevylomíš ji ani krumpáčem.

„Teď mě v tom nenechte, chlapci!“ volá Šuchov.

Kildigs dostal vztek. Nemá rád, když se šturmuje. Říká, že u nich v Lotyšsku pracovali pěkně pomalounku, a všichni byli bohatí. Ale dře taky jako ras, co mu zbývá!

Zdola přiběhl Pavlo – zapřáhl se do nosítek, v ruce má lžíci. Jde taky zdít. Pojedou na pět lžic.

Teď jen honem zadělávat spáry! Šuchov si předem od oka odhadne, jakou cihlu potřebuje na spáru, a strká Aljošovi kladívko.

„Tady máš, sekej! Přisekávej!“

Práce kvapná, málo platná. Teď, když najednou začali všichni honit čas, Šuchov už se neštve, hlídá zeď. Seňku přehodil nalevo, sám přešel napravo, k hlavnímu rohu. Teď kdyby se ze´d uhnula, nebo kdyby zpackali roh, tak je malér, zítra na půl dne práce.

1.Objasněte okolnosti místa i doby děje.

2.Jakým způsobem se vězni snaží přežít útlak trestného tábora?

Pavel Kohout: Katyně

Při zkoušce dostanete fotokopii pedagogických materiálů katovské školy (z technických důvodů nebylo možné je tady zveřejnit) a otázka se bude ptát po autorském záměru.

Postřehy o jazyce ve světě žurnalistiky

Svět médií zevnitř: hlavní odvětví novinářských textů. Provoz redakce. Vlastní pohled na dnešní jazyk českých médií: světla a stíny žurnalistického jazyka, příčiny problematických jevů (módní fráze), vlastní hodnocení.