Téma viny a trestu

     Na počátku moderní prózy o vině a trestu stojí ruský realistický spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881; viz I.A. Úvodní seznámení s technikami duševní práce). Z jeho klíčových románů vyniká Zločin a trest: psychologická detektivka se zcela originální kompozicí. Hlavní postavou je pachatel: chudý student práv Rodion Romanyč Raskolnikov, který se odhodlá zabít starou lichvářku, u níž je zadlužen. Nejprve si „racionálně“ vysvětlí sám sobě, proč taková vražda bude nanejvýš prospěšným činem, který nikomu neublíží. Sám chce samozřejmě uniknout dopadení, a tak připraví dokonalý zločin, po němž nemůže být vypátrán. Dostojevskij (hluboce věřící pravoslavný křesťan) však byl přesvědčen, že zákonitosti lidské psychiky („svědomí“) nedovolují žádnému člověku (byť by chtěl být sebechladnokrevnější) dokonalý zločin spáchat. Také Raskolnikov selže (zazmatkuje, zabije i lichvářčinu mentálně zaostalou sestru, zanechá stopy). Shodou okolností je svým spolužákem doveden k (nehrdinsky vyhlížejícímu) detektivu Porfiriji Petrovičovi a je nucen sledovat, jak pátrání nezadržitelně směřuje k jeho odhalení. Vše je ještě zostřeno milostným motivem: donedávna osaměle žijící Raskolnikov nachází lásku dívky Soni (dcery opilce Marmeladova, který ji nutí, aby prostitucí živila rodinu; naturalistické prvky!). Kdyby byl předtím nevraždil, mohl by jí teď bez překážek pomoci. Nakonec je Porfirijem Petrovičem doveden k přiznání  a je odsouzen na 8 let k nuceným pracím v táboře na Sibiři (v době vraždy byl pod hranicí zletilosti – tehdy 21 let –, takže dostal nižší trest). Soňa tam odjíždí s ním, což může být znamením lepšího nového začátku.

     Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881): Zločin a trest

(1866)

     Část první

     VII

     Dveře se stejně jako tehdy maličko pootevřely a uzoučkou škvírkou se na něho ze tmy opět upřely dvě pichlavé a nedůvěřivé oči. V tu chvíli ztratil klid a málem se dopustil těžké chyby.

     Ze strachu, aby stařenu nepolekalo, že jsou sami, i z pochybnosti, zda jeho vzhled rozptýlí její nedůvěru, vzal za dveře a přitahoval si je, aby ji snad nenapadlo znova se zavřít. Stará nato sice nepřirazila dveře zpátky, ale ani nepouštěla petlici z ruky, takže ji div nevytáhl ze dveří na chodbu. Viděl, že si stoupla tak, aby mu zahradila vstup, ale hrnul se přes ni. Stařena polekaně uhnula, chtěla cosi říci, ale nevypravila ze sebe ani slovo a jen na něho upírala široce rozevřené oči.

     „Dobrý den, Aleno Ivanovno,“ spustil co možná nenuceně, ale hlas se mu zadrhl a neposlušně se roztřásl. „Přinesl jsem vám… něco… ale pojďte radši sem, ke světlu…“ A nedbaje jí, šel bez vyzvání rovnou do pokoje. Stará pospíchala za ním, jazyk se jí už rozvázal.

     „Panenko! Copak si vlastně přejete?... Co jste zač? Co tu pohledáváte?“

     „Ale prosím vás, Aleno Ivanovno… jako byste mě neznala… Raskolnikov… nesu tady tu zástavu, jak jsem tuhle slíbil…“ A podával jí zástavu.

     Stařena se na ni letmo podívala, ale vzápětí už zas upřela oči na nezvaného hosta. Dívala se bedlivě, nevraživě a podezíravě. Trvalo to hodnou chvíli, měl při tom dojem, že jí dokonce výsměšně zahrálo v očích, jako by se už byla dokonale dovtípila. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a jak se mu dělá úzko, tak úzko, že kdyby takhle němě zírala ještě půl minuty, byl by možná utekl.

     „Co se tak díváte, jako byste mě nepoznávala?“ vyhrkl náhle také nevraživým tónem. „Řekněte, jestli to vezmete, když ne, půjdu jinam, spěchám.“

     Nic takového si nepřipravil, přišlo mu to náhle na jazyk samo od sebe.

     Stařena se vzpamatovala, návštěvníkova rezolutní řeč ji zřejmě uklidnila.

     „Ale, ale, mladý pane, ne tak zhurta… A copak to je?“ optala se, hledíc na balíček.

     „Stříbrná tabatěrka, posledně jsem vám o ní říkal!“

     Natáhla ruku.

     „A jakpak, že jste tak bledý? Ruce se vám takhle klepou! Jako byste vylezl z vody, mladý pane.“

     „Mám horečku,“ vyrážel přerývaně. (…)

     Jak rozvazovala motouz, natočila se ke světlu (i v tom parnu měla všechna okna zavřená) a při tom ho na několik vteřin úplně spustila z očí a obrátila se k němu zády. Rozepjal si plášť a vyvlekl sekyru z poutka, ale ještě ji docela nevytáhl, nýbrž zatím přidržoval pravou rukou pod kabátem. Ruce mu hrozně ochably, jasně cítil, jak každým okamžikem stále více umdlévají a dřevěnějí. Měl strach, že sekyru neudrží a upustí… najednou se mu zatočila hlava.

     „Hrůza, jak to omotal!“ vrčela nazlobeně stařena a pohnula se k němu.

     Nesměl ztratit ani okamžik. Vytáhl sekyru docela, rozmáchl se jí v obou rukou a neznaje se, téměř bez úsilí, téměř mechanicky ji spustil tupým koncem na hlavu. Zdálo se, že vlastní síly na to nevynaložil ani špetku. Ale jakmile sekyru spustil, naráz se v něm síla probudila.

     Stařena byla jako doposud vždy prostovlasá. Světlé, prošedivělé řiďounké vlasy, po zvyku silně namaštěné, měla spleteny v krysí copánek a shrnuty pod úlomkem kostěného hřebínku, trčícího jí na zátylku. Úder dolehl přímo na temeno, její malý vzrůst tomu jen napomohl. Vykřikla, ale docela slabounce, a znenadání se schoulila k podlaze, ačkoliv ještě stačila zdvihnout obě ruce. V jedné pořád ještě svírala „zástavu“. Tu udeřil vší silou ještě jednou, zase tupým koncem a zase do temene. Krev vychlístla jako z převržené číše a tělo se zvrátilo naznak. Couvl před padajícím tělem a ihned se sklonil k její tváři; byla už mrtvá. Oči byly vytřeštěné, jako by chtěly vylézt z důlků, čelo a celý obličej měla svraštělý a zkřivený křečí.

     Položil sekyru na zem vedle mrtvé a rychle, ale opatrně, aby se nepotřísnil prýštící krví, vstrčil ruku stařeně do kapsy, do pravé kapsy, z níž minule vytáhla klíče. Byl naprosto příčetný, mrákoty ani mdloby se o něho už nepokoušely, jen ruce se mu pořád ještě třásly. Později se upamatoval, že byl dokonce velmi vnímavý a obezřetný a že neustále dával pozor, aby se nepotřísnil… Klíče vytáhl okamžitě; jako tehdy, byly všechny pohromadě na jednom ocelovém kroužku. Ihned s nimi pospíšil do ložnice. (…) U třetí zdi stál prádelník. A podivná věc: sotva začal zkoušet, který z klíčů je od prádelníku, sotva jimi zařinčel, projelo jím křečovité zachvění. Náhle měl chuť všeho nechat a odejít. Ale to byl jen okamžik, na odchod bylo už pozdě. (…) V hrozném spěchu zvedl klíče a znova se s nimi začal pachtit. Ale stále bez úspěchu: žádný pořád nešel do zámku. A ne snad proto, že se mu tak třásly ruce, ale stále se pletl: viděl například, že nebere správný klíč, že se určitě nebude hodit, a přece ho zkoušel. Vtom si vzpomněl a rozvážil, že ten velký zubatý klíč, zavěšený vedle malých, určitě není od prádelníku (jak ho napadlo už posledně), nýbrž od nějaké truhly, a právě v té truhle že je možná všechno schováno. Odstoupil od prádelníku a už se shýbal pod postel, věděl, že staré ženy obyčejně zasunují truhly pod postel. A nemýlil se: stála tam důkladná, skoro metr dlouhá truhla s vypouklým víkem, potažená červeným safiánem a pobitá ocelovými cvočky. Zubatý klíč se opravdu hodil a odemkl. Navrch, pod bílým prostěradlem, ležel zaječí kožíšek s červeným potahem, pod ním byly hedvábné šaty, pak šála, a jak se zdálo, i vespod bylo jen samé šatstvo. (…)

     Ale jak se šatstva dotkl, vyklouzly zpod kožíšku zlaté hodinky. Rychle začal všechno přehrabovat. Opravdu, mezi šatstvo byly nastrkány zlaté předměty, pravděpodobně samé zástavy, vyplacené i nevyplacené – náramky, řetízky, náušnice, jehlice a všechno možné. Některé věci, šperky, byly v pouzdrech, jiné jen tak obalené novinovým papírem, ale pečlivě a důkladně, a převázány kalouny. Neotáleje ani okamžik, začal si je cpát do kapes kalhot i svrchníku, aniž vybíral nebo otevíral balíčky a pouzdra; ale mnoho pobrat nestačil…

     Náhle se mu zdálo, že v pokoji, kde ležela stařena, slyší kroky. Znehybněl a strnul jako bez dechu. Ale všude bylo ticho, šálily ho tedy smysly. Vtom zřetelně uslyšel tlumený výkřik, nebo jako by někdo tiše a křečovitě zasténal a hned zas zmlkl. Minutu nebo dvě bylo zas mrtvé ticho. Se zatajeným dechem klečel u truhly, ale najednou vyskočil, zvedl sekyru a vyběhl z ložnice. Uprostřed pokoje stála Lizaveta s velkým uzlem v rukou a zkamenělá hrůzou, bílá jako plátno, se seškrceným hrdlem zírala na zavražděnou sestru. Když proti ní vyrazil, roztřásla se jako osika a tvář se jí křečovitě stáhla; pozvedla ruku, pootevřela ústa, ale přesto nevykřikla a pomalu, s vytřeštěnýma očima před ním couvala do kouta, nevydávajíc ani hlesu, jako by nemohla popadnout dech. Vrhl se na ni se sekyrou; rty se jí zkřivily tak lítostivě jako docela malým dětem, když se něčeho začínají bát, upřeně pozorují děsivou věc a nabírají k pláči. Ale nešťastná Lizaveta byla tak prostá, uskřípnutá a nadobro zakřiknutá, že ani nezvedla ruce, aby si chránila obličej, ačkoliv to v tu chvíli byl ten nejnezbytnější a nejpřirozenější pohyb, protože sekyra byla napřažena přímo nad jejím obličejem. Jen trošíčku zvedla volnou levou ruku, zdaleka ne až k tváři, a pomalu ji proti němu napřáhla, jako by ho chtěla odstrčit. Sekyra dopadla ostřím přímo nad čelo a naráz prorazila celou vrchní část lebky skoro k temeni. Lizaveta klesal jako podťatá. Raskolnikov nepříčetně popadl její uzel, hned ho zas odhodil a běžel do předsíně. (…)

     Část šestá

     II

     „Tohle kouření,“ začal konečně Porfirij Petrovič, když si zapálil a vyfoukl kouř, „je přece tak škodlivá, tak strašně škodlivá věc, a přesto se to nemohu odnaučit! Víte, kašlu, v krku mě svědí, dech mě zlobí. Jsem strašpytel, rozumíte, tak jsem tuhle zašel k B-novi, každého pacienta prohlíží minimum půl hodiny, skoro se rozesmál, když mě uviděl a proklepával, poslouchal. Mezi jiným, povídá, vám nesvědčí tabák, máte rozedmu plic. Ale jakpak s tím mohu přestat? Čím to nahradím? Nepiju, to je celé to neštěstí, hehehe, to je to neštěstí! Všecko máte relativní, Rodione Romanyči, všecko máte relativní!“

     „Copak na mne zas půjde s tou svou plesnivou právničinou?“ pomyslil si s odporem Raskolnikov. Náhle mu vyvstalo před očima jejich nedávné setkání a nitro se mu rázem rozbouřilo jako tehdy.

     „Byl jsem u vás přece už předevčírem večer, copak to nevíte?“ pokračoval Porfirij Petrovič a rozhlížel se po světničce. „Zašel jsem až sem k vám. Zrovna tak jako dneska – jdu kolem a říkám si, půjdu, podívám se, jak se mu daří. Přijdu a vidím, dveře dokořán: porozhlédl jsem se, chvilenku jsem čekal a zase jsem šel, ani vaší služce jsem se neohlásil. Copak nezavíráte?“

     Raskolnikov se stále více chmuřil. Porfirij zřejmě vytušil jeho myšlenky. (…)

     „(…) Co myslíte, vy se domníváte, že jsem tenkrát u vás neudělal prohlídku? Udělal, udělal, hehe, udělal… Ovšem, ne oficiálně, prosím, ani já osobně, ale udělal. Každý kouteček jsme u vás prohledali a dokonce hned zatepla, ale umsonst!  Řekl jsem si: teď ten člověk přijde, přijde sám a hodně brzy. Je-li vinen, tak určitě přijde. Jiný by nepřišel, ale tenhle přijde. A vzpomínáte si, jak před vámi pan Razumichin začal vést všelijaké řeči? To jsme nastražili proto, abychom vás zneklidnili – schválně jsme se o tom před ním prořekli, aby to donesl vám, pan Razumichin je člověk, který své rozhořčení pro sebe neudrží. (…) Tak vás tedy čekám, vyhlížím, a vy jako na zavolanou přicházíte! Až mě u srdce píchlo! Ech! Pročpak jste tenkrát chodil? A ten smích, ten váš smích, jak jste tehdy vcházel, vzpomínáte si, ten mi tehdy byl tak průhledný, ale kdybych vás nebyl tak napjatě čekal, byl by se mi jistě i ten váš smích zdál docela nevinný. Vidíte, co někdy zaviní dobrá nálada! (…)“ (…)

     Raskolnikov se zachvěl jako probodený.

     „Tak… kdo je… vrah?“ neovládl se a zeptal se, lapaje po dechu. Porfirij Petrovič se prudce odklonil na opěradlo židle, jako by i on byl tou otázkou překvapen a ohromen.

     „Jak to, kdo je vrah?“ opáčil, jako by nevěřil svým uším. „Vy jste přece vrah, Rodione Romanyči! Ano, vy jste vrah…“ dodal skoro šeptem a naprosto přesvědčivým tónem. (…)

     Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Zločin a trest, Praha 1966, s. 74 – 79, 377 – 384. Přeložil Jaroslav Hulák.

   Otázky a úlohy:

     1. Objasněte, jak podle vašeho názoru souvisí hlavní téma románu – nemožnost spáchat dokonalý zločin – s Dostojevského životními názory.

2. Ukažte, jakými prostředky (použitými motivy, jazykem postav apod.) Dostojevskij své téma naplňuje.

3. Co patrně vedlo Raskolnikova k tomu, že po zahájeném pátrání se z kontaktů s vyšetřovatelem nevymluvil, ale naopak ho vyhledával?

4. Zformulujte, v čem zjevně spočívají nejsilnější stránky Dostojevského spisovatelského umění.

5. Jistě jste již poznali, že o století později američtí televizní tvůrci využili základní dějový půdorys kriminálního vyšetřování v Dostojevského románu pro ústřední myšlenku velmi úspěšného, mnohadílného a nakonec světoznámého televizního seriálu. Jak se nazývá, jaké jsou jeho styčné body se Zločinem a  trestem, kdo ztvárnil ústřední postavu a proč je seriál tak oblíbený?