C. Klasicismus, osvícenství a preromantismus

1. Osvícenství a jeho vliv na uměleckou kulturu 2. – 3. Klasicismus 4. – 5. Preromantismus

Voltaire (1694 – 1778): Filosofický slovník čili Rozum podle abecedy

     Katechismus farářův

ARISTON:

     Nuže, drahý Theotyme, budete tedy venkovským farářem?

     THEOTYM:

     Ano, byla mi přidělena malá farnost, a ta mi je milejší než velká. Jsem obdařen jen obmezenou dávkou inteligence a činnosti; rozhodně bych nebyl s to, říditi sedmdesát tisíc duší, ježto mám sám jen jednu. Vždycky jsem obdivoval důvěru těch, kteří se podjali tak ohromných působišť. Necítím se schopným zastati takovou správu; veliké stádo mne leká, malému bych však mohl poněkud prospěti. Prostudoval jsem do jisté míry práva, takže bych mohl podle svých sil zabrániti, aby se moji chudí osadníci nepřiváděli soudy na mizinu. Vyznám se dosti v lékařství, abych jim mohl poraditi jednoduché léky v případě nemoci. Mám jisté zemědělské znalosti, takže jim budu moci někdy dát užitečné rady. Místní patron i jeho žena jsou řádní, čestní, naprosto nebigotní lidé, kteří mi pomohou v konání dobra. Těším se, že budu žíti dosti šťastně a že nikdo nebude mou vinou nešťasten.

     ARISTON:

     Nemrzí vás, že nemáte ženy? Byla by to veliká útěcha. Až byste vykonal své povinnosti, kázání, zpěv, zpověď, přijímání, křest, pohřeb, bylo by příjemné najíti doma hodnou, mírnou, řádnou ženu, jež by se starala o vaše prádlo i vaši osobu, jež by vás obveselovala, kdybyste byl zdráv, a ošetřovala v nemoci a jež by vám darovala hezké děti, jejichž vychování by bylo užitkem pro stát. Lituji vás, že vy, který sloužíte lidem, jste zbaven útěchy, lidem tak potřebné.

     THEOTYM:

     Řecká církev horlivě povzbuzuje faráře k manželství; anglikánská církev a protestanté mají tutéž moudrost; římská církev má moudrost opačnou a já musím se jí podříditi. Snad dnes, kdy filosofický duch vykonal takový pokrok, ustanoví nějaký koncil lidštější zákony, než koncil Tridentský. Zatím však se musím podrobiti nynějším zákonům; je to těžké, vím, ale tolik lidí, lepších než já, se jim podřídilo, že nesmím reptati.

     ARISTON:

     Jste učený a vaše výmluvnost jeví vzdělání; jak hodláte kázati venkovským lidem?

     THEOTYM:

     Jako bych kázal králům. Budu voliti vždycky temata mravní, nikdy učená. Bůh mne chraň, abych hloubal o milosti boží posvěcující, o milosti boží účinné, které se odolává, a o milosti boží dostatečné, která nestačí; nebo abych zkoumal, zda andělé, pojídající pokrm s Abrahamem a Lothem, měli tělo, či zdali se jen tvářili, jako by jedli. Je tisíc věcí, kterým by moji posluchači nerozuměli, a já také ne. Vynasnažím se učiniti lidi dobrými a sám takovým býti; neudělám z nich však teology a sám jím budu co možno nejméně. 

     ARISTON:

     Ach, jaký jste dobrý kněz! Koupím si venkovský dům ve vaší farnosti. Povězte mi, prosím, jak si budete počínati při zpovědi.

     THEOTYM:

     Zpověď je výborná věc, uzda zločinů, vynalezená v nejstarších dobách; při všech starověkých mysteriích se zpovídalo; my jsme napodobili a posvětili to moudré zařízení: jest velmi dobré, ježto pohne srdce záštím otrávená k odpuštění a přiměje malé zloděje k vrácení věcí, jež snad odcizili bližnímu. Má jisté nevýhody. Jest mnoho dotěrných zpovědníků, zvláště mezi mnichy, kteří někdy poučí děvčata o horších věcech, než by jim všichni hoši z vesnice mohli provésti. Žádné podrobnosti při zpovědi! Není to soudní výslech, je to přiznání vin, jež hříšník činí Nejvyšší Bytosti prostřednictvím jiného hříšníka, který se rovněž obžaluje. Toto blahodárné přiznání není k tomu, aby uspokojilo zvědavost člověka.

     (…)

     ARISTON:

     Ach, jaký jste dobrý, dobrý kněz! 

Láska     

Amor omnibus idem. Zde nutno se uchýliti k tělesnosti; je to přírodní látka, již obrazotvornost vyšila. Chceš-li nabýti představy o lásce, pohleď na vrabce ve své zahradě; pohleď na své holuby; pozoruj býka, kterého přivádějí k jalovici; popatři na toho hrdého oře, jejž dva tvoji sluhové vedou k pokojné klisně, která ho očekává, odsunujíc ohon, aby ho přijala; pohleď, jak mu oči jiskří, slyš, jak řehce, pozoruj ty skoky, ty sklony, ty vztyčené uši, tu tlamu, otvírající se s drobným, křečovitým poškubáváním, ta chvějící se chřípí, ten ohnivý dech, vyrážející z nich, tu ježící se a vlající hřívu, ten velitelský pohyb, jímž se vrhá na předmět, přírodou mu určený. Nebuď však žárliv a pomysli na výhody lidského rodu: vyvažují v lásce všecky, které příroda udělila zvířatům, sílu, krásu, lehkost, rychlost. Jsou i živočichové, již neznají rozkoše. Šupinaté ryby jsou zbaveni té slasti: samice vrhne na bahno miliony jiker; samec, jenž na ně přijde, přejde po nich, oplodniv je svým semenem a nestaraje se, které samici náleží.

     Většina pářících se zvířat prožívá rozkoš jen jedním smyslem,  jakmile je ten hlad ukojen, vše pomine. Žádný živočich kromě tebe nezná objetí; celé tvé tělo je citu přístupno a hlavně tvé rty pociťují slast, jíž se nikdy neunaví, a tato rozkoš je vyhražena jen tvému rodu; ty konečně můžeš se oddati lásce každý čas, kdežto zvířata mají vyměřenu jen jistou dobu. Uvážíš-li všecky tyto přednosti, řekneš si s hrabětem Rochesterem: „Láska v zemi ateistů by vedla k zbožňování Božstva.“

     Ježto se lidem dostalo nadání zdokonalovati vše, co jim příroda udělila, zdokonalili i lásku. Čistota a péče o vlastní osobu zvyšuje slast dotyku, zjemňujíc a zušlechťujíc pleť, a pozornost, věnovaná zdraví, činí orgány rozkoše citlivějšími.

     Všechny ostatní city mísí se pak s citem lásky, jako kovy, slučující se se zlatem: přátelství, úcta přicházejí na pomoc; také schopnosti těla a ducha jsou dalšími pouty.

     (…)

Voltaire: Filosofický slovník čili Rozum podle abecedy, Praha 1997, s. 89 – 92, 133 – 134.  

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852): Ohlas písní českých

Toman a lesní panna

Večer před svatým Janem
mluví sestra s Tomanem:
„Kam pojedeš, bratře milý,
v této pozdní na noc chvíli
na koníčku sedlaném,
čistě vyšperkovaném?“

„Do Podhájí k myslivci
musím ke své děvčici;
znenadání nemám stání,
zas mě čekej o svítání.
Dej, sestřičko, dej novou
košiličku kmentovou,
kamizolku růžovou.“

Jiskra padla pod koníčkem,
sestra volá za bratříčkem:
„Slyš, Tománku, radu mou,
nedávej se doubravou:
objeď dolem k Svaté hoře,
ať nemám po tobě hoře,
dej se raděj v zápolí,
ať mě srdce nebolí.“

Nejel Toman doubravou,
dal se cestičkou pravou;
a v Podhájí u myslivce
nový domek jedna svíce,
hostí mnoho pospolu,
jizba plna hovoru.

Smutkem Toman obklopen
patří s koně do oken:
děvče láskou jen rozplývá,
na ženicha se usmívá;
otec jedná námluvy,
matka hledí obsluhy.
Jedli, pili, rozprávěli,
dobrou vůli spolu měli,
žádný na to nic nedbal,
kůň že venku zařehtal,
a mládenec zavzdychal.

Panna jenom snoubená
najednou se zarděla;
svědomí ji přece tlačí,
šeptá cosi sestře mladší.
Sestřička od večeře
vyšla rychle za dvéře:
„Na věky se, Tomane,
milá s tebou rozstane,
jinému se dostane.
Najezdil jsi se k nám dosti,
dnes tu máme bližší hosti,
hledej sobě jinde štěstí.“

Toman koněm zatočil,
v šíré pole poskočil,
zaťal zuby, smračil čelo,
kolem všecko neveselo.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
sotva jezdec cestu našel;
prudce hned, pak loudavě
ubíral se k doubravě.
„Všecky krásné hvězdičky
ze tmy jsou se prosypaly,
proč vy, moje mladé dni,
ve tmách jste se zasypaly!“

Jede, jede doubravou,
les šumí mu nad hlavou,
větřík chladný z noci fouká,
nad ouvalem sova houká;
koník blýská očima,
koník stříhá ušima.

Cupy dupy z houštiny
letí jelen v mejtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobě Lesní panna;
šaty půl má zelené,
půl kadeřmi černěné,
a ze svatojanských broučků
svítí pásek na kloboučku.

Třikrát kolem jak střela
v běhu koně objela,
pak Tomanovi po boku
vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej,
jedna-li tě opustila,
nahradí to stokrát jiná.
Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej!“
To když sladce zpívala,
v oči se mu dívala
Lesní panna na jelenu,
Toman cítí v srdci změnu.

Jedou, jedou pospolu
měkkým mechem do dolu,
panna Tomanu po boku
vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň;
líbí-li se ti mé líce,
dám radostí na tisíce.
Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
To kdy panna zpívala,
za ruku ho ujala;
Tomanovi rozkoš proudem
prolila se každým oudem.

Jedou, jedou dál a dál
podle řeky, podle skal,
panna Tomanu po boku
vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, můj jsi, můj!
K mému bytu se mnou pluj;
světla denního v mém domě
věčně nezachce se tobě.
Švarný hochu, můj jsi, můj –
k mému bytu se mnou pluj!“

To kdy panna zpívala,
v ústa jezdce líbala,
v náručí ho objala.
Tomanovi srdce plesá,
uzdu pouští, s koně klesá
pod skalami prostřed lesa.

Slunce vyšlo nad horu,
skáče koník do dvoru,
smutně hrabe podkovou,
řehce zprávu nedobrou.
Sestra k oknu přiskočila,
a rukama zalomila
„Bratře můj, bratříčku můj,
kde skonal jsi život svůj!“

     Pocestný

Je to chůze po tom světě –

kam se noha šine:

sotva přejdeš jedny hory,

hned se najdou jiné.

Je to život na tom světě –

že by člověk utek:

ještě nezažil jsi jeden,

máš tu druhý smutek.

Což je pánům! Ti na voze

sedí pěkně v suše,

ale chudý, ten za nimi

v dešti, blátě kluše.

Ej, co já dbám na té cestě

na psoty a sloty,

jen když já mám zdravé nohy,

k tomu dobré boty.

Však na pány v krytém voze

taky někdy trhne:

jednou se jim kolo zláme,

jindy vůz se zvrhne.

A krom toho - až své pouti

přejedem a přejdem,

v jedné hospodě na nocleh
pán nepán se sejdem.