I. Úvod do studia literatury
1. Slovesná kultura / 2. Ústní slovesnost a literatura / 3. – 4. Literatura věcná a beletrie / 5. Beletrie umělecká a triviální
(z knihy kolektivu autorů Počátky českého národního obrození; 1990)
(...) Průkopníci českého profesionálního divadla, ač také těžili z lidové divadelní kultury, v zásadě ji odmítali a popírali. Programově navazovali na profesionální divadlo, které se ve středoevropském prostoru začalo – dlouho pouze na kočovné úrovni – prosazovat od konce 16. století. V 18. století pokročil vývoj v českých zemích již tak daleko, že Praha se stala jednou z významných divadelních metropolí Evropy, kterou vyhledávaly dobré společnosti operní i činoherní, přicházející z německých států, různých končin habsburské říše, Itálie, příp. i z Francie. V tomto století měla Praha už i veřejně přístupná divadla. Na počátku doby josefinské to bylo Divadlo v Kotcích, otevřené již v r. 1739, jehož majitelem bylo město. Hrávalo se ale i v dřevěných divadelních stavbách, takzvaných boudách, stavěných některými společnostmi na obou stranách řeky pouze pro stagionu, a také ve staroměstských hospodách. Divadlo v Kotcích, hlavní scéna Prahy, prodělávalo za vlády Marie Terezie a Josefa II. vývoj od divadla barokní podstaty v divadlo osvícenské ideologie a v zásadě klasicistické formy. Do repertoáru Kotců se postupně dostával i např. Shakespeare, Molière, Diderot, Voltaire, Beaumarchais, Marivaux, Holberg, Goldoni, Lessing, Schiller. Prosadily se tu ojediněle i texty, které tuto oblíbenou scénu zvlášť těsně sbližovaly s živou problematikou času. K problémům moderní doby ukazovalo třeba drama Johann Faust od Paula Weidmanna, úředníka c.k. českorakouské dvorní kanceláře ve Vídni, uvedené v Kotcích v prapremiéře v r. 1775. Bylo to – v německém divadle – první zveřejnění faustovské látky formou „pravidelného“ dramatu. Hrána zde zřejmě byla i dvoudílná hra Jemelian Pugatschew, vydaná v Praze tiskem v r. 1777, jejímž autorem byl Karl Franz Guolfinger von Steinsberg, dramatik pocházející z Čech. Hra byla ohlasem nedávného povstání nevolníků v Rusku. A konečně z repertoáru Kotců připomeňme i první uvedení Schillerových Loupežníků na pražském divadle (1783).
V osvícenském duchu rozvíjelo se pak i Nosticovo Národní divadlo, pro jehož zahajovací představení v r. 1783 bylo příznačně vybráno Lessingovo drama Emilia Galotti. Josefínskou vnitřní politiku podporovaly v repertoáru nového divadla výrazně tituly české, které tu byly uvedeny v letech 1785 a 1786. Těžiště práce divadla bylo však v prvních letech jeho existence v opeře. Operní produkce, především uvádění oper Mozartových (v r. 1787 byl tu v prapremiéře uveden dokonce Don Giovanni), vynesly v tuto dobu mladé scéně pověst jednoho z umělecky nejlepších divadel monarchie.
Osvícenské tendence pronikaly i do repertoáru německých kočujících společností hrajících v Brně, v lázeňských městech Teplicích a Karlových Varech, i v jiných městech Čech a Moravy. Detailnější obraz o jejich činnosti však dosud chybí. (...)
In: Josef Petráň et al., Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. - 90. letech 18. století, Praha 1990, s. 260 – 261.
Poznámky a vysvětlivky:
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais [pjér-ougistén karon dә bomarše] (1732 – 1799) [bomarše] francouzský dramatik, z jeho her jsou nejznámější ty, které se dočkaly operního zpracování: Figarova svatba (Wolfgang Amadeus Mozart) a Lazebník sevillský (Gioacchino Rossini); české národní obrození (asi 1780 – asi 1860) – úsilí o všestrannou, zejména však kulturní emancipaci (zrovnoprávnění) obyvatel Českých zemí ve vztahu k privilegované (zvýhodněné) německy mluvící společnosti v tehdejší mnohonárodnostní Rakouské říši; Denis Diderot [dәni dydro] (1713 – 1784) – francouzský osvícenský filozof a spisovatel, jeden z tvůrců prvního moderního naučného slovníku (Encyklopedie); Divadlo v Kotcích – divadlo u známé pražské tržnice na Starém Městě, nedaleko Můstku; doba josefinská – doba vlády římského císaře Josefa II. z rodu Habsburků (vládl 1780 – 1790), navazovala na předchozí panování Josefovy matky Marie Terezie (Josef byl od r. 1765 jejím spoluvladařem), vyznačovala se reformami v duchu osvícenského absolutismu (náboženská tolerance, zrušení nevolnictví), ale zároveň i pokračující germanizací Českých zemí; Don Giovanni [don džovany] – slavná Mozartova opera, zpracovávající známý námět – život slavného svůdníka dona Juana; Johann Faust – známá, v literatuře mnohokrát zpracovaná postava německého badatele ze 16. století, jenž prý upsal svou duši ďáblu; Carlo Goldoni [karlo goldóny] (1707 – 1793) – italský dramatik (komedie Sluha dvou pánů, Poprask na laguně); Ludvig Holberg (1684 – 1754) – dánský osvícenský historik a dramatik (hra Jeppe z vršku); klasicismus – umělecký směr silně inspirovaný antickou harmonií a blízký myšlenkovému směru osvícenství; Gotthold Ephraim Lessing (1729 – 1781) – německý osvícenský spisovatel, z jeho dramat jsou nejznámější Mína z Barnhelmu a Emilia Galotti; Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux [pjér karle dә šamblen dә marivo] (1688 – 1763) – francouzský spisovatel, z jeho dramat je patrně nejznámější Hra lásky a náhody; Molière [moljéә] – pseudonym (umělecké jméno) francouzského dramatika Jean-Baptiste Poquelina (1622 – 1673). Mezi jeho nejpopulárnější hry patří Lakomec, Don Juan, Zdravý nemocný; Nosticovo Národní divadlo – první reprezentativní divadelní budova v Praze, postavená hrabětem Franzem Antonem Nostic-Rieneckem. Otevřena r. 1783, brzy přejmenována na Stavovské divadlo a pod tímto názvem slouží i dnes. Nachází se nedaleko Můstku, v blízkosti staršího Divadla v Kotcích. Lessingova hra Emilia Galotti, zvolená r. 1783 jako premiérové představení, vypráví příběh ctnostné měšťanské dívky, která se stává objektem žádostivé vášně prostopášného šlechtice; osvícenství – myšlenkový směr 17. a 18. století, jenž zdůrazňoval úlohu svobodného (osvíceného) rozumu pro nejvhodnější uspořádání společnosti; William Shakespeare [uiliәm šeikspi:ә] (1564 – 1616) – anglický dramatik a básník, největší dramatik všech dob. Psal tragédie (Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Král Lear, Macbeth), komedie (Kupec benátský, Sen noci svatojánské, Večer tříkrálový, Zkrocení zlé ženy), historická dramata (Jindřich IV., Richard III., Král Jan) i poetické, básnivé hry (Zimní pohádka, Bouře). Je také autorem básnické sbírky Sonety; Friedrich von Schiller [fridrich fon šilr] (1759 – 1805) – německý spisovatel (dramata Loupežníci, Úklady a láska, Valdštejn, Marie Stuartovna, Panna Orleánská, Vilém Tell); stagiona [stadžóna] – hostování (divadelního souboru, zejména kočovného); Voltaire [voltéә] – pseudonym francouzského filozofa a spisovatele Françoise Marie Aroueta (1694 – 1778). Z jeho děl jsou dodnes nejčtenější Filozofický slovník a román Candide.
Alois Jirásek (1851 – 1930): F. L. Věk
Obraz z dob našeho národního probuzení
(1890 – 1907)
Díl první
Kapitola 16.
Když Don Juan v Praze po prvé byl provozován
(...) Když Tham s paní Butteauovou a s Paulou dosedl na zabezpečená místa na galerii, bylo již divadlo hrubě plno. Jmenovitě galerie byly všechny zasednuty; hlava na hlavě, všude nabito, a to tak, že ti v řadě nejposlednější drželi se sloupů i železných tyčí sloupy spojujících. Tham si tam všiml jmenovitě malého, suchého mužíka v copánku, jenž ostatním stál téměř na hlavách. Tham ho ukázal svým dámám.
„Vidíte-li ho, toho mužíčka? To je harfeník Hajzler; hraje po hospodách, nepatrný člověk, ale znamenitý na svém nástroji. Sám Mozart ho pochválil; tak se mu ten harfeník zalíbil, že mu složil thema s variacemi na harfu. Teď je Hajzler na to nějak hrd, to thema by nedal nikomu ani do ruky.“
A zas dolů hleděli, po divadle a tam, kam se zraky všech obracely, do orchestru, ne valného, o třech prvních, o dvojích druhých houslích, dvou bráčích a basách a příslušných nástrojích foukacích. Klavír v orchestru byl ještě opuštěn. Dirigent a tvůrce opery, tak dlouho a dychtivě očekávaný, jenž měl za něj zasednouti, nepřicházel.
Tham, sedě mezi matkou a dcerou, upozorňoval je, proč všichni tam hleděli a o čem v sousedství a všude hovořili, že hudebníci nemají dosud ouvertury, jak jsou nepokojni.
Hluk, šum a bzukot naplňovaly divadlo, a všude jen o ouvertuře hovořili, takže sluhové dole v přízemí, roznášejíce ochlazení, marně nabízeli limonádu a mandlové mléko, a rovněž s malým úspěchem i na galeriích vyvolávali prodavači kolkolem obcházejíce: „Pivo! Frische Würste! Frisches Bier! Pivo!“
Najednou Tham, někoho zhlédnuv, dotkl se ruky Pauliny a chvatně pravil:
„Tu je! To je on!“ a určoval, kam by se měla dole v přízemí podívat. „To je on, kterého jste si přála poznat. Tamhle ten vysoký, štíhlý, v toupé, v hnědém kabátě, zrovna vedle toho tlustého starého pána s červenou vestou - vidíte-li ho, však teď se zrovna obrátil a dívá se kolem, a zrovna na nás, ale mne nevidí, je krátkozraký. To je Kramerius.“
„To je ten, co vydává české noviny?“ ptala se paní Butteauová dosti roztržitě, kdežto zatím Paula si bedlivě prohlížela ani ne třicítiletého vydavatele a nyní také od července tohoto roku majitele "Pražských poštovských novin", jediných tenkráte českých.
Zato byla paní Butteauová pozornější, když Tham zraky své po lóžích obrátil a vysvětloval a povídal, jmenuje šlechtice a jich dámy. Paní Butteauová mnohé znala, ne však všechny, jmenovitě dámy, a ty ji zajímaly nejvíce. Paula však dlouho pozorovala staršího již pána v černém obleku v lóži rytíře z Neuperka. To je tedy Vydra, o kterém jí Thám a posléze i Věk tolik vypravovali.
„A pane Thame, tamhle, to je hraběnka Rotenhahnová, není-liž pravda?“ ptala se paní Butteauová.
„Ano, rodem Černínová, a ti dva páni u ní –“
„Však jsem se chtěla zrovna ptát; jak čiperně s nimi rozmlouvá! To si myslím. Ten jeden už není mladík.“
„To je profesor Cornova.“
„Ale ten druhý, ten by se mi líbil, hezký člověk, takový milý, má tak něco jako kavalír, hm, to je – “
„Pan Dobrovský, tuze učený muž, hofmistr u hraběte Nostice.“
„Vida, vida - a jak ta hraběnka s nimi živě rozmlouvá,“ divila se paní Butteauová.
„Je velmi vzdělaná,“ dodal Tham, „a vlastenka. Ta nezapomněla, že je z české krve, českého rodu. Má tuze ráda českou historii.“
„Vida, vida,“ opakovala paní Butteauová, jen tak, aby něco řekla, neboť její oči byly už zas jinde. Znovu se ptala, a zase vzpomněla, jak je asi za oponou, teď že by to také ráda viděla, no, však Bettyna si všeho dobře všimne a poví, až přijde domů; a Lotty, jak jí to asi sluší, a pan Věk, tomu je asi trochu úzko, a jakpak by ne, když po prvé vystoupí, to že Lotty také po prvé -
A dále mluvila rozhovořená, až to Thama v duchu mrzelo. Musil poslouchat, třebaže na půl ucha, ale přece sem tam nějaké slovíčko prohodit, a tak nebylo mu možná, aby všechnu svou pozornost obětoval Paule, jak chtěl a si přál. Ta seděla vedle něho jako u vidění, jako v pěkném snu. Byla šťastna, že sedí vedle něho, že mu tak blízko, že je tak pozorný, na ni laskavý, že ji má jistě rád. Té chvíle byla o tom přesvědčena. Bylo jí tak milo, a nadto kolem krásně osvětlené divadlo, tolik lidí, tolik dam krásně oblečených! Milovala divadlo, měla touhu po dráze umělecké. V ten okamžik na ni nemyslila, ale všecko to okolí rozhojňovalo její libé vzrušení, její blaženost.
Šum a hluk po divadle se čím dál tím více vzmáhal; čím dále tím častěji a obecněji se nahýbali dolů, obraceli se k orchestru, kde hudebníci seděli pořád ještě před pulty bez partesů, bez ouvertury. A na hodinách nad hlavní oponou bylo již několik minut přes určený čas; už měli začínat.
Vtom jako když vítr lesem zavane. Zvláštní šum rozletěl se divadlem, sem tam se ozvalo hlasitěji: „Ah –“
Přišel divadelní sluha do orchestru a rozdával partesy. Šly letem z ruky do ruky, již jsou na pultech; vtom, jako když po větru zavanutí spustí náhlý liják a bouře, strhl se rázem po všech prostorách divadelních tleskot. Mocný, jediný, ohlušující, nad něž vynikly okamžikem sborové, jásavé výkřiky slávy.
A ten, jehož tak vítali, nevelký mužík ušlechtilé tváře, v bíle pudrovaných vlasech do copu spletených, v sametovém kabátě tmavozelené barvy, děkuje s úsměvem klaněl se na všechny strany, pak rychle zaťukal, a vtom, když divadlo, jako prve rázem vzezvučelo, nyní se také tak utišilo, ozvaly se první zvuky ouvertury k Donu Juanu, mohutné, slavnostní.
Alois Jirásek, F. L. Věk, Obraz z dob našeho národního probuzení, díl první, Praha 1953, s. 170 – 173.
Poznámky a vysvětlivky:
bráč – druh violy, smyčcového hudebního nástroje podobného houslím. Název pochází z italského termínu viola da braccio (housle náramenní; bráč se při hraní klade na levé rameno pod bradu); Butteauová – [bytóová] manželka pražského měšťana Jacquesa Butteaua, jehož francouzský otec přišel do Čech s francouzskými vojsky za Války o dědictví rakouské (1740 – 1748) a usadil se tu. Takové osudy nebyly za oněch časů výjimečné. Paula byla dcera paní Butteauové; Ignác Cornova [kornova] (1740 – 1822) – další tehdejší osobnost z národnostně smíšeného manželství: narodil se v Praze jako syn italského kupce. Byl historikem a katolickým knězem. Oceňoval Karla IV. i Jiřího z Poděbrad; Černínové – český hraběcí rod. Jeho členové obsazovali různé významné úřady ve správě české části Rakouské říše; Josef Dobrovský (1753 – 1829) – český jazykovědec, katolický kněz. Zakladatel světové slavistiky a moderních bádání o českém jazyce i české literární historii. Mezi jeho díly vynikají německy psané knihy Dějiny české řeči a literatury a Podrobná mluvnice českého jazyka i Německo-český slovník. Všechny tyto spisy ovšem vznikly až v letech po premiéře Mozartova Dona Giovanniho. Na sklonku svého života pak Dobrovský nejčastěji pobýval právě u hrabat Černínů v západočeských Chudenicích; galerie – zde ve významu nejvýše položené části hlediště, umístěné na ochozu ve výši patra; hofmistr – zde použito jako označení pro domácího učitele i vychovatele dětí v bohatých rodinách; hrubě – (zastarale) velmi. Staročeské slovo hrubý znamenalo velký (srovnej s tím název pohoří Hrubý a Nízký Jeseník); kavalír – muž dvorných způsobů; Václav Matěj Kramerius (1753 – 1808) – první významný český novinář. Kromě redaktorské práce v česky psaných novinách se od r. 1790 věnoval i řízení vlastního nakladatelství Česká expedice; Wolfgang Amadeus Mozart [mócart; mozart] (1756 – 1791) – salcburský hudební skladatel, který se díky svému mimořádnému talentu dokázal i během velmi krátkého života zařadit mezi největší osobnosti světové hudby vůbec. S Prahou jej spojil v r. 1786 nečekaný úspěch jeho opery Figarova svatba (jež byla jinde zprvu přijímána spíše s rozpaky). Od té doby Mozart v Praze několikrát pobýval. V r. 1787 tu dirigoval svou novou operu Don Giovanni: zpracování známého příběhu o proslulém svůdníku donu Juanovi bylo v Praze nastudováno ve výborné kvalitě a opera se tu setkala s famózním (vynikajícím) úspěchem. Událost se stala milníkem ve vývoji moderního, sebevědomého českého kulturního prostředí. Prakticky v zapomenutí však upadlo, že Mozart pak premiéroval v Praze ještě jednu operu, nazvanou La clemenza di Tito (1791; skladatel ji napsal přímo v Praze za pouhých 18 dnů k příležitosti symbolické korunovace císaře Leopolda II. na českého krále); rytíř Jan František z Neuperka – též z Neuberka, obrozenecký sběratel (a posléze vydavatel) starých tisků. Mladý Václav Kramerius u něj začínal jako knihovník; ouvertura [uvertýra; uvertúra] – operní předehra; partes – notový zápis jednoho hlasu skladby. Název pochází z latiny (partes = části), jeho chápání jako jednotného čísla (jeden partes) vzniklo při pochybeném přejímání do češtiny; Václav Tham (1765 – asi 1816; v moderních odborných publikacích psán jako Thám) – první význačný česky tvořící dramatik i divadelník v době národního obrození. Věnoval se také poezii a překladům, v době premiéry Dona Giovanniho mu však bylo pouhých 22 let a byl teprve na počátku své tvůrčí dráhy; toupé [tupé] – paruka; její nošení na veřejnosti bylo v evropské měšťanské a šlechtické společnosti v 18. století běžné; valný – početný; F. L. Věk – románová postava českého vzdělance z počátků národního obrození. Alois Jirásek ji vytvořil částečně podle skutečné osobnosti, spisovatele Františka Vladislava Heka (1769 – 1847); Stanislav Vydra (1741 – 1804) – český matematik, vysokoškolský učitel, katolický kněz. V Jiráskově románu reprezentuje umírněně osvícenské, vlastenecké kněžstvo.
Porovnejte oba texty po stránce obsahu, jazyka a autorského záměru. Najděte a objasněte hlavní rysy literatury věcné a beletristické.
Claudia Torweggeová: Tklivý pláč houslí
Jan Otčenášek: Když v ráji pršelo
Claudia Torweggeová: Tklivý pláč houslí
(asi 1990)
Unavená dlouhou jízdou, seděla osmnáctiletá Silvia Michaelisová vedle Johna MacKeana, který byl už patnáct let mužem její tety Elisabet. Poznala se s ním teprve nyní, když pro ni s tetou a sestřenicí Pamelou přijel na edinburské nádraží. Tajně si ho prohlížela. I když neměla rudovlasé muže příliš v lásce, zdál se jí sympatický. Nějak se k němu ty vlasy hodí, k jeho ostře řezanému obličeji, k modrým, veselým očím a plné postavě. Přestože už byl dávno po padesátce, neměl ani jeden šedivý vlas.
Z tetiných dopisů věděla, že Johnovi rodiče pocházeli ze Skotska a že se v Americe domohli malého jmění, které se pod rukama jejich obchodně schopného syna rozrostlo na několik miliónů.
Když se John stal před půldruhým rokem dědicem svého bratra lorda Allana Harleigha, předal podnik svému jedinému synovi z prvního manželství a přesídlil s Elisabet a Pamelou do zámku Harleigh, protože nade všechno miloval krajinu svých předků.
Dívka byla vyrušena ze svých myšlenek, když jí někdo položil zezadu ruku na rameno. Byla to Elisabet, která se jí zeptala: „No, Silvi, jak se ti líbí Skotsko?“
Dřív než mohla odpovědět, rozesmál se John: „Ale Lissy, vždyť ještě nic neviděla.“
Elisabet pohladila neteř láskyplně po světle načervenalých vlasech: „Naším zámkem budeš nadšena.“
„Silvi, zámek je děsně romantický!“ zvolala Pamela. „Jako ve středověku, a taky tam straší.“
„Ale Pam,“ pokárala ji matka. „Strašidla nemáme! Ještě se bude Silvi bát.“
John jim skočil do debaty: „Není krásnějšího místa nad zámek Harleigh. Jsem rád, že jsem se vrátil do vlasti svých rodičů, která byla domovem i tvého otce, Silvi.“
Pamela, třináctileté děvčátko, zašeptala své sestřence: „A přece tam jsou strašidla. Já jsem sice žádné neviděla, ale zato jsem slyšela tajemného houslistu.“
„Tajemného houslistu?“ zeptala se Silvia stejně tichým hlasem.
„Nic neříkej, budu ti o tom vyprávět později.“
Pamela pohlédla na matku a její modré oči se pobaveně usmívaly. Byla to vůbec veselá dívka. Její roztomilý tupý nosík byl posetý pihami a krátké rezaté kadeře měla divoce rozházené po hlavě. „Pst, maminka, myslím, spí.“
Ale Elisabet nespala, jen odpočívala se zavřenýma očima. Byla to štíhlá třiatřicetiletá žena s kaštanovými vlasy a hnědýma očima, sestra Silviiny adoptivní matky Hannelore. (…)
John vystoupil a otevřel těžkou kovanou bránu. Hned nato projeli kolem dvou malých domků.
„Bývalý strážní dům a příbytek pro služebnictvo,“ vysvětlil John. „Byly skoro v rozvalinách. Dal jsem je restaurovat pro své zaměstnance. Nechtěli totiž za nic na světě trávit noci v zámku. Od naší povedené dcerušky jistě víš, proč. Ale my jsme tu ještě nikdy žádné strašidlo nepotkali.“
„To by mohlo být veselé!“ zvolala Silvia nadšeně. Pak už se ale upřeně zadívala na zámek, který se před nimi objevil. Vykřikla nadšením. Byla to dvoupatrová obdélníková budova, zvětralá a zešedlá stářím, po stranách se čtyřmi věžemi, které se tyčily jedno poschodí nad zámkem. Působil by asi teď večer dost příšerně, kdyby v hlavní budově nesvítila vesele okna. Za stavením se k nebi zdvíhaly příkré skály. Vlevo za zdmi se táhl les po úbočí vzhůru, napravo však, jen několik metrů od zámku, běžely zdi podél prudkého svahu. Na druhé straně propasti se do výše zvedaly lesnaté hory a čím výše sklouzl pohled, tím spořejší byla zeleň a zcela nahoře už čněl jen holý kámen. Z jedné ze skal se řítil do hlubiny obrovský vodopád.
Vůz zastavil a John řekl: „Buď vítána na zámku Harleigh!“
Elisabet se zeptala hrdě: „No, neříkala jsem to?“
Silvia ji potěšila, když celá rozzářená vyhrkla: „Zámek i celé okolí jsou divoké a romantické, připadám si tu jako ve středověku.“
Silvia se svými příbuznými vystoupila po několika stupních širokého schodiště k hlavnímu vchodu, nad nímž se skvěl rodový erb Harleighů.
Claudia Torweggeová, Tklivý pláč houslí, Praha: Ivo Železný (edice Žena v ohrožení, svazek 28), 1992, s. 5 – 6, 8. Přeložila Stanislava Savická.
Poznámka:
Claudia Torweggeová – pseudonym německého spisovatele Martina Eiseleho (* 1954).
Jan Otčenášek (1924 – 1979): Když v ráji pršelo
(1972)
První sešit
24. května
Stačí jen přimhouřit víčka a jsem tam, i přes lehký opar vidím to všechno docela zřetelně.
Nejdřív je tu dům. Znám jej z vyprávění a z neumělých náčrtků, ledacos už o něm vím, jenomže – co je to proti tomu vidět jej na vlastní oči? To je tedy on! Svítí průčelními zdmi a přívětivě mrká okny, je veliký a členitý, ale to mu neubírá na útulnosti: okamžitě jsem do něho blázen. Nemohu se na něj vynadívat. Stojí v hrdém osamění při cestě vprostřed rozlehlého údolí, v jeho blízkosti si kdysi dávno dalo schůzku několik brblavých potoků s ledovou a průzračnou vodou a jinak už jen louky, huňaté, šťavnaté, brčálově zelené, a lesy, kam pohledíš. Ty jsou sice temné a hluboké, jsou to romantické hvozdy z báchorek, ale vůbec neděsí, zdá se, že obkličují jezero jen proto, aby je chránily před nepohodou; hrnou se do svahů okolních kopců, výš, stále výš, až k obrysům protáhlých hřebenů, po nichž se prohánějí větry a o jejichž vrcholky drhnou oblaka.
Je ráno, jedno z velebných rán, jaké lze zažít jen v horách, slunce nahlíží do údolí a zalévá je teplem, na nejzazším konci luk se popásá stádo krav, klinkání zvonců se nese třpytivým tichem. Vzduch pobzukuje a vlní trávou a vodou a pryskyřicí, kdoví čím ještě, ostrý, až bolí v plicích, a neuvěřitelně hmotný, lze jej jíst a pít, ohmatat jej a mnout mezi prsty jako přízi, vystavět z něho zámek nebo se v něm beze zbytku rozplynout; je to vzduch – věc.
To mě podržte, je to možné? Je to dokonce možné – ta mladá ženská v džínsech, to jsem přece já, nepochybně a nabeton já! Ano, teď právě sbíhám jen tak bosa a s rozpuštěnými vlasy ze schůdků před domovními dveřmi a mžourám očima proti slunečním paprskům. Vratká lávka nad potokem se na okamžik prohne pod mou vahou, ale vzápětí se narovná. Jsem na louce. Tráva jiskří ranní rosou, je chladná a měkká, zážitek pro chodidla odjakživa vězněná ve střevících a zvyklá jen na tvrdou dlažbu. Chvíli v ní svědomitě poklusávám, kolena nahoru, ráz, dva, pak se pokusím i o hvězdici, donedávna jsem ji svedla perfektně, ale teď to dopadne všelijak, asi mi trochu ztěžkl zadek; naštěstí se nikdo nedívá. Prodírám se vysokou metlicí, pak se zastavím a rozhlížím kolem sebe. Jsi tu, holka, štípni se, stojíš pod vycíděnou oblohou na nepatrném kousíčku zeměkoule a s úžasem cítíš, jak v tobě proudí krev a bije srdce, šťastná, zuřivě, pominutě a trochu úzkostně, šťastná vezdejším světem a tím, že na něm žiješ, šťastná sluncem a potoky a stromy a větrem a stébly trav, šťastná vlastním tělem, a nejvíc tím druhým, člověkem, k němuž patříš a on k tobě. (…)
Jan Otčenášek, Když v ráji pršelo, Praha 1985, s. 5 – 6.
Porovnejte oba texty po stránce obsahu, jazyka a autorského záměru. Najděte a objasněte hlavní rysy beletrie umělecké a triviální.