F. Rozvoj národního obrození

1. – 2. Doba předbřeznová / 3. Revoluce 1848 – 1849 / 4. – 7. Česká literatura v době Bachova absolutismu

František Palacký (1798 – 1870): Co jest konstituce?

(1848)

Konstituce (aneb po česku mluvě: ústava zemská) jest takové právo a zřízení zemské, podle kteréhož panovník aneb mocnář jakýkoli neustanovuje zákony zemské sám toliko s ministry a ouředníky svými, ale povinen jest ve všech důležitějších věcech, týkajících se všeobecného práva i pořádku v zemi, slyšeti nejprv žádost a vůli celého národu a šetřiti jí. Kratšími slovy může se říci, že kde panuje konstituce, tam moc zákonodární spočívá v rukou netoliko panovníka i ouředníkův jeho výhradně, ale v rukou panovníka i národu současně.

Když tedy nejmilostivější císař a král náš Ferdinand V. prohlásiti se ráčil veřejně, že v zemi české a v říši rakouské vůbec uvedena bude konstituce, tedy tomu tak se má rozuměti, že se odřekl dosavadního způsobu svého, nařizovati v zemi a vynášeti zákony dle vlastního toliko uznání a oblíbení svého, a že slíbil a zavázal se i budoucně před vynešením každého zákona ptáti se zástupcův národních, dají-li také oni ve jménu národu své k tomu přivolení.

Lid náš český, Bohu díky! již není tak sprostý a nerozumný, aby neuměl podle výkladu tohoto pochopiti a uvážiti spravedlivě všecku důležitost veliké proměny této. (…)

Nabyli jsme tedy arci nových a velice důležitých práv, ale rozumějme si dobře, a vezme to hned z počátku, že žádných povinností svých proto nikoli zbaveni nejsme. Celý rozdíl jen na tom se stanovuje, že dosavad měli jsme práv málo a povinností mnoho, nyní pak přidáno jest nám práv, aby byla rovná váha mezi právy a povinnostmi našimi. Na této rovné váze práv a povinností spolu zakládá se občanská svoboda, kdo chce jen právo míti bez povinností, ten chce býti despotou, kdo má jen povinnosti beze všeho práva, jest otrokem. (…)

České myšlení, svazek 8., Obrození národa: svědectví a dokumenty, Praha 1979, s. 380 – 382.

Poznámky a vysvětlivky:

arci – ovšem; despota – vládce s neomezenou mocí, krutovládce; sprostý – zde v původním významu prostý, hloupý, jednoduchý; šetřiti – respektovat, uznávat.

Otázky a úlohy

1. Odhadněte, zda autor letáku zastával v revoluční době postoje radikální, umírněné nebo konzervativní. Své tvrzení doložte příklady z textu.

2. Najděte v textu nejzřetelnější odlišnosti od dnešního jazyka. Rozdělte je na jevy lexikální, pravopisné, morfologické a syntaktické.

3. Kde se text liší od dnešních vyjadřovacích zvyklostí svým tónem? Z čeho patrně pramení příčiny těchto odlišností?

Karel Sabina (1813 – 1877): Objasnění konstituce

(1848)

Národ má nejen povinnosti, ale také práva.

Jakož povinnosti jeho zákonem jsou potvrzeny, takž se sluší, by i práva jeho potvrzené a pojištěné byly.

Takové pojištění práv národu náleží k povinnostem vlády.

Protož zákon obsahovati má nejen práva a povinnosti poddaných, ale i povinnosti vlády.

Národ má veden býti ku poznání svých práv, jakož se vodí ku poznání svých povinností.

Národu má zákonem se pojistiti mocnost ku hájení svých práv, kýmkoli mu zužovaných.

Vláda nemá míti mocnost zákony vydávati bez vědomosti a svolení národu, protože tím způsobem národu jest odňat možnost proti zákonům, jenž právu jeho na ujmu jsou, dříve se ohraditi, nežli mocnost zákonní obdržely.

Musí tedy vláda i národ obapolně se o zákony raditi a je potvrzovati.

Národ, nejlépe znaje své vlastní potřeby, má míti právo předložiti je vládě, by zákony dle nich se zřizovaly.

Národu přináleží právo obor práv svých rozšiřovati, jakž pokrok času a potřeby jeho toho požadují. (…)

České myšlení, svazek 8., Obrození národa: svědectví a dokumenty, Praha 1979, s. 384 – 385.

Poznámka:

obapolně – oboustranně.

Úloha

Porovnejte leták Sabinův a Palackého: Kdo z obou autorů se důmyslněji obrací k očekávaným čtenářům (či posluchačům) a jakými prostředky tak činí?

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856): Epigramy

Verba docent exempla trahunt

„Co sám nerad, nečiň jinému!“

žáku pravil kantor kdesi,

třepaje ho při tom za pačesy.

Rada hloupému Jankovi

„Po obědě, Janku,

nesmíš,“ – prála máti,

„oblizovat pysky,

nýbrž utírati.

Ale po hubičce,

můj Janečku milej,

třeba se oblízni,

jen se neutírej!“

Indiferentský

O stálost a věrnost

nepadej v rozpaky.

Miluj, holka, všechny

a mne miluj taky.

Dešť na všechny padá,

slunce všechněm svítí,

nechci tě, má milá,

sám jediný míti.

Mládencům a pannám

Pokuď je móda v šose, v čepci,

módníkům darmo kázat nechci.

Však ono jich pak nechá módy dost,

až bude v módě rozum, poctivost.

Se sedlákem div se stal,

Míru pšenice vyscal.

Však to žádný div nebyl,

Když ji sedlák dřív propil.

Nové kacířství:

Evě radil v ráji duch:

„Recipe jabko, budeš Bůh!“

Však to nebyl žádný jiný

nežli doktor medicíny.

Modlitba byrokratů

V hlavě slámu, v srdci kámen

dejž nám, Bože! – „Staň se! Amen!“

Profesor a taneční mistr

Na nohy jen tento hledí

a přec v ekvipáži sedí;

onen budí vlohy duše,

přece však jen pěšky kluše.

Řádný člověk, když je mlád,

celý svět by předělal rád,

když pak přijde do středních let,

prostřední chce mít celý svět,

a potom, když je již stár,

chce mít na světě tichost már.

Demokratský

Nechoď, Vašku, s pány na led,

mnohý příklad máme,

že pán sklouzne a sedlák si

za něj nohu zláme.

Bájka politická

Ve Švejcarech v demokratském kraji,

kde si na republikány hrají,

sed si vedle orla vrabčík smělý dosti,

začimčařiv cosi o rovnosti.

Orel polknul vrabce místo naučení:

že přec nikdy vrabec orlu roven není.

Šlechtická krev

Vidím mezi rolnictvem a měšťany

knížata, jak si hrajou vždy na pány.

V hlavě mají seno, slámu,

k tomu ještě mnohou dámu.

Lenoš a řvi,

dají mzdu dví!

Pracuj a kuš:

hubu suš!

Napřed proč?

A potom kroč.

* * *

Etymologický

Odkud vzalo – zkouším žáky –

jméno Rakous počátek? –

„Od raků, neb oni taky

chodí pořád nazpátek!“

Nápis na Pražském nádraží, vystavěném 1845

Co se divíš, bratře Čechu, jak enthusiasta?

Připojili Prahu k Vídni železem – i basta.

Z historie literatury české

Českých knížek hubitelé lítí:

plesnivina, moli, jezoviti.

Obrácený svět

České slovesnosti

osud pouta kuje:

censura ji tiskne,

tiskař censuruje.

Zle, matičko, zle!

Poctivému hrozí jenom hlad,

zloději zas jenom šibenice;

český literát má trampot více,

jemu hrozí hlad i šibenice.

Originálnost

Monolog velkého muže před vynalezením nového pravopisu

Není nad původnost!

každý po ní touží,

lidi choděj přes most,

to já půjdu louží.

Velmi mnohým českým básníkům

Věčná vaše píseň: „Jaká slast

milovati českou vlast!“

Má-li však mít z vaší lásky zisku,

nedávejte písně své do tisku.

Zkažený krakowiak

„Karle, již těch hádek nech,“

povídala Fanka,

„buď si Slovan nebo Čech,

jen když nejsi Hanka!“

Nejsi-li Slovan, nejsi Čech!

Jsem-li Slovan, jsem-li Čech,

co se na to ptáte?

Jsem-li s vámi, proti vám,

což tak o to dbáte?

Zde můj pevný úmysl je vysloven:

věčně vám chci býti ve všem neroven,

a náleží-li jméno „člověk“ vám,

člověčenství milerád se odříkám.

Politický

Pomodli se, Čechu,

k svatému Vojtěchu,

by tě vzaly samostatné

národy do cechu.

Česká modlitba

Svatý Jene z Nepomuku,

drž nad námi svoji ruku,

ať nám Bůh dá, co dal tobě,

by náš jazyk nezhnil v hrobě!

Jeszcze Polska niezginela

A třeba nám odzpívali –

ej, – všechno má svůj čas!

A čím my jindy bývali,

budem přec ještě zas!

* * *

Evangelium sophisticum

Atheistou buď, toť víra jistá,

Pán Bůh sám je také atheista.

Demonstratio miraculorum

Div-li, že pět chlebů, dvě rybice

nasytily lidstva na tisíce:

vždyť pak podnes ještě tyto divy

tolik tisíc černých pánů živí.

Beata Virgo Maria Jesuitis Salutem

Děkuji vám za to udatenství,

jímž jste zastávali mé panenství;

děkuji vám dvakrát, neb bych

nebyla panenství zachovala,

kdybych byla v letech mladých

vaše moralisty čítávala.

Selský

Farář dělá z chleba a vína

pro duše selské

tělo a krev:

sedlák dělá tělem a krví

pro tělo kněžské

víno a chléb.

Meč a kalich

Proč byly husitské rvačky? –

Rozhodnout se nimi mělo,

má-li se jíst boží tělo

s omáčkou neb bez omáčky.

Nový nápis,

který bude 1848 vytesán nad posluchárnami theologické fakulty

Nehřeš ústy ani sluchem,

blahoslaveni jsou chudí duchem.

Toast

Sláva slavným! Od všech budiž ctín

farář v Miletíně!

Nemá nad něj milejšího Hospodin

ani hospodyně.

Bůh náš Otec pro chování

deset nám dal přikázání:

ale církev naše Máť

zkrátila je v jedno: plať!

* * *

Na sebe

Jehly, špičky, sochory a kůly

ztesal, zkoval, zostřil, sebral

kvůli

vojně s hloupostí a zlobou místo šavel

Borovský Havel.

Karel Havlíček Borovský, Epigramy, Havlíčkův Brod 1949, s. 7 – 67.

Poznámky a vysvětlivky:

byrokrat – úředník (zejména hanlivě); ekvipáž – kočár tažený koňmi; enthusiasta – nadšenec; Evangelium sophisticum – sofistické evangelium (evangelia jsou biblické příběhy o Ježíši Kristu, zakladateli křesťanského náboženství; sofisté byli starořečtí učitelé filozofie, kteří vynikali neobvyklými způsoby řečnické argumentace); hubička – polibek; indiferentní – lhostejný; Jeszcze Polska niezginela – polská národní hymna; krakowiak – polský tanec; recipe – lat. přijímej; toast – proslov k přípitku; Verba docent exempla trahunt – Slova učí, příklady táhnou (lat. přísloví).

Úloha:

Napište úvahu na téma: Havlíčkovy epigramy jako obraz autora i adresátů. Rozsah asi 1 stránka formátu A4, text by měl obstát např. jako doprovodná součást souborného knižního vydání Epigramů. Zaměřte se i na Havlíčkův styl (včetně použitého humoru): o čem a jak vypovídá?

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856): Tyrolské elegie

(napsáno r. 1852 v Brixenu, vydáno – časopisecky – r. 1861 v Českých zemích; knižních vydání bylo jen do r. 1935 čtyřicet.

Sviť, měsíčku, polehoučku
     skrz ten hustý mrak;
jak pak se ti Brixen líbí? –
     Neškareď se tak!

Nepospíchej, pozastav se,
     nechoď ještě spat,
bych s tebou jen chvilinku moh´

     diškurýrovat.

Nejsem zdejší, můj měsíčku!
     toť znáš podle křiku;
neutíkej, nejsem treu und bieder,
     jsem zde jen ve cviku.

II.

Jsemť já z kraje muzikantů,
     na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty Vídenské pány
     ze sna burcoval.

By se po svých těžkých prácech
     hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
     pro mne poslali.

Dvě hodiny po půlnoci –
     když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
     šťastné dobrýtro.

Se žandarmem slavný ouřad
     celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
     zlato na krágle.

„Vstávají, pane redaktor,
     nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
     jenom kommisse.

Od všech z Vídně pozdravení,
     pan Bach je líbá,
jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní
     po nás posílá.“ –

Já jsem i na lačný život
     vždycky zdvořilý:
„Odpusť, slavná císařská kommisse,
     že jsem v košili!“

Ale Džok, můj černý buldog,
     ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý –
     on je Angličan.

Málem by byl chlap přestoupil
     jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
     uďál: Vrr, haf, haf!

Hodil jsem mu tam pod postel
     říšský zákonník,
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
     již ani nekvík. –

III.

Občan zvyklý na pořádek –
     bylo to v prosinci –
přede vším jsem si obul punčochy
     v slavné assistenci.

Pak jsem teprv četl psaní –
     však ho tuhle mám –
rozumíš-li ouřední němčině,
     přečti si ho sám.

Bach mi píše jako doktor,
     že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
     změnu povětří.

Že je v Čechách tuze dušno,
     horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
     holé nezdraví!

Že on tedy schválně pro mne
     kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
     na cestu vydal.

A žandarmům že nařídil,
ať mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho nabídnutí.

IV.

Což je dělat? Že pak musím

hloupý zvyk ten mít,

že nemohu žandarmům s flintami

pranic odepřít!

Dedera mne taky nutil,

abych jel jen hned,

že by chtěli Brodští, až se zbudí,

třeba – s námi jet.

Pravil mi, že nemám s sebou

zbraně žádné brát,

neb že oni mají nařízení

mne ochraňovat. (…)

Ó, měsíčku, však ty ženské

dobře znáš a víš,

jaký s nimi člověk na tom světě

často mívá kříž!

Také´s mnohého loučení

tajným svědkem byl,

ty znáš líp než každý novelista

hořkost těchto chvil.

Matka, žena, sestra, dcerka –

malá Zdenčinka,

stály okolo mne v tichém pláči:

hořká chvilinka!

Já jsem sice starý kozák,

v půtkách tužený:

tenkrát jsem měl trochu těsná prsa

a zrak zkalený.

Vtisknul jsem však poděbradku

silně do čela,

aby se těm policajtům slza

nezablyštěla.

Neb ti všickni blíže dveří

posud stáli stráž,

aby měla tato smutná scéna

císařskou stafáž.

VI.

Trubka břeští, kola hrčí,

jedem k Jihlavi;

vzadu, abysme nic neztratili,

klušou žandarmi.

Ten Borovský kostelíček

stojí na vršku,

skrze lesy smutně na mne hleděl:

„Jsi to, můj hošku? (…)“

VII.

Když jsme jeli přes Jihlavu,

měl jsem Špilberk v mysli,

za Lincem zas myšlénky na Kufstein

z hlavy mi nevyšly.

Teprva když jsme nechali

Kufstein vpravo stát,

začla se mi alpejská krajina

příjemnější zdát.

Hloupá jízda, milý brachu,

když se neví kam:

veselé ty trubky postilionů

jsou jen bídný klam.

Všude kolomaz a všude

přepřahovali:

kdybyste radš ve Vídni přepřáhli

a namazali! –

Telegraf je přece jenom

hezký vynález!

Ten před námi všude, než jsme přišli,

ohlášení nes.

By nám mohla policie,

starostlivá máti,

všude, dříve než tam přijedeme,

kamna rozehřáti.

Nesmím ale zapomenout

Budějovice,
tam Dedera koupil Mělnického

čtyry láhvice. (…)

Mělnické jsem dávno dopil,

piju Vlaské zas;

ale zdá se, že je v obou stejný

nepokojný kvas. –

VIII.

Teď, měsíčku, nechme elegie

a přejděme v heroický tón;

nebo co ti teď chci vypravovat,

to byl čertův shon.

Cesta z Reichenhallu do Waidringu,

ty ji musíš taky dobře znát,

ta se nedá žádnou ordonancí

přeoktrojovat.

Hory, skály ohromnější ještě,

než jest hloupost mezi národy,

vedle cesty propast bezedná jak

drška armády.

Temná noc jak naše svatá církev

a my jedem s kopce jako mžik;

darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ –

prázdný je kozlík.

Kočár praští a koně ve větru,

již je ďábel horem pádem nese,

a postilion někde tam za kopcem

do dýmky si křeše.

Dolů jako s věže, cesta plytká,

vůz jak šipka klouže hý a hat,

snad má chuť nás někde do propasti

internýrovat?

Och, to byla pro mne chutná chvilka!

Neboť neznám žádnou větší slast,

nežli vidět slavnou policii

ouzkostí se třást!

Napadnul mi – jsemť já čtenář bible –

o Jonáši smutný příběh ten,

jak jej z loďky k utišení bouře

vyhodili ven.

„Metejme los!“ pravím, „mezi námi

musí někdo velký hříšník být,

a ten k usmíření nebes musí

z vozu vyskočit.“

Jen to vyřknu, ejhle, policajti

ani svědomí nezpytovali,

a kajicně vyrazivše dvířka,

z vozu vyskákali. –

Ach, ty světe, obrácený světe!

Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,

ale s panem delikventem samým

kluše ekvipáž!

Ach, ty vládo, převrácená vládo!

Národy na šňůrce vodit chceš,

ale čtyřmi koňmi na opratích

vládnout nemůžeš! – –

Bez kočího, bez opratí, po tmě,

u silnice propast místo škarpy:

tak jsem cválal sám a sám v kočáře

jako vítr s Alpy.

Svěřiti svůj osud také jednou

koňům splašeným se já mám bát,

občan rakouský? Což se mi může

horšího již stát?

Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,

v hubě ale vřelou cigáru,

čerstvěj než cár ruský přijel k poště

v dobrém rozmaru.

Tam jsem zatím – mustr delikventů! –

bez ochrany povečeřel hezky,

než za mnou stráž s odřenými nosy

přikulhala pěšky.

Já spal dobře, ale policajti

měli tu noc ve Waidringu zlou:

mazali si spiritusem záda,

nosy arnikou.

Tu je konec této epopeje,

k níž jsem nepřibásnil ani chlup,

všechno ti dosvědčí ve Waidringu

postmistr Dahlrupp.

IX.

Přijeli jsme do Brixenu

beze vší turbací,

krajská vláda dala Dederovi

na mne kvitancí.

Místo mne ten kus papíru

vrátili do Čech,

mne zde černý, dvojhlavatý orel

drží v klepetech.

Krajskou vládu, podkrajského,

žandarmerii,

ty mi dali za anděly strážce

v té Siberii.

Karel Havlíček Borovský, Básně, Praha 2006, s. 50 – 55. Karel Havlíček Borovský, Básně a epigramy, Havlíčkův Brod 2007, s. 87 – 117. Karel Havlíček Borovský, Vojna s hloupostí a zlobou, Praha 1981, s. 222 – 231, Karel Havlíček Borovský, Životní dílo, Praha b. d. (asi 40. léta 20. století), s. 29 – 41.

Poznámky a vysvětlivky:

     arnika – horská bylina se žlutými květy, z nichž se připravuje tinktura tradičně ceněná jako lék, mimo jiné na pohmožděniny; černý, dvojhlavatý orel – erbovní figura Habsburků, a tedy i tehdejší Rakouské říše; Dedera – pražský policejní komisař (české národnosti), velitel eskorty vezoucí Havlíčka do Brixenu; delikvent – provinilec; diškurýrovat – diskutovat; elegie – žalozpěv; epopej – epos (zde ovšem míněno s nadsázkou); habeas corpus – (lat. měj si tělo) druh zákona (původně anglického), který brání policejní zvůli při zatýkání (stanovuje, že nikdo nesmí být vězněn bez rozhodnutí soudu); heroický – hrdinský; internýrovat – lépe internovat = přinutit někoho k pobytu na přikázaném izolovaném místě, zpravidla z politických apod. důvodů; kozák – příslušník elitního ruského vojska hájícího jižní hranice Ruska;  krágl – krk (z něm.); Kufstein – město v rakouské spolkové zemi Tyrolsku, vyniká mohutnou pevností, která sloužila jako vězení; kvitance – písemné (často úřední) potvrzení o přijetí; Mělnické – víno ze známé středočeské vinařské oblasti; mustr – vzor; oktrojírka – druhá (vnucená) rakouská ústava (1849), kterou vydal císař František Josef I., aby zlikvidovala drtivou většinu revolučních vymožeností z předchozího roku (včetně snahy po ústavě vydané demokraticky zvoleným parlamentem); ordonanc – v rakouské armádě výraz pro předávání rozkazů; poděbradka – čepice oblíbená mezi některými aktivními českými revolucionáři z r. 1848;  postilion – zřízenec v poštovním voze; pozoun – druh plechového dechového hudebního nástroje, s mohutným, slavnostním zvukem; resignace – přijetí osudu; Siberie – Sibiř (rozsáhlá oblast zaujímající východní část Ruska a vyznačující se divokou přírodou i drsným, chladným podnebím); spiritus – líh; stafáž – ozdoba v pozadí; Špilberk – pevnostní hrad nad Brnem; v 1. polovině 19. století proslul jako kruté vězení pro revolucionáře mnoha národností; treu und bieder – něm. věrný a poctivý; narážka na známou rakouskou píseň Lenz und Turnen, kde se zpívá: Wir ringen treu und bieder für Gott und Vaterland (Bojujeme věrně a poctivě za Boha a vlast); turbace – zmatek, neklid; Vlaské – lépe Vlašské = italské (název prošel složitým vývojem od jména starověkého keltského kmene Volků); zmínka o nepokojném kvasu naráží na setrvalý odpor tehdejší italské veřejnosti vůči Habsburkům; žandarm – četník (příslušník četnictva – vojensky organizovaného strážního sboru na venkově; obdoba městského policisty); život – zde břicho;

Otázky a úlohy

1. V 1.zpěvu autor zřetelně napodobuje jednu charakteristickou oblast slovesné tvorby: jakou a proč?

2. Odhalte v celé básnické skladbě všechny použité druhy humoru, objasněte jejich úlohu a doložte je příklady.

3. Vysvětlete téma a smysl těchto slok:

Dedera mne taky nutil,

abych jel jen hned,

že by chtěli Brodští, až se zbudí,

třeba – s námi jet. (…)

Všude kolomaz a všude

přepřahovali:

kdybyste radš ve Vídni přepřáhli

a namazali! –

3. Havlíček věnuje velkou pozornost příhodě se splašenými koňmi v rakouských horách (musíme ovšem ponechat stranou, nakolik se tato příhoda stala právě tak, jak je popsána, a nakolik se autor dopustil v rámci básnické licence přibarvení a rozšíření příběhu). Najděte všechny metaforické a vůbec jinotajné souvislosti, které se tu čtenáři nabízejí.

b) Karel Jaromír Erben a síla nadčasového mýtu

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870): Kytice

(1853)

Vodník

Na topole nad jezerem
seděl Vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek
šiju, šiju si kabátek:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den:
nechoď, dceruško, k vodě ven.“

Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. –

První šáteček namočila –
tu se s ní lávka prolomila
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podlé skal
zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho – jako žel
v srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.

Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. –

Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.

„Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
a já bych se radš viděla
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,
můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?

Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu?
Však ani se nenadála,
vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati – černí raci,
a družičky – ryby!

A můj muž – bůh polituj!
mokře chodí v suše,
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!“ –

„Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má,
v těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe,
jako mnohé jiné!“ –

„Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěp
přelomil jsi v půli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila

v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
Vodníku, můj pane!
anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu:
by mi věčně žel nebylo
slunečního svitu!“ –

„Rád bych ženo, rád bych já
věřil tvému slovu:
ale rybka v šírém moři –
kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!

Nuže – dovolím ti já,
dovolím ti z důli:
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,
ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho
z rána do večera:
před klekáním pak se zase
vratiž do jezera.

Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě.“

Jaké, jaké by to bylo
bez slunéčka podletí?
jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
„Sbohem, má matičko zlatá!
ach, bojím se večera!“ –
„Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci
měla vodní příšera!“ –

Přišel večer. – Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
„Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře!“ –

Když klekání odzvonili,
buch, buch! venku na dvéře:
„Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře!“ –
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!“ –

O půlnoci buch, buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
„Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele!“ –
„Vari od našeho prahu,
vari, pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prvé stlával,
ať ti zase ustele!“ –

A po třetí buch, buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
„Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!“ –
„Ach matičko, muka, muka –
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!“ –

„Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh.“ –

Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
„Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!“ –

Něco padlo. – Pode dveřmi
mok se jeví – krvavý:
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží –
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

Karel Jaromír Erben, Kytice, Praha 1989, s. 169 – 189.

Poznámky a vysvětlivky:

jarý – mladě svěží; klekání – večerní zvonění (k modlitbě) na věži kostela, kaple nebo zvonice; leč – zde ve významu ale jen; lichý – zde ve významu podvodný, zlý; ošemetný – skrytě nebezpečný; starosvati – mladí muži, kteří na svatbě provázejí ženicha, když si jde pro nevěstu; vari – pryč, z cesty! (souvisí s varovat); vrah – zde v obecném významu nepřítel (tak ještě dnes v ruštině: vrag).

c) Božena Němcová a její zápas za novou podobu české prózy

Božena Němcová (1820 – 1862): Babička

(…) Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila, kteří se již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: „Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi.“ Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez něhož být nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Požehnáním. přátel provázena odejela k novému domovu.

Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! Tak totiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku, jež paní Proškové, babiččině to dceři, za byt vykázáno bylo. Děti vybíhaly každou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly: „Dnes přijede naše babička!“ Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly. „Jakápak asi ta babička bude?“

Ony znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě pletly, nevěděly však, ke které tu svou babičku připodobnit. Tu konečně přijíždí k stavení vozík! „Babička už jede!“ rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, Bětka nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všecko vyběhlo přede dvéře vítat babičku.

Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily!. Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: „Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a zůstaly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly, takovou babičku ony ještě jaktěživy neviděly! Div na ní oči nenechaly! (…)

Babička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan Prošek, babiččin zeť, jehož ona také nebyla dříve osobně znala, dobyl si srdce její na první setkání milou svojí srdečností a pěknou tváří, v níž se jevila dobrota a upřímnost. Jedna věc jen jí při něm vadila, a sice to, že neuměl česky. A ona prý to, co někdy německy rozuměla, už dávno zapomněla. A přece by byla tak ráda s Janem si pohovořila! – Jan ji ale potěšil tím, že české řeči rozumí; babička slyšela hned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá. Děti a služky mluvily na pana Proška česky, a on jim odpovídal německy, čemuž ony již rozuměly. Babička doufala, že se časem také srozumí, a zatím si pomáhala, jak mohla.

Dceru svoji by byla babička již skoro ani nepoznala; viděla ji vždycky před sebou co veselé selské děvče, a tu shledala se s paní málomluvnou, více vážné povahy, v panských šatech, panského mravu! To nebyla její Terezka! — Babička viděla také hned, že ta domácnost dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ona posud byla navykla. První dni byla radostí a překvapením jako omámena, ale poznenáhla začalo jí být nevolno, nepohodlno v novém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona by záhy zase do své chaloupky se byla vrátila.

Paní Terezka měla sice některé svoje panské libůstky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horšit, neboť byla paní velmi dobrá a rozšafná. Matku svoji milovala paní Prošková velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, již proto, že musela zastávat službu kastelánky v zámku, a tudy nikoho neměla, komu by zcela odevzdat mohla hospodářství i děti jako matce.

Nebylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babičce jaksi stýská, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, co babičce chybí! Jednoho dne pravila paní Terezka: „Já vím, mamičko, že jste zvyklá práci, že by se vám stýskalo, kdybyste měla celý den jen s dětmi chodit. Chcete-li příst, mám na hůře trochu lenu; budem ho mít hodně, jestli se nám na poli zvede. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlídnout trochu k hospodářství. Tou dohlídkou v zámku a tím šitím a vařením strávím všecek čas, to ostatní musím přenechat cizím lidem. Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí.“

„To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod; víš, že já jsem takové práci zvyklá,“ odpověděla babička všecka potěšena. Ještě ten samý den vylezla na hůru podívat se, jak to s tím lenem dopadá, a druhý den viděly děti poprvé ve svém živobytí, jak se přede na vřetánko.

První, co si babička v hospodářství zcela na starost vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí „boží dar neuhranul“, i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, nezapomněl, že má říci: „Pánbůh požehnej!“ –

Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly poplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. „Drobty patří ohníčku,“ říkala babička, když smítala se stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: „Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou.“ (…)

Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: „Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce.“ Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila.

Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: „Shýbni se, Barunko!“ Barunka byla mnohdy líná a říkala: „Ale babičko, copak je o jedno pírko?“ Z toho ji babička ale hned kárala: „Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit.“

Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek: babičce se ale nehrubě líbil. Zdálo se jí, že se na těch vycpaných seslích s těmi vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí mít člověk strach, aby se nezvrátil, a když se podepře, aby se to nerozlámalo. Na pohovku sedla všeho všudy jednou; když po prvé sedla a pera pod ní povolily, tak se chudák lekla, že div nevykřikla. Děti se jí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly babičku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla: „Jděte mi k šípku,“ povídala, „kdopak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás.“

Na lesklé stolky a skříně bála se co postavit, aby se lesk nepokazil, a ta skříně se skleněnými stěnami, za nimiž bylo všelijakých heblat narovnáno, stála v pokoji jen pro hřích, jak babička říkala. Děti si velmi rády okolo ní skákaly a obyčejně něco vyvedly, začež se jim dostalo od matky notného hřešení. Ráda ale sedla, když chovala malou Adlinku, ke klavíru, neboť dítě když rozplakané bylo, umlklo, když mu babička začala zpolehounka na klapky břinkat. A Barunka někdy učila babičku jedním prstem hrát „To jsou koně, to jsou koně“, a babička kývala hlavou a notovala si a vždy říkala: „Co si ti lidé všecko nevymyslejí! Člověk by myslil, nic jinak, než že je v tom ptáče zavřené; jako hlásky to zní.“ (…)

II.

V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět hodin. První její bylo požehnat a políbit křížek, visící na klokočovém růženci, jejž ona vždy při sobě nosila, v noci pak pod hlavou měla. Pak s Pánembohem vstala, a jsouc ustrojena, pokropila se svěcenou vodou, vzala vřetánko a předla, prozpěvujíc si přitom ranní písně. Ona sama, chudák stará, neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným. Asi za hodinu, když vstala, bylo slyšet odměřené klapkání pantoflíčků, vrzly jedny, druhé dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom samém okamžení zakejhly husy v chlívku, svině zachrochtaly, kráva bučela, kury křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhše otíraly se jí okolo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky; kdyby se byla nechránila, byli by ji zajisté porazili a ošatku se zrnem pro drůbež z rukou vyrazili. Babičku měly všecky ty zvířátka tak velmi rády, a ona je. Bůh chraň, aby viděla, že kdo týrá zbytečně, i kdyby to červíčka bývalo. „Co je člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no spánembohem zabte to, jen ne mučit,“ říkávala. Děti ale nesměly se dívat, ani když se kuře zařezávalo, jen proto, že by je litovaly, a ono pak umřít nemohlo. (…)

IV.

(…) Když sedávali staří v zahrádce, přisedl k nim obyčejně také stárek, a to se povídalo o ranním výkladu a kázání, povídalo se, jaké byly vyhlášky, za koho bylo modlení, s kým se kdo na mši sešel; z toho se přišlo na úrodu zvlášť i vůbec, na povodeň, bouřky a krupobití, na tkaní a bílení plátna, jak se leny daří, a konečně se začalo o kramolenských zlodějích a o kriminálu. Stárek byl velmi povídavý, ale k večeru, když se sjížděli mleči pamatující na přísloví „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, musel stárek do mlýna, pan otec šel se podívat trochu, jak se daří v hospodě, a paní kmotry jsouce samy, pověděly si ještě něco o tom a o onom. (…)

„A Josefa císaře jste osobně znala?“ ptal se jeden z mlečů babičky.

„Jakpak bych byla neznala, vždyť jsem s ním mluvila, vždyť mi tuhleten tolar vlastní svou rukou dal,“ řekla babička, berouc na granátech zavěšený tolar do ruky.

„I prosím vás, a jak se to stalo, kde vám jej dal?“ ptali se mnozí. Děti se byly na peci trochu ztišily, a slyšíce tu otázku, sběhly z pece a prosily babičku, aby povídala, že ony to také ještě neslyšely.

„Ale panímáma a pan otec to už slyšeli,“ namítla babička.

„Hezký výklad může člověk dvakrát i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte,“ pravila panímáma.

„Nu, tak vám to povím, jen vy, děti, sedněte a tiše mi seďte.“ Děti se hned usadily a tiché byly jak pěny. „Když se stavěl Nový Ples (Josefov), byla jsem výrostek. Já jsem z Olešnice; víte, kde je Olešnice?“

„I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?“ ozval se stárek.

„Tam odtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce. Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu díla pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. (…) Tu dobu býval císař Josef velmi často na Novém Plese; povídalo se všude o něm, a kdo ho viděl, vážil si toho jako nevím čeho. Jedenkráte, když šla Novotná s dílem, prosila jsem naše, aby mně dovolili s ní jít, že bych se ráda podívala do Plesu. Máma viděla, že má kmotra těžké břímě, a řekla: „Jdi si, můžeš pomoci kmotře nést.“ Druhý den za chladu jsme šly a před poledním přišly jsme na luka před Ples. Leželo tam srovnaných dřev; sedly jsme na ně a obouvaly se. Kmotra právě povídá: „Kampak já asi, smutná děvka, ty houně nejdřív zanést mám?“ Tu přichází od Plesu jakýs pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně; chvílku po chvílce kladl si to k tváři a začal se pomalu kolem dokola točit. ,I podívejte se, kmotra,´ povídám, ,to je nějaký muzikant, on píská na floutnu a sám se k tomu točí.´

,Hloupá holka, to není floutna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží k stavení, však je tu vidívám chodit. To má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a to prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá.´

,Ale kmotra, jestli nás viděl, když jsme se obouvaly?´ povídám. „Nu a co z toho? Vždyť to není nic zlého,´ smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám. Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu visel mu cop s mašlí. Byl ještě mladý pán a krásný, jak by ho namaloval.

,Kam jdete, co to nesete?´ ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej dílo. ,Jaké je to dílo?´ ptal se dále. ,Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila,´ řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po dřevách. Byla to na místě hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla až hrůza řečná.

,To dělá tvůj muž, ne?´ zeptal se jí zase pán. „Dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už je o žněch dvě léta, co dodělal. Dostal úbytí. Já někdy k stavu přihlídla, naučila se tkát a teď je mi to k dobrému. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čeho se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí.´

,Je to tvoje dcera?´ ptal se zase pán.

,Není moje, je to kmotřina. Ale pomáhá mi někdy. Nekoukejte se na ni, že je malá, zato je sporá a do práce jako hrom; tuto houni ona dělala sama a sama.´ Pán mně poklepal na ramena a pěkně se na mne podíval; jaktěživa neviděla jsem tak pěkné modré oči, nic jinak než jako charpa.

,A ty nemáš žádných dětí?´ obrátil se pán na kmotru.

,Mám jednoho hocha,´ pravila kmotra, „dala jsem ho do Rychnova na učení. Pánbůh mu dává dar ducha svatého, učení jde mu jak by hrál, hezky zpívá na kruchtě, ráda bych tedy ten nějaký groš na něho obětovala, aby z něho byl pan páter.´

,A což nebude-li chtít jím být,´ řekl pán.

,I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch!´ povídala kmotra. Já zatím dívala se ustavičně na tu trubičku a myslela jsem si, jak to asi skrze ni kouká ten pán. Ale on mi to musel zrovna na nose vidět, najednou se obrátí ke mně a povídá: „Ty bys asi ráda věděla, skrze ten dalekohled vidět, ne?´

Já se začervenala a nemohla jsem ani oči pozdvihnout, kmotra ale vyjela: ,Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant. Já jí to ale pověděla, kdo jste.´

,A ty to víš?´ smál se pán.

,Inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?´

Pán se smál, až se za boky bral. ,No,´´povídal, „to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej,´ obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, své divy spatřila; v Jaroměři zrovna lidem do oken jsem viděla a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a daleko až na polích lidé co pracovali, viděla jsem jako před sebou. Chtěla jsem to dát také kmotře, aby se podívala, ale ona mi povídala: ,Copak si myslíš, to by se pěkně slušelo pro mne, starou ženu, abych si hrála.´

,Ale to není k hraní, to je k potřebě, matko,´ řekl jí pán.

,Inu nechťsi je, ale pro mne se to nehodí,´ řekla kmotra a mermomocí se podívat nechtěla. Mně tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla.

,Což ti tolik na císaři záleží, máš ho ráda?´ zeptal se mne pán.

,Bodejť bych neměla,´ povídám, ,když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal Pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě.´

Pán se jako usmál a povídá: ,Chtěla bys s ním také mluvit?´

,I zachraň Pánbůh, kampak bych oči dala?´ povídám.

,Vždyť se mne také nestydíš a císař je přece člověk jako já.´

,Ono to přece není takové, panáčku,´ ozvala se kmotra; ,císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to.´

,Váš konšel nejspíš že nemá dobré svědomí, a proto nemůže směle se podívat nikomu do očí,´ řekl pán a psal přitom něco na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny, a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar řka: ,Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!´ – Dořekl a rychle odešel. My klekly a žádná nevěděly jsme, co děláme leknutím a radostí. Kmotra začala mi lát, že jsem se tolik opovážila, a sama se opovážila také dost. Ale kdopak by si to byl pomyslil, že je to císař pán. Těšily jsme se z toho, že snad přece nemusel se mrzet, když nás obdaroval. V zásobárně vyplatili Novotné třikrát tolik za houně, než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všickni nám toho záviděli. Máma mi dala tolar provrtat a od té doby jej nosím na krku. Už mi bylo kolikráte dost zle, a přece jsem se ho nevzdala. – Škoda, věčná škoda, že toho pána zem kryje!“ dokončila babička svoje vypravování s povzdechem. (…)

VII.

V jednom rohu u okna stála socha Apollova z kararského mramoru, v druhém rohu jednoduchý, ale velmi vkusně pracovaný psací stůl. U stolu v lenošce tmavozeleným aksamitem potažené seděla kněžna v bílém ranním obleku. Právě odložila péro z ruky, když babička s vnoučaty do dveří vstoupila. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravila uctivě se pokloníc. – „Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!“ odpověděla kněžna. – Děti byly všecky omámeny, ale babička na ně mrkla a hned šly políbit paní kněžně ruku. Ona je políbila na čelo, a pokynuvši na krásné sedátko, aksamitem potažené, zlatými třísněmi zdobené, zvala babičku, aby se posadila. „Děkuju, milostivá paní, nejsem ustálá,“ upejpala se babička, a to jen proto, že se bála na sesličku se posadit, aby s ní neujela anebo se neprobořila. Paní kněžna ale určitě pobídla: „Sedni jen, stařenko!“, a babička prostřevši bílou plachetku přes sesli, opatrně sedla řkouc: „Abychom neodnesly milostivé paní spánek.“

Děti stály jako pěny, oči jejich ale skákaly s jedné věci na druhou; kněžna se na ne podívala a s úsměchem ptala se jich: „Líbí se vám zde?“ – „Ano,“ pokynuly všecky najednou. – „Což je o to, těm by se tu hezky rejdilo a nedaly by se prosit, aby zde ostaly,“ pravila babička. – „A tobě by se tu nechtělo líbit?“ ptala se kněžna babičky. – „Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla,“ zakroutila hlavou babička. – „A proč ne?“ tázala se kněžna s podivením. – „A co bych tu dělala? Hospodářství nemáte, s peřím ani s kolovratem bych se tu rozložit nemohla, co bych si tu počala?“ – „A nechtěla bys bezstarostně živa být a na stará léta si pohovět?“ – „Však to bude dříve než déle, že bude slunce nad mojí hlavou vycházet a zacházet a já budu bezstarostně spát. Dokud ale žiju a Pánbůh mi zdraví popřává, náleží, abych pracovala. Lenoch je darmo drahý. A zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá,“ pravila babička. Vtom rozhrnula bílá ručka těžkou záclonu u dveří a mezi ní objevila se rozkošná tvář mladého děvčete, ovinutá světlokaštanovými pletenci. „Smím?“ ptala se lahodným hlasem. – „Jen dále, Hortensie, najdeš milou společnost,“ odpověděla kněžna. (…)

Když se tak babička po pokoji rozhlížela, vidí podobiznu krále Bedřicha. „I totě pruský král!“ zvolala, „toho potentáta jsem já dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku a já strávila v Slezsku patnácte let. Dal si Jiříka nejednou z řady vyvolat a obdaroval ho. Měl rád velké muže a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak panna. Nenadála jsem se, že se jemu do hrobu dívat budu; takový člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti a já jsem ještě tu,“ vzdychla stařenka a slza splynula po vráskovité tváři. – „Padl tvůj muž v boji?“ ptala se kněžna. – „Ne právě, ale od střelné rány umřel. Když vypukla ta rebelie v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla s sebou i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí narodilo se mi v poli. Je to Johanka, co je nyní ve Vídni, a snad proto je tak kurážná, že od narození všemu přivykat musela jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky přinesli mi Jiříka do táboru na nosidlách. Kulka dělová utrhla mu nohu. – Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. – Když se z toho trochu vykřísal, poslali ho zpátky do Nisy. – Já měla radost, doufala jsem, že se uzdraví, že ho co mrzáka nebudou chtít a že budem moci vrátit se do Čech. Ale naděje mne zklamala. Začal najednou chřadnout a nebylo rady ani pomoci, musel umřít. Kde jaký groš byl, dala jsem za léky, a přece to nic nepomohlo. Myslila jsem tenkráte, že o rozum přijdu, že mi srdce žalostí se rozpukne. Ale člověk mnoho vydrží, milostivá paní! – Zůstali mi tři sirotci, na penězích ani haléře, jen trochu těch kloců. V tom samém pluku, co Jiří sloužil, byl šikovatelem jistý Lehotský, a to byl Jiříkův nejmilejší přítel, ten se mne ujal, zaopatřil mi stav, když jsem řekla, že bych dělala húně, a vše ostatní, čeho jsem potřebovala k tomu. Pánbůh mu to zaplať! Hodilo se mi dobře, čemu jsem se z mládí od nebožky tchyně naučila. Dílo mi šlo dobře na odbyt a brzy zaplatila jsem Lehotskému dluh a ještě s dětmi pořádně se živila. Musím říci, že tam byli hodní lidé v tom městě, ale mně se přece přenáramně stýskalo; od té doby, co Jiřího nebylo, cítila jsem se tak opuštěná a osamělá jako hruška v poli. Pozdávalo se mi, že by přece lépe mi bylo doma než v cizině, a posteskla jsem si Lehotskému. On mne ale zrážel z toho a ujišťoval, že dostanu zajisté nějakou pensi a že král se bude o moje děti starat. Já byla tomu povděčna, ale umínila si, že se pak přece jen vrátím domů. – Také mi vadila německá řeč. Dokud jsme byli v Kladsku, bylo mi líp, to jsem byla jako doma, tam se mluvilo více česky než německy, ale v Nise už převládala němčina a já se nikterak německému jazyku naučit nemohla. – Sotva jsem si trochu pomohla, přišla na nás povodeň. Je to zlý živel ta voda, když se rozbouří, a člověk mu ani na koni neuteče. Byl to takový kvap, že lidé sotva živobytím ušli. Já sebrala narychlo, co nejlepšího bylo, vzala uzlík na záda, nejmladší dítě do náručí, starší dvě za ruce a tak jsem s nimi utíkala, brodíc se po kůtka vodou. Lehotský nám přišel k pomoci a vyvedl nás do hořeního města, kde nás dobří lidé přijali pod střechu.

Rozneslo se to hned po městě, že jsem skoro o všecko přišla, a tu mi ti dobří lidé hned přispěli k pomoci; také si mne ten pan generál dal zavolat a řekl mi, že budu dostávat ročně několik tolarů a stálou práci z milosti královské; chlapec že přijde do vojenského ústavu a děvčata že mohu dát do královského ústavu pro ženské. To mne nic netěšilo, i prosila jsem, aby mi dali raději pár zlatých peněz, chtějí-li mi nějakou milost prokázat, a že půjdu domů do Čech. Děti ale že od sebe nedám, že si je vychovám podle své víry a ve své řeči. To mi ale nechtěli dovolit a řekli mi, když tam nezůstanu, že nedostanu nic. ,Když nic, tak nic, vždyť mi Pánbůh nedá hlady umřít,´ myslila jsem a poděkovala se panu králi za všecko.“

„Myslím ale, že by děti tvoje dobře tam bývaly zaopatřeny,“ namítala kněžna.

„Dost možná, milostivá paní, ale byly by se mi odcizily. Kdo by je tam byl učil milovat svoji otčinu a mateřskou svoji řeč? Nikdo. Byly by se cizé řeči, cizým mravům naučily a konečně zcela zapomněly na svoji krev. Jakpak bych se mohla z toho před Pánembohem zodpovídat? Ne, ne, kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém jazyku. – Žádala jsem o propuštění, sebrala těch pár kloců, co mi zůstaly, vzala děti a rozloučila se s městem, kde jsem zakusila tolik trpkých i šťastných dnů. Hospodyně naložily dětem plné klíny pečiva a mně daly kolik tolarů na cestu. Pánbůh zaplať těm lidem na dětech, co mi dobrého udělali. Lehotský, chudák, vyprovázel mne na míli cesty a Johanku mi nesl. Byl nerad, že jsem odešla, u nás byla jeho Praha. Plakali jsme oba dva při loučení. Dokud byl v Nise, chodíval se modlit na Jiříkův hrob otčenášek, oni se měli rádi jako rodní bratří. Ve francouzské vojně vzal zasvé. Pánbůh mu dej lehké odpočinutí.“ (…)

Božena Němcová, Babička, Praha 1953, s. 11 – 12, 14 – 16, 18, 34, 36 – 39, 73 – 74, 76 – 77.

d) Počátky májovců: rozvoj českého realismu

1d-A1 Výchozí situace; 1d-B1 Jan Pravoslav Koubek: Básně; 1d-A2 Charakter nové, mladé generace českých spisovatelů; 1d-A3 Almanach Máj s Máchou a bez Máchy; 1d-B3-1 Úvodní báseň k almanachu Máj; 1d-B3-2 Jan Neruda: Hřbitovní kvítí; 1d-B3-3 Vítězslav Hálek: Pohádky z naší vesnice; 1d-D Vítězslav Hálek.

1d-A1 Výchozí situace

167916

V 2. polovině 50. let bylo obtížné hodnotit situaci české kultury – a s ní i celé české společnosti – jinak než jako neuspokojivou. Mnohé z velkých osobností nedávné minulosti buď zemřely (Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček), byly nepřímo donuceny pobývat v zahraničí (Bedřich Smetana ve Švédsku, Josef Václav Frič na různých místech v Evropě), stáhly se (navzdory některým publikačním počinům) do ústraní (František Palacký, Karel Jaromír Erben), byly vystaveny bezpříkladnému pronásledování a hmotné nouzi (Božena Němcová) nebo oživovaly spory dávno minulých let (Václav Hanka a nové kolo debat o pravosti Rukopisů). Pozitivní obrat mohli přinést jen noví lidé z nastupující generace.

1d-B1

Hlavní proud literární tvorby 50. let představovali poměrně početní autoři, jejichž jména jsou však dnes již pro veřejnost zapomenuta. Podívejme se na jednoho z nejpopulárnějších – na Jana Pravoslava Koubka. Tento někdejší Jungmannův žák byl profesorem češtiny na Pražské univerzitě a studenti si jej cenili jako duchaplného, pohotového a výmluvného pedagoga s širokými (méně však již opravdu zasvěcenými) znalostmi z oblasti jazyka, literatury i historie. Vynikl svými překlady polské a ruské beletrie. Patřil mezi aktivní účastníky revoluce 1848 a byl tehdy také zvolen za poslance do revolučního říšského sněmu. Celý život však zůstal pod vlivem preromantických schémat (mj. obdivoval Čelakovského a přátelil se s Hankou); svou tvorbu se sice pokoušel oživit satirou a získal si přechodnou oblibu u mladého publika, ale přesto působil jako hlasatel minulých, ještě dávno předrevolučních časů.

Jan Pravoslav Koubek (1805 – 1854): Básně

Ozvěna Česká

(1854)

(Tištěno v almanachu „Frühlings-Album 1854“, vydaném ku

slavnosti nejvyššího zasnoubení Jeho c. k. apošt. Veličenství

císaře Františka Josefa I., s Její královskou Výsostí nejjasnější

vévodkyní Eližbětou, dne 24. dubna 1854.)

Jak když mine zima trvanlivá,

I když na zemi se uhostí

Vesna, všechněm tvorům přívětivá

Pěstounka i luk i polností,

Tak ta nevěsta nás potěšila,

Kteráž císaři se zasnoubila. (…)

Hleďme na královskou naši Prahu,

Jak se ona celá raduje,

Že teď k manželskému kráčí blahu

Král, Jejž věrný národ miluje,

Slavná Praha, hlava české vlasti,

Krále jarého se těší slasti.

Dlouho tedy i mocný Bůh ať chrání

Františka i dobrou Alžbětu,

Aby jejich šťastné panování

Pomáhalo vlasti v rozkvětu,

Aby řeč i věrnost české země

Po nás zachovalo naše plémě!

Česká elektronická knihovna, www.ceska-poezie.cz.

Poznámky a vysvětlivky:

Alžběta (1837 – 1898) – bavorská princezna z dynastie Wittelsbachů, za rakouského císaře Františka Josefa I. byla provdána velmi mladá. Dlouhá léta měla pověst nejkrásnější korunované ženy v Evropě, ale její manželství nebylo příliš harmonické; zahynula při atentátu; c. k. apošt. Veličenství – císařské a královské apoštolské Veličenstvo – panovnický titul používaný pro rakouské císaře vládnoucí také v Českých zemích: zdůrazňovalo se tu jejich údajně božské pověření k vladařství i formální připomenutí (ve skutečnosti nerespektovaného) českého královského titulu; František Josef I. (1830 – 1916) – rakouský císař (od 1848) z dynastie Habsburků, na trůn nastoupil ve velmi mladém věku, ale již od počátku vlády vystupoval jako konzervativní vladař, odpůrce liberalizace i demokratizace říše. Navzdory četným přáním českých politiků se během své rekordně dlouhé vlády nikdy nedal alespoň symbolicky korunovat na českého krále a uznat tak historickou kontinuitu české státnosti; Frühlings-Album – něm. Jarní album; plémě – knižně a archaicky plemeno, rod, lid. Vesna – slovanská bohyně mládí, života, nespoutané lásky a jara.

1d-C1 Otázky a úlohy

1. Jaký vztah k císařskému páru autor demonstruje a co si od toho patrně slibuje?

2. Našli bychom v kulturních dějinách (nejen českých) nějaký podobný příklad stejného literárně vyjádřeného postoje vůči politickým autoritám? Pokud ano, objasněte jeho souvislosti.

1d-A2 Charakter nové, mladé generace českých spisovatelů

Taková nová skupina českých literátů se opravdu objevila. Byli to mladí lidé, kteří sice revoluční léta 1848 – 1849 poznali jen jako školní mládež, ale odnesli si z nich silné vzpomínky. Vytvořili první významnou tvůrčí skupinu v dějinách české literatury: byli spojeni nejen společným prostorem pro publikování, ale také blízkými názory na literární tvorbu, na úlohu umělce i na stav české společnosti. Sdružili se kolem almanachu Máj, který poprvé vydali v květnu 1858. Odtud bývají označováni jako májovci či Družina májová. Stručně je lze charakterizovat takto:

1. Přihlašují se k názorům, které v předchozích letech prosazovali zejména Karel Havlíček a Božena Němcová: i v zápase za národní rovnoprávnost může být úspěšný jen národ, jehož příslušníci jsou především dobrými lidmi i občany.

2. Reprezentují již početně silný a sebevědomý střední stav (střední vrstvu) české společnosti, jenž vznikl v éře průmyslové revoluce a rostoucích měst; ač často pocházejí ze skromných poměrů, k vzestupu jim pomáhá kvalitní školství, široká síť kontaktů mezi českými vzdělanci (intelektuály) a postupně vznikající pestrá nabídka publikačních příležitostí (byť zejména zpočátku tísněná státní cenzurou).

3. Mohou využívat češtinu jako jazyk, který po úsilí předchozích obrozeneckých generací je pevně ustaven po stránce slovní zásoby i gramatiky. Čeština již dokáže sloužit k výstižnému a esteticky hodnotnému vyjádření veškeré skutečnosti, a to ve všech svých vrstvách. Odtud pramení i průkopnická snaha májovců sblížit jazyk beletristický s jazykem běžně mluveným.

4. Přihlašují se k realismu jako k základní tvůrčí metodě i uměleckému směru. Odmítají prvoplánové vlastenectví v beletrii; jsou přesvědčeni, že pro spisovatele je největší službou národu přiblížení literární tvorby evropskému vývoji při zachování osobitosti české tvorby.

5. Soustřeďují se na přítomnost a jen okrajově se věnují historii. Tuto zásadu však postupně zmírňují.

6. Do české literatury uvádějí – podobně jako jejich vzory – témata všedního života, dosud spíše přehlížená, která však odhalují neduhy české společnosti. Konečným cílem přitom je – tak jako u realistů obecně – pohnout veřejnost směrem k nápravě. Tematizují postavení ženy ve společnosti, příkré sociální rozdíly, devastující roli peněz i majetku v mezilidských vztazích, vzdalování se městského člověka od přírody.

7. Příklon k tématům každodennosti doplňují nadhledem, z nějž chtějí odhalovat motivy lidských osudů, smysl i hodnotu osobních činů a odpovědnost jedince vůči světu za své jednání.

8. Požadují – a sami naplňují – aktivní roli spisovatele ve společnosti: zúčastňují se veřejného dění, pracují také v žurnalistice, literární kritice a publicistice vůbec, a vydatně přispívají k jejich rozvoji.

1d-A3 Almanach Máj s Máchou a bez Máchy

petrin Almanach Máj (zřetelně odkazující ke Karlu Hynku Máchovi) vyšel v roce desátého výročí revoluce a byl záměrně dvougenerační. Mezi jeho mladými iniciátory i tvůrci vynikali Jan Neruda (1834 – 1891), Vítězslav Hálek (1835 – 1874), sestry Karolina Světlá (1830 – 1899) a Žofie Podlipská (1833 – 1897), Josef Barák (1833 – 1883) a Adolf Heyduk (1835 – 1923). Ti k práci na almanachu přizvali slavné osobnosti, na jejichž tvorbu chtěli navazovat: Boženu Němcovou (1820 – 1862; je příznačné, že hrdá spisovatelka jako jediná z příslušníků starší generace pronásledovaných režimem publikovala v Máji pod vlastním jménem; ostatní její vrstevníci použili pseudonymy), Karla Jaromíra Erbena (1811 – 1870; pseudonym J. E. Miletínský), Karla Sabinu (1813 – 1877, pod iniciálami K. S. napsal vzpomínku na Karla Hynka Máchu), a Josefa Václava Friče (1829 – 1890; do almanachu přispěl pod pseudonymem M. Brodský krátce před svou emigrací). Jedním z cílů almanachu bylo dokázat, že v českém literárním životě, navzdory politickému útlaku, přetrvává vývojová kontinuita.

Zbývá objasnit, proč nastupující generace májovců, hlásící se k realismu, programově navazovala na romantika Máchu. Z tušených důvodů můžeme uvést zejména:

a) Mácha byl mezi českými obrozenci první, kdo odmítl explicitní vlastenectví ve svých textech a české literatuře i společnosti se snažil prospět nadčasovými texty zpracovávajícími obecně lidská témata;

b) Májovci se – podobně jako Mácha – se svým přístupem k literatuře cítili být výlučnými tvůrci, mimo většinový proud české literární produkce;

c) Májovci se s romantiky shodovali v zájmu o témata až skandálně nízká. To je také vedlo k tomu, že ačkoli směřovali k realistické tvorbě, zejména zpočátku jazykem i formou svých děl máchovský romantismus napodobovali.

1d-B3-1

Úvodní báseň (bez titulku) k almanachu Máj

(1858)

Nesmrtelné památce pěvce Máje,

Karlu Hynkovi Máchovi.

Opustil´s ty naše širé kraje,

aby´s v jiných světech vyhledával

svatý ohlas velké lásky své;

hrdě opustil´s ten kraj, kde laje

hrubý hlas Tvé snahy zažehnával,

nerozumě tónům lásky Tvé.

Vyhnalo Tě od nás lůzy proklínání,

dalekáť je, mistře, cesta Tvá –

a marné naše za Tebou volání! – (…)

Wikizdroje, www.cs.wikisource.org.

Poznámka:

laj – také láj, poetismus s významem lůza, chamraď.

1d-C3-1 Úloha

V básni je citováno známé dvojverší z Máje. Najděte je a odhadněte, proč májovci využili a citují právě tuto pasáž.

1d-B3-2

Pro některé mladé májovce ovšem nebyl almanach Máj prvním publikačním počinem. Např. Jan Neruda vydal o několik měsíců dříve svou první básnickou sbírku Hřbitovní kvítí. Její název se nesl v romantizujícím duchu, ale již na jejích stránkách nalézáme nerudovský pointující hořký úsměv. V jedné básni si autor vyřídil účty s tehdejšími oficiálními („koubkovskými“) básníky.

Jan Neruda: Hřbitovní kvítí

(1857)

Na vršíku dům stál bláznů –
panna tudy chodila,
chytili ji, aby bláznům
k vůli leccos rodila.

Na stůl si ji posadili,
pod sklenici vklopili,
aby pěkně přibývala,
notně pod ní topili.

Panna arci churavěla,
panna arci skonala;
radost tu však blázni měli,
pannou že jim zůstala.

Bravo, páni literáti!
dejte pozor na ženské,
byť i písemnictví pošlo, –
jen když bude panenské!

Jan Neruda, Knihy básní, Praha 1998, s. 60.

Poznámky a vysvětlivky:

arci – ovšem; notně – pořádně.

1d-C3-2 Úloha

Srovnání oficiálního většinového básnictví s pannou a panenstvím je samozřejmě provokativní. Pokusme se však odhalit všechny jeho metaforické významy. Jaké vlastnosti by tedy měly básně podle „bláznů“ mít?

1d-B3-3

A jaký nový styl tvorby tedy májovci nabízeli? Dobrý příklad poskytují Hálkovy verše z pozdějších let.

Vítězslav Hálek (1835 – 1874): Pohádky z naší vesnice

(od 1864; knižně 1874)

Dražba

Kravičku vedou ze chléva,
dvůr plný, sotva že stačí,
na prahu vdova omdlévá
a škytá v oněmlém pláči.

Dráb z drsných vyvolá plic:
„Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?“

Na prahu zalká žaloba:
„Mé děti, robátka milá,
života naše zásoba,
váš chléb a jediná síla!“ —

Dráb z drsných vyvolá plic:
„Pět zlatých podruhé, kdo dá víc?“

„Otce smrt náhlá zlomila,
pět dítek při holé dlani,
a já se v práci zchromila,
kde vzít a doplatit k dani?“ —

Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“

„Z telátka jsem ji chovala;
když jsme ji na pastvu vedli,
každou jsem chrůpěj žehnala,
vždyť z mléka děti mé jedly!“

Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“

„Každou jsem zvedla travičku,
jíž mléko sladne a tuční,
děti si sedly k ohníčku
a byly na pastvě učni.“

Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých podruhé, kdo dá víc?“

„O hladu a přec bezpeční!
Groš za sýr ukápne v schránku –
byly to hody sváteční,
když zbylo na pomazánku.“ –

Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých podruhé, nikdo víc?“

„Hrozná to, děti, siroba!
Šest zlatých za moje muka!
Prázdna je naše zásoba –
tak srdce matčino puká!“

Dráb z drsných vyvolá plic:
„Šest zlatých potřetí, nikdo víc!“

Česká elektronická knihovna, www.ceska-poezie.cz.

Poznámky a vysvětlivky:

dráb – vrchnostenský nebo obecní zřízenec, dozorce; groš – tehdy drobná mince; dvacetina rakouského zlatého; chrůpěj – krůpěj, kapka; siroba – osamělost, opuštěnost; zlatý – měnová jednotka v Rakouské říši (od 18. století).

1d-C3-3 Otázky a úlohy

1. Příběh Dražba by mohl být ztvárněn také prozaicky jako povídka. Odhadněte, proč se autor rozhodl pro poezii.

2. Co všechno znamenala kravka pro vdovu a její děti? Proč autor líčí její význam právě takto?

3. Jakou úlohu tu hraje refrén?

4. Jaký vzkaz čtenáři přináší porovnání básně s názvem sbírky?

4. Pokuste se najít podobnou situaci v dnešním světě či společnosti. Diskutujte o shodných a rozdílných rysech.

1d-D Některá zajímavá data

Vítězslav Hálek (5. 4. 1835 Dolínek /dnes část obce Odolena Voda/ severně od Prahy – 8. 10. 1874 Praha)

Český spisovatel a novinář. Čelný představitel realistické literární skupiny májovců.

Narodil se v rodině venkovského hostinského a celoživotně zůstal názorově blízký poklidné atmosféře tradičního českého venkova a jistotám plynoucím z rozumného řádu přírody. Studoval v Praze na Akademickém gymnasiu: jednalo se o výjimečnou školu, od r. 1850 s výukou v češtině a s bohatým kulturním životem, jehož se účastnili studenti i učitelé; ředitelem gymnasia byl proslulý veseloherní dramatik Václav Kliment Klicpera (škola existuje dodnes).

Hálek již ve škole vynikl jako nadaný a obratný stylista; uznání, kterého se dočkal od učitelů i spolužáků a také hluboká osobní záliba v četbě světové beletrie jej pohnuly k životnímu přání stát se spisovatelem. Na gymnasiu se spřátelil se spolužákem Janem Nerudou. Oba spoluvytvářeli studentský časopis Varyto (název byl zvolen podle údajného staročeského strunného hudebního nástroje zmíněného v Rukopisu královédvorském). Časopis vycházel tajně: jeho obsah byl mimo jiné zaměřen na propagaci slovanské kultury. Když se o Varytu dozvěděla rakouská policie, Hálek (který kromě psaní příspěvků také časopis redigoval) měl být ze školy vyloučen. Klicpera se za svého studenta postavil a dosáhl toho, že Hálek tu mohl dostudovat, ale sám Klicpera byl z politických důvodů poslán do penze a někteří další profesoři přišli o své místo.

Hálkovi rodiče si přáli, aby jejich nadaný syn vystudoval teologii a stal se knězem. Hálek si však vyvzdoroval studia na filozofické fakultě, byť jej rodiče odmítli na nich podporovat a on si musel přivydělávat jako domácí učitel. To mu přineslo setkání s osudovou láskou: zamiloval se do své žákyně Dorotky Horáčkové, dcery známého pražského advokáta. Láska k Dorotce se stala Hálkovou významnou inspirací; vztah obou mladých lidí překonal i nedůvěru Dorotčiných rodičů a dospěl k svatbě a k založení rodiny. Mezitím však Hálek vysokoškolská studia nedokončil, aby se mohl profesionálně věnovat psaní.

Jak vidno, Hálkova mladá léta byla naplněna řadou vážných, avšak šťastně zakončených konfliktů. Tato skutečnost měla zásadní vliv na Hálkův postoj k životu i na charakter jeho tvorby. Hrdinové Hálkových příběhů (prozaických, ale i básnických) ve svém úsilí o dosažení osobního štěstí těžce zápasí s nepřízní osudu i okolní společnosti a často nebývají úspěšní. Avšak Hálkova lyrika má jiný charakter: získala si široký okruh věrných čtenářů svou bohatou citovostí, působivou bezprostředností a optimistickým, harmonizujícím vyzněním. Hálek projevoval svůj blízký vztah k přírodě i tím, že rád a často cestoval: poznal mnohé evropské země (Polsko, Slovensko, Uhry, téměř všechny země Balkánu, Malou Asii, Itálii, Tyrolsko, Bavorsko).

Hálek působil také jako novinář (od r. 1861 mj. s Janem Nerudou v nově založených Národních listech) a vynikal i organizačními schopnostmi: byl význačným členem mnoha kulturně zaměřených spolků. Redigoval další 3 ročníky almanachu Máj (1859, 1860, 1862). Tragicky předčasný konec Hálkova života přineslo vážné nachlazení.

Některá díla:

Básnické sbírky Večerní písně (1858 – 1859; část již v almanachu Máj), Pohádky z naší vesnice (1864 – 1874), V přírodě (1872 – 1874);

Básnická skladba Alfréd (1858);

Povídky Přívozník (1858; v Máji), Muzikantská Liduška (1861), Domácí učitel (1867), Poldík rumař (1873);

Románové povídky Na statku a v chaloupce (1871), Na vejminku (1873);

Divadelní hra Král Vukašín (1862): historické drama ze srbských dějin (o boji za svobodu proti Turkům), jeho premiérou byl zahájen provoz pražského Prozatímního divadla.