IV. Častá témata moderní literatury

A. Člověk a příroda

1. Pojem příroda v jazyce a základní rozčlenění přírodní tematiky / 2. Stručný přehled ztvárnění tématu přírody ve starší literatuře / 3. – 4. Člověk v souboji i souladu s přírodou očima literárního realismu od konce 19. století (Klostermann, Baar, London, Hemingway) / 5. Vztah k přírodě pohledem moderních literárních směrů i skupin (Neumann, Deml,  Skácel) / 6. Příroda jako obraz moderní lidské společnosti (Kipling, Orwell, Bach) / 7. Lidské příběhy na pozadí přírodní scenérie (Moravia, Pavel) / 8. Naturalismus (Zola, L. Klíma)

Pro moderního člověka 21. století je příroda světem vnějším, ležícím mimo lidská sídliště. Shrnout dnešní převládající pohledy na přírodu není těžké. Do přírody jezdíme sportovat nebo odpočívat. Příroda svědčí spíše o minulých časech (přírodní památky), které předcházely mohutnému technickému rozvoji lidské společnosti. Příroda je dnes vůči člověku v defenzivě a musíme se o ni starat (mluvíme o ochraně přírody a o národních přírodních rezervacích). Přírodu lze i odborně zkoumat přírodními vědami. Přírodu chápeme především jako skutečnost, která nám slouží a již můžeme využívat, abychom lépe obstáli v technickém světě. A zdaleka nejde jen o to, že se nám lépe bydlí, jestliže v našem příbytku převládají přírodní barvy. Lidská společnost využívá veškeré přírodní bohatství, do něhož ještě nedávno zahrnovala jen to, co bylo možné těžit, lovit nebo sklízet. A nejnovějším trendem je udržování životní svěžesti i pracovní výkonnosti prostřednictvím přírodních léčiv, přírodní kosmetiky a přírodních potravních doplňků. Běda však, pokud nám naše plány zkříží povodeň nebo vichřice: pak si vydatně stěžujeme na přírodní katastrofu.

Jestliže se ovšem podíváme na obraz přírody, jak se ve vědomí lidí utvářel v průběhu celých kulturních dějin, zjistíme, že k dnešním běžným názorům můžeme ještě mnoho dodat.

     1. Pojem příroda v jazyce a základní rozčlenění přírodní tematiky

1-A1 Pojem příroda v některých jazycích; 1-B1a Homér: Odysseia; 1-B1b Aristotelés: O duši; 1-A2 Příroda a přirozenost; 1-A3 Základní rozčlenění přírodní tematiky v beletrii; 1-D Aristotelés.

1-A1 Pojem příroda v některých jazycích

Pojem příroda dnes nejčastěji vymezujeme jako souhrn všech skutečností na světě, které nevznikly záměrnou lidskou činností; často ovšem odhlížíme od faktu, že najít přírodu zcela člověkem nedotčenou je zejména v Evropě již obtížné (zpravidla nám stačí, že v přírodě – od horských lesů až po rybniční břehy – nevnímáme lidské zásahy jako rušivé).

     Slovo příroda existovalo (s různými hláskovými obměnami) ve slovanských jazycích již odedávna. Jeho kořen -rod- je obsažen ve slovese rodit (se) ve významu rozmnožovat se. Kořen -rod- představuje velmi starou součást slovní zásoby a interpretovat jej není jednoduché: nabízí se tu především souvislost se slovesem růst. Je tedy zřejmé, že původně se pod pojmem příroda rozuměla jen živá příroda. Ve významu odborném se slovo příroda objevilo v češtině až v době národního obrození (viz Jungmannova generace).

     V jiných jazycích najdeme podobnou situaci. Staří Řekové označovali přírodu jako fýsis (φύσις); pojem se objevuje již v Homérově Íliadě a souvisí se slovesem fyó (φύω) = plodím, rostu; odtud řec. fytón (φυτόν) = sazenice, rostlina (srov. v češtině přejatá slova fytocenóza, fytohormony aj.).

     Staří Římané měli pro přírodu výraz natura, odvozený od lat. natus = narozený (srovnej v češtině přejaté slovo natalita = porodnost).

     Od uvedených zdrojů pochází výraz příroda v angličtině (nature), němčině (die Natur), ruštině (priroda/природа), francouzštině (la nature), španělštině (la naturaleza) atd., ale také pojmy jako fyziologický (přirozený), fyziognomie (podoba, vzhled, výraz obličeje) a samozřejmě fyzika (původně učení o přírodě, dnes jen věda o zákonitostech neživé přírody).

     Se slovem příroda úzce souvisí pojem přirozenost (a jeho odvozeniny); přirozeností rozumíme souhrn záměrně neutvářených vlastností. Lidé uvažující o přírodě a přirozenosti řešili několik hlavních tematických okruhů:

1. Vzájemný vztah mezi světem přírodním a lidským;

2. Vztah mezi přirozeností (spontaneitou) a kulturou (kultivací);

3. Poměr přírody k pojmu vývoj (vznik a zánik);

4. Meze lidského poznání aj.

     Z vyjádření pojmu příroda v různých jazycích můžeme vyčíst některé hlubší informace. Především je nápadné, jak vysoké množství jazyků používá výraz převzatý z latiny. Svědčí to o tom, že v jejich slovní zásobě žádný původní termín pro přírodu neexistoval, neboť uživatelé těchto jazyků se cítili být součástí přírody a nevnímali ji jako něco vnějšího, co je nutné pojmenovávat. Stopy takového přístupu najdeme i v češtině: ta sice používá slovanské výrazy příroda a přirozenost, ale latinský ekvivalent přijala jako lidový (obecně český) pojem nátura ve významu povahové založení (Petr je taková poctivá nátura): vyjadřuje tím prostupování přírody i do nitra lidské osobnosti. Z textů o přírodě vyplývá – možná zřetelněji než z promluv na jiné téma – že pojmenovávat znamená zároveň vykládat, interpretovat, přičemž tato interpretace je výrazně závislá na naší osobní zkušenosti.

     1-B1a

Člověk jako integrální (nedílná) součást přírody je literárně zachycen již v nejstarších mýtech.  Mezi takovými texty najdeme i druhý (po Íliadě) starořecký epos připisovaný Homérovi. Nazývá se Odysseia (jeho konečná podoba pochází z 8. století př. Kr.) a vypráví o desetiletém putování řeckého hrdiny Odyssea z dobyté Tróje přes moře na ostrov Ithaku, kde panoval a kde na něj stále čeká věrná manželka Pénelopé a syn Télemachos. Na své plavbě, během níž postupně přijde o všechny své lodě i o posádku, se ocitá v různých fantazijních zemích, kde ho zpravidla čekají různé nástrahy. Podobně jako v Íliadě, také v Odysseii má hrdina stoupence i protivníky mezi olympskými bohy.

     Existuje mnoho pokusů vypátrat údajnou trasu Odysseova putování, ale žádný nezískal přesvědčivou většinu stoupenců. 

     Homér (asi konec 8. století př. Kr.): Odysseia

     12. zpěv: Héliova stáda

(…) Svolal jsem druhy a řekl jim přímo:

– Máme v lodi dost jídla i pití!

A proto znovu vás zapřísahám: šetřte krav na ostrově,

ať nás nestihne zkáza!

Krávy a ovce na Thrinakii jsou stáda mocného boha

Hélia, který vše vidí a slyší.

(…) Dokud měli co jíst a pili ze zásob v podpalubí,

šetřili krav; báli se přece jen smrti.

Když jsme však zásoby snědli, potloukali se

mrzutě po ostrově a lovili ryby a ptáky,

co se jen dalo.

Vyšel jsem do nitra Thrinakie,

abych byl sám a k bohům nesmrtelným se pomodlit mohl.

Když jsem svým druhům zmizel již s očí, došel jsem místa,

na němž se nepohnul větrem ani list trávy.

Umyv si ruce, vzýval jsem bohy, sídlící na nebi širém.

A bozi seslali spánek na moje víčka.

Zatím však Eurylochos štval v táboře plavce:

– Uvědomte si, přátelé, co jste již vytrpěli!

Smrt je snad vždycky hrozná pro smrtelníky, to vím.

Smrt z hladu je smrtí nejhroznější!

Sežeňte proto nejlepší kusy

z krav Héliových. (…)

Rozhodne-li se bůh, že pro krávy s dlouhými rohy

rozbije loď, a ostatní bozi to schválí,

raději pojdu snad hned a slanou vodou se zalknu,

než abych klopýtal týden o hladu po ostrově!

Domluvil Eurylochos a všichni souhlasili.

Sehnali nejlepší krávy až k moři:

krávy se beztoho pásly skorem až u černé lodi,

lesklé a pěkné, s širokým čelem.

Obstoupili je plavci, pomodlili se a rozhazovali

čerstvé dubové listí; ječmene neměli již.     

Pomodlili se znovu, zabili krávy, stáhli je, vyřízli kýty,

dvakrát je lojem obalili

a na ně položili  

odřezky z ostatních kusů.

Neměli ani vína, by hořící oběť postřiknout mohli,

přinesli tedy vodu a pak již pekli.    

Upekli maso, stáhli je s rožňů a chystali hody.

(…) Hélios vykřikl tehdy ve spravedlivém hněvu:

– Die, náš otče, a ostatní bozi!

Pomstěte mne teď na Odysseových druzích,

kteří mi pobili ze zvůle stáda, radost mých očí,

kdykoliv jen jsem je spatřil, stoupaje nebeskou klenbou,

anebo když jsem se obracel s oblohy k zemi!

Neodpykají-li strašně za svoji loupež,

sestoupím v Hádovu říši – a budu svítit jen mrtvým!

(…) Stožár jsme vztyčili dříve a napjali plachty,

které se třepaly vzduchem.

Ale když ostrov již mizel za námi v dáli

a kolem nebylo pevniny žádné, jen nebe a spousty vod,

rozestřel Kronův syn nad lodí, letící po vodní pláni,

sinavý mrak, a mořské hlubiny zčernaly pod ním.

Daleko neletěl koráb po vodní pláni.

Ve chvíli přihnal se západní vítr se strašným jekem

a strašlivou silou.

Zpřetrhal na stožáru hned obojí rahna

a stožár

se s hrozným praskotem zřítil; plachty a rahna

do moře padly. A klesající stěžeň se smekl

po muži u kormidla.

Zlomil mu lebeční kost. Padl jak potápěč s paluby,

vypustil duši.

Tehdy zahřímal Zeus a mrštil do lodi bleskem.

Zvrátil se koráb, zasažen Diem,

v zápachu sirném do vln, a plavci vypadli všichni.

Vlny zmítaly jimi kol černé lodi jak bílými racky;

bůh určil, že zemrou.

Opuštěn potácel jsem se svou lodí.

Náhle utrhly vlny lodní kýl od boků vysmolených

a unášely jej, pouhý jen vrak.

Přes kýl se klátil rozbitý stožár; kus lana z plachty

viselo s něho, spleteno z býčí kůže.

Strhl jsem lano a svázal jím stožár a kýl:

zachytil jsem se jich tak a nechal se unášet bouří.

(…) Vlny mnou zmítaly po celou noc.

Když vyšlo slunce, byl jsem u skály Skylliny

a strašné Charybdy. Hltala právě zas vodu.

Skočil jsem zoufale, chytil se větvoví starého fíku.

Visel jsem na něm spíše jak netopýr dolů

a nemohl se již nohama zachytit ani vylézti dál.

Kořeny byly nízko a dlouhé, mohutné větve

až příliš vysoko zase a nakláněly se

přes jícen Charybdy kleté.

Křečovitě jsem svíral svou větev – a čekal,

až lodní stožár a kýl vyplují opět. Konečně jsem se jich dočkal!

Teprve asi v době, kdy na sklonku dne

vrací se s tržiště soudce k večeři domů,

unaven spory kramářů hašteřivých, objevily se

na hladině.

Odrazil jsem se rukama, nohama s větve a skočil

do mořských vln, až voda vysoko střikla,

rozkročmo usedl na trám a rukama vesloval prudce.

Calypso Calypso Devět dní bloudil jsem po moři širém.

Desáté noci dovedli mě snad bozi

k ostrovu Ógygii, kde sídlí jasná Kalypsó

s těžkými vrkoči, jež lidské řeči rozuměla.

Ujala se mne. (…)

     Homér: Odysseia, Praha 1945, s. 157 – 161. Přeložil Vladimír Šrámek.

     Poznámky a vysvětlivky:

Hádés – jeden z řeckých bohů, vládce říše mrtvých; Hélios – bůh slunce, každý den putoval po obloze ve svém zlatém voze taženém okřídlenými koňmi; Charybdis – nestvůrná dcera boha moří Poseidóna; sídlila pod mořskou hladinou a způsobovala mocný vír, jenž pravidelně pohlcoval okolní vody, až v nich zahubil vše živé; Kalypsó – mořská nymfa na ostrově Ógygii; když k ní Odysseus mířil, netušil ještě, že ona jej bude u sebe zdržovat celých sedm let a propustí jej až na zásah Diův; Kronos – jeden z nejstarších řeckých bohů, otec nejvyššího boha Dia; kýl – osová výztuž ve dně plavidla, na starověkých lodích tvořená silnými trámy; Ógygia – ostrov nejasné identifikace, možná jeden z ostrovů Malty; plavci – tradiční označení pro lodníky a námořníky, dnes je pociťováno jako zastaralé; rahno – lépe ráhno, tyč spojená se stěžněm a sloužící k vodorovnému upevnění plachty; sinavý – namodralý; Skylla – mořská obluda, sídlící v jeskyni útesu (v blízkosti Charybdy), odkud svými šesti hlavami na dlouhých krcích vyrážela hubit vše živé v okolním moři; kdo unikl Skylle, byl polapen Charybdou a naopak; stěžeň – sloup na lodi, který slouží k upevnění ráhen a plachet; stožár – ve Šrámkově překladu je toto slovo používáno jako synonymum stěžně, z odborného hlediska však stožár nenajdeme na lodi, ale jen na pevné zemi – nejčastěji jako sloup pro vztyčení vlajky; Thrinakie – ostrov nejasné identifikace, snad Sicílie; vrkoče – prameny vlasů;

     1-C1a Otázky a úlohy

1. Odysseovi plavci se provinili vůči bohům. Pokuste se zobecnit, co je k takovému činu vedlo. Porovnejte jejich čin s předpokládaným řádem přírody.

2. Odysseia bývá považována za nejstarší dílo evropské dobrodružné literatury. Domníváte se, že je tomu tak? Nebo byste epos přiřadili k fantasy či k jinému žánru? Zdůvodněte. Pokuste se zformulovat rozdíly mezi dobrodružnou literaturou, akčním románem, thrillerem a fantasy.

3. Jakými prostředky je dosaženo dějové napětí v příběhu Odysseova ztroskotání?

     1-B1b

Příroda a vše, co s ní souvisí, jsou předmětem i vědeckého bádání. Nejvýraznější z osobností, jež stály na počátku utváření jednotlivých specializovaných vědních oborů (nejen přírodovědných), byl nepochybně starořecký filozof Aristotelés (viz I.A. Slovesnost a literatura), žák Platónův (polemické názorové rozdíly mezi oběma se staly základním pramenem evropského myšlení).

     Ve svém spise O duši se Aristotelés věnuje mj. základním rozdílům mezi živou a neživou přírodou.

     Aristotelés (384 – 322): O duši  

     Kniha druhá: Výměr duše a její části. Smysly a vnímání

1. kapitola: Výměr duše

(…) Jeden určitý druh jsoucna nazýváme podstatou, čímž se míní jednak látka, jež sama o sobě není ještě určité „toto zde“, jednak bytostná podoba a tvar, podle něhož se již něco označuje jako určité „toto zde“, a za třetí celek, který je složen z obojího. Látka je možností, tvar skutečností, a to v dvojím smyslu, jednak jako například vědění, jednak jako zkoumání.

     Zdá se, že podstatami jsou především tělesa, a z nich zvláště tělesa přírodní; neboť ta jsou počátky ostatních. Z přírodních jedna mají život, druhá nemají. Životem rozumíme vyživování, růst a úbytek, jež se dějí samy sebou. A tak každé přírodní těleso, které je účastno života, je podstatou, ale podstatou složenou. Ale i když je to tělo určitého druhu, totiž tělo, které má život, nebude asi duší. Neboť tělo není něčím z toho, co určuje podklad, nýbrž spíše samo je jakoby podkladem a látkou. Tudíž duše nutně je podstatou přírodního těla, která má v možnosti život. (…)

Má-li se tedy stanovit obecný výměr, který se hodí pro každou duši, je asi duše první skutečností přírodního, ústrojného těla. (…)

     To, co jsme řekli, je možno ještě znázornit si na údech. Kdyby totiž oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak; neboť ten je podstatou oka, jak ji postihujeme řečí. Oko je látkou zraku; jakmile ten zanikne, není to již oko, leč něco stejného jména, jako oko, jež je vytesané z kamene nebo oko namalované. (…)

     Zatím míníme říci jenom tolik, že duše je počátkem již uvedených mohutností a že jimi se vymezuje. Jsou to mohutnosti vyživování, vnímání, myšlení a pohybu. (…)

Aristotelés, Člověk a příroda, Praha 1984, s. 221 – 222.

     Poznámka:

jsoucno – jeden ze základních filozofických termínů: obecné označení pro každou skutečnost, která je; základní vlastností i smyslem jsoucna je bytí.

     1-C1b Otázky a úlohy

1. Zpracujte Aristotelův výklad jako heslo z encyklopedie pro 21. století. Doplňte k němu název. Porovnejte svůj výsledný text s Aristotelovou předlohou z hlediska stylistiky a slovní zásoby, pojmenujte shody a rozdíly.  

2. Pokud jste tak již neučinili v 1. úloze, nahraďte dnešními synonymy Aristotelovy výrazy tvar, mohutnost, duše.

     3. Jakých dalších významů může nabývat slovo duše v jiných souvislostech?

4. Porovnejte Homérův a Aristotelův pohled na přírodu.

     1-A2 Příroda a přirozenost

Souhrn všech přirozeně vzniklých skutečností tedy tvoří přírodu a souhrn jejich vlastností označujeme pojmem přirozenost. Přirozenost však zpravidla chápeme jako skrytou; abychom ji u konkrétní skutečnosti (např. u rostliny) odhalili, musíme provést myšlenkové operace trojího druhu:

     a) Rostlinu vnímat jako vydělenou z jejího prostředí (a zkoumat její vnitřní strukturu);

     b) Rostlinu zároveň chápat jako nedílnou součást prostředí (a zkoumat její vnější vztahy);

     c) Uvědomit si náš osobní vztah k rostlině (který ovlivňuje naše poznání);

Příroda se tedy jeví jako komplex skutečností, jejichž podstata není zjevná na první pohled a musíme ji postupně odhalovat (dešifrovat). Takové odkrývání může být (a zpravidla také bývá) považováno za atraktivní, byť nesnadné. Důležitou roli tu sehrává také umění pro svou schopnost volně spojovat různé úhly pohledu.

     1-A3 Základní rozčlenění přírodní tematiky v beletrii

Beletristické zpracování tematizovaného vztahu člověka a přírody může mít v zásadě 4 podoby:

     1. Souboj člověka s přírodou;

2. Soulad člověka a přírody;

3. Příroda jako rámec lidského příběhu;

4. Příroda jako obraz lidské společnosti.

     Uvedené rozdělení nemůže být striktní: nepochybně se jednotlivé podoby budou často prolínat (např. střídání souboje i souladu s přírodou zakouší každý, kdo v ní záměrně pobývá). 

     1-D Některá zajímavá data

     Aristotelés (384 Stageira, řecký poloostrov Chalkidiké – 322 př. Kr. Chalkis, řecký ostrov Euboia)

     (Άριστοτέλης)

Řecký filozof a badatel v mnoha oborech. Nejmladší z trojice nejvýznamnějších řeckých filozofů Sokratés – Platón – Aristotelés.

     Žil na různých místech v Řecku, ale polovinu jeho života vyplnily dva mnohaleté pobyty v Athénách. Nejprve, v letech 367 – 347 byl Platónovým žákem. Přijal některé prvky platónského učení o věčných obecných idejích, ale jestliže Platón viděl podstatu světa ve vazbě obecná, transcendentní idea – konkrétní, smyslově poznatelná skutečnost, Aristotelés nachází ideu jakékoli skutečnosti ve skutečnosti samé a podstatu světa spatřuje ve vazbě obsah – forma. Poznávací proces směřuje podle Aristotela od poznávání konkrétních jednotlivostí k abstraktní ideji (u Platóna tomu bylo naopak). Svět i v jeho jednotlivostech viděl Aristotelés ve vývoji směřujícím k účelnosti. 

     V letech 343 – 335 působil v Makedonii severně od antického Řecka jako učitel tamějšího prince Alexandra (pozdějšího úspěšného dobyvatele Alexandra Velikého, který dobyl Perskou říši a pronikl až na pomezí Indie). Díky pozdějšímu Alexandrovu tažení Aristotelés získal darem množství exotických přírodnin.

     V r. 335 se vrátil do Athén a založil tam svou vlastní filozofickou školu Lykeion; též zvána peripatetickou školou (řec. peripatein = procházet se kolem), protože Aristotelés se svými žáky se při diskusích zpravidla procházeli v blízkosti její budovy. Když do Athén dorazila zpráva o Alexandrově náhlé smrti (r. 323 v mezopotamském Babylonu), získala v athénské politice převahu protimakedonská strana, která mj. obvinila Aristotela z bezbožnosti: učenec se vyhnul hrozícímu rozsudku smrti útěkem na ostrov Euboia, kde záhy zemřel jako vyhnanec. 

Některá díla:

Spisy o logice byly již ve starověku shrnuty do souboru Organon (Óργανον / Nástroj), z něhož je patrně nejznámější spis Kategorie (Κατηγορίαι / Kategoríai).

Spisy přírodovědné Fyzika (Φυσική / Fysiké), Meteorologie (Μετεωρολογικά / Meteorologiká), O duši (Περὶ φυχῆς / Peri psychés), O zkoumání živočichů (Περὶ τὰ ζῷα ἰστορίαι / Peri ta zóa istoríai);

Spis metafyzický (o nejhlubších příčinách skutečnosti; název vytvořili starověcí pořadatelé Aristotelova díla – pro obtížnou uchopitelnost obsahu pojmenovali mnohadílný spis jako To, co je zařazeno za spisem Fyzika) Metafyzika (Τὰ μετὰ τὰ φυσικά / Ta meta ta fysiká);

     Spis etický Etika Nikomachova (Ἠθικὰ Νικομάχεια / Ethika Nikomácheia);

     Spis politologický Politika (Πολιτικά / Politiká);

Spisy o literatuře a rétorice Poetika (Περὶ ποιητικῆς / Peri poietikés), Rétorika (Ρητορική / Retoriké). 

     Dřěvo se listem odívá (14. století)

Dřěvo se listem odievá,

Slavíček v keřku zpievá.

Máji, žaluji tobě

a mécě srdce ve mdlobě.

Zvolil sem sobě milú,

ta tře mé srdce pilú.

Pila řěže, ach bolí,

a tvójť budu, kdeť sem koli.

Srdéčko, divi se tobě,   

jže nechceš dbáci o sobě.

Tvá radost, veselé hyne

pro tu beze jmene.

Ačť bych já ji zmenoval,

mnohýť by mě štráfoval

a řka: Proč ty tak súžíš?

Čemu sě milostí chlubíš?

Neustavičný milovník

Jako u cěsty hřěpík:

k čemu sě koli přičiní,

a tomu všemu uškodí.

Ktoť sem, tenž nosímť pílu,

jáť mám najkrajšší milú,

téť nikomu nepoviem,

sámť ji s mým srdéčcem viem.

Viera vieře pomáhá:

kdeť sú dva sobě věrna,

on jí a ona jemu,

nepoviedaj třeciemu.

Mnohýť sě rád honosí,

ten tajemství pronosí.

Ach, naň! Zlýť obyčějť jmá,

nepřějtež mu, ktoť jeho zná.

Poniž on vás tak hanie,

prosímť vás, panny i panie,

přězdiec jemu „ruší nás“,

vyscěrčmež jeho pryč od nás!  

Charakterizujte dobu, v níž píseň vznikla. V jaké situaci se tehdy nacházela čeština jako literární jazyk a co bylo příčinou tohoto stavu? Která jiná díla přibližně z této doby znáte? Přírodní téma tu slouží jako metafora – čeho? Najděte hlavní odlišnosti tehdejší a dnešní češtiny, pokuste se každou z nich obecně pojmenovat.

     Daniel Defoe (asi 1660 – 1731): Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku (1719)

     (…) Poslední náraz mi mohl být osudný, neboť moře, uchopivši mě, vrhlo mě takovou silou na skalisko, že jsem pozbyl vědomí a zůstal tu ležet bez vlády. Náraz do boku a do prsou mi vyrazil dech a byl bych se jistě utopil, být znovu stažen do vln. Naštěstí však krátce předtím jsem si umínil, že se tentokrát pevně uchytím skály a zadržím dech na tak dlouho, až se vlna přes mne převalí, stékajíc nazpět. To se mi také povedlo, ježto vlnobití nebylo již tak mocné. Poté jsem pospíšil dále ku břehu, takže příchozí vlna, třebaže mě ještě zaplavila, nazpět mě již nesmetla. Utíkal jsem pak dále, až jsem dosáhl pevné půdy. S chutí jsem vyšplhal na pobřežní útes a lehl jsem si do trávy, daleko z dosahu bijících vln a mimo vše nebezpečí.

     Jsa nyní zachráněn, pozdvihl jsem oči k nebi a děkoval jsem Bohu za spásu svého života, v niž jsem před chvilkou neměl ani nejmenší naděje. (…)

     DENÍK

     Dne 30. září 1659. Já ubohý, nešťastný Robinson Crusoe ztroskotal jsem za hrozné bouře a vyvržen jsem na tento pustý, nehostinný ostrov, který jsem pojmenoval Ostrov zoufání. Všichni moji druhové utonuli a já sám byl napolo bez ducha.

     Ostatek dne strávil jsem sklíčen neštěstím, které mě stihlo, neboť jsem neměl potravu ani úkryt, ani šaty, ani zbraň a zhola nic. Nadobro bez pomoci, neviděl jsem jiného východiska, leč smrt. Buď mě sežere dravá zvěř, nebo mě zabijí divoši, nebo tady zahynu hladem. Když nadešla noc, z bázně před dravou zvěří jsem vylezl na strom a tvrdě usnul, třebaže po celou noc pršelo.

     Dne 1. října. Ráno jsem udiven spatřil, že příliv zdvihl naši loď a zahnal ji na skalisko blízko ostrova. (…)

     Od 1. do 24. října. Po všechny tyto dny jsem dovážel za přílivu na vorech všechno, co se z lodi vzít dalo. Stále ještě pršelo, ač chvílemi vysvitlo slunce. Zdá se, že bylo období dešťů. (…)

     Dne 30. června bylo mi tak dobře, že jsem si vyšel na procházku s puškou, avšak z opatrnosti jsem se nevzdaloval příliš od domova. Sestřelil jsem dva mořské ptáky, podobné huse bernešce, a odnesl jsem je domů. Ale poněvadž jsem na ně neměl valnou chuť, spokojil jsem se s několika želvími vejci. Večer jsem si opět připravil lék, který mi znamenitě prospěl, totiž tabák máčený v rumu. (…)

     Měl jsem teď plné ruce práce, zaměstnán sbíráním plodů a donášením jich domů. Rozhodl jsem se, že se opatřím hojnými zásobami rozinek, pomerančů a citrónů, abych se zajistil na dobu dešťů, která se kvapem přibližovala. Nakupil jsem velkou hromadu hroznů, opodál ještě jednu, poněkud menší, a jinde jsem zas nahromadil pomeranče a citróny. Vzav něco plodů s sebou, vydal jsem se na zpáteční cestu, odhodlán, že se ještě vrátím a všecko pak odnesu buď v pytli, nebo v nějakém koši. Ale poněvadž jsem cestou domů (tak totiž teď musím říkat svému stanu a jeskyni) strávil tři dny, byl můj náklad značně poškozen. Šťavnaté hrozny se vlastní vahou rozmačkaly a zkazily, jenom několik pomerančů a citrónů zůstalo neporušeno. (…)

     Jak jsem se již zmínil, uchránil jsem několik ječných a několik rýžových klasů, které jako by samy sebou vyrostly za dveřmi mé jeskyně. Bylo to asi dvacet klasů ječných a okolo třiceti rýžových. Bylo po deštích, slunce postupovalo k jihu, a mně se zdálo, že je teď nejpříhodnější čas k setbě. Zkypřil jsem tedy kus půdy, pokud se to mým dřevěným rýčem dalo, rozdělil jsem políčko na dvé a vysil na ně zrní. Ale při práci jsem si vzpomněl, že by přec nebylo dobře, aych se najednou zbavoval všeho osevu, poněvadž nevím, je-li právě teď vhodná doba k setbě. Ponechal jsem tedy po hrstce od obojího zrní a ostatek jsem vysil. Přesvědčil jsem se později, že jsem se s dobrou potázal, neboť ani jediné ze zasetých zrn nevzešlo. Za nastalých horkých měsíců půda nadobro vyschla a neposkytla setbě potřebnou vláhu k vzrůstu. Teprve po nově se dostavivším období dešťů zrní vzklíčilo jako nově zaseto.

     Když jsem tedy zpozoroval, že má setba neklíčí, vyhledal jsem vlhčí místo a odhodlal se k novému pokusu. Poblíž besídky jsem zryl políčko a v únoru, krátce před jarní rovnodenností, jsem je osil zbytkem zrní. Po březnových a dubnových deštích obilí vzklíčilo, bujně vzrostlo a vydalo přehojnou žeň. Ale i tak byla má sklizeň jenom skrovná, poněvadž osevu byla toliko troška, sotva půl měřice od každého druhu. Touto zkušeností jsem zmoudřel. Poznal jsem nyní, kdy je čas k setbě, a zvěděl jsem také, že mohu sít a sklízet dvakrát do roka. (…)

     Stalo se jednou, bylo to k poledni, když jsem se ubíral k svému člunu, že jsem v úžasu ustrnul, vida stopu bosé lidské nohy otištěnou v pobřežním písku. Stál jsem jako bleskem zasažen, nebo jako bych byl zahlédl strašidlo. Naslouchal jsem, ohlížel jsem se vůkol, ale nic jsem nezaslechl, nic nespatřil. Vylezl jsem na návrší, abych se rozhlédl, přešel jsem po břehu sem i tam, ale bez výsledku. (…)

Najděte znaky dvou literárních směrů, které se v románu prolínají. Jaký byl hlavní autorský záměr? Pomyslete na souvislosti vývojové (co všechno představuje Robinsonův život na ostrově) i sociální (jakou společenskou vrstvu Robinson reprezentuje a v jaké společenské situaci se tehdy nacházela?). Znáte jiné literární robinzonády?

     Karel Klostermann (1848 – 1923): Ze světa lesních samot (1894)

     Odbily osmou hrčivé hodiny švarcvaldské na černě očazeném trámoví; ulehly ženštiny na širokou postel proti kamnům; Vavruch posledně vyklepal dýmku, svlekl kabát a nejistým krokem beze slova odebral se na druhou postel. Zasyčel poslední kousek do vody padající louče; úplná tma se rozhostila vůkol. 

     Avšak byly dni, že tu bylo hlučněji. Sešli se dřevorubci, pět, šest jich přišlo, každý si přinesl láhev pálenky. Sedli kolem kulatého stolu, připíjeli si, rozpovídali se, a Vavruch s nimi. Šumně šly řeči.

     „A já vám říkám,“ pravil starý člověk jednooký, „já se snad nedočkám, ale vy jste mladší, uvidíte: přijde pohroma, a jaká! Ze strany západní, odkud vítr věje, odkud vichřice přicházejí, načali jsme onehdy les. Pamatujete se, že nejtlustší stromy tam stály; co za nimi, je samý krsek…“

     „Jakž by jinak bylo?“ odtušil hajný; „cožpak u nás strom roste jako v kraji? Pomalu roste, zima a sníh nedají, a jarní mrazy mladé větvičky pálí; za dvě stě let u nás té výše a tloušťky nedosáhne, k níž dospěje dole za padesát.“

     „A k tomu ty velké malým ve vzrostu brání,“ dodal mladý jakýs člověk.

     „Brání ve vzrostu,“ uchopil se zase slova jednooký stařec, „to máš pravdu – ale zato také chrání! Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i zadlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny, a povídám vám, celou rázem ji položí. To bude mela! Kdyby nás tu pak sto bylo, ty záseky neodstraníme, nezpracujeme.“

Karel Klostermann, Ze světa lesních samot, Praha 2001, s. 16 – 17.

Jindřich Šimon Baar (1869 – 1925): Jan Cimbura (1908)

     Druhá část   

      IV

     Dnes vypravovaly se děti Cimburovic. – Verunka s oběma chlapci půjdou, aby nepřekáželi, nebo dnes počne se svážeti seno do stodoly. Kolik vozů ho skopili na Píkárně – a to se dnes musí dovezt –protože slunéčko svítí mdle, komáři štípou a kouř k zemi padá – počasí se změní – bouřka tu spadne – zaprší snad nadlouho a co pak? Začpak stojí seno vymočené a vyválené, bez vůně a chuti? Nastlat s ním, za víc nestojí! A proto dnes ruce k dílu – suché seno šustí a chrastí – čechrá se a voní jako celá apatyka – proto všichni – kde kdo je k práci schopný – vzhůru na louku. I selka s mladšinkou zavrou dům a vypraví se na Píkárnu – mužští budou vozit… Cimbura a Honzík jezdit – Francek na voze šlapat.

     „A co s vámi, brouci?“ ptá se Cimbura dětí, když práci rozdělil.

     „A my půjdeme do lesa,“ odpovídá Verunka.

     „Do lesa – do lesa,“ jásá Vašek i Martínek.

     „A kam?“

     „Kam je nejblíž – do Hůrek.“

     Hned po obědě rozjeli a rozešli se Cimburovic.

     První vyběhly ze statku děti – dychtivě, žádostivě, prázdné hrnečky a džbánečky v rukách, horkým vzduchem a prašnou cestou rozběhly se k zelenému stinnému lesu. Režné košilky měly všecky – Verunka sukénku tenkou a kluci plátěnky – to byla celá jejich „obleč“. Upalovaly radostně, až se jim hlavičky třásly a veselé radostné výkřiky z hrdel jim unikaly…

     Ženské s hráběmi na ramenách vyšly zadem na louku nahrabávat kopy a kopence…

     A sotvaže koně napojili – se třemi vozy vyjeli mužští.

„Chlapíku, ty hlídej,“ poručil psu sedlák a se hřebcem vyjel první ze dvora.

     Ale ani psa netěší samota. I on vyběhl na náves a stanul ve vratech rozpačitě. Přední nožku a hlavu zvedl do výše a čenichem zalapal po vzduchu.

     To rozvažoval, kterým směrem by se měl dát – za ženskými – nebo za vozy anebo za dětmi.

     „Jejej – Chlapík je tu,“ vykřikl Vašíček, který se opozďoval stále o několik kroků za Martinem – a pes jako střela mihl se s radostným štěkotem kolem nich.

     Verunka se lekla. „Chlapíku, Chlapíčku zlatý,“ počala mu hned diplomaticky lichotit a zdvořile s ním vyjednávat, „ty s námi nesmíš – pantáta hajný by tě tam špatně přivítal – jistě bys vyplašil a prohnal nějakého zajíčka – a víš, jak draho to přišlo Chlupáčkovi – kůži ho to stálo.“

     „Chlapíku, jdi domů – hloupý,“ povídal mu Martínek, sedl si k němu na bobeček a hladil ho ručičkou po hlavě, „my jdem na jahody dnes – a ne se koupat – dnes s námi nesmíš.“

„Chlapíku, vrať se pěkně domů, vrať,“ přisedl si i Vašík a vřele, rozumně mu domlouval – „nebyl bys tam nic platen – sbírat neumíš, žbáneček s sebou nemáš, borůvky nežereš – co bys tam dělal?“

     Chlapík poslouchal, na zadečku seděl a učeně se tvářil – ale jak hoši popošli, hned zas cupal za nimi.

     Děti pustily se do nových výkladů a přemlouvání. Chlapík všecko trpělivě vyslechl, ale sotva několik kroků udělaly, hned pustil se s nimi k lesu dál.

„Tak co, vrátíš se, nebo ne?“ došla nit trpělivosti ohnivému Martinovi – pěstičku zaťal a hněvivá očka jeho hledala na cestě kámen.

     Pes bojácně se schoulil, k zemi se přitiskl a jako by plakal, rychle očima mžikal – ale odehnat se nedal. Verunka ho tuze litovala. Přiklekla k němu – a jakoby slibem zavazujíc, slavnostně se ho optala: „Chlapíku, budeš hodný? Nebudeš se toulat? Lehneš si vedle nás?“ Když pejsek zapanáčkoval a podal všem po řadě pacičku, měl vyhráno – byl přijat na milost a směl s nimi na jahody.

     Les objal je všecky a zavřel se za nimi. Pohltil je a děti zmizely v jeho útrobách – – –

     Cimbura nebyl žádný přetrhdílo člověk. Pracoval tělem i duší a práce cele ho zaujala. Měl úkol vyměřený – čtyřikrát za půl dne musí se dnes každý potah ve stodole obrátit – čtyři fůry sena každý z Píkáren na půdu dopravit…Díla si proto hleděl – koní, vozu a sena si všímal – sám všude první a ostatní mlčky za ním, aby mu stačili. Dusné parno tíží pilné pracovníky – kraj ani větérkem si neoddechl – bez hnutí stála po polích metající se žita a pšenice – zamlžené slunce ospale kráčelo nebem – těžká, omamující vůně vadnoucích, pokosených květin a travin táhla se vzduchem – kraj jako by unavený toužil po spánku – mlčely stromy – ptáci i lidé. Pouze komáři zpívali svoji jednotvárnou píseň, bodajíce jako vzteklí. Na koně – jako bys je medem pomazal – jenjen se lepili dnes hovádi, mouchy hučavky a bzíkavky. Koně zlostně oháněli se hlavami a ocasy – z kůže havěť střásali a kopali po ní…

     Druhou fůru nakládal Cimbura – ke čtvrté kopě zajel, když v tom tichu pozorném ozval se nový zvuk…

     „Co to?“ pomyslili si všichni. Lidé přestali pracovat – koně přestali se ohánět; všichni zvedli hlavy. A vtom zas – a zas – Vavřinec – zvon Vavřinec – v putimské věži bije na poplach! Jako na rozhledně kdyby stál, natáhl se Jan vysoko na voze a rozhlédl se krajem…Ke vsi letěly zraky všech – krky se natáhly – tváře zbledly – „Les hoří,“ vykřikl vtom hospodář.

     Jako by silná ruka neviditelná vytasila ohromný meč ohnivý a výhrůžně jím mávala proti ocelovému nebi – tak plápolal už plamen na samém lemu temného lesa – na kraji Hůrek. –

„Les hoří – můj Bože – les hoří –,“ v hlubokém zármutku zanaříkal si hlasitě Cimbura… Oh, jak miloval les! Se zálibným okem hledíval na každý strom, ať stál už u cesty anebo v sadu – ale s obdivem pohlížel na celý les smrků, jedlí anebo borovic – na celé temné porosty lesní, jež se mu zdály tajemnými a velebnými jako chrámy. A zvláště miloval les, který znal a který nesčíslněkrát křížem krážem prošel – Hůrky – ono souvislé pásmo jehličnatého vonného lesa – jež táhlo se k Smrkovicům – Semicům a Selibovu – ve kterém znal každou stezku, cestu i křižovatku – Boubín – Skálů vrch i Landrošty v něm stokráte přešel. Nedíval se nikdy na žádný les jako na pouhou hromadu dříví – ale hleděl na každý s úctou jako na valné shromáždění živých tvorů – z nichž každý žije svůj dlouholetý život – volně a svobodně – kde svorně druha v bouři a větru podpírá, chrání a zaclání, s ním poctivě a bratrsky dělí se o déšť, vzduch, světlo i půdu. Slyšel les hučet velebně i šumět sladce, ozývat se ptačím zpěvem i říjením srnců – vidíval nad ním kroužit ptačí dravce – v jeho korunách kmitat se veverky jako opičky a mezi jeho spletenými kořeny klouzat tiché, měňavé ještěrky, zákeřné hady…

     Zdrcen stál tu na Píkárnách Cimbura a hleděl, jak les mu hoří… Ano, u samé cesty vozové – tam – kde se ztrácí – kde vchází cesta do stínu lesa, usedl si příšerný kohout červený a tluče křídly, až roj jisker jako ohnivé vločky sněhové ve sloupech dýmu vznáší se k nebesům. Na všecko zapomíná Cimbura – a poddává se dravé lítosti, která zaplavuje mu nitro – lítostí nad hořícím lesem zeleným.

„Kam šly naše děti?“ – optala se náhle Marjánka. Neoptala se – vykřikla tu větu otázkou. Srdce mateřské čekalo, že se ozve spasitelný hlas a řekne: „Ne – selko – nešly na Hůrky – šly k Hradišti – šly k Zátavě,“ ne na les, ale na ty děti v něm si ona nejdřív vzpomněla.

„Ano, kam šly naše děti?“ šlehlo teď i hlavou Cimburovou – a cosi hrůzného zatřáslo jeho srdcem.

     „Na Hůrky šly,“ vtom už odpovídaly zoufalé hlasy.

     „Ježíši – tam v tom lese jsou.“

     „Šli tam – jistě šli – i Verunka i Venoušek s Martínkem – všichni jsou tam.“ – Křikem a pláčem naplnily se Píkárny.

     „Uhoří – uhoří mi moje hlavy zlaté,“ zalomivši ruce, klesla selka na louce na kolena – – –

     „Neuhoří – Pán Bůh nedá,“ vyrazil vtom ze sebe Cimbura. – Jak vidle v ruce držel, zarazil je nevědomky až po násadu do země a skočil ke hřebci.

     „Povol mu držení,“ poručil Janovi – který jako úhoř sjel po seně vzadu na měkkou louku – a sám vázal mu postraňky na hřbet – rychle je vázal – uzel utáhl a už na Běláčka skočil…Jan ještě jen z líšně oprať sesmekl a otci na koně ji hodil. Běláček se nesmírně zaradoval. On dosud nezapomněl na krásné doby zlaté svobody – kdy nemusil vléci za sebou těžké břemeno vozu – ale kdy na svém hřbetě nesl Francka nebo Honzíka a předjížděl s nimi po putimských loukách kdekteré hříbě – a vždycky se těšil, kdykoli hospodář ho vypřáhl a usedl naň – aby ho za odměnu pilnosti proplaval v Hanzlíčku a prohnal pak po kobylích drahách…

     Dnes stojí spoután jako otrok – k voji upředu a k vozu vzadu přivázán – stojí a mouchy drze ho štípají – lezou po něm – do uší mu sedají – do očí – pod břicho – na slabiny – nejcitlivější místa si vybírají. Ach, Běláček – rád by utekl, ale smí se jen ohnat po nich – nesmí se rozběhnout – a letět rychleji než bzíkavky i hučavky – skočit do vody – poválet se v ní – křovím u řeky se proplétat – nic nesmí – poslušně a pokorně musí stát a popojíždět ke kopkám a potom rozumně – opatrně – aby nezvrhl – vléci vůz k Cimburům do stodoly.

     „Psí život,“ myslí si Běláček – a zlost jím lomcuje… Netěší ho vonné seno, které mu předkládají, netěší vzpomínka na obrok, který večer naň čeká – utéci se mu chce – přetrhat držení i řemení – osvobodit se – ukázat svoji sílu těm dotěrným mouchám – jen sedláka kdyby kozel někam odnesl. Ale ten vidí Běláčkovi do svědomí. Čte jeho černé zrádné myšlenky – a když koník užuž chce se vzepnout – okřikne ho přísný hlas a oprať otočí se o jedno oko – zkrátí se tím o píď – a Běláčkovi uzda zkroutí hlavu tak, že stojí jako beránek…

     A hle – v tom bolu zoufalém náhle cítí Běláček, jak pouta povolují – cítí hospodáře na svém širokém hřbetě – nic ho nedrží a hřebeček jako pták dává se v let…

     Letí – a podivno – sedlák ho nekrotí – nepřidržuje uzdy – ale povoluje – a jako by málo letěl, patou pobízí – mouchy zmizely – libý větřík hřebečka ovívá a chladí – hřívu a ocas mu čechrá – krevný kůň přichází do ohně – skok stává se delším a delším – jistým i pravidelným – jeho smělost odvážnou a jeho síla neukrotitelnou. Nezná překážek, a jak Cimbura řídí – tak letí přes všecko – vidí, jak i jiní sedláci odpřahují koně – vidí lidi spěchat – úprkem běžet z Pežoutky, Blahouta, Kolíbek, Kuklí, Louček – a všichni tím směrem se ženou – kterým on – Běláček – utíká. Ne – nedá se předběhnout – ale předběhne všecky – ach – hravě předběhne – a běží přímo – přes všecko tam – k tomu ptáku ohniváku, který na okraji Hůrek rudými křídly mává… Pod Běláčkovým břichem mizí obilí – stoky – křoví – mihne se silnice – kmitne se polní cesta, pěšina – v dohledu zjeví se a hned vzápětí zmizí rybník Ražičák – a už jako val s příkopem letu překáží Blanice – široká řeka – s oběma břehy olším i vrbinami zarostlými – a za ní – hned za ní zvedají se Hůrky – zelená se les – hořící les… Cimbura hlavu přitiskl až na samý krk – křoví zmizelo – voda zašplouchala a už na protějším břehu ze zeleného lemu řeky vynořuje se na koni Cimbura… Čapka zůstala v křoví, ale ani toho necítí…

     Do vrchu teď unáší ho kůň cestou přímo k lesu. V okamžiku na vršek vyjel a hrůzostrašné divadlo zjevilo se jeho očím – ne do lesa – ale do plamenného moře ústí křivolaká cesta, po které hřmějí kopyta hřebce… Z obou stran jako svíce ohromné hoří smolné smrky plným plápolem. Mohutné větve chvějí se žárem jakoby bolestí, jemné špendlíčí praská a prší na zem, suché chrastí a stlaní chytá – plameny jako hadi po zemi se plazí nalevo – napravo – požár jako povodeň se rozlévá vyschlým lesem. Krajní stromy ohořelé suky jako pahýly rukou – zbavené šatu – vztahují prosebně k rozčileným divákům – jichž tady už stojí hrstka, ale bez rady a bez rozumu. V šíleném trysku prchají z lesa do širých polí veverky, zajíci i celá rodina srnčí, nad lesem – nad vrcholky stromů chovajícími teplá, měkká hnízda, se zoufalým skřekem krouží vrány, divocí holubi, datlové, žluvy, straky a sojky… S praskotem hořících stromů mísí se zoufalé hlasy lidské: „Pily a sekery sem“ – „kácejme stromy“ – „lopaty sem – a motyky“ – „brázdu země kolem vyhodíme – jedinou brázdu“ – „děti tam jsou – Cimburovic děti,“ – jako ve snu slyší Cimbura zmatenou směs zvuků – požáru – lidských hlasův i ptačího nářku – a upírá oči do toho ohnivého jícnu, ve kterém se ztrácí cesta. Musí projet – proletět – protože jinde v cestu staví se koni stromy – jen pěšák může se jimi proplétat – kůň cestou musí – touto cestou a ne jinou, protože tudy nejblíže a kůň rozehnaný…

     „Stranou,“ zahřímal Cimbura strašným hlasem na klubko lidí zmateně pobíhajících. Vykřikli – na všechny strany se rozprchli – Běláček nataženou hlavu pozdvihl – ohnivou bránu před sebou spatřil, a než se Cimbura nadál – stranou skočil a podél lesa běžel…

     Běláčku, Běláčku, cos to učinil! Selhals, podvedls hospodáře, který se na tebe spolehl – neznáš Cimburu – ale poznáš ho – hned – teď poznáš – ba už poznáváš…

     Běláček jest od přírody zvíře měkkohubé, jakživ neměl ostré uzdy v hubě, ale pouze jednoduché stihlo – a tím vždy si jen pohrával, jazyk a zuby o ně brousil… Cimbura trhl rukou a Běláček bolestí zařičel – čelisti rozšklebil, do výše se vzepjal a poslušně – jako čamrda na zadních nohách hlavou zpátky k ohni se otočil… Jako by po jehlách šlapal – drobnými krůčky na místě přešlapoval – nožky prolamoval – zadkem vyhazoval – předkem se vzpínal – ale z místa se nehýbal…

     „Co míní Cimbura?“ hádají lidé… „Proč neleze s koně? Snad nechce ohněm projet?“ a už hrnuli se ke koni a jezdci.

     „Blázníš, Cimburo?“ křičel Černoch a popadl chvějícího se koně za uzdu, „do ohně ho nedostaneš – stane se neštěstí.“

     „Stranou, jsou tam moje děti,“ poroučí Cimbura. Nadlidská síla a zoufalé odhodlání zní z jeho hlasu – a Černoch pouští koně.

     Všichni zapomněli pro okamžik na požár – na děti – na pomoc – koňaři se v nich probudili – a sami hořeli zvědavostí – vjede Cimbura do lesa, nebo nevjede; a nevjede-li – co se stane? Co provede kůň? Vzepne se jako svíce na zadek, a neseskočí-li jezdec včas – kůň i s ním se převrhne a zamačkne ho… Co provede kůň? Na bok se vrhne a nohu jezdci přerazí… Co provede kůň? Zadkem vyhodí, až jezdec přes hlavu mu přeletí… Co provede kůň?

     Ale neznali jezdce a neznali hřebce. „Vydej sílu,“ zazněl povel zas po dlouhé době v duši Cimburově – jizva mu zbrunátněla – všecko kolem se propadlo a pouze to vědomí zbylo, že musí s Běláčkem vjet do lesa a vyvézt Verunku a svoje dvojčata…

     „Vydej sílu – víc – víc ,“ slyšel Cimbura a zmačkl koleny koně pod sebou. Bolestí jako vlček otočil se hřebec třikrát po sobě na malém místečku – Cimbura uzdou trhl a hřebec jako pes na zadek se posadil a pak jezdec povolil – udidlo povolilo, kolena povolila – ruka hospodáře poplácala hřebce po krku – „Nic platno, Běláčku – spolu tam musíme,“ ústa hospodáře prosebně promluvila… Běláček cítil se přemožený – darmo se vzpíral – darmo s jezdcem bojoval – Běláček kůň chrabrý a proto bezelstný – stojí klidně jako ovečka a chápe, že nesmí zákeřně hospodáře shodit – který mu už také důvěřuje – poslechnout musí a jít tam, kam ho požene. A tak už ne dva tvorové – Cimbura a hřebec – ale Cimbura sám – o koně silnější, větší a rychlejší a hřebec pod ním o Cimburu smělejší a odvážnější – tu stojí. Splývají spolu v jedinou bytost – hroznou – až příšernou – ovládnutou jedinou vůlí… Jako plamen zasvítily Běláčkovi oči, růžové chřípí se mu rozklenulo, krátká srst se zježila, pod jemnou kůží naběhly mu žíly, po krku, plecích i nohách jasně vyvstala spletitá, krví tvrdě nalitá jejich síť, ztepilá postava jako by se v celé kráse chtěla ukázat – vypnula se do výše a do délky se protáhla. Běláček hrdě, spokojeně pohodil hlavou a nozdrami frkl tak mocně, že to zaznělo, jako by dlaněmi zatleskal, a mírným klusem vracel se na cestu…

     Kůň nezdá se divákům koněm a Cimbura Cimburou… Cosi nadzemského, hrdinského jako v pohádce rozklenulo se nad nimi – lidé chápali, že jezdec i kůň si porozuměli – a kdyby teď z hořícího lesa vyšel proti nim drak, ještěr, lev – cokoliv, ti dva že se neotočí – ale projedou…

„Svatý Jiří,“ vykřikl kdosi a všichni poklekli – aby za ty dva zasvěcence smrti se pomodlili – hrůza uchvátila je a nic jim nevadilo, že byl Cimbura bos, prostovlasý, v režné košili a odřených kozlovicích – aby v něm neviděli bohatýra…

     Slovo nevyšlo už z Cimburových retů – jenom nakrátce zas už držel v rukách řemení, a když Běláček doběhl až k samé ohnivé bráně – přihrbil se jezdec – jako pijavice přilnul ke koni – nohama sevřel koně a krásným plavným skokem zmizeli v dýmu a plamenech. Jako sousto pohltil je les – lidem se ulevilo. Napětí jako by pominulo – všechno vrhlo se teď na práce záchranné zde – protože ti dva tam jsou už tak jako tak ztraceni. Pronese hřebec Cimburu? Nepronese! Podlehne! Ztratí směr! Klopýtne o kámen, kořen anebo pařez! Udeří do dřeva! Padne a zabije sebe i Cimburu! Dýmem se zalkne a klesne! Žárem se splaší a Cimbura ho víc neovládne! Ach, toť jisto a není času dál myslit, jak ho chránit… Lidí přibíhá ze všech stran jako mraku – myslivci a hajní řídí hašení, od Písku vojsko sem běží – rány seker se ozývají, pily skřípou, země vyhazovaná lítá do výše, stromy se kácejí – příznivý vítr se zvedá – východní – – pryč od lesa obrací plameny k polím – Hůrky jsou zachráněny – až na dvě – tři jitra zničeného lesa…

     „Hleďte, hleďte,“ ozývají se výkřiky… To Cimbura už kus cesty od lesa klátí se ke vsi… Pěšky jde a Běláček při něm se nadnáší a tančí, na pružných nožkách se pohupuje, krk zahýbá a hlučně vyfrkává nalokaný dým. Na koňském, širokém hřbetu jako na lavici hoví si Martínek s Vašíkem – oba drží opatrně plné džbánečky jahod – Chlapík hlučně a radostně štěká, obíhaje koně ve velkých kruzích, a Verunka ubíhá k Putimi před nimi – až šatečky jí vlají – povědět mamince, že Běláček s tatínkem pro ně do hořícího lesa přijeli…

     „Není možná,“ žasnou lidé – a přece vidí Cimburu klidně se stavět na ohromné nohy – vidí, kterak rukou hladí hřebečka – hladí i synky svoje…

     „Hola, Cimburo – jsi to ty anebo nejsi?“ volá naň Černoch, volá jménem všech za hrobového ticha.

     „Buď Bohu chvála – já jsem to – moje děti to jsou a můj kůň tu jde při mně – všichni živi a zdrávi,“ odpovídá radostně Cimbura – ale nezastavuje se, míře cestou dolů – z kopce – rovnou k podkostelnímu rybníku. Ale Rouček, Jaroš, Horník, Koubský, Černoch – všichni hned za ním, a vidí Cimburu – na vlastní oči vidí souseda zdravého – jen dlouhé vlasy má sežehnuty – vidí i koně zdravého – jen hříva a ocas jsou kratší – žíně jakoby přistřiženy – a Cimburu i koně cítiti je dýmem a čmoudem a pokryti jsou popelem…

     „Ohněm jsme šťastně proletěli – deset skoků stačilo – a octli jsme se za ním – požár šířil se po kraji rychle, ale do hloubi nešel – překážel ne oheň, ale dým – ten jako mlha hustá naplňoval les a pro stromy a bezvětří k nebi vznést se nemohl – na krok před sebe jsme neviděli – ale slyšeli jsme – Chlapíka – psa jsme slyšeli a potěšil jsem se já i kůň – zavolal jsem a pes přiběhl a k dětem nás dovedl – Verunka už utíkala s nimi a dobře utíkala pryč od ohně vzhůru cestou na Skálův vrch a k Selibovu…“

     „Tvá žena – Marjánka sem běží – ,“ vykřikl vtom Kolářík a Cimbura se zastavil i koně zadržel – přiběhli Jan i Frantík.

     „Maminka – maminka –,“ třásly se na matku děti a ona letěla k nim s otevřeným náručím. Přímo s koně na krk se jí pověsili kloučkové a ona s nimi na zem se posadila – hladila je, líbala… Oslzel Cimbura – štěstím a radostí oslzel…

     Honzík s Frantíkem Běláčkovi sundali pohřibetník, podpěnku i podocasník i chomout s polštářem – Cimbura koně za kohoutek se přidržel – vyšvihl se naň a vjel s ním do vlahé lázně rybniční. Pil – dlouho a žíznivě pil hřebeček hned u kraje, ale pak do vody se pustil… celý do vody se ponořil – jenom hroty uší, oči a nozdry v jedné čáře vyčuhovaly mu nad hladinu – plul jako podmořský člun – voda kolem něho sotva znatelně se hýbala a z hráze ho ani vidět nebylo – jen Cimburu bylo vidět – stál na zádech koně a zdálo se, že jako duch se vznáší po modré hladině velikého rybníka…

Jindřich Šimon Baar, Jan Cimbura, Praha 1979, s. 158 – 168.

Kde (v které části Čech) se román odehrává? Proč právě zde? Čím tato krajina lákala pozornost beletristů před sto lety? Charakterizujte hlavní postavu Jana Cimbury a posuďte způsob, jakým jej autor líčí? Jaký cíl tím patrně sleduje? Jaké jazykové prostředky tu používá?

     Jack London (1876 – 1916): Bílý den (1910)

Část první

     Kapitola 5.

     Bílý Den ještě téhož dne překročil Chilcoot a sestoupil skoro dvě stě metrů dolů na druhé straně ve tmě a ve víru sněhové metelice až k jezeru Crater, kde se utábořil. Zůstalo jen při „studeném“ táboře, neboť byli ještě vysoko nad hranicí lesů a Bílý Den nikdy nezatěžoval saně dřívím na palivo. Té noci na ně napadlo na metr sněhu a za černého rána, když se ze sněhu vyhrabali, pokusil se Indián zběhnout. Měl už dost cestování s člověkem, kterého pokládal za šílence. Ale Bílý Den ho drsnými prostředky přemluvil, aby zůstal výpravě věren, a vydali se napříč Hlubokým jezerem a potom po Dlouhém jezeře a sestoupili do nížiny na hladinu jezera Lindermanova.

     Na zpáteční cestě nasadili stejně vražedné tempo jako na cestě k mořskému břehu a Indián je nesnášel tak zdatně jako Kama. Ale ani on si nestýskal. Právě tak se již nepokoušel zběhnout. Dřel se a dělal, co mohl, zatímco si znovu a znovu pevně umiňoval, že se v budoucnu vždy zdaleka Bílému Dni vyhne. Dny přecházely v zítřky za střídání nocí a šedivých soumraků, vlny mrazu vystřídávalo sněžení a znovu nastupovaly vlny mrazu, a celou tu dobu v dlouhých hodinách putování se za nimi kupily kilometry uražené dráhy.

     Avšak na řece Padesát Mil je stihla nehoda. Přecházeli řeku po ledovém přemostění, když se psi probořili a proud je strhl pod led. Postraňky spojující spřežení se zadním psem se přetrhly a spřežení už nikdy nikdo neuviděl. Zbyl jen jediný, zadní pes a Bílý Den zapřáhl do saní sebe a Indiána. Jenže člověk nedokáže nahradit v takové práci psa, a tady ti dva se pokoušeli konat práci pěti psů. Za hodinu takového putování Bílý Den odhodil přítěž. Krmivo pro psy, přebytečná výstroj i s druhou sekyrou byly odhozeny. Za nezvyklé námahy si pes druhého dne přetrhl šlachu a stal se naprosto nepotřebným. Bílý Den ho zastřelil a saně nechal na stezce. Na svůj hřbet si naložil osmdesát kilo pošty a potravin a na Indiána naložil šedesát kilo. Výstroj a výzbroj nemilosrdně omezil. Indián žasl, když viděl, jak každý ždibec bezcenné pošty se uchovává, zatímco fazole, hrnky, kotlíky, talíře a zásoba prádla se odhazuje. Ponechali si jen po jednom spacím pytli, jen jednu sekyru, jeden plechový kotlík a nepatrnou zásobu slaniny a mouky. Slaninu je možno jíst z nouze v syrovém stavu a mouka, rozmíchaná v horké vodě, postačí udržet člověka při síle. Dokonce i puška s dvanácti náboji zůstala ležet na stezce.

     Tak potom urazili tři sta kilometrů do Selkirku. Bílý Den putoval večer dlouho a ráno začínal časně, hodiny dříve obětované na táboření a na péči o psy věnoval teď všechny pochodu na stezce. Večer se krčili zahaleni do spacích pytlů nad malým táborákem, pili horkou a řídkou kaši z mouky a rozehřívali si nad ohněm kusy slaniny, nabodnuté na klacíky; v ranní tmě beze slova vstávali, hodili si na záda ranec, upravili si řemínky na čele a vydali se na stezku. V posledních kilometrech k Selkirku musil Bílý Den hnát Indiána před sebou; byl z něho už jen vyzáblý předsmrtný stín člověka s horečnatýma očima, který by se byl jinak položil do sněhu a usnul, anebo by byl odhodil náklad.

     V Selkirku zapřáhl své původní spřežení psů, svěží, odpočaté a v dobrém tělesném stavu, a ještě téhož dne se Bílý Den plahočil dál a vystřídával se s naprostou samozřejmostí u řídicí oje s Indiánem od jezera Le Barge, který se mu dobrovolně nabízel již na cestě k jihu. Bílý Den byl teď o celé dva dny opožděn a padající sníh a neprojetá stezka ho udržovaly stále o dva dny pozadu celou cestu až do Čtyřiceti Mil. A odtud mu počasí přálo. Vypadalo to na dlouhou vlnu mrazu a on na ni hazardně vsadil, omeziv na nejmenší míru náklad potravin pro lidi i pro psy. Lidé ve stanici Čtyřicet Mil kroutili pochmurně a věštecky hlavou a naléhavě se ho tázali, co si počne, jestliže bude sněžit dál.

     „Ta vlna mrazu určitě musí přijít,“ zasmál se a mašíroval po stezce.

     Několikery saně již projely sem a tam mezi stanicí Čtyřicet Mil a Circle City, takže stezka byla dobře ujeta. A vlna mrazu přišla a zůstala a Circle City bylo vzdáleno už jenom něco přes tři sta kilometrů. Labargský Indián byl muž mladý, který se dosud nepoučil o mezích svých sil, a muž plný pýchy. Přijal tempo Bílého Dne s radostí a z počátku dokonce snil o tom, jak sám toho bělocha utahá. Prvních sto padesát kilometrů ho pozoroval a hledal na něm příznaky vysílení a velice se divil, že je neobjevuje. V průběhu druhých sto padesáti kilometrů pozoroval již takové příznaky sám na sobě, zatínal zuby a vytrvával. A Bílý Den se ustavičně hnal vpřed a dál a dál, běžel u oje nebo odpočíval, když naň došlo, vzadu na letících saních. Poslední den bylo jasněji a chladněji než kdy dřív, jelo se dokonale, nádherně, a tak urazili něco přes sto deset kilometrů. Bylo deset hodin večer, když vyjeli na břeh a hnali se hlavní ulicí Circle City; mladý Indián, ačkoliv byl na řadě odpočívat vzadu, seskočil a utíkal za saněmi. Byla to úctyhodná vychloubačnost, a přestože již poznal své meze a zoufale se bránil jejich důsledkům, běžel statečně dál.

     Kapitola 6.

     V Tivoli bylo plno lidí – týchž lidí, kteří viděli Bílého Dne před dvěma měsíci odjíždět; neboť byl večer šedesátého dne, mínění se rozcházela, a jako vždy nebylo jednotného názoru o tom, zda takový výkon dokáže, nebo nedokáže. Ještě v deset hodin se uzavíraly

sázky, ačkoli od sázky k sázce se poměr zvyšoval proti jeho úspěchu. V hloubi srdce Panenka tušila, že se mu to nepodařilo, ale přesto uzavřela sázku dvaceti uncí proti čtyřiceti uncím Charleyho Batese, že Bílý Den sem dorazí před půlnocí.

     A ona také první zaslechla štěkot psů.

     „Poslouchejte!“ vykřikla. „to je Bílý Den!“

     Všechno se vrhlo ke dveřím; ale když se dvojité vnější dveře rozletěly dokořán, couvla tlačenice lidí zpátky. Všichni slyšeli dychtivé kňučení psů, práskání biče a hlas Bílého Dne, povzbuzující vyčerpané spřežení, když na vrchol úžasného výkonu musili psi ještě vléci saně přes práh a po dřevěné podlaze. Vřítili se dovnitř a s nimi se vřítil dveřmi mráz, viditelný výpar jako bílý kouř, z něhož se ukazovaly jen jejich hlavy a hřbety, jak se napínali v postrojích, až to vypadalo, jako by ti psi plavali v řece. Za nimi u řídicí oje přicházel Bílý Den, až po kolena zahalený mrazivým výparem, takže to vypadalo, jako by se jím brodil.

     Byl to pořád týž starý Bílý Den, třebaže vyhublý a zjevem prozrazující únavu, s černýma očima zářícíma a jiskřícíma stejně jako kdysi. Bavlněná parka ho kryla v kukle jako mnicha a spadala mu v přímých liniích svrchního kabátce až ke kolenům. Zašpiněná, začouzená a ožehnutá od táborových ohňů, parka sama výmluvně vypovídala o příbězích na stezce. Obličej měl zarostlý dva měsíce starým plnovousem; a vousy měl slepené ledem, který vytvořil jeho dech na tom posledním dlouhém běhu dlouhém sto dvanáct kilometrů. 

     Jeho vstup byl senzační, dramatická podívaná, a on to věděl. To právě byl jeho život a on si ho žil podle svých sil až do krkolomných vrcholů. Mezi svými byl velikánem, hrdinou Arktidy. Byl na to pyšný a toto byla jeho veliká chvíle, když se právě vrátil po třech tisících a dvou stech kilometrech cestování po stezce a vrazil tady do té hospody i se psy, saněmi, s poštou, s Indiánem, s celou parádou a se vším všudy. Dokázal zas ještě jeden vynikající kousek, který dál proslaví jeho jméno a po celém Yukonu bude znít – jméno Bílého Dne, krále všech cestovatelů, nejrychlejšího a nejvytrvalejšího prohaněče psích spřežení. (…)

     Část druhá

     Kapitola 5.

     Když se Bílý Den vrátil do San Franciska, rychle stupňoval proslulost svého jména. V jistém smyslu to nebyla proslulost hodná závisti. Lidé se ho báli. Stal se známým jako bojovník, jako ďábelský rváč, jako tygr. Při hře drásal a drtil a nikdo nikdy nevěděl, kam a jak dopadne jeho příští rána. Mohutně využíval momentu překvapení. Vyčíhával a překonával neočekávané, a protože přišel teprve nedávno z divokého Severu, jeho duch se nepohyboval po vyjetých kolejích, takže dokázal do neobvyklého stupně vymýšlet nové úskoky a bojové lsti. A jakmile jednou nabyl vrchu, využíval toho bezohledně. „Nelítostný jak rudokožec,“ říkávalo se o něm a byla to pravda. 

     Naproti tomu se o něm vědělo, že je poctivý. Jeho slovo bylo stejně dobré jako jeho úpis, a to i přes to, že sám se od nikoho pouhým slovem nespokojoval. (…)

     Bezpečnými investicemi se Bílý Den ve své hře nezabýval. Ty jen vázaly peníze a snižovaly riziko. Okouzlovala ho právě hazardní stránka podnikání a hrát ji tím jeho drásavým způsobem vyžadovalo mít peníze stále po ruce. Nikdy je neměl vázány kromě krátkých období, neboť se zásadně zabýval ustavičným obratem, zasahoval zde, tam a všude, a stal se opravdovým pirátem hlavních finančnických tratí. Spolehlivé uložení peněz na pět procent ho vůbec nelákalo, ale riskovat miliony v ostré, bezohledné bitvě, podstupovat nebezpečí, že přijde o všecko nebo vyhraje padesát, ba i sto procent, to mu vonělo životem. Hrál podle pravidel hry, ale hrál nemilosrdně. (…)

     Příčinou jeho sveřepé krutosti bylo pohrdání lidmi, s nimiž hrál. Byl přesvědčen, že z nich ani jediný ze sta není zásadně ve svém jádře poctivý; a co se tklo procenta poctivých, těm prorokoval, že hrají-li v této lupičské hře, musejí prohrávat a nakonec zůstat bez groše. Zkušenost z New Yorku mu otevřela oči. Strhal z velkopodnikatelské hry závoje iluzí a viděl její nahotu. Zafilosofoval si o průmyslu a o lidské společnosti asi takto:

     Lidská společnost, tak jak je organizována, je jediná podvodná hra. Je v ní mnoho dědičně neschopných – mužů i žen, kteří nejsou tak slabí, že by je musili zavírat do ústavů slabomyslných, avšak nejsou ani dost silní, aby se mohli stát něčím lepším než rubači dřev a nosiči vody. Potom je ještě jiný druh hlupáků a bláznů, kteří přijímají tu podvodnou organizaci společnosti za bernou minci, uctívají ji a váží si jí. Ti jsou snadnou obětí pro druhé, kteří vidí věci jasně a vědí proto, zač ta podvodná společnost stojí.

     Jenom práce, poctivá práce je zdrojem všeho bohatství. To znamená, že ať už jde o pytel brambor, velké koncertní křídlo nebo osmisedadlový cestovní automobil, všechno vzniklo jenom pracovním výkonem. Ta podvodná společenská organizace přichází teprve do distribuce těchto věcí, když už je poctivá práce vytvořila. Nikdo přece nevidí, že by synové dřiny s mozolnatými dlaněmi měli velké klavíry nebo se vozili v automobilech. Jak se tohle mohlo dít, to vysvětluje právě podvodná společenská hra. Desítky tisíc a statisíce lidí vysedává celé noci a vymýšlí úskoky, jak by se dostali mezi dělníky a věci, které dělníci vyrobili. Tito úskoční lidé jsou obchodníci a podnikatelé. Jakmile se dostanou mezi dělníka a jeho výrobek, urvou si z něho pořádný kus pro sebe. Tento kus není určován žádným zákonem rovnováhy, nýbrž holou jejich silou a sprostotou. Urvou vždycky „všechno, co provoz snese“. Viděl, že všichni obchodníci a podnikatelé ve hře to takto dělají. (…)

     Kapitola 8.

     Bílý Den vstoupil do civilizace, ale nijak tím nezískal. Pravda, nosil teď lepší obleky, navykl si poněkud lepším způsobům a hovořil lepší angličtinou. Jako hazardní hráč a bezohledný ničitel protivníků nabyl pozoruhodné obratnosti a výkonnosti. Přivykl si také vyšší životní míře a naostřil svůj důvtip jako břitvu na urputné a složité zápasy s bojujícími muži. Ale zatvrdil se na úkor své dávné velkomyslné bodrosti. Podstatu uhlazenosti a vytříbenosti civilizace neznal. Nevěděl ani, že něco takového existuje. Stal se cynickým, zatrpklým a hrubým. Moc na něj měla stejný vliv jako na všechny lidi. Podezíraje velké vykořisťovatele, opovrhuje hlupáky z vykořisťovaného stáda, věřil jen sám sobě. To vedlo k nepřiměřenému a mylnému povznášení vlastního já, kdežto laskavou ohleduplnost k druhým – ba i jen prostou úctu k druhým – to ničilo, až mu nezbývalo vůbec nic, než se zbožně klanět u svatyně vlastního já.

     Tělesně už nebyl tím mužem železných svalů, který přišel z Arktidy. Neměl dost pohybu, jedl víc, než mu bylo zdrávo, a pil už vůbec přespříliš. Svaly mu ochabovaly a krejčí ho upozorňoval na rostoucí míru v pase. Vskutku, Bílému Dni narůstalo viditelné bříško. Toto tělesné chátrání bylo stejně patrné v obličeji. Hubená indiánská tvář utrpěla přechodem do velkoměstského života. Mírné prohlubeniny v tvářích pod lícními kostmi se vyplnily. Vznikající odulé váčky pod očima byly již maličko viditelné. Okolo krku zesílil a první vrásky a záhyb začínající druhé brady bylo již možno jasně rozeznat. Staré účinky askeze, vyplývající ze strašných strázní a z dřiny, nyní zmizely; a rysy se rozšiřovaly, hrubly a těžkly, prozrazovaly znaky života, jaký teď vedl, ukazovaly jeho poživačnost, bezohlednost a hrubost. (…)

     Kapitola 15.

     (…) Z počátku se spokojoval s vyjížďkami s ní a stačil mu vztah čistě přátelský; jenže touha po ní a potřeba učinit ji svou vzrůstaly. Čím víc o ní věděl, tím výše ji oceňoval. Kdyby byla vůči němu uzavřená a povznesená, nebo kdyby byla jen chichotavou a kňouravou ženskou figurkou, bylo by to všechno docela jiné. Ale ona ho udivovala svou prostotou a přirozeností, svou širokou přátelskostí. Právě to druhé bylo tak velice neočekávané. Ještě nikdy se na ženu tak nedíval. Žena jako hračka; žena jako nebezpečí a zkáza; žena jako nezbytná manželka a matka dorostu lidského rodu – tohle očekával od žen a takhle ženy chápal.

     Ale žena jako přítel a druh v hrách a radostech – tím ho Dida udivovala. A čím víc rostla její hodnota v jeho očích, tím prudčeji se rozhořívala jeho láska a bezděčně zabarvovala jeho hlas odstíny milostného laskání a stejně bezděčně vyšlehovala mnohoznačnými plameny z jeho očí. Ani ona nezůstala k tomu všemu nevidomá, přece však, jako už tak mnohá žena před ní, se domnívala, že si pohraje s hezounkým plamínkem a že potom unikne požáru, který z něho nutně vyšlehnout musí.

     „Brzy začne nastupovat zima,“ říkala jednoho dne s politováním a s mírnou vyzývavostí, „a budeme mít po vyjížďkách.“

     „Ale já se s vámi musím vídat i v zimě zrovna tak,“ zvolal kvapně.

     Zavrtěla hlavou.

     „Byli jsme přitom velmi šťastni a všechno bylo hezké,“ říkala, hledíc na něj pevně a upřímně. „Pamatuji se také na vaše pošetilá tvrzení o způsobech seznámení; jenže tohle k ničemu nepovede; nemůže. Znám se příliš dobře, abych se mohla mýlit.“

     Tvář měla přitom vážnou, skoro rozlítostněnou přáním neubližovat, oči neuhýbavé, jenže v nich hořelo plamínky zlatými a žhavými – hlubinou ženské lásky, do níž se nyní dovedl bez bázně zahledět.

     „Choval jsem se docela dobře,“ prohlásil. „Řekněte sama, není-li to pravda. A bylo to taky hodně těžké, to vám řeknu. Jen si to rozvažte. Ani jedinkrát jsem nevypustil z úst slůvka o lásce, a přitom vás ustavičně celou tu dobu miluji. To už je výkon pro muže zvyklého mít vždycky po svém. Jsem obyčejně tak trochu ukvapený spěchal, jde-li o závod k nějakému cíli. Myslím, že bych předhonil i všemohoucího pánaboha, kdyby šlo o závod na zasněženém ledě. A přece jsem na vás nespěchal. Řekl bych, že už tohle silně naznačuje, jak vás doopravdy miluju. Ovšem, že bych chtěl, abyste si mě vzala. Ale řekl jsem o tom jediné slovo? Ani jedinkrát jsem nezacvrlikal, ani jsem se nezatřepotal.  Zůstal jsem tichý a způsobný, i když mi z toho někdy bylo hodně zle, z toho mlčení. Nepožádal jsem vás, abyste si mě vzala. Ani teď vás nežádám. Ach ne, ne proto, že byste nebyla dost dobrá. Vím až příliš dobře, že jste pro mne ta pravá žena. Ale jak je to se mnou? Znáte mě už tak dobře, abyste mohla vědět, co chcete?“ Pokrčil rameny. „Nevím a nebudu v té věci zatím nic riskovat. Vy musíte napřed vědět docela jistě, zda si myslíte, že se mnou dobře vyjdete nebo ne, a na to si hraju hezky opatrnou a pomalou hru. Ani mě nenapadne prohrát proto, že jsem se nepodíval pořádně na kartu.“

     Takové vyznávání lásky přesahovalo všecko, co Dida až dosud ze zkušenosti znala. Ani o ničem podobném jakživa neslyšela. A kromě toho ještě nedostatek horoucnosti v té řeči ji tak ohromoval, že se z toho vzpamatovala jen tím, jak si teď připomínala jeho kdysi tolik se chvějící ruku a že vzpomínala na vášně, které viděla i dnes a vůbec každý den v jeho očích a denně slýchala z jeho hlasu. A potom si také připomněla, co jí řekl před několika týdny: „Snad ani nevíte, co je to opravdická trpělivost,“ pravil tehdy, načež jí vypravoval o střílení veverek těžkou kulovnicí v oněch dnech, kdy umíral s Eliášem Davisem hlady na řece Stewart.

     „Tak vidíte,“ naléhal, „už jen pro spravedlnost hry se musíme spolu vídat i letos v zimě. Vy jste se nejspíš nepostačila ještě rozhodnout - -“

     „Ale já jsem rozhodnuta,“ přerušila ho. „Neopovážila bych si sama sobě dovolit zamilovat se do vás. Tudy má cesta k štěstí nevede. Mám vás ráda, pane Harnishi, líbíte se mi a tak, ale nic víc z toho nikdy nebude.“

     „To proto, že se vám nelíbí můj způsob života,“ začal tvrdit, pomysliv právě na senzační automobilové vyjížďky a všemožné hýření, jež se mu v novinách připisovalo – a jak na to pomyslil, zároveň si lámal hlavu, zda by ze své dívčí cudnosti raději prohlásila, že o tom nic neví, nebo zda by to směle připustila.

     K jeho překvapení odpověděla bez okolků a docela přímo:

     „Pravda, nelíbí se mi.“

Jack London: Bílý Den, Praha 1967, strany 56 – 60, 156, 158 - 159, 178, 245 – 247. Přeložil A. J. Šťastný.

Charakterizujte proměnu, která se s Bílým dnem stala. Co bylo její příčinou? Jak se London dívá na obě prostředí, jež Bílý den vystřídal? Jaké jsou jeho politické názory? Kam by se zařadil v dnešní voličské škále? Jak se na jeho názorech projevují dobově populární vědecké názory?          

Ernest Hemingway (1899 – 1961): Sbohem, armádo! (1929)

     V poledne jsme uvízli na rozblácené cestě, pokud jsme mohli odhadnout, asi tak deset kilometrů před Udine. Během dopoledne přestalo pršet a třikrát jsme zaslechli přilétat letadla, viděli jsme je letět nad sebou, dívali jsme se, jak se vznášejí daleko vlevo, a slyšeli jsme je bombardovat hlavní silnici. Propletli jsme se sítí vedlejších cest a mnohokrát jsme odbočili na cesty, které byly slepé, ale vždycky jsme vycouvali a našli jinou cestu, a tak jsme se pořád blížili k Udine. Jenže když Aymův vůz couval, abychom se dostali z jedné slepé cesty, zapadl do měkké půdy při jejím okraji, a jak se kola rychle točila, zarývala se hlouběji a hlouběji, až vůz dosedl na diferenciál. Teď nezbývalo než prokopat strouhu před koly, naházet tam roští, aby se řetězy měly za co chytit, a pak tlačit, dokud vůz nebude na cestě. Všichni jsme slezli na cestu a zůstali stát okolo vozu. Oba četaři se podívali na vůz a prohlédli kola. Potom se beze slova otočili a pustili se po cestě pryč. Šel jsem za nimi.

     „Pojďte,“ řekl jsem. „Nařežte trochu roští.“

     „My musíme dál,“ řekl jeden.

     „Pohněte sebou,“ řekl jsem, „a nařežte roští.“

     „My musíme dál,“ opakoval ten první. Druhý neřekl nic. Nemohli se dočkat, až vyrazí. Neodvažovali se mi podívat do očí.

     „Nařizuji vám, abyste se vrátili k vozu a nařezali roští.“

První četař se otočil. „Musíme dál. Za chvíli vás odříznou. Vy nám nemůžete dávat rozkazy. Nejste náš důstojník.“

     „Nařizuji vám, abyste nařezali roští,“ řekl jsem. Otočili se a vyrazili na cestu.

     „Stůj,“ křikl jsem. Šli dál po blátivé cestě, po obou stranách živý plot. „Nařizuji vám, abyste se zastavili,“ zavolal jsem. Přidali do kroku. Otevřel jsem pouzdro, vytáhl pistoli, namířil jsem na toho, který mluvil, a vypálil jsem. Netrefil jsem ho a oba četaři se dali do běhu. Vystřelil jsem třikrát a jednoho jsem složil. Druhý proběhl plotem a zmizel z dohledu. Vypálil jsem za ním skrz živý plot, když utíkal přes pole. Pistole cvakla naprázdno, strčil jsem do ní nový zásobník. Viděl jsem, že druhý četař je už příliš daleko, abych po něm střílel. Byl daleko na druhém konci pole, utíkal, hlavu skrčenou mezi rameny. Začal jsem znovu nabíjet prázdný zásobník. Bonello ke mně přistoupil.

     „Dovolte mi, abych ho dorazil,“ řekl. Podal jsem mu pistoli a on odešel tam, kde na cestě ležel četař od ženistů tváří k zemi. Bonello se nad ním naklonil, přiložil pistoli k mužově hlavě a zmáčkl kohoutek. Pistole nevystřelila.

     „Musíte ji natáhnout,“ řekl jsem. Natáhl ji a dvakrát vystřelil. Chytil četaře za nohy a odvlekl ho k okraji cesty, takže teď ležel vedle živého plotu. Vrátil se a podal mi pistoli.

     „Chlap mizerná,“ řekl. Ohlédl se za četařem. „Viděl jste, jak jsem ho střelil, tenente?“

     „Musíme si pospíšit s tím roštím,“ řekl jsem. (…)

     Ernest Hemingway, Sbohem, armádo! Praha 1999, s. 171 – 172. Přeložili Josef Škvorecký a Lubomír Dorůžka.

     Objasněte pojem Ztracená generace. Jak souvisí Hemingwayova životní zkušenost s tématem knihy (kdy a kde se román odehrává?). V čem spočívají specifika Hemingwayova literárního stylu? Co je podle Hemingwaye vzorem pro život pravého muže? Proč právě toto?  

Ernest Hemingway (1899 – 1961): Stařec a moře (1952)

     Slyšel, jak praskl klacek a šňůra se začala rychle odvíjet přes obrubeň loďky. Vytáhl v temnotě z pochvy nůž, nechal si všechen tah ryby spočinout na levém rameni, zaklonil se dozadu a uřízl tu šňůru na podložce dřevěné obrubně. Pak odřízl druhou šňůru, která mu byla nejblíž, a svázal potmě volné konce zásobních kotoučů. Pracoval obratně jednou rukou a přišlápl kotouče nohou, aby je přidržel, když utahoval uzly. Měl teď šest zásobních kotoučů šňůry. Dva od každé návnady, kterou odřízl, a dva od návnady, na kterou ryba zabrala, a všechny byly svázány dohromady.

     Až se rozední, myslel si, přelezu dozadu k tomu čtyřicetisáhovému vnadidlu, uříznu je taky a zásobní kotouče svážu. Přijdu tak o dvě stě sáhů dobrého katalánského cordelu, o háky a drátěné nástavce. To se dá nahradit. Ale kdo mi nahradí tuhle rybu, jestli chytím nějakou jinou rybu a ona mi ji odřízne? Nevím, co to bylo zač, co mi teď právě zabralo. Mohl to být marlin nebo žralok. Ani jsem to necítil. Musel jsem se toho zbavit moc nahonem.

     Nahlas řekl: „Kdyby tak tady byl chlapec!“

     Ale chlapec tady není, pomyslel si. Jsi tady jen ty sám a měl by ses radši dostat k poslední šňůře hned teď, tma netma, odříznout ji a navázat zásobní kotouče.    

     A taky to provedl. Bylo to potmě těžké a ryba sebou jednou trhla tak prudce, že upadl na tvář a roztrhl si kůži pod okem. Krev mu stekla kousek po tváři, ale srazila se a uschla, než dosáhla brady, a on se doplazil zpátky na příď a odpočíval opřený o dřevo. Narovnal si pytel a posunul opatrně šňůru tak, že mu přišla na ramenou o kousek dál, a když si ji na ramenou zakotvil, opatrně zkusil, jak ryba táhne, a pak strčil ruku do vody, aby cítil, jak loďka pluje vpřed.

     Rád bych věděl, po čem se to tak vrhla, pomyslel si. Drát po tom velikém kopci jejího hřbetu určitě sklouzl. Jí hřbet jistě tak nebolí jako mne. Ale nemůže ten člun táhnout věčně, ať je jak chce veliká. Mám teď s krku všechno, co by mi mohlo překážet, a mám pořádnou zásobu šňůry; to je všechno, co může člověk chtít.

     „Rybo,“ oslovil ji tiše, „zůstanu s tebou, dokud nevypustím duši.“

     Ona se mnou nejspíš zůstane taky, řekl si pak v duchu a čekal, až se rozední. Bylo teď v té chvíli před úsvitem chladno a stařec vrážel tělem do bednění, aby se zahřál. Dokážu to právě tak dlouho jako ona, myslel si. A v prvním úsvitu se šňůra začala rýsovat šikmo dolů do vody. Člun plul vytrvale a krajíček vycházejícího slunce se ukázal po starcově pravičce.

     „Nabírá si to na sever,“ řekl stařec. Proud nás asi zanesl daleko k východu, pomyslil si pak. Kdyby se tak stočila po proudu! To by znamenalo, že začíná být unavená.

     Když slunce vystoupilo výše, uvědomil si stařec, že ryba unavena není. Bylo tu jen jedno příznivé znamení. Úhel šňůry ukazoval, že pluje v menší hloubce. Neznamenalo to ještě nutně, že bude skákat. Ale mohla by.

     „Pane bože, ať skáče!“ řekl stařec nahlas. „Mám dost šňůry, abych ji zvládl.“

     Možná že kdybych dokázal aspoň trochu zvětšit napětí, že by ji to bolelo a začala by skákat, pomyslel si. Ať skáče, teď když je světlo, a naplní si tak měchýře podél páteře vzduchem. Pak se nebude moci ponořit, aby dodělala.

     Snažil se zvýšit napětí, ale šňůra byla už od chvíle, kdy ryba zabrala, napjatá až k prasknutí, a stařec cítil ten ukrutný odpor, když se zaklonil dozadu, aby táhl, a věděl přitom, že už do toho nemůže dát víc síly. Nesmím za žádnou cenu škubnout, připomínal si. Každé škubnutí rozšiřuje ránu, kudy vnikl hák, a když pak ryba začne skákat, mohla by jej vyplivnout. Ostatně se sluncem je mi líp a jednou se aspoň do něho nemusím dívat.

     Na šňůry se nachytaly žluté chaluhy, ale stařec věděl, že to jenom přispívá k brzdění, a měl z toho radost. Byly to žluté chaluhy z golfského proudu, které v noci tolik světélkují.

     „Rybo,“ promluvil k ní, „z té duše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.“

     Aspoň doufám, dodal v duchu.

     Žralok se prudce přihnal a stařec ho zasáhl, zrovna když scvakával čelisti. Udeřil jej důrazně a tak zvysoka, jak jen mohl zvednout kyj. Tentokrát ucítil lebeční kost na spodní části mozku a zasáhl jej ještě jednou do téhož místa, když žralok tupě odtrhával maso a klouzal s ryby dolů.

     Stařec vyhlížel, jestli se nevynoří znovu, ale ani jeden ze žraloků se neukázal. Pak spatřil, jak jeden z nich plove v kruzích při hladině. Ploutev druhého neviděl.

     Nedalo se čekat, že je zabiju, pomyslel si. Byly časy, kdy bych je byl možná zabil. Ale pošramotil jsem je oba pořádně a žádný z nich se asi necítí zvlášť dobře. Kdybych je byl mohl napálit oběma rukama, byl bych toho prvního určitě zabil. I dnes.

     Nechtěl se podívat na rybu. Věděl, že polovička je z ní zničena. Slunce zapadlo, zatím co bojoval se žraloky.

     „Za chvilku se setmí,“ uvědomil si nahlas. „To bych pak měl uvidět světla Havany. A jestli jsem se dostal moc daleko na východ, uvidím světla na některé z těch nových pláží.“

     Teď už nemůžu být tak daleko od břehu, pokračoval v myšlenkách. Doufám, že si se mnou nikdo nedělal moc velké starosti. Starosti si ovšem může dělat jenom chlapec. Ale ten na mě určitě spoléhá. Hodně starších rybářů bude mít starosti. A mnoho ostatních taky, pomyslil si. Žiju mezi dobrými lidmi.

     Nemohl už mluvit k rybě, protože ryba byla tak zle poničena. Pak se mu něco kmitlo hlavou.

     „Polorybo,“ řekl nahlas. „Rybo, která jsi byla. Lituju, že jsem se vypravil tak daleko. Zničilo nás to oba. Ale zabili jsme mnoho žraloků, ty i já, a mnoho jiných jsme zle potrefili. Kolik jsi jich vůbec zabila ty, stará vojno? Nemáš to kopí na hlavě jen tak zbůhdarma.“

     Líbilo se mu myslet na mečouního marlina a na to, co by byl udělal žralokovi, kdyby volně plul. Měl jsem si useknout jeho meč a bojovat s ním, napadlo ho. Jenže tu nemám žádnou sekyrku a nemám ani nůž.

     Ale kdybych ho měl čím useknout a mohl ho přivázat k násadě vesla, to by byla zbraň! Mohli bychom pak s nimi bojovat společně. A co si počneš teď, když přijdou v noci? Co můžeš dělat?

     „Bojovat s nimi,“ odpověděl si nahlas. „Budu s nimi bojovat, dokud nepadnu.“

     Otázky podobné jako u předchozího úryvku.

Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947): Kniha lesů, vod a strání (1914)

     Vstupní modlitba

Ve jménu života i radosti i krásy.

Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.

Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud;
tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,
abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.

Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,
když máme času dost na paláce a básně,
na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely;
však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně
i naše synovství nad zápor zbabělý.

A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,
jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí
sluhové fantomů a blasfemických věr.
Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí
do bahen ohavných, že ve své beznaději
ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever.

Však do pokušení nás uveď v každé chvíli,
vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne,
kypící, milostné a širé tělo tvé!
My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili,
tvá míza v poskoku se cévami nám řine,
a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.

Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,
a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
v temnosvit života se pohrouží jak robě
pro sladkou zralostí již pukající plod.
Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy...

Ve jménu života i radosti i krásy.

Stanislav Kostka Neumann, Podaná ruka, Praha 1975.

Jak téma i způsob jeho zpracování souvisí s atmosférou umění konce století? Z jaké předlohy autor vychází a jakým způsobem ji upravuje? S jakou částí Českých zemí je jeho poezie především spojena? Jaké pocity chtěl patrně ve čtenářích především vyvolat?

Jan Skácel (1922 – 1989): Podzim s mrtvým jetřábem

Krajina v mlhách Podzim hodil

kamenem zlatým ze všech sil

a u trati se v telegrafních drátech

s výkřikem jestřáb oběsil

Na nebi slunce jako jáma

do dálky běží telegrafní drát

a jako prázdná rukavice z peří

mrtvola ptáka visí za pařát

Jan Skácel: Malá recenze na vlastní smrt

     Až budu muset jednou umřít, pojedu si pro smrt lokálkou, co jezdí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Bude to na začátku srpna, svatá Anna chladno z rána a stmívá se v osm.

     To znamená, že mohu vyjet hned po obědě a dorazím ještě pořád za světla. Jestli se od té doby, kdy jsem tudy cestoval naposledy, nezměnil jízdní řád.

     Kdyby ano, byla by to škoda a já bych nejel.

     Z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice je to po úzkokolejné trati rovných třiatřicet kilometrů. Vlak tu vzdálenost urazí přibližně za dvě a půl hodiny. Automobilista, který si přehnaně váží vlastního života, stihne to po silnici za pětadvacet minut.

     Do vlaku na Novou Bystřici se v Jindřichově Hradci nenastupuje na nádraží, ale za nádražím.  Stojí tam na koleji, o které nikdo neví, jestli tu končí, nebo začíná. Jako by se v Hradci za ten vlak styděli. Ostatně, není to vlak, spíš vláček, nejrozkošnější, jaký zbyl.

     Bylo by jistě pohodlné koupit si na takovou cestu jedničku, ale do soupravy jsou zapojeny jenom vozy druhé třídy. Nevadí. Třeba na dřevěné lavici, jen když dojedu.

     Trať vede krajinou mezi rybníky a rákosem ostrým jako touha, okolo vesnic s chalupami zazděnými do sebe a s takovými stodolami, že by se do nich vešlo na sta vašich bohatých životů. Ticho je tam sladké a husté. Nad ním poletují jiřičky a někdy uzříte z vlaku čápa. Zastávky mají jména jako kamínky. Jindřiš, Blažejov, Malý Ratmírov, Střížovice, Kunžak, Kaproun, Senotín, Hůrky. Předposlední je Albeř. Pak přijde Nová Bystřice. 

     Vlak nespěchá, a to mi bude vyhovovat. Na každé stanici se důkladně čeká, železničáři odpojují nebo připojují nákladní vagony, posunují, a když toho není třeba, čeká se i tak. Letní odpoledne je zlaté jako ornát. Minuty tenounké jak stránky Písma svatého. Příběhy laskavé. Písně beze slov. A dědoušci na nádražích okrajují lesklými pořízy z kulatiny kůru. V Kunžaku na chvíli vysednu a půjdu se naposledy vykoupat do rybníka. Docela dobře to stihnu, ještě mi uschnou plavky.

     Chvílemi, když mne dlouhé sezení omrzí, poběžím pěšky podle vlaku a natrhám si na hrob kytici smolniček. Až mne rozbolí nohy, tak zase za jízdy naskočím.

     Do Nové Bystřice přijedeme k večeru. Slepice už budou spát a na nádraží bude na mne čekat smrt. Podám jí ruku a řeknu: „Dělej rychle, pokud je ještě na to vidět. Jsem z té cesty celý rozlámaný.“

     Jestli někdy budu muset umřít, pokusím se, abych nemusil svůj život za něco nasazovat, a pojedu si pro smrt vlakem z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice.

     Jenom aby do té doby nezměnili jízdní řád.

Určete žánry obou textů a hledejte shody i rozdíly mezi nimi. Styl obou textů je značně rozdílný: kde jsou přednosti každého z nich? Soustřeďte se i na jazykovou stránku díla, analyzujte některé metafory. Jaký postoj autor patrně zaujímal k realitě 2. poloviny 20. století, kterou prožíval?Co to je recenze?  

     Ota Pavel (1930 – 1973): Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům (vyšlo 1974)

V čem patrně spočívá hlavní půvab rybaření?

Jaké nadčasové, zobecňující poselství autor do tohoto příběhu vnesl?

Charakterizujte vztahy v rodině Popperových; nezapomeňte na maminku, ačkoli v tomto textu nevystupuje.

     Émile Zola (1840 – 1902): Břicho Paříže (1873)

     IV

     Cadina byla velmi svéhlavá. Podřízené postavení jí nevyhovovalo. A tak se nakonec udělala pro sebe. Protože jí tenkrát bylo třináct let, nemohla pomýšlet na velký obchod, na stánek v květinovém trhu, a proto počala prodávat kytičky fialek po jednom sou, zapíchané v mechu na proutěné ošatce, kterou nosila zavěšenou na krku. Celé dny obcházela po tržnici a kolem tržnice se svým kouskem louky. Byla to její radost, tato nekonečná toulka, při níž si protahovala nohy a která ji osvobozovala od hodin, kdy musila vázat kytice skrčená na nízké židli. Nyní vázala fialky při chůzi, točila jimi jako vřeteny nádherně lehkými pohyby; odpočítala šest až osm kvítků, podle roční doby, přeložila napůl stéblo sítí, přidala list, obtočila vlhkou nití; a pak svými mladými vlčími zuby nit překousla. Kytičky jako by samy vyrůstaly z mechu ošatky, jak rychle je tam sázela. Podél chodníků, uprostřed strkání chodců její hbité prsty jen kvetly, aniž se na ně dívala, zatímco její směle zvednutá tvář byla zaujata krámy a lidmi. Pak si na chvilku odpočinula ve výklenku dveří. Na kraj stružek, mastných pomyjemi, které tekly podél chodníků, přinášela koutek jara, lesní mýtinu, jejíž tráva se modrá. Kytičky obrážely její nálady, mrzuté nebo něžné; některé byly ježaté, strašné, hněvivě zamračené v pomačkaných kornoutech; jiné zas byly pokojné, zamilované, usměvavé v nažehlených límečcích. Kudy procházela, zanechávala za sebou sladkou vůni. Marjolin šel blaženě za ní. Voněla nyní od hlavy k patě jedinou vůní. Když ji bral do náruče, když ji probíral od sukně k živůtku, od rukávů k obličeji, říkal, že je samá fialka, že je jediná veliká fialka. Nořil se do ní obličejem a opakoval:

     „Pamatuješ se, jak jsme tenkrát byli v Romainvillu? Je to zrovna takové, hlavně tady, v rukávě… Už tak zůstaň. Voníš tak krásně.“

     A už tak zůstala. Nikdy už nedělala nic jiného. Ale obě děti rostly a Cadina často zapomínala na svou ošatku a toulala se po čtvrti. Stavba ústřední tržnice byla pro ně předmětem stálých dobrodružství. Vnikali do staveniště některou skulinou v dřevěné ohradě; sestupovali do základů, lezli na první litinové sloupy. Tehdy vložili kousek sebe, svých her, svého škádlení do každé skuliny, do každé součástky konstrukce. Pavilóny rostly pod jejich malýma rukama. Odtud pramenila jejich láska k velké tržnici, láska, kterou jim velká tržnice oplácela. Chovali se k této obrovité lodi důvěrně, jako staří přátelé, kteří viděli, jak se kladl každý její nýt. Neměli z obludy strach, bušili hubenými pěstmi do jejího obrovského těla, zacházeli s ní jako s dobrou duší, jako s kamarádem, před nímž se člověk neostýchá. A tržnice jako by se usmívala na obě děti, které byly svobodnou písní, rozpustilou idylou jejího obrovského břicha.

     Cadina a Marjolin už nelehali spolu u matky Chantemessové v zelinářském ručním vozíku. Stařena, která je slýchala v noci stále povídat, ustlala chlapci zvlášť na zemi u skříně; ale druhý den ráno ho nalezla znovu s rukama kolem krku děvčete pod jednou pokrývkou. Dala ho tedy na noc k sousedce. To způsobilo dětem velkou žalost. Ve dne, když matka Chantemessová nebyla doma, objímali se, a jak byli oblečení, lehali si na zem jako do postele; a náramně je to bavilo. Později se ještě víc spustili, vyhledávali temné kouty pokoje, ještě častěji se schovávali ve skladištích ulice du Lard za haldami jablek a bednami pomerančů. Byli volní a beze studu jako vrabci, kteří se páří na kraji střechy.

     Ve sklepě pavilónu drůbeže nalezli možnost spolu dále lehat. Byl to sladký zvyk, pocit příjemného tepla takto usínat přitisknuti k sobě, nedovedli si to odvyknout. Tam poblíž stolu, kde se podřezávala drůbež, byly velké koše plné peří, do nichž se pohodlně vešli. Jakmile se setmělo, sestupovali dolů a zůstávali tu celý večer, zahřívali se, radovali se z tohoto měkkého lože, zabořeni do prachu až nad hlavu. Obvykle si odtáhli koš od plynového světla; byli sami uprostřed silných pachů drůbeže, kde náhlá kohoutí zakokrhání odkudsi ze tmy jim nedávala spát. A smáli se a objímali, plni upřímného citu, a nevěděli, jak jej projevit. Marjolin byl strašně hloupý. Cadina ho bila, hněvala se na něho nevědouc proč. Dorážela na něho s celou svou nespoutaností dcery ulice. Pomalu se toho v těch koších plných peří mnoho dověděli. Byla to hra. Nevinnost slepic a kohoutů, kteří spali vedle nich, nebyla krásnější.

     Za čas naplnili celou velkou tržnici svým milováním bezstarostných vrabců. Žili jako šťastní živočichové, ponechaní pudům, ukájející své touhy uprostřed těch hald jídla, mezi nimiž vyrostli jako rostliny z masa a krve. V šestnácti letech byla Cadina divoké děvče, černá cikánka ulice, velmi mlsná a velmi smyslná. Marjolin v osmnácti letech měl již břichaté jinošství budoucího tlusťocha, inteligenci rovnou nule a žil jen svými smysly. Cadina se často nevracela domů spát a trávila s ním noc ve sklepě na drůbež; druhý den se drze smála matce Chantemessové do obličeje, uhýbala koštěti, jímž se stařena rozháněla po pokoji, aniž se jí podařilo zasáhnout uličnici, která si z ní dělala nestydaté blázny a říkala, že celou noc probděla, aby „se podívala, jestli měsíci rostou rohy“. Marjolin žil jako tulák; noci, kdy ho Cadina nechávala samotného, trávil s oddílem nosičů, kteří hlídali pavilón; spal na pytlích, na bednách, v prvním koutě, který se namanul. Nakonec už oba nevycházeli z tržnice. Byl to jejich kurník, jejich chlév, obří koryto, kde spali, milovali se a žili na obrovském loži z masa, másla a zeleniny.

     Avšak uchovali si vždy zvlášť vřelý poměr k velkým košům peří. Za nocí lásky se sem vraceli. Peří nebylo přebrané. Byla tu dlouhá černá krocaní pera a bílá a hladká husí pera, která je lechtala v uších, když se obraceli; pak tu byl kachní prach, do něhož se bořili jako do vaty, lehké zlatisté a strakaté peří slepičí, které se rozletovalo při každém dechu jako roj much bzučících na slunci. V zimě též lehali na purpuru bažantů, v šedém popelu skřivánků, v kropenatém hedvábu koroptví, křepelek a drozdů. Peří bylo ještě živé, vonělo teplem. Kladlo jim mezi rty záchvěvy křídel, teplo hnízda. Připadalo jim jako široká ptačí záda, na něž ulehali a která je unášela v závratné rozkoši objetí. Ráno Marjolin hledal Cadinu, která zmizela na dně koše, jako kdyby byla zapadla do sněhu. Vstávala celá rozcuchaná, oklepávala se, vystupovala z oblaku a pokaždé jí ve vlasech zůstávalo nějaké to kohoutí pero.

     Jiné rozkošné místečko si nalezli v pavilónu, kde se prodávalo ve velkém máslo, vejce a sýry. Tam se každé ráno hromadí vysoké hradby prázdných košů. V této hradbě si udělali otvor, kterým proklouzli a uvnitř si vyhloubili skrýš. Když si tak udělali v haldě pokojíček, přitáhli zpět jeden z košů a zavřeli se uvnitř. Tu byli v soukromí, byli doma. Beztrestně se objímali. Jen tenké proutěné stěny je dělily od zástupů v tržnici, jejichž halas slyšeli kolem sebe, což jim působilo velikou švandu. Často vyprskli smíchem, když se lidé zastavovali na dva kroky od nich, aniž tušili jejich blízkost; pootvírali mezi koši úzké střílny, opatrně vykukovali ven; v době třešní se Cadina strefovala peckami do nosu kolemjdoucím babkám, což oběma působilo potěšení tím větší, že polekané babky nikdy nepřišly na to, odkud na ně to krupobití pecek lítá.

Émile Zola, Břicho Paříže, Praha 1969, s. 145 – 148.

K jakému uměleckému směru autor i jeho díla náležejí? Z jakých zdrojů a proč tento směr vznikl, v čem se liší např. od (čistého) realismu, čím je v literárním světě zvláštní Zolův výběr hlavních postav (z hlediska jejich společenského zařazení i osudů), jakou roli v příběhu hraje erotika?

     George Orwell (1903 – 1950): Farma zvířat (1945)

     Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu. U zadních dveří domu shodil holínky, natočil si poslední sklenici piva ze sudu v kuchyňce a dopotácel se do ložnice, odkud se již ozývalo spokojené chrápání paní Jonesové.

     Jakmile světlo v ložnici zhaslo, začal se z celé farmy ozývat podivný šramot. Celý den se mezi zvířaty povídalo, že starý Major, výstavní střední bílý kanec, několikrát oceněný ve své kategorii, měl v noci podivný sen, který chtěl vyprávět ostatním. Zvířata se tedy dohodla, že až pan Jones usne, sejdou se ve velké stodole. Starý Major (tak mu odjakživa říkali, ale na výstavy chodíval jako "Krasavec z Willingdonu") byl po celé farmě vážen natolik, že každé zvíře rádo obětovalo hodinu spánku, aby vyslechlo, co má na srdci.

Major už byl ve stodole, natažený na vyvýšeném místě, na slámě pod lucernou visící z trámu. Bylo mu dvanáct let, a ačkoli v poslední době značně ztloustl a přerůstaly mu kly, vypadal moudře a velkodušně a stále vzbuzoval respekt. Zvířata se pomalu scházela a uvelebovala se podle svého vkusu. (…)

     „(…) V čem je, soudruzi, podstata života? Jen se podívejte. Naše životy jsou bídné, upracované, krátké. Narodíme se, dostaneme nažrat jen tolik, abychom nechcípli, ti, kteří mohou, musí pracovat až do vyčerpání, a jakmile nám dojdou síly a už nejsme užiteční, je náš život krutě ukončen. Žádné zvíře v Anglii nezná štěstí a odpočinek. Žádné zvíře v Anglii není svobodné. Zvířecí život je bída a otroctví. Taková je pravda, soudruzi.

            Ale je takový řád přírody? Je snad anglická půda tak chudá, že nezaručí slušný život těm, kdo ji obývají? Ne, soudruzi, tisíckrát ne! Půda Anglie je úrodná, podnebí je dobré, tady by našlo dost potravy mnohem víc zvířat, než tu žije dnes. Jenom naše farma by uživila tucet koní, dvacet krav, stovky ovcí! A všichni by mohli žít pohodlně a důstojně, jak se nám ani nezdá. Proč tedy žijeme v tak bídných podmínkách? Protože skoro všechen výtěžek naší práce nám kradou lidé! A tady, soudruzi, je odpověď na všechny naše problémy. Ta odpověď spočívá v jediném slovu - Člověk. Člověk je náš jediný opravdový nepřítel. Odstraňme Člověka a hlavní příčina hladu a přepracování zmizí!

            Člověk je jediný tvor, který konzumuje, aniž něco vytváří. Nedává mléko, nesnáší vejce, neutáhne pluh a neumí utíkat tak rychle, aby chytil zajíce! Přesto je pánem všech zvířat. Nutí je pracovat a vrací jim jen tolik, aby je udržel při životě, a zbytek si nechává. Naše práce obdělává půdu, náš trus ji hnojí, přesto nikdo z vás nemá víc než svoji kůži. Vy krávy, které sedíte přede mnou, kolik tisíc litrů mléka jste daly za minulý rok. A co se s tím mlékem, kterým jste měly vykrmit svá pěkná telata, co se s ním stalo? Do poslední kapky steklo do hrdla nepřátel! A vy slepice, kolik vajec jste loni snesly a z kolika se mohla vylíhnout kuřátka? Většinu jich odnesli na trh, aby si Jones a jeho lidi vydělali. A ty, Lupino, kde máš ta čtyři hříbátka, co se ti narodila? Byla oporou a potěšením tvého stáří? Kdepak! Jakmile jim byl rok, všechna prodali a už je neuvidíš! Čtyřikrát jsi porodila, dřeš se na polích, ale dali ti za to někdy něco víc než trochu jídla a stáj? (…)

     Copak není úplně jasné, soudruzi, že toto zlo našeho života pochází z tyranie lidských bytostí? Produkty naší práce nám budou patřit pouze tehdy, zbavíme-li se Člověka! Mohli bychom získat svobodu a bohatství téměř ze dne na den! Co tedy musíme udělat? Ve dne v noci, tělem i duší pracovat na svržení lidské rasy. A to je moje poselství, soudruzi: REVOLUCE! Nevím, kdy přijde. Možná za týden, možná za sto let, ale vím tak jistě, jako vidím pod nohama tuhle slámu, že dříve či později zvítězí spravedlnost. A na to se soustřeďte, soudruzi. Zbývá vám už málo času! A především předejte toto mé poselství těm, kteří přijdou po vás, aby budoucí generace dovedly bitvu až do jejího vítězného konce.

            Nezapomeňte, soudruzi, že ve své odhodlanosti nesmíte ochabnout. Nic vás nesmí zarazit. Neposlouchejte nikdy ty, kteří vám budou tvrdit, že člověk a zvíře mají společné zájmy, že prospěch jednoho je prospěchem druhého. To vše jsou lži! Člověk neuznává zájmy jiného tvora než sebe. A mezi námi zvířaty musí být dokonalá jednota a bojové soudružství. Všichni lidé jsou nepřátelé, všechna zvířata jsou si soudruhy!" (…)

     O tři dny později starý Major tiše ve spánku zemřel. Jeho ostatky zakopali na úpatí sadu. (…)

Při senoseči se všichni pořádně nadřeli, ale nakonec dopadla mnohem lépe, než doufali.

            Práce byla někdy opravdu obtížná: nářadí vymysleli lidé a nikoli zvířata, a tak velká překážka spočívala v tom, že ani jedno zvíře nedokázalo používat nástroje, které vyžadovaly vzpřímený postoj. Prasata si však dovedla poradit s každou těžkostí. Koně znali každou píď pole a rozuměli tedy kosení a hrabání sena lépe než pan Jones a jeho čeledíni. Prasata sama sice žádnou práci nevykonávala, zato všechno řídila a dohlížela na ostatní. Bylo samozřejmé, že se svými znalostmi se ujala vedení. (…)

     Celé léto klapala práce na farmě jako hodiny. Všechna zvířata byla šťastnější, než by si kdo mohl představit. Každé sousto píce bylo pro ně opravdovým potěšením, neboť vše pocházelo z jejich vlastní práce, nebyla to již almužna od nenáviděného pána. Když odešli neužiteční lidští příživníci, každý se mohl dosyta najíst. A ačkoli neměla žádné zkušenosti, získala mnohem více volného času. Objevila se samozřejmě spousta potíží: při sklizni obilí musela zvířata například sešlapávat klasy jako za dávných časů a vyfukovat plevy vlastním dechem, protože na farmě nebyla mlátička. (…)

      Po delším přemýšlení zkrátil Kuliš sedm přikázání do jednoduchého hesla "Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné". "Toto," podotkl, "obsahuje základní principy animalismu. Kdo si naše heslo osvojí, bude uchráněn před lidským vlivem." - Ptáci měli původně námitky, neboť se jim zdálo, že mají dvě nohy, ale Kuliš jim dokázal, že tomu tak není.

Tajemství, kam mizí mléko, se brzy vysvětlilo. Každý den se přidávalo do krmení pro prasata. Právě dozrávala raná jablka a tráva v zahradě byla plná padavčat. Zvířata pokládala za samozřejmé, že si je spravedlivě rozdělí mezi sebe, ale jednoho dne přišel rozkaz, že všechna budou sebrána a odnesena na komandaturu, kde budou k dispozici prasatům. Některá zvířata reptala, ale nic tím nezměnila. Všechna prasata s tím souhlasila, dokonce i Kuliš a Napoleon. Pištík byl pověřen, aby věc vysvětlil ostatním.

            "Soudruzi," zvolal, "jistě si všichni uvědomujete, že my prasata to neděláme ze sobectví, či že to snad znamená nějaké privilegium. Mnoho z nás ve skutečnosti jablka ani mléko nesnáší. Já osobně je nesnáším. Jíme je jen proto, abychom si zachovali zdraví. Jablka, soudruzi, a to je dokázáno vědecky, obsahují látky naprosto potřebné pro vývoj prasete. My prasata pracujeme duševně. Celé zařízení této farmy závisí na nás. Ve dne v noci se staráme o vaše blaho. My ta jablka jíme a mléko pijeme pro vás! Víte, co by se stalo, kdybychom my, prasata, nebyla schopna dostát svým povinnostem? Jones by přišel zpátky! Ano - Jones by se vrátil! A soudruzi," ječel Pištík téměř plačky a poskakoval sem tam, mrskaje ocáskem, "jistě nikdo nechcete, aby se Jones vrátil?"

            Byla-li si zvířata něčím naprosto jista, pak tím, že nechtějí Jonese zpět. Když se na celý problém podívala z tohoto úhlu, neřekla už ani slovo. Bylo přece úplně jasné, že je v jejich zájmu, aby si prasata uchovala dobrou kondici. A tak se nakonec všichni bez řečí shodli, že mléko a padavky (a také celá úroda jablek) patří jen prasatům. (…)

Objasněte, kdo jsou reálné předlohy zvířat na farmě. Zobecněte jejich vlastnosti. Proti čemu je tento zvířecí příběh namířen? Porovnejte ho s bajkou. Můžeme některé rysy Farmy zvířat najít i v dnešním světě? Porovnejte Orwellův příběh s jinými, podobnými.

     Richard Bach (1936): Racek (1972)

Objasněte, kdo jsou reálné předlohy racků na pobřeží. Zobecněte jejich vlastnosti. Proti čemu je tento zvířecí příběh namířen? Porovnejte ho s bajkou. Můžeme některé rysy z Racka najít i v dnešním světě? Porovnejte Bachův příběh s jinými, podobnými.