O. Spisovatelé a politická moc
1. Pojem politika v jazyce a základní rozčlenění literatury se zřetelně politickou tendencí / 2. Literárně činní politici a literáti v politice / 3. Otázka politické kontroly nad literárním životem / 4. Aktuální politické využívání starších literárních děl / 5. Beletrie na podporu státu a jeho politiky / 6. Beletrie jako zbraň politické revolty / 7. Beletrie a společenská pozice žen
Anna Achmatovová (1889 – 1966): Když v nás vášeň…
(1909)
Když v nás vášeň bílým žárem plála,
až v rtech trpkla slova prokletí,
o tom, jak je země pro dva malá,
neměli jsme ještě ponětí.
Neznali jsme, jak nás horečnatá
paměť oba k smrti umučí,
jak v bezedné noci srdce chvátá
zpět k ztracené milé náruči,
jak v jásotu chóru, v hřmění písně
z kadidlové mlhy vprostřed mše
osudově známé oči přísně
zahledět se mohou do duše.
Anna Achmatovová, Vestálka paměti, Praha 1990, s. 15.
O lásku žebrat…
(1914)
O lásku žebrat nešla jsem.
Zamkls ji za jinými dveřmi
a já tvou nevěstu, to věř mi,
ušetřím hysterických scén.
Dát moudrou radu ti jen chci:
Ukaž jí moje podobenky
a sešitek mých veršů tenký –
to dělávají snoubenci.
Nic husičku tak nepotěší,
než zvítězí-li nad jinou.
Žije tím, i když odplynou
city a slova nejněžnější.
A pak, až grošík po groši
utratíš vášeň k oné ženě,
duši ti štěstí zpustoší
a odvrátíš se přesyceně,
přijde má triumfální noc,
kdy vyženu tě z prahu lehce.
Prosil bys marně o pomoc.
Léčit tě z štěstí se mi nechce.
Anna Achmatovová, Vestálka paměti, Praha 1990, s. 94.
Pomluva
(1921)
Se mnou vždy pomluva šla dál než přátelé.
V noci se plížila až do mé postele.
Když městem hladově bloudím jak sirota,
pod nebem nerudným všude se mihotá,
blýská se proradně až na dně pohledů,
z úleku naivek vyčíst ji dovedu.
Já se však nebojím hozených rukavic,
hrdě je přijímám, ať je jich sebevíc.
Jen někdy předtucha ráno mi vybaví,
kdy houfek sousedů stane mi u hlavy,
nářky můj poslední sladký sen zažene,
dá svatý obrázek na ruce zkřížené.
Pak ona, cizinka, vstoupí a naposled
v mé krvi omočí upíří, lačný ret,
vmísí se křaplavě do zpěvu panychid,
spočítá každý hřích a každou z lichých křivd.
A všichni rozumět budou, co blábolí,
a všichni sklopí zrak před zrakem mrtvoly
a v strašnou prázdnotu tělo se ponoří
a duše naposled pozemsky vyhoří,
aby pak bezbranná, z života vyhnaná,
v rubáši bílých mlh odlétla do rána.
Anna Achmatovová, Vestálka paměti, Praha 1990, s. 185.
Petr Bezruč: Maryčka Magdonova, Ostrava
Objasněte na obou textech rysy sociální balady. Jaký útlak ohrožuje lid Slezska? Objasněte některé klíčové metafory.
Jiří Voskovec – Jan Werich: Svět za mřížemi
Na jakou situaci (Velkou hospodářskou krizi) hra reaguje? Jaké společensko-politické postoje autoři zastávají? Kde jsou podle nich příčiny, viníci i oběti krize? Jakou rpoli tu hraje humor?
Karel Čapek (1890 – 1938): Válka s Mloky (1936)
KNIHA PRVNÍ
ANDRIAS SCHEUCHZERI
I stalo se jednoho čtvrtku, kdy londýnské zoo bylo obecenstvu uzavřeno, že pan Thomas Greggs, hlídač v pavilónu ještěrů, čistil nádrže a terária svých svěřenců. Byl sám a sám v oddílu mloků, kde byl vystaven velemlok japonský, americký hellbendr, Andrias Scheuchzeri a množství drobných čolků, mločíků, axolotlů, ouhoříků, surýnů a macarátů, žebrovníků i žábronošů. Pan Greggs se oháněl hadrem a koštětem, pískaje si Annie Laurie; a najednou někdo za ním skřehotavě povídá:
“Koukej, mami.”
Pan Thomas Greggs se ohlédl, ale nikdo tam nebyl; jen hellbendr mlaskal ve svém bahně a ten velký černý mlok, ten Andrias, se opíral předními tlapkami o kraj nádrže a kroutil trupem. Něco se mi zdálo, mínil pan Greggs a metl dál podlahu, až to svištělo.
“Koukej, mlok,” ozvalo se za ním.
Pan Greggs se rychle otočil; ten černý mlok, ten Andrias, se na něho díval, mrkaje spodními víčky.
“Brr, ten je ošklivý,” řekl najednou mlok. “Pojď odtud, miláčku.”
Pan Greggs otevřel úžasem ústa. “Co?”
“Nekouše?” skřehotal mlok.
“Ty… ty umíš mluvit?” koktal pan Greggs, nevěře svým smyslům.
“Já se ho bojím,” vyrazil ze sebe mlok. “Mami, co žere?”
“Řekni dobrý den,” řekl užaslý pan Greggs.
Mlok zakroutil tělem. “Dobrý den,” skřehotal. “Dobrý den. Dobrý den. Smím mu dát koláč?”
Pan Greggs sáhl zmateně do kapsy a vytáhl kousek housky. “Na, tumáš.”
Mlok vzal housku do tlapky a počal ji okusovat. “Koukej, mlok,” chrochtal spokojeně. “Tati, proč je tak černý?” Náhle se ponořil do vody a vystrčil jen hlavu. “Proč je ve vodě? Proč? Hu, ten je škaredý!”
Pan Thomas Greggs se škrábal překvapením v týle. Aha, to on opakuje, co tady slyší od lidí. “Řekni Greggs,” zkusil to.
“Řekni Greggs,” opakoval mlok.
“Pan Thomas Greggs.”
“Pan Thomas Greggs.”
“Dobrý den, pane.”
“Dobrý den, pane. Dobrý den. Dobrý den, pane.” Zdálo se, že se mlok nemůže řeči nabažit; ale Greggs už nevěděl, co by mu povídal; pan Thomas Greggs nebyl muž příliš výmluvný. “Tak teď drž hubu,” řekl, “a až budu hotov, budu tě učit mluvit.”
“Tak teď drž hubu,” broukal mlok. “Dobrý den, pane. Koukej, mlok. Budu tě učit mluvit.”
Jenže ředitelství zoo nevidělo rádo, když hlídači učili svá zvířata nějakým kouskům; něco jiného je slon, ale ostatní zvířata tu jsou pro poučení, a ne aby provozovala něco jako cirkus. Proto pan Greggs trávil svůj čas v oddělení mloků víceméně potají, když tam už nikdo nebyl. Jelikož byl vdovec, nedivil se nikdo jeho samotaření v pavilónu ještěrů. Každý člověk má své zvláštní záliby. Ostatně do oddělení mloků chodilo málo lidí; to spíš krokodýl se těšil obecné popularitě, ale Andrias Scheuchzeri trávil své dny v poměrné samotě.
Jednou, když se už šeřilo a pavilóny se zavíraly, procházel ředitel zoo sir Charles Wiggam některými odděleními, aby se přesvědčil, je-li všechno v pořádku. Když šel oddílem mloků, zašplounalo to v jedné nádrži a někdo skřehotavě řekl: “Dobrý večer, pane.”
“Dobrý večer,” odpověděl ředitel překvapeně. “Kdo je tam?”
“Promiňte, pane,” řekl skřehotavý hlas. “To není pan Greggs.”
“Kdo je tam?” opakoval ředitel.
“Andy. Andrew Scheuchzer.”
Sir Charles šel blíž k nádrži. Seděl tam jenom vztyčený a nehybný mlok. “Kdo tady mluvil?”
“Andy, pane,” řekl mlok. “Kdo jste vy?”
“Wiggam,” vyhrkl sir Charles užasle.
“Těší mě,” děl Andrias zdvořile. “Jak se máte?”
“U čerta,” zařval sir Charles, “Greggsi! He, Greggsi!” Mlok sebou mýkl a schoval se střelhbitě ve vodě.
Do dveří vrazil Mr Thomas Greggs, udýchaný a znepokojený. “Prosím, pane?”
“Greggsi, co to znamená?” spustil sir Charles.
“Stalo se něco, pane?” koktal pan Greggs nejistě.
“Tady to zvíře mluví!”
“Promiňte, pane,” děl pan Greggs zdrceně. “To nemáte dělat, Andy. Říkal jsem vám tisíckrát, že nemáte obtěžovat lidi svým povídáním. – Prosím za prominutí, pane, víckrát se to nestane.”
“To vy jste naučil toho mloka mluvit?”
“Ale on začal, pane,” hájil se Greggs.
“Doufám, že se to nebude opakovat, Greggsi,” řekl přísně sir Charles. “Dám na vás pozor.”
Po nějaké době seděl sir Charles s profesorem Petrovem a hovořili o takzvané zvířecí inteligenci, o podmíněných reflexech a o tom, jak populární názory přeceňují rozumovou činnost zvířat. Profesor Petrov vyslovil své pochybnosti o elberfeldských koních, kteří prý dovedli nejen počítat, ale i umocňovat a odmocňovat; vždyť ani normální, vzdělaný člověk neumí odmocňovat, řekl veliký učenec. Sir Charles si vzpomněl na Greggsova mluvícího mloka. “Já tady mám mloka,” začal váhavě, “je to ten známý Andrias Scheuchzeri; a ten se naučil mluvit jako papoušek.”
“Vyloučeno,” řekl učenec. “Mloci přece mají přirostlý jazyk.”
“Tak se pojďte podívat,” řekl sir Charles. “Dnes je den čištění, tak tam nebude plno lidí.” A šli.
U vchodu k mlokům se sir Charles zastavil. Zvnitřku bylo slyšet škrabot koštěte a jednotvárný hlas, který cosi slabikoval.
“Počkejte,” zašeptal sir Charles.
“Jsou na Martu lidé?” slabikoval jednotvárný hlas. “Mám to číst?”
“Něco jiného, Andy,” odpovídal druhý hlas.
“Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”
“Pelham-Beauty,” děl druhý hlas. “Ale čtěte.”
Sir Charles otevřel potichu dveře. Pan Thomas Greggs zametal koštětem podlahu; a v rybníčku s mořskou vodou seděl Andrias Scheuchzeri a pomalu, skřehotavě slabikoval z večerních novin, které držel v předních tlapkách.
“Greggsi,” zavolal sir Charles. Mlok sebou hodil a zmizel pod vodou.
Mr Greggs upustil leknutím koště. “Ano, pane?”
“Co to znamená?”
“Prosím za prominutí, pane,” koktal nešťastný Greggs. “Andy mně předčítá, zatímco já metu. A když zametá on, čtu zase já jemu.”
“Kdo ho tomu naučil?”
“To on sám odkouká, pane. Já… já mu dávám své noviny, aby tolik nemluvil. On chtěl pořád mluvit, pane. Myslel jsem tedy, aby se aspoň naučil mluvit vzdělaně –”
“Andy,” zavolal sir Wiggam.
Z vody se vynořila černá hlava. “Ano, pane,” zaskřehotala.
“Přišel se na tebe podívat profesor Petrov.”
“Těší mě, pane. Já jsem Andy Scheuchzer.”
“Jak to víš, že se jmenuješ Andrias Scheuchzeri?”
“Mám to tady napsáno, pane. Andreas Scheuchzer. Gilbert Islands.”
“A čteš noviny často?”
“Ano, pane. Každý den, pane.”
“A co tě tam nejvíc zajímá?”
“Soudní síň, koňské dostihy, kopaná –”
“Viděls někdy kopanou?”
“Ne, pane.”
“Nebo koně?”
“Neviděl, pane.”
“Tak proč to čteš?”
“Protože je to v novinách, pane.”
“Politika tě nezajímá?”
“Ne, pane. Bude válka?”
“To nikdo neví, Andy.”
“Německo buduje nový typ ponorek,” řekl Andy starostlivě. “Paprsky smrti mohou obrátit celé pevniny v poušť.”
“Tos četl v novinách, ne?” ptal se sir Charles.
“Ano, pane. Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”
“Co myslíš ty, Andy?”
“Gobernador, pane; ale pan Greggs myslí, že Pelham-Beauty.” Andy pokýval hlavou. “Kupujte anglické zboží, pane. Nejlepčí jsou Sniderovy šle. Máte už nový šesticylindr Tancred Junior? Rychlý, laciný, elegantní.”
“Děkuju, Andy. To stačí.”
“Která filmová umělkyně se vám nejvíc líbí?”
Profesor Petrov naježil vlasy i vousy. “Promiňte, sir Charles,” bručel, “ale já už musím jít.”
“Dobrá, půjdeme. Andy, měl bys něco proti tomu, kdybych k tobě poslal několik učených pánů? Myslím, že by si s tebou rádi promluvili.”
“Bude mě těšit, pane,” skřehotal mlok. “Na shledanou, sir Charles. Na shledanou, profesore.”
Profesor Petrov běžel, podrážděně frkaje a brumlaje. “Odpusťte, sir Charles,” řekl konečně, “ale nemohl byste mně ukázat nějaké zvíře, které nečte noviny?”
Ti učení páni, to byli sir Bertram, D. M., profesor Ebbigham, sir Oliver Dodge, Julian Foxley a jiní. Citujeme část protokolu jejich pokusu s Andriasem Scheuchzeri.
Jak se jmenujete?
Odp.: Andrew Scheuchzer.
Jak jste stár?
Odp.: To nevím. Chcete vypadat mladě? Noste šněrovačku Libella.
Kolikátého dnes je?
Odp.: Pondělí. Pěkné počasí, pane. Tuto sobotu poběží v Epsomu Gibraltar.
Kolik je třikrát pět?
Odp.: Proč?
Umíte počítat?
Odp.: Ano, pane. Kolik je sedmnáctkrát dvacet devět?
Nechte nás, abychom se ptali, Andrew. Jmenujte nám anglické řeky.
Odp.: Temže…
A dál?
Odp.: Temže.
Jiné nevíte, že? Kdo vládne v Anglii?
Odp.: King George. God bless him.
Dobře, Andy. Kdo je největší anglický spisovatel?
Odp.: Kipling.
Velmi dobře. Četl jste něco od něho?
Odp.: Ne. Jak se vám líbí Mae West?
My se raději budeme ptát vás, Andy. Co víte z anglických dějin?
Odp.: Jindřich Osmý.
Co o něm víte?
Odp.: Nejlepší film posledních let. Báječná výprava. Ohromná podívaná.
Viděl jste jej?
Odp.: Neviděl. Chcete poznat Anglii? Kupte si Ford Baby.
Co byste nejvíc chtěl vidět, Andy?
Odp.: Závody Cambridge – Oxford, pane.
Kolik je dílů světa?
Odp.: Pět.
Velmi dobře. A které to jsou?
Odp.: Anglie a ty ostatní.
Které jsou ty ostatní?
Odp.: To jsou bolševici a Němci. A Itálie.
Kde jsou Gilbertovy ostrovy?
Odp.: V Anglii, Anglie si nebude vázat ruce na pevnině. Anglie potřebuje deset tisíc letadel. Navštivte pobřeží jižní Anglie.
Smíme se podívat na váš jazyk, Andy?
Odp.: Ano, pane. Čistěte si zuby pastou Flit. Je úsporná, je nejlepší, je anglická. Chcete míti vonný dech? Užívejte pasty Flit.
Děkujeme, to stačí. A nyní nám povězte, Andy…
A tak dále. Protokol rozmluvy s Andriasem Scheuchzeri čítal šestnáct plných stran a byl uveřejněn v The Natural Science. Na konci protokolu shrnula odborná komise výsledky svého pokusu takto:
1. Andrias Scheuchzeri, mlok chovaný v londýnském zoo, dovede mluvit, byť poněkud skřehotavě; disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Jeho jazyk je dosti pohyblivý; hlasivky jsme za daných okolností nemohli blíže zkoumat.
2. Týž mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných.
3. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.
Přes tento střízlivý úsudek odborníků se Mluvící Mlok stal senzací londýnského zoo. Miláček Andy byl obležen lidmi, kteří s ním chtěli zapříst hovor o všem možném, počínajíc počasím a končíc hospodářskou krizí a politickou situací. Přitom dostával od svých návštěvníků tolik čokolády a bonbónů, že těžce ochuravěl žaludečním a střevním katarem. Oddělení mloků muselo být konečně zavřeno, ale bylo už pozdě; Andrias Scheuchzeri, řečený Andy, zašel na následky své popularity. Jak vidět, demoralizuje sláva i mloky.
Kdo jsou Mloci v našem světě? Najděte odpověď a zdůvodněte ji. Proč jsou tito Mloci právě takoví? Kdo je vytváří a za jakým účelem?
KNIHA DRUHÁ
PO STUPNÍCH CIVILIZACE
(…) Mimochodem řečeno, těch dehtovaných plotů, táhnoucích se mnohdy na sta a sta kilometrů po mořském břehu, bylo využito k účelům výchovným; po celé délce byly pomalovány velikými nápisy a hesly vhodnými pro Mloky, jako například:
Vaše práce – Váš úspěch
Važte si každé vteřiny!
Den má toliko 86 400 vteřin!
Každý má jen tolik ceny, kolik udělá práce
Jeden metr hráze můžete postavit za 57 minut!
Kdo pracuje, slouží všem
Kdo nepracuje, ať nejí!
A tak dále. Povážíme-li, že ty prkenné ohrady lemovaly na celém světě víc než tři sta tisíc kilometrů mořských břehů, dovedeme si představit. kolik nabádavých a obecně prospěšných hesel se na ně vešlo.]
[12 Užitečnost Mloků zkoumal zejména hamburský badatel Wuhrmann, z jehož příslušných statí citujeme aspoň v kratičkém výtahu jeho
BERICHT ÜBER DIE SOMATISCHE VERANLAGUNG DER MOLCHE
Pokusy, které jsem s pacifickým velemlokem (Andrias Scheuchzeri Tschudi) podnikl ve své hamburské laboratoři, se nesly za zcela určitým cílem: vyzkoušet vzdornost Mloků vůči změnám prostředí a jiným zevním zásahům a tím prokázat jejich praktickou upotřebitelnost v rozličných zeměpisných oblastech a za různě obměňovaných podmínek.
První sérií pokusů se mělo zjistit, jak dlouho vydrží Mlok mimo vodu. Pokusná zvířata byla chována v suchých kádích při teplotě 40 až 50 °C. Po několika hodinách jevila zřejmou únavu; byla-li porosena, ožila opět. Po čtyřiadvaceti hodinách ležela nehybně, pohybujíce jenom očními víčky; srdeční tep zpomalen, veškerá tělová činnost snížena na minimum. Zvířata zřejmě trpí a sebemenší pohyb je stojí velkou námahu. Po třech dnech nastává stav kataleptické strnulosti (xeróza); zvířata nereagují, ani když jsou pálena elektrokauterem. Zvýší-li se vlhkost ovzduší, počnou jevit aspoň některé známky života (zavírají oči před prudkým světlem apod.). Byl-li takto vysušený Mlok hozen po sedmi dnech do vody, ožil po uplynutí delší doby; při déle trvajícím sušení však uhynul větší počet pokusných zvířat. Na přímém slunci hynou již po několika hodinách. (…)
Jiná pokusná zvířata byla přinucena točit potmě hřídelem ve vysoce suchém prostředí. Po třech hodinách jejich výkonnost počala klesat, ale stoupla opět po vydatném postříkání. Při často opětovaném postřiku vydržela zvířata točit klikou hřídele sedmnáct, dvacet a v jednom případě šestadvacet hodin bez přerušení, kdežto kontrolní člověk byl už po pěti hodinách týmž mechanickým výkonem značně vyčerpán. Z těchto pokusů můžeme uzavírat, že Mloci jsou dobře použitelní i k práci na suché zemi, ovsem za dvou podmínek: že nejsou vystaveni přímému slunci a že jsou občas po celém povrchu těla postříkáni vodou. (…)
Poslední řada pokusů se obírala regenerační schopností Mloků. Usekne-li se Mlokovi ocas, doroste mu nový ve čtrnácti dnech; u jednoho Mloka jsme tento pokus opakovali sedmkrát se stejným výsledkem. Stejně mu dorůstají i useknuté nohy. Jednomu pokusnému zvířeti jsme amputovali všechny čtyři končetiny a ocas; ve třiceti dnech byl opět celý. Zlomí-li se Mlokovi stehenní nebo ramenní kost, odpadne mu celý ulomený úd a naroste mu nový. Rovněž tak dorůstá vyloupnuté oko nebo vyříznutý jazyk; zajímavé je, že Mlok, kterému jsem odňal jazyk, zapomněl mluvit a musel se tomu učit znovu. Amputuje-li se Mlokovi hlava nebo přeřízne-li se jeho tělo mezi krkem a pánevní kostí, zvíře hyne. Naproti tomu lze mu odnít žaludek, část střev, dvě třetiny jater a jiné orgány, aniž jeho životní funkce byly porušeny, takže lze říci, že zaživa téměř vykuchaný Mlok je ještě schopen dalšího života. Žádné jiné zvíře nemá takovou vzdornost vůči jakémukoliv poranění jako právě Mlok. Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným; bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost. (…)
S kým se dnes zachází jako s Mloky a proč? Je to bezpečné? Je možné tuto situaci zvrátit? Pokud ano, jakým způsobem a proč? Pokud ne, proč ne a jaké budou/jsou důsledky?
KNIHA TŘETÍ
VÁLKA S MLOKY
X VARUJE
(…) Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi stísněně. Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí se z týchž knih jako lidsky Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch. Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu; buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat samo lidstvo. U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti.
CHIEF SALAMANDER KLADE POŽADAVKY
K jedné hodině ráno (bylo to dvacátého listopadu) zachycovali radioamatéři ve větší části Evropy na svých radioaparátech silné poruchy, jako by pracovala nějaká nová, neobyčejně mocná vysílací stanice. Našli ji na vlnové délce dvě stě tři; bylo slyšet cosi jako hukot strojů nebo mořských vln; do toho táhlého, nekonečného šumění se najednou ozval strašný, skřehotavý hlas (všichni jej popisovali podobně: dutý, kvákavý, jakoby umělý hlas, k tomu ještě nesmírně zesílený megafonem); a tento žabí hlas rozčileně volal: “Hallo, hallo, hallo! Chief Salamander speaking. Hallo, Chief Salamander speaking. Stop all broadcasting, you men! Stop your broadcasting! Hallo, Chief Salamander speaking!” Potom se jiný, podivně dutý hlas ptal: “Ready?” “Ready.” Nato bylo slyšet praskot, jako by se přepínalo vedení; a zase jiný nepřirozeně seškrcený hlas volal: “Attention! Attention! Attention!” “Hallo!‘ “Now!”
A nyní se ozval chraptivý, unavený, ale přece jen velitelský hlas do nočního ticha. “Hallo, vy lidé! Tady Louisiana. Tady Kiangsu. Tady Senegambia. Litujeme lidských životů. Nechceme vám působit zbytečné ztráty. Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme. Uděláte-li to, vyhnete se politováníhodným nehodám. Příště vám oznámíme nejméně čtrnáct dní předem, na kterém místě budeme rozšiřovat své moře. Dosud jsme konali jenom technické zkoušky. Vaše třaskaviny se osvědčily. Děkujeme vám.
Hallo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů. Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš mnoho. Už pro nás není dost místa na vašich březích. Proto musíme odbourat vaše pevniny. Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy. Tím se dá délka světových břehů zpětinásobit. Budeme stavět nové mělčiny. Nemůžeme žít v hlubokém moři. Budeme potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin. Nemáme proti vám nic, ale je nás příliš mnoho. Můžete se zatím odstěhovat do vnitrozemí. Můžete se uchýlit do hor. Hory se budou bourat až na konec.
Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat ocel na naše vrtačky a krumpáče. Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám.”
Unavený, chraptivý hlas umlknul a bylo slyšet jen táhlé hučení jako strojů nebo moře. “Hallo, hallo, vy lidé,” ozval se opět skřehotavý hlas, “nyní vám budeme vysílat zábavnou hudbu z vašich gramofonových desek. Na pořadu je Pochod tritónů z výpravného filmu Poseidón.”
Najděte styčné plochy mezi Mloky a Čapkovým světem.
Václav Havel (1936): Largo desolato
Definujte pojem disident.
Charakterizujte postavu Leopolda.
Najděte v textu rysy absurdního dramatu a zároveň objasněte, jak a čím Havel klasický půdorys absurdního divadla překračuje.
V textu lze najít jednu promluvu, která je výstižným vyjádřením postoje, o nějž se odpůrci totalitní diktatury opírali. Který výrok to je?