B. Grafická podoba jazyka a hlavní rysy českého pravopisu

1. – 2. Označování hlásek písmeny / 3. Psaní slov přejatých / 4. Psaní velkých počátečních písmen / 5. Hranice slov a členicí znaménka  

Jak jsme si již připomněli, psaná podoba jazyka vznikla proto, aby texty mohly snáze překonávat vzdálenosti prostorové i časové, takže autor a příjemce nemusejí spolu být v přímém osobním (fyzickém) kontaktu. Tím ovšem narůstá riziko nedorozumění a záměn, protože jazyk není zdaleka tak exaktní (přesný) jako třeba matematika a jeden a tentýž text nemusí být pochopen tak, jak to jeho tvůrce zamýšlel. Jako ochrana před nejběžnějšími omyly si každý jazyk vytváří systém závazných pravidel pro písemný záznam; takový systém se nazývá pravopis. Není to tedy pro nás hrozba ani komplikace, ale naopak nepostradatelný pomocník.

     1. – 2. Označování hlásek písmeny

1-A1 Různé způsoby grafického záznamu jazyka; 1-A2 Povaha písma v češtině; 1-A3 Označování hlásek písmeny ve slovech domácích; 1-B

1-A1 Různé způsoby grafického záznamu jazyka

I. Předstupně písma

V posledních tisíciletích paleolitu pravěcí lidé žijící především v jihozápadní Francii a v navazující oblasti severního Španělska vyzdobili některé jeskyně, v jejichž blízkosti přebývali, malbami z různobarevné hlíny. Zachycovali tu především lovecké výjevy. Vycházeli z magické (čarodějné) představy – poplatné např. zkušenosti z pohledu na vlastní odraz ve vodní hladině –, že zobrazení živé bytosti nějak souvisí se svou skutečnou předlohou; proto se snažili těmito malbami (a obřady, jež před nimi uskutečňovali) zajistit si úspěch při nadcházejícím lovu. Jeskynní malby tedy líčily alespoň jednoduché (lovecké) scény a v tomto smyslu je snad můžeme zařadit k prvním předstupňům písma. Malby z jeskyň Lascaux, Rouffignac, Trois Frères, Tuc d´Audoubert (ve Francii), Altamira, Clotilde, Pindal (ve Španělsku) i z jiných podobných lokalit (míst) datujeme do rozmezí asi 30 000 – asi 8 000 let př. Kr.

     Dalším předstupněm písma, který už pokročil směrem k větší stylizaci i širší sdělnosti, byly značky upozorňující na významnou lokalitu. Například v Irsku existuje mohutné mohylové pohřebiště Knowth z doby kolem r. 3000 př. Kr. (tedy z tamějšího neolitu). Mohyly jsou po svém obvodu obloženy celkem více než 300 kameny, jejichž rytinová ornamentální výzdoba objasňuje náboženský i astronomický význam místa.

    Jinde můžeme nalézt značky odkazující na vlastnický vztah k označené věci. Jejich novější obdobou jsou domovní znamení, kamenické značky na stavbách či značkování dobytka.

     S ještě užším významem se spojovaly předměty, jejichž veřejné umístění nebo osobní předání znamenalo sdělení smluvené zprávy. Indiáni na východě Spojených států a Kanady používali wampum: pás z drobných mušlových korálků. Předání wampumu znamenalo žádost o navázání diplomatických styků mezi jednotlivými indiánskými kmeny či jejich částmi, wampumem se prokazovali vyjednavači, wampum nosily indiánské dívky vyhlížející ženicha a wampum předával nápadník dcery jejím rodičům na potvrzení svého záměru uzavřít sňatek. Sdělení bylo možné vyčíst z barvy i tvaru ornamentů: tak např. bílý wampum s tmavomodrým čtyřúhelníkem uprostřed a dvěma dvojicemi křížků po stranách oznamoval mírové shromáždění čtyř kmenů z oblasti Wabanaki na americko-kanadském pomezí.

     Podobné zvyklosti panovaly či dodnes panují i mezi jinými přírodními národy, např. mezi africkými černochy.

II. Obrázkové (piktografické) písmo

     Je nejstarším druhem písma. Objevilo se kolem r. 3 000 př. Kr. v souvislosti se vznikem nejstarších států (sloužilo totiž nejprve především k hospodářsko-správním záznamům). Podstatu obrázkového písma vystihuje vztah 1 znak = 1 slovo pro 1 konkrétní skutečnost.

     Prvenství ve vynálezu písma patří mezopotamským Sumerům a severoafrickým Egypťanům (o pořadí mezi nimi je obtížné rozhodnout).

Sumerové vytvořili klínové písmo. Klínové znaky nejčastěji vznikaly vtlačováním textu pomocí seříznutého rákosového pisátka do hliněných destiček, jež se pak vypalovaly nebo sušily.

Egyptské písmo (úzce spojené s výtvarným uměním) prošlo podobnými fázemi jako písmo klínové: zpočátku tedy bylo písmem obrázkovým. Druhy egyptského písma (dnes známé pod pozdějším, řeckým označením) vznikaly postupným zjednodušováním původních znaků:

1. Písmo hieroglyfické: slavnostní, nejčastěji vytesané do kamene na významných stavbách;

2. Písmo hieratické: psáno zejména štětcem na papyrové listy nebo svitky (ze slisované dřeně stonků bažinaté rostliny šáchoru pravého; výraz papyrus pochází z jejího staroegyptského názvu), používáno pro relativně běžné písemnosti věcné i beletristické povahy;

3. Písmo démotické: lidové písmo všedního dne, psalo se jím např. na střepy nádob.

III. Pojmové (ideografické) písmo

     Vyvinulo se z písma piktografického. 1 znak = 1 slovo pro 1 konkrétní skutečnost a zároveň pro 1 související abstraktní pojem.

     Tento vývoj si můžeme ukázat na mezopotamském klínovém písmu.

Tab. 1: Vývoj mezopotamského klínového písma: levý sloupec (odshora: býčí hlava; mísa; hlava a mísa) = sumerské obrázkové písmo před klínopisem; prostřední sloupec = sumerské klínové obrázkové písmo; levý sloupec (býk; chléb či strava; jíst) = klínové písmo převzaté od Sumerů semitskými národy: otočení o 90^o si vynutila snaha po pohodlnějším psaní, zároveň je tu patrný přechod k písmu pojmovému. 

Tab. 2: Ukázka egyptského písma: 3 znaky vlevo = manželka; prostřední znak = ve výslovnosti následuje trojhláska; 3 znaky vpravo = krásná (půlkruhy jsou znakem pro ženský rod).  

     IV. Slabičné (sylabické) písmo

     Ve srovnání s dneškem měly jazyky v počátcích písemné kultury menší slovní zásobu a zároveň relativně vyšší podíl jednoduchých jednoslabičných slov. Jak přibývala nová, odvozená, a tedy delší slova, ustálil se zvyk označovat každou slabiku ve slově znakem pro slovo, které ta slabika vyjadřovala, když stála samostatně. Víceslabičná slova tedy byla složena ze znaků pro slova jednoslabičná bez ohledu na rozdílnost jejich významu. Uveďme příklad: kdyby slabičné písmo používala dnešní čeština, pak bychom slovo stožár zapsali takto:

100    (bez ohledu na to, že slovo stožár znamená opěrná tyč a souvisí se slovem stoh nebo stehno, ale nikoli s číslovkou ani s ohněm).

     Zároveň se písemné znaky neustále zjednodušovaly, až zcela ztratily původní obrázkový charakter a přestaly svým tvarem odkazovat na podobu označovaných skutečností.

     V. Přechod k písmu hláskovému

Nárůst slovní zásoby vyžadoval, aby písemné znaky dovolovaly ještě vyšší počet kombinací. Tohoto cíle bylo dosaženo ve dvou krocích:

     a) Slabičné písmo se zjednodušilo tak, že znak pro slabiku začal být chápán jako znak pouze pro souhlásku z této slabiky. Samohlásky bylo třeba při čtení doplnit nebo se značily jednoduchými značkami (tečkami apod.) k příslušné souhlásce.

b) Tak vzniklo písmo hláskové, které ovšem nejprve obsahovalo jen souhlásková písmena. Autory první takové soustavy byli Féničané: fénická abeceda měla 22 znaků pro souhlásky, četlo se zprava doleva (jako u většiny písem pro semitské jazyky). Ukažme si čtení takového semitského písma na příkladu hebrejského názvu dnešního státu Izrael: v hebrejštině se píše takto (pozor, čteme zprava): ישראל . K přečtení musíme znát tyto znaky: י = j / ש = s / ר = r / א = ´ / ל = l.  

     Fénické písmo a písma jemu blízká se staly předchůdci prvních písem evropských: řeckého a latinského.

 1-A2 Povaha písma v češtině

     O písmu užívaném pro záznam českého jazyka jsme se dostatečně zmínili v 6. kapitole tematického celku I. B. Jazyk jako systém znaků. Nyní jen připomeňme, že čeština používá hláskové písmo latinku (některá její písmena ovšem také s diakritickými znaménky) a arabské číslice; ve vymezených případech lze sáhnout i k systémům jiným: k písmenům řecké abecedy (v matematice a přírodních vědách) a k římským číslicím.

     Souhrn zásad, jimiž se řídí užívání písmen při psaní v daném jazyce, se označuje jako pravopis (ortografie). Pravopis plní dvě funkce: umožňuje podle psané podoby poznat znění slova (funkce vybavovací) a naopak podle mluvené podoby umožňuje poznat způsob zápisu (funkce zaznamenávací). A proč je tedy pravopis (zejména ve škole) takovým postrachem?

     Je to (ovšem částečně nezaslouženě) proto, že český pravopis se opírá o několik navzájem odlišných principů (zásad):

Hlavním principem českého pravopisu je princip fonologický: vztah mezi výslovností a psanou formou je velmi úzký (zejména ve srovnání třeba s angličtinou nebo francouzštinou); ve slovech bratr, cesta, nádraží apod. nemůže s psaním vzniknout žádný problém.

     Avšak kromě toho se v češtině uplatňuje také princip etymologický (psaná forma se odchyluje od výslovnosti, protože uchovává některé informace o vzniku i původu slova) a princip historický (psaná forma v rozporu s výslovností udržuje informace o dřívější podobě slova). Princip etymologický nám komplikuje třeba psaní slova jednodušší (-duš- je kořen a -ší je přípona s koncovkou, ovšem výslovnost zní [jednoduší]). Princip historický zodpovídá zejména za trápení s -i/-y, protože ještě ve středověku tu existoval rozdíl ve výslovnosti. 

     Základní, kodifikační pravopisnou příručkou jsou Pravidla českého pravopisu: poprvé byla vydána v polovině 19: století (1846), dnes je vytváří Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a jejich současná podoba pochází z r. 1993.  

     1-A3 Označování hlásek písmeny ve slovech domácích

I.