1

D. Počátky českého národního obrození

JOSEF KAJETÁN TYL: STRAKONICKÝ DUDÁK (1847)

Národní báchorka se zpěvy o třech dějstvích

OSOBY

LESANA, panovnice nad lesními pannami, polednicemi a divými ženami

BĚLENA, lesní panna

ROSAVA, polednice

DIVUKA a MIHULICE, divé ženy

Lesní panny, divé ženy, půlnoční duchové.

KALAFUNA, venkovský muzikant

KORDULA, jeho žena

HONZÍK, FRANTÍK a KAČENKA, jejich děti

ŠVANDA, mladý dudák

TOMÁŠ, starý dudák

KODĚRA, rychtář ze vsi u Strakonic

ŠAVLIČKA, mladý voják na dovolené

TRNKA, starý hajný

DOROTKA, jeho dcera

NALEJVÁČEK, hospodský

FRANĚK a VÁŠA, venkovští chasníci

PANTALEON VOCILKA, bývalý student, teď na cestách

Česká chasa venkovská.

KRÁL ALENOROS, pán zemí neznámých

ZULIKA, jeho dcera, smutná princezna

ALAMÍR, hrdina, její ženich

GULINARI a VANIKA, sklepnice v hostinci

DVOŘANÍN

Komonstvo princezny Zuliky. Králova pážata. Alamírovi oděnci.

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Výstup 2.

Před hospodou ve vsi o pěkné hodince. Děti hledí oknem do šenkovny. Je právě po tanci, ozývá se ještě výskání, tleskání a dupání.

Šavlička s motivem: "Generál Laudon jede skrz vesnici" a Koděra z hospody.

ŠAVLIČKA: I aby do toho prachmilion granátů! Já vím také, co je kus legrace a zábavy, ale tohle vaše vyražení s kozlíkem - to je mi milé jako březová mast našeho profousa.

KODĚRA: Aj, aj, milý chlapče, což pak se stal z tebe poustevník? Veselost je ta nejlepší apatyka, a tanec vojáka nezabije.

ŠAVLIČKA: I což je o tanec - mangari! Voják má podle toho podešve, nebýt jen při něm těch vašich zlořečených dud.

KODĚRA: A mordije jo, tak říkáš nebýt? I toť by pak bylo celé posvícení jako kaše bez omastku a perníku.

ŠAVLIČKA: Měli byste mít pořádnou tureckou kapelu - plnou kruchtu muzikantů, helikóny, křídlovky, pozouny -

KODĚRA: I, i, co pak ti napadá. Aťsi jen jednají ty novomódní plechy po městech, aťsi! my tu držíme na dudy; to je poctivá, staročeská muzika.

ŠAVLIČKA: Že by z ní myši utekly.

KODĚRA: Ó, já se při ní zmláda jaktěživ dost vytrdloval.

ŠAVLIČKA: To věřím, protože jste jaktěživ jiné intrády neslyšel; ale kdo byl na vojně -

KODĚRA: To věřím, ten zná muziku - až někdy záda brní.

Výstup 3.

Z hospody vyjde několik chasníků, někteří jenom pro ochlazení, jiní s rosolkou a pivem, i zavdávají děvčatům. Kalafuna jde s houslemi v ruce, Švanda s dudami. Předešlí.

KALAFUNA: Tak zase do kola, mládenci, dokud mi šmytec hupsá, zahrajeme vám něco od podlahy!

ŠAVLIČKA: Buď rád, skřípale, že tě nikdo neslyší.

KALAFUNA: Skřípale? Hehe! - Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil bych, že mi chceš míchat žlučí. Já jsem starý primarius.

ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám poslechnout primariusa, když přijede takhle nějaký z Babylonu - nebo odkuďsi. Ten hraje, div že si neutrhne ruce, a posluchači dostávají křeče.

KODĚRA: I hrome!

KALAFUNA: He, he - to by byla pěkná muzika!

ŠAVLIČKA: Teď se nesmí hrát - (napodobí hraní na housle) tidli dity, didlity - to by nabral! - teď to musí chodit: prásk, bum šrum - a zase: dlajdlajlaj, jako když se dva hubičkují - to padají tolary.

KODĚRA: Tolary?

ŠAVLIČKA: Teď se vydělají muzikou zlořečené peníze.

KALAFUNA: Že vydělají?

ŠAVLIČKA: Mangari, jako smetí! Tisíce.

KALAFUNA: To je mluvka.

ŠAVLIČKA: Tisíce, povídám, smete takový muzikant podle nejnovější noty za večer!

ŠVANDA: A nač takový člověk hraje?

ŠAVLIČKA: Nač? No - na ledaco.

ŠVANDA: Také na dudy?

ŠAVLIČKA: Na du... hahaha! To by ještě scházelo.

KODĚRA: Proč pak? Vždyť je to kus poctivé muziky. Dudy pocházejí z časů -

ŠAVLIČKA: Krále Holce.

KODĚRA: I tuhle náš lid začíná už jaksi po jiné muzice uši nastrkovat; ale dokud jsem tady rychtářem já, musí se držet na dudy. A ve městech? Myslím, že by si tam také jednou mohli uši namastit dudami! (Odejde.)

ŠAVLIČKA: Inu, dávaly se už koncerty na drnkačku, proč by to nešlo taky s dudami? Mangari! Ale musel by člověk něco umět - rozumíme?

KALAFUNA: I což je o to! Švanda to umí z fundamentu; dnes to arci vidět není, když mu láska tlačí na osrdí - he, he! - a z toho má potom ten krátký dech.

ŠAVLIČKA: Pro holku bys věšel hlavu jako zmoklý kapoun? Škoda, že neznáš nějakou onačejší muziku než ty dudy, mohl bys rovnou do světa a vydělávat peníze; potom bys neměl s láskou žádných hořkostí. Peníze dokážou, nač si jen pomyslíš. kdo má cvoky, podepírá boky.

Peníze jsou pány světa,

dukát, to je pravý rek,

a co někdy stotka umí,

to by člověk sotva řek.

Bez peněz

se nechce žít,

bez peněz

se utopit.

Bez peněz,

ach bez peněz,

žiješ hůř nežli ten pes.

Jenom k nebeské armádě

až se budem jednou brát,

ano, jen v tom těžkém pádě

bez peněz to půjde snad.

(Vrátí se do hospody, všechna chasa s ním; jen Kalafuna a Švanda zůstanou vpředu.)

KALAFUNA (po chvilce): Jářku, Švando, máme tady civět Pánubohu do oken? Pojď, snad cvrnkne někdo dvacetníkem.

ŠVANDA: Jdi jen sám - nemám dechu - mně je tuhle (sahá si na srdce), jakoby mi chtěly všechny měchy prasknout. Neslyšel jsi, že má jiný za muziku tisíce?

KALAFUNA: Snad je potřebuje, přej mu je.

ŠVANDA: Já je potřebuji taky.

KALAFUNA: I jdi - my máme dost, hehe, když nedělá žaludek bandurskou.

ŠVANDA: Ale já chci víc! Půl tolaru mí nestačí; za to nemohu Dorotce koupit ani šněrovačku.

KALAFUNA: A ty bys jí nejraději koupil hned také čepeček - však já do tebe vidím. Ale bez šněrovačky se můžete mít také rádi.

ŠVANDA: Můžete! Co mi pomůže, když mi dá šenkýř na stůl plný džbánek a já se ho nesmím dotknout? Dorotčin tatík, hajný Trnka, mi hrozí, že mi zpraží zadek jako zajíci.

KALAFUNA: To jsou hloupé řeči tatíků, když hoch nemůže hodit na stůl hned plný pytlík. Snad budu také takový mumloun, až mi ta moje kuřata dorostou.

ŠVANDA: Ale já vím, co udělám. Do toho kozlího měchýře už tady ani nefouknu; ale půjdu do světa a přinesu si tisíce! (...)

Proměna - Křižovatka u hájovny

Švanda, potom Dorotka.

ŠVANDA (přicházeje, pozorně se ohlíží): Jistě je doma - starý ji k muzice nepustí - a sám bude v lese. (Klepá na okno ve stavení hajného.) Dorotko!

DOROTKA (ve stavení): Kdo je to?

ŠVANDA: Já. - Pojď trochu ven!

DOROTKA (vycházejíc): Kdo pak je ten já? - Ach, jsi ty to? Kde pak ses tady vzal? Já myslím, že sedíš v hospodě - a na mne ani nevzdechneš.

ŠVANDA: I dej mi pokoj! Já utekl z hospody, protože ti musím něco říci.

DOROTKA: Jen aby to bylo něco veselého. Mně se dnes zdálo o růžích a to znamená mnoho pláče. Co pak je to?

ŠVANDA: Já vím, co udělám, aby se tvůj tatík na mne nesatonil.

DOROTKA: Co pak je to?

ŠVANDA: Aby mi dovolil za tebou chodit.

DOROTKA: Co pak to uděláš?

ŠVANDA: Já vím, jak dostanu peníze!

DOROTKA: Ty?

ŠVANDA: Mnoho peněz!

DOROTKA: Mnoho?

ŠVANDA: Dnes se mi zajiskřilo v mozku a chytlo to jako v plném troudníku. Dorotko, za několik neděl budeme svoji!

DOROTKA: Za několik neděl? I ty jemináčku - ach, ty můj zlatý Švando z Blatí! Mne už beztoho všecko mrzí; tatínek pořád hubuje, a já na tebe nemohu zapomenout; budu na tebe myslit snad ještě v černém hrobě. - A jak to dokážeš?

ŠVANDA: Rychle mne obejmi, Dorotko, a uhlídáš ten důkaz.

Výstup 6.

Trnka s ručnicí na rameně. Předešlí.

TRNKA: Tchoř je v komoře! - I prach do luňáka, půjdete-li pak od sebe? Nedáte si pokoje ani o božím poledni? Kolikráte ti mám říkat, ty parohatý dudáku, abys mi za holkou nelezl? Budeš tak dlouho dělat, až ti vsolím do lýtek hrst broků.

ŠVANDA: Nechte si povědět, strýčku Trnků -

DOROTKA: Ano, tatínku, nechte si povědět; jak to teď vypadá -

TRNKA: Ticho! Já bych si z toho nic nedělal, že ani otce ani matky nemáš -

ŠVANDA: No, snad jsem nespadl s dubu jako žalud?

TRNKA: Nu tedy, že ani otce ani matky neznáš. Já bych nedbal na lidské řeči, jen kdybys měl do čeho kousat. Kdybys byl aspoň pacholkem u koní, a třeba jen tím pastýřem, jako býval tvůj nevalstní otec, abys měl krajíc jistého chleba -

DOROTKA: Ale počkejte, tatínku...

TRNKA: Mlčíš mi! Já vím, co chceš - přimlouvat se, domlouvat se, známe se, ty jsi chtivá straka - hr! hr!, jen abys ho už měla. Ale co potom? Pískat kudlu.

ŠVANDA (hezky hlasitě): Snad není tak zle, pane Trnko! A kdybyste věděl -

TRNKA: Já vím až dost!

DOROTKA: Nic nevíte, tatínku! Švanda dostane peníze.

ŠVANDA: Tisíce - aha! Teď byste rád věděl, kam sýkora nosem sedá.

DOROTKA: Slyšíte, tatínku? A za dvě neděle máme svatbu. Já dostanu novou sukni, viď, a novou šněrovačku -

TRNKA: Ale ty poblázněná pěnkavo! Kdepak by vzal ten chudák peníze? Rodičů nemá, přátel nemá, vydělat si je neumí -

ŠVANDA: Kdož to ví? - a jen abyste o tom věděl - já jdu do světa!

DOROTKA: Do světa? Švando, co ti napadá? Jakpak bude potom za osm dní svatba? Svět je bůhví jak veliký - toť se do té doby nevrátíš?

ŠVANDA: Tedy musíš trochu čekat; já si také dám srdce na zámek.

TRNKA: Ale co pak chceš, ty janku, ve světě? Vždyť jsi jaktěživ nebyl dál, nežli v Strakonicích?

DOROTKA: Ano, co tam chceš?

ŠVANDA: Vydělávat peníze!

TRNKA: Jak pak?

ŠVANDA: No - dudami.

TRNKA: Du... hahahaha!

ŠVANDA: Co se smějete? Teď se vydělá nejvíce peněz muzikou.

TRNKA: I ty pomámený strakapoune! Jsi tak hloupý nebo se tak stavíš? (Opravdově) Teď se vydělávají peníze tuhle tím (ukáže na čelo) a tuhle tím (ukáže ruce) - ale dudy? Máš mě snad za blázna? Můžeš jít - i ano, ale po hospodách, kde ti budou házet po krejcaru - a jinde se ti vysmějou. Jdi si, jdi, ale do mého revíru mi nepáchni, dokud nebudeš mít na stole dva plné talíře - a kdyby to bylo třebas v ovčáckém baráku!

DOROTKA: Tatínku! Ach, milý Švando, nech ten svět být světem a zůstaň doma; já radši ještě počkám, až se ti něco nahodí -

TRNKA (prudce s posměchem): I nech ho, ať si jde; však on zase brzy přileze a bude sbírat hlady suché šípčí!

ŠVANDA: Třeba suché, tvrdé trnky, hajnej Trnko!

TRNKA: I ty rozčepejřený tetřeve!

ŠVANDA (vjede do něho furiantství): A jakorát, že půjdu - a kdybych měl ty peníze vyžebrat!

DOROTKA: Ale Švandičko!

ŠVANDA: Mlč! - Nic si z toho nedělej. Žeť mi to také leží na prsou jako mlýnský kámen, když musím od tebe -

DOROTKA: Já tě nepustím!

ŠVANDA: Neplač - já něco umím a ty tisíce přinesu. To se pak podíváme, co bude mít tvůj moudrý tatík proti mně. Již teď by mohl olíznout po takovém zeťovi všech deset - už k vůli tobě, že se máme tak rádi - ale cožpak on ví, co to je. Celý den chodí okolo pařezů, a ještě sám zpařezovatí! (Rozčileně odejde.) (...)

Proměna - poledne v polích u lesa

Výstup 7.

Švanda. Později lesní panny a Rosava.

ŠVANDA: Ach, teď je mi volno - teď je tu krásně. (Usne.)

LESNÍ PANNY (vytančí v kruhu mezi břízami):

Je v půli den,

pospěšme ven

nasbírat slunce

do zlatých plen.

Svou čaromoc

až prostře noc,

na bílé kapradí

rozlijem slunce moc.

(Volání z dálky, které se stále přibližuje: Polednice! Ptačí zpěv a hudba zmlkne. Lesní panny se zastaví v tanci. Vystoupí polednice Rosava.)

ROSAVA:

Šťastnější sestry mé,

ztracená sestra,

zakletá sestra

z vašeho kruhu,

srdéčka moje,

o pomoc prosí,

aby své dítě

z úkladů a sítě

lidských nehod vyvedla.

BĚLENA: S člověkem syna máš!

LESNÍ PANNA: To že je syn tvůj?

ROSAVA: Ano, můj synek,

pro něhož mě panovnice

nad pannami

temných lesů netrpěla více

v říši své - ta bláhová!

Myslí snad, že srdce ženy

proti bolu této změny

nezná žádné utěšení?

Já to přísné vyhoštění

ráda nesu - vždyť mám syna!

Když je šťasten, mizí utrpení

které na mne uvalila vina.

BĚLENA: Spanilý to mládenec!

ROSAVA: Ano, jako poupě boží,

leželo mé dítě v nuzném loži,

chudým jsem je svěřit musela!

A přec rostlo, smavé jako kvítí,

vídala jsem je, však políbiti -

ne, to matka nikdy nesměla,

to v mé kletbě bylo nejkrutější. -

Dnes je velký už. A sám má rád

děvče, které nechtějí mudát,

že je chlapec z chudých nejnuznější.

BĚLENA: Jaké že má nyní přání?

ROSAVA:

Rád by dostal svoji milou;

ale otec vede jinou:

že je ženich tuze chudý,

že nemá nic než své dudy.

Tu chce, chlapec ubohý,

skočit na nohy,

běžet do světa a získat zlato,

aby dostal dívku za to.

Dovede to, když mu z lásky dáte

vzácný dar, jejž samy jenom máte.

BĚLENA: Jakou chceš pomoc od lesních panen?

ROSAVA:

Vdechněte mu v jeho dudy

svoje sladké zpěvy,

ať tou hudbou jeho všudy,

kamkoli jen vkročí,

ztichnou smutek, bolest, hněvy,

radostná ať slza jiskří z očí,

ať se na něj každé srdce směje -

však i zlaté odplaty mu přeje.

BĚLENA:

Srdečná prosba,

splněná prosba.

Do jeho dud vložme

zpěvů svých kouzla:

dudy však budou jak on sám,

plné dobra i zla.

Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,

jejich zpěv sám v sobě nepozná.

(Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.) (...)

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Výstup 1.

Krátká ulice v městě ideálního slohu. Po pravé straně hostinec se zahrádkou, nad ním nápis "Vítáme vás, poutníku".

Vocilka v lehounkém kabátku přichází a obhlíží hostinec. Zpívá už za scénou:

Celý svět je jako koule,

těžko na něm stát jen nohama;

nechce-li mít člověk boule,

musí se ho chytat rukama.

Tu to klouže,

tam se boří,

tu je louže,

tam to hoří:

člověk má se jen co točit,

nechce-li si uši smočit;

kdo však umí chytře hrát,

dovede tu pevně stát.

Ano, chytrost žádné čáry. Já to zkusil už v těch nejzamotanějších pleteninách života; chytrá hlava se neztratí. Kdybych měl vypravovat, co jsem všechno tropil od té chvíle, když jsem jakožto řádný študent spal poslední noc na biliáru - kdybych to měl vypravovat: to by byla kronika, tlustší nežli Hájkova a strakatější nežli Enšpígl. Teď budeme zkoušet ještě jedno. Zkusíme získat místo sekretáře, kasíra, nebo něco podobného k cestujícímu koncertistovi. Proč ne? Vždyť podle toho vypadáme, a to nynčko vynáší nejvíc. Já už dávno po jednom pasu a teď mu sedím na patách. Tuhle se prý uhostil. Vederemo! (Čte nápis.) Vítáme vás... Ah, to je mudrc hospodský. jen jestli také říká: na shledanou, když nemá poutník prášky. - Holahó!

Výstup 2.

Mikuli. Vocilka.

VOCILKA: Má služba, mnohovážený - bezpochyby panovník nad tímto tělo- i dušekojným ústavem?

MIKULI (vážně): Já jsem hostinský.

VOCILKA: To mne těší. Já si přál už dávno hostinského nakrmení. račte dovolit - nehostíte také slavného koncertistu?

MIKULI: Co je to?

VOCILKA: Zvíře, co dělá muziku.

MIKULI: Ah, to je ten český dudák?

VOCILKA: Ano, ta strakonická chlouba.

MIKULI: Ten je tady.

VOCILKA: To mne těší. A nemohl bych s ním rozprávět?

MIKULI: Proč bys nemohl? Jak vidím, máš dobře proříznuto.

VOCILKA (stranou): No počkej! To poznáš teprve, až se dostanu do hrnců. (Nahlas.) Já jsem totiž jeho krajan.

MIKULI (prohlížeje si ho): Taky Čech? To musí být divná zem, ta česká.

VOCILKA: Můj laskavý napaječi poutníků, to, víte, že je svět už tuze starý, a proto je už taky leckde děravý. Jenž Pánbůh takové díry nemůže trpět, a když něco pukne a udělá se díra, vezme Pánbůh po každé nějakého Čecha a takovou díru s ním zalepí, aby stavení nezhrklo. Proto máte po světě tolik Čechů.

MIKULI (hledí na něj a vrtí hlavou): Nu, pro mne - uvidíme, co tady dovedete.

VOCILKA: Tady?

MIKULI: Tvůj krajan chce hrát před naší princeznou.

VOCILKA: Princeznou?

MIKULI: Naše princezna je nejroztomilejší na světě, nejí než broskvová jádra a nepije než mošusový květ, ale asi od jednoho roku na ni padl tak hluboký smutek, že ani nemluví; nadarmo pro ni strojili všelijaká obveselení. Tu přiletěla pověst o divné hudbě tvého krajana, a otec smutné princezny vypravil za ním posly, aby ji svojí hrou potěšil. Dudáček přišel, a já se nyní půjdu poptat, kdy smí přijít do paláce. (Odejde.)

VOCILKA: Náš dudák přišel rozveselit princeznu? Viktoria, pšenice kvete, budeme sklízet koláče! Ale teď se, příteli Vocilko, řádně seber a presentiruj se. Moje garderoba je sice trochu sešlá - tuhle z levého šosu bude brzy cedník, a kolena se derou na čerstvé povětří; ale vždyť máš ještě jednu rukavičku - vytáhneš si límec - a jsi hotov. tak, jen chutě do toho, a mysli na sekretářství. Arci, když se máš přiznat, zdali se k tomu hodíš? Pah, proč by ses nehodil? Nebudeš první, kdo se vydává za něco, k čemu se vůbec nehodí. Beztak se ledaco po vrchu leskne, ale uvnitř je to dým. (...)

Výstup 3.

Vejde Švanda. Vocilka. Švanda v černém fraku, ale aby na něm visel, má bílý šátek s notným límcem na krku atd.; pohybování jeho je sebevědomé a směšné.

ŠVANDA (přicházeje zívá a protahuje se): Ah - tohle je veselé živobytí - jako o Štědrém večeru při prázdné míse. Nic neždlouhá chvíle. Někdy mne to arci strhne do proudu - tu se jí a pije; ale potom je zas jako by vypálil. A nejhezčí na tom je, že nemám posavád žádných tisíců. ty peníze jdou u mne jako na dračku.

VOCILKA (který stál stranou, předstoupí s mnohými poklonami): Servitore, signor musicanto - poníženě ruce líbám.

ŠVANDA: Co vás to napadá? - A jaký pak vy jste pták?

VOCILKA: Já dychtil už dávno po té chvíli, abych mohl nejslavnějšímu krajanovi složit svou nejhlubší poklonu.

ŠVANDA (živě): Vy jste Čech?

VOCILKA: Oh - a jaký! Doma to nemohli se mnou ani vydržet a radili mi, abych se podíval trochu do světa.

ŠVANDA: A co nyníčko děláte?

VOCILKA: Chdím za vámi a poslouchám vyši nebeskou muziku. Roztrhal jsem tím takřka své poslední boty - všecko z pouhé lásky k umění.

ŠVANDA: To jste blázínek.

VOCILKA: Já vím; ale ono je teď mnoho takových muzikantských zfanfrnělců - to je teď jako cholera. Přitom pozoruju, že nemáte u sebe žádného, aby se staral o vaše pohodlí, aby obstarával vaše koncerty, roznášel recensentům bilety - a já bych byl nejšťastnější člověk, kdybych vám mohl k tomu všemu obětovat svoje mizerné služby.

ŠVANDA: To by bylo snad tuze mnoho.

VOCILKA: Ono se to vlastně také sluší. Každý slavný muž má svého sekretáře, komorníka, důvěrníka - nebo jak ho chce titulovat - a takový člověk je pro něj pravé dobrodiní.

ŠVANDA: Tak? Já si pomáhal posud sám, nebo jsem si vydlužil číšníka z hospody; arciže mě to všecko dřelo - jak se mi zdá.

VOCILKA: No, to si mohu myslit! Číšníci - to je krásná čeládka! To jsou pobertové! Ale to všecko přestane, když budu já u vás. A jak užijete života! - beze všech starostí. Já se vám budu starat o cesty, o koncerty, o kasu - o všecko. Uvidíte, že vám bude při tom tuze lehko.

ŠVANDA: nu, když myslíte - můžete u mne zůstat; alespoň se mi nebude tak stejskat.

VOCILKA: Oh - milostpane - poníženě ruku líbám.

ŠVANDA: Ale jste poctivý člověk?

VOCILKA: Já - ty jemináčku. jak mě tu vidíte - samá poctivost; kdybyste mě krájel - samá poctivost - a kdybyste mi chtěl milostivě tykat, já bych se neznal pýchou.

ŠVANDA: I pro mne - ale jak pak vám říkají?

VOCILKA: Pantaleon Vocilka.

ŠVANDA: Hezké jméno.

VOCILKA: Já mu dělám také čest.

ŠVANDA: Tedy, milý Vocilko, jak povídám, můžeš u mne zůstat; ale - co za to?

VOCILKA: Ah, ah - kdo pak mluví o takových maličkostech! Mně tu je více o čest, a také vím, že nebudete nikdy koukat na nějakou hrst dukátů, kdyby dostávala moje kapsa souchotiny. Co pak vám to udělá? Za pár let máte miliony.

ŠVANDA: Za pár let? (Škrábe se za ušima.) Víš, kamaráde, vlastně bych se měl už podívat domů.

VOCILKA: I podíváme se, proč ne? Ale potom zarejdíme znova do světa; teď se budete teprve hejbat, teď se teprve proklubete ze škořápky! Oh, jen mě nechte dělat, milostpane. To bude živobytí! He, sklepníku! - číšníku! - děvčata! (volá do dveří.) Pro milostpána láhev nejlepšího vína a dvě sklenice! - potom něco rozumného k zakousnutí, aby to šlo hezky do krku!

ŠVANDA: Co pak tě napadá? Já už snídal.

VOCILKA: To nic neškodí. Pravý umělec musí mít pořád apetit - a koncertista žízeň. A pak se obyčejně každá smlouva něčím zavlažuje; musíme to tedy s naší také udělat, třeba už jen proto, abychom nepřišli do lidských řečí. (...)

Výstup 5.

Před vchodem Rosava v oděvu poutnickém. Za ní Dorotka s trumarinou, plachetku na hlavě; Kalafuna s houslemi ve futrálu, ranec na zádech. Předešlí.

ROSAVA:

Teď jsme u cíle; když vejdete,

koho hledáte, zde najdete.

DOROTKA: A vy nás opustíte?

ROSAVA:

Budu u vás blíž,

než-li ty, má milá, víš,

vzácným poutem s vámi sblížena. (Zmizí.)

KALAFUNA: S kým to věčně hovoříte, panno Dorotko? Hned na našich křižovatkách pod lesem se dáte do řeči, jako by nás měla nějaká ta osoba vést, a pak už táhneme, nevíme ani kam, přes hory a doly rovnou cestou sem. A kde to jen jsme? Tady to vypadá jako v nějaké pohádce o zakleté princezně.

DOROTKA: Pojďte jen dál, Kalafuničko, srdce mi buší jako zvon samou nedočkavostí, pojďte, ať víme, jsme-li konečně u cíle.

KALAFUNA: Nic tak, je-li tu Švanda, přivoláme si ho po muzikantsku! (A již spustí oba národní píseň "Jen ty mi, dudáčku, zadudej" na housle a na trumarinu. Švanda poslouchá, žasne, pak vyskočí.)

ŠVANDA: Co je to? - Zdá se mi něco? To jsou muzikanti z Čech - to je strakonická! (Běží ke vstupu.) I ty sladké umučení - Dorotko, Kalafuno! Je-li možná?

DOROTKA (vběhne Švandovi do náruče): Pozdrav tě ruka nebeská, můj milý Švando. Ach, to jsem ráda, že jsme tě přece našli; vždyŤ jsme už skoro celý svět prolezli, přes hory a doly, přes lesy a vody, a kdyby nebylo mé laskavé přítelkyně -

KALAFUNA: Kterou nikdo nevidí -

DOROTKA: A která nás vedla přes hory a doly, snad bychom seděli někde za světem a vyhlíželi, kudy za tebou. No, jak se máš? Co děláš? - Myslíš na mne? Schraňuješ hodně? Tak už mluv!

VOCILKA (sedí mezitím pořád u stolu, pilně jí a pije): A to je řehtačka!

ŠVANDA: Jak mám mluvit, když ty švitoříš, jako bys chtěla mluvit do soudného dne? - Dobře se mám a myslím na tebe - ale co tě napadlo, pustit se do světa?

KALAFUNA: Tak si pomysli, Švando! Když jsi nešel za čtyři neděle, začla věšet hlavu - a když jsi nešel po osmi nedělích, chodila jako bez hlavy.

DOROTKA: Já to povídala napřed, že to bez tebe nevydržím - a potom jsem si pořád myslela, že se ti něco stalo.

VOCILKA: Kýho čerta, to je zamilovaná kronika - to bych mohl potřebovat!

KALAFUNA: A když ji potkalo konečně to neštěstí -

DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla.

ŠVANDA: Jaké neštěstí?

KALAFUNA: Že jí otec ulehl a už nevstal.

ŠVANDA: Tvůj otec?

DOROTKA: Ach arci. (Utírá si oči.)

ŠVANDA: A chudák!

VOCILKA: Mohla se tam položit místo něho...

KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, zda-li prý bych s ní nešel za tebou. Já ti první chvíli myslil, že na ní oči nechám. Ale pak jsem si to rozpočítal - he, he. Vidíš, jářku, - stará beztoho pořád bručí na malé výdělky, ušetři jí tedy jedlíka - snad přitom ve světě něco utrhneš - vždyť nejsi šumař, aby tě hodili pod lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá - he, he, zlořečenou lázeň, až se navrátím; ale já si nemoh° pomoci. ta holka tě má ráda - až mě to celého pomátlo.

DOROTKA: No, teď toho nechme, teď je všecko dobře, teď jsme pohromadě, teď vezmeme tisíce a půjdeme domů.

VOCILKA: I ty sojko!

ŠVANDA: Tisíce? Milá Dorotko, o tisících nevím ještě nic.

DOROTKA: No, jen když to jsou sta. Já si z toho moc nedělám.

ŠVANDA: Holečku, já nemám ještě nic.

DOROTKA: Nic?

ŠVANDA: To jest - peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten je komediant, ten chce to, ten ono - pak jsem musil dávat traktace - a tak mi všechny peníze zas vylítaly!

DOROTKA: Ale Švando!

ŠVANDA: Ale nynčko to půjde všechno jináč. Teď mám svého cekretáře a komorníka-

DOROTKA: Ty?

ŠVANDA: Ten mi bude dávat na všechno pozor. Není-li pravda, Vocilko?

VOCILKA (rychle vstane a blíží se s mnohými poklonami): Oh, dozajista. A poněvadž moje péče o milostpána - když se vezme ohled na lásku a skužebnost, kteráž je vždycky chvalitebná - tedy také ohledem na moje ponížené -

ŠVANDA: I vždyť je dobře. Já vím, co si myslíš -

VOCILKA (pořád se ještě klaní, pro sebe): Ten je vševědoucí. - Já to nevím sám.

ŠVANDA: Abys věděl, jak se také jinde zachovat - tohle je Dorotka, moje nevěsta.

VOCILKA (stranou): I hrom do čepice! (Hlasitě.) Oh, že se nemůže k něčemu takovému mně gratulírovat. (Střílí zdaleka očima po Dorotce.)

ŠVANDA: Já ti dám gratulírování! - Ale jemináčku, teď mě teprve napadá, vy jste asi hladoví a ušlí - posaďte se.

He, Vocilko - poruč, aby nám dali něco jíst a pít!

VOCILKA: (Odejde).

DOROTKA: Ty, Švando, ten tvůj sekretář se mi nelíbí.

ŠVANDA: I jdi, blázínku, to se ti něco zdá. On je od kosti dobrá duše - ale ty nejsi zvyklá velkému světu - a my, co jsme umělci a páni - víš, my máme docela jiné oči než obyčejný lid.

VOCILKA (se vrací se sklepníkem, kterýžto jídlo a pití přináší): Tuhle je, co hrdlo a žaludek ráčí. Račte si, milostslečinko, pohovět - a tenhle dobrý pán bude bezpochyby také -

KALAFUNA: Ano, he, he, ten si bude také hovět. (Sedá.)

ŠVANDA: Jez, Dorotko, a pij, jako doma!

DOROTKA (se posadí).

Výstup 6.

Mikuli. Předešlí.

MIKULI: Pane! Nejvzácnější pane!

ŠVANDA: Ah, náš domácí.

MIKULI: Právě přicházím z královského paláce. V patách za mnou přijde pro tebe dvořenín, aby ses dostavil k naší princezně. (Odejde.)

VOCILKA: Šlaka, na princeznu jsme docela zapomněli!

DOROTKA: K princezně? Jaká princezna?

ŠVANDA: Oh, holečku - to bude teď moje denní společnost.

DOROTKA: Je mladá, hezká?

ŠVANDA: To ještě nevím; slyším jenom, že je plačtivá, a že ji mám svým uměním povyrazit.

VOCILKA: Svým božským uměním!

DOROTKA: Vás se nikdo neptal! - Švando, nezůstaneš tam dlouho? A opravdu je to jen pro tvoje dudy? - Ale jak by bylo!

ŠVANDA: Jářku už jednou, Dorotko, já jsem dnes světoznámý, po mých dudách se blázní, co má ruce a nohy.

VOCILKA: I princezny!

DOROTKA: Švando, máš-li mě rád, nech všeho a pojď radši zpátky, než se mi docela změníš. Tatínek nám už, chudák, ani bránit nemůže. Co je nám po světě. Já se toho tady bojím.

KALAFUNA: Švando, Švando, doma není všady!

VOCILKA: Ale sláva jen ve světě!

ŠVANDA: Poslouchej, Dorotko, ode dneška si pamatuj, že tě mám rád, moc rád, ale uvazovat mě nesmíš. Vidíš sama, doma si mne nikdo necenil, a tady - princezny! Komorníku!

VOCILKA: Dělejte, milostpane, dělejte! V téhle hastrošově uniformě vás nemohu pustit do paláce - to by myslili, že jdete strašit vrabce. Já slíbil, že se budu o vás starat a musím držet slovo. Pojďte, milostslečna bude zatím tak dobrá a vyrazí se tady s panem krajanem. - (Stranou.) Já bych oba taky rád vyrazil - ale někam ze dveří. (Vezme Švandu pod paží a odejde s ním.) (...)

Proměna

Skvostný šachový sál. V pozadí vyvýšený trůn pro princeznu a sedadla pro její komonstvo.

Výstup 7.

Zulika sedí na trůně, zastřena závojem. Po obou stranách paní a páni, všichni stojí jako zakleti do vznešené nudy. Komorníci jen mimicky ohlašují Švandu, jenž je teď v pěkném národním kroji a kozlíka jeden fábor, i Vocilku. Od komorníků předvede Švandu před princeznu šeptavý

DVOŘAN: Jeho milost, sultán všech sultánů, posílá své milované dcerušce tohoto muzikanta, aby její vysoce urozený smutek umírnil.

ŠVANDA (se na pokyn Vocilkův ukloní a začne hrát). Několik taktů uplyne, aniž si kdo hudby všimne. Ale pak začne dvořan po dvořanu přiznávati takt, kývat hlavou, přizvukovat a rozhoupávat se, až konečně vjede milostná polka všem do nohou a rozproudí bez ohledu na etiketu směšný mumraj. Tehdy odhodí závoj i Zulika a plna smíchu se rozběhne k Švandovi.

ZULIKA: krásný a milý pane hudebníku, Zulika ti děkuje, že jsi vlil do vyprahlého květu jejího srdce hedvábnou rosu rozkoše. Už bylo okoralé jako mladá zahrada na poledním slunci; ale tvými čarozvuky se osvěžilo, jako slavík v lotosovém květu.

ŠVANDA (neví, má-li se smát či klanět): Ano - jak říkáme - vzácná princezno - smutná -

VOCILKA (stranou): I starou straku! ta si švitoří, jako zamilovaný veršovec.

ZULIKA: Ale teď mi musíš pořád hrát, rozumíš? - nebo se mi znovu zasteskne.

ŠVANDA: Jak totiž kozlíček -

VOCILKA (potají): Mluvte něco chytřejšího.

ŠVANDA: Co pak?

VOCILKA: Řekněte alespoň: šaramantní.

ZULIKA: Řekni si, jak tě odměním. Chceš krásný zámek nad mořem?

ŠVANDA: Ten bych těžko nesl domů.

ZULIKA: zulika má tebe a tvou hudbu tak ráda, jako má rád beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku. Jen si řekni, po čem touží tvoje srdce: Zulika to řekne otci a všechno budeš mít.

VOCILKA (tajně): Teď si honem vymyslete něco tyranského.

ŠVANDA: Och, ach - (k Vocilkovi): Když já nemůžu dostat ze sebe slovo, ona se po mně tak dívá.

ZULIKA: Či snad Zulice nevěříš?

ŠVANDA: Ano - a jak! Kdo pak je ta Zulika?

ZULIKA (směje se): Kdo že je? Jaký jsi veselý! Kdožpak jiný, nežli ta, kterou jsi rozesmál, které se tak líbíš a která stojí před tebou, šťastna, že jsi jí spadl jako s nebes. Ale to ti povídám, odejít mi nesmíš, sice by se Zulika hněvala - ó malá Zulika se umí také hněvat - jen se podívej! - Ale to dlouho netrvá, Zulika se hned zas udobří a směje se na tebe. Tak se směj také!

ŠVANDA: Hehehe!

VOCILKA (po něm): Hahaha!

ZULIKA: A tohle je divný člověk. Líbí se mi, je hodně k smíchu. Je to tvůj otrok?

VOCILKA: Před tvou krásou je otrokem celý svět.

ZULIKA: Toho neprodávej. Nechám si ho, bude u mne šaškem.

ŠVANDA: Ale já nevím, slavná princezno - zda-li tak dlouho tady -

ZULIKA: Co - tak dlouho?

VOCILKA: Nešlapte si po štěstí!

ŠVANDA: Smím-li tady tak dlouho zůstat?

ZULIKA: Proč bys nesměl? Chceš zlato, drahokamy? Ty musíš!

VOCILKA: Držte se zuby nehty! Berte!

ZULIKA: Chceš papouška, kolibříky? Chceš sultánovu loď? Anebo - ano, to je rozkošný nápad. Chceš mě?

ŠVANDA: Jak to - chceš mě?

ZULIKA: Vezmi si mne za ženu!

ŠVANDA: Za že...? (K Vocilkovi.) Tady jsou po těch vdavkách jako včely na med.

VOCILKA: Hurá! Berte všema čtyřma. Tohle máte terno!

ZULIKA: Máš také radost? Teď nám teprve bude do smíchu. Tatíček sultán chtěl beztoho dát Zulice ženicha, ale ten se jí nelíbí, a proto také stonala. Jenže teď malá Zulika řekne, že se jí líbíš ty, a vezme si tebe.

ŠVANDA: Ale, nejmilostivější princezno, já přece nemohu -

VOCILKA (zarazí Švandu a předstoupí): Vyslovit tu rozkoš, která se ve mně rozlévá z tvé milosti, která se mi vaří v žilách a hrozí, že mi roztrhne srdce - to chce milostpán říci.

ZULIKA: Ale, milý dudáčku, Zuliky se nemusíš bát. Zulika se dala už dávno poučit, co mají ženy umět: mají být milé a přítulné - jen se nic neboj. Jsi smutný? Zulika tě rozveselí. Zazpívá ti, zatancuje ti; nebo je snad malá Zulika ošklivá? - Počkej tady, tvoje Zulika teď poběhne k otci sultánovi a poví mu všechno o našem štěstí. (Odběhne, za ní její společnost.)

ŠVANDA (stál chvíli jako socha, konečně se probere): Já se zblázním!

VOCILKA: To věřím. Tomu se také říká bláznivé štěstí.

ŠVANDA: Co to žvastáš? Což si mohu bláznivou Zuliku vzít? A hlavně, co by tomu řekla Dorotka?

VOCILKA: Prosím vás, o té Dorotě mi teď nemluvte! To je tak, jako by mě někdo zval na bažanta a já se mu poděkoval, že ne - že dnes nemohu - že mám doma brambory.

ŠVANDA: Já - já uteču!

VOCILKA: I pro mne - - Ale až po savtbě!

ŠVANDA: Moje svědomí - -

VOCILKA: Houby, má-li vás ta Dorotka opravdu ráda, tak vám ještě bude přát, že dostanete princeznu!

ŠVANDA: Proč to?

VOCILKA: Když uděláte takové štěstí, řekne si, jistě na ni nezapomenete a obšťastníte také ji. To vám nebude pak záležet na nějakém tom soudku dukátů - a nějakého kavalíra dostane také - možná, že se rozmyslím sám.

Výstup 8.

Alenoros s otrokyněmi, které nesou na polštářích zlaté skříňky s dary.

ALENOROS: Drahý cizinče, děkuji ti vroucně, že jsi vlil paprsek radosti do srdce mého růžového lístku, mé dcerušky - a zatím ti podává láska otcovská na důkaz své vděčnosti tuto maličkost - (pokyne otrokyním, které s dary odejdou) vezmou ti to hned domů.

VOCILKA (si mne radostí ruce).

ŠVANDA: Není toho přece jenom tuze mnoho, pane králi?

VOCILKA (potají): I jen berte! Čím víc tím líp!

ALENOROS: Mimo to mi zjevila Zulička, že tě miluje a ty že ji chceš za manželku. Já jsem jí už sice vyhledal statného ženicha, ale ona v něm nejspíš nemá zalíbení, a tak já - (pláče) protože chci jenom její štěstí -

DOROTKA (za scénou): Pusťte mne, já s ním musím mluvit!

ŠVANDA: Prachumučená hodino - tohle je Dorotka!

VOCILKA: Ale teď se seberte!

ALENOROS: Co to je?

Výstup 9.

DOROTKA (přiběhne): Ach, tady je! Švando, je to pravda, co se roznáší po celém městě? Ty si budeš brát princeznu?

ALENOROS: Kdo je to dítě?

VOCILKA: Nešťastná osoba, královská milosti - veličenstvo. My ji i s tímhle člověkem živíme z útrpnosti - ale musíme je držet pod zámkem.

ALENOROS: Proč to?

VOCILKA: Mívají někdy nebezpečné nápady.

DOROTKA: Švando!

ŠVANDA (hrozivě): Vocilko, mlč!

VOCILKA: Teď mlčte vy! Tahle někdy myslí, že je princezna z pohádky a ráda by si namlouvala mého pána a tenhle hudlař myslí, že je druhý Paganini.

KALAFUNA: Já hudlař - i ty ferino!

DOROTKA: A ty to trpíš, Švando? Ty dovolíš, aby o mně tak mluvil? To mám za to, že jsem z lásky k tobě šla z domova - od čerstvého tatínkova hrobu? Teď věřím všemu. Žádné dudy, za jinou, za princeznou jsi běžel!

ŠVANDA: Což nevidíš, Dorotko, že se mi zbláznil sekretář?

DOROTKA: Jen nic nemluv, já už vidím tvou faleš! Tak Švando, mluv! Nestůj tady jako svědomím odsouzený, otevři ústa - potěš mě!

VOCILKA (ke králi): Jen se podívejte na ty oči! To je její zlá hodina, a to nám někdy uteče.

ŠVANDA: Dorotko, dej si vyložit - kdež bych já - ale tady u dvora -

DOROTKA: Pěkné umění, pěkná muzika, běhat za ženskými. Kdybych tady nebyla -

ŠVANDA: Tak ty tak? Už si mysli co chceš, vyčítej mi jak chceš, já už ani neceknu! Já mám taky svou hlavu; když nechceš rozumět tomu, jak to chodí ve velkém světě, čekej na mne doma!

ALENOROS (volá): Odveďte ty lidi a zavolejte k nim našeho lékaře!

DOROTKA: Švando! (Švanda se furiantsky obrátí zády.)

VOCILKA (drží Švandu, potajmu): Tak je to dobře, ani se nehýbejte.

DOROTKA: Jdeme - a domů! Na tuhle hodinu si vzpomeň, Švando! (Odvádějí ji, jiní se chopí Kalafuny.)

KALAFUNA (křičí): Ani na mne nesahejte, vy Turci, já jsem primarius - kápo strakonické bandy. A domů! Ano, Švando, my jdeme domů!

ALENOROS: O ty nešťastníky se neboj, můj lékař je ošetří a pak ať si jdou svou cestou. A já teď půjdu a řeknu své Zulice, že to, nač se oba těšíte, vaše oddavky, budou co nejdříve. (Odejde s průvodem.)

ŠVANDA (stál tu jako ztrnulý): Umučená hodino, co jsem to udělal? Srdce mi pukne a vyletí skrz žebra, že ho do smrti nenajdu! (Chce ven.)

VOCILKA (chytne ho): Pomalu s tou flintou! Kam to míříte? Chcete svému štěstí vystřelit oči?

ŠVANDA (ožene se po něm): Jdi ode mne, ty pokušiteli! Já musím za Dorotkou.

VOCILKA: Až někdy jindy! teď dovolte, abych vám nalil trochu rozumu, kde ho nemáte sám.

(Za scénou řinkot zbraní.)

ŠVANDA: Co je to zas?

VOCILKA: Snad tu mají někde brousek pro kuchyni - ale jen aby nám přitom nechtěli zavařit.

ŠVANDA: To by mi ještě scházelo.

VOCILKA: Inu, kdo se pustí do romantického života umělců, ten si musí na smrt zvyknout.

Výstup 10.

Alamír se svým námořním lidem ve zbrani. Předešlí.

ALAMÍR: Kde je ten strůjce omamujících písní, který se opovížil naplnit plamenem sladké touhy květinu mé lásky, zřítelnici mé duše, že se nyní po něm obrací a prahne?

VOCILKA (s poklonami): Co vlastně ráčíte poroučet? Koho tu hledáte?

ALAMÍR: To ty jsi ten černokněžník, který mi svou proklatou hrou odloudil princeznu Zuliku, že by teď i její slabý otec zrušil dané slovo - nebýt mého meče? Jsi ty ten český dudák?

VOCILKA (skočí za Švandu): S dovolením, já jsem jen chudák. Ale tohle je ten čarodějník s dudama. Vemte si ho! Seberte si ho! - Mně po něm nic není.

ALAMÍR (ukáže na Švandu): Toho se chopte! Však já mu vykážu residenci, že mu zajde chuť svádět sladkým toužením panenské růže naší země. Odveďte ho!

ŠVANDA: Počkejte, pane princi, nejsem váš, abyste mě -

ALAMÍR: Vojáci!

ŠVANDA: Cože, pane princi? Já pán - vy pán! Já vás chytím - tak ne tolik najednou - potluču vás všechny! Vocilko! Cekretáři, pomoz!

(Ozbrojenci jej přemohou a mezi křikem odvedou.)

VOCILKA (stijí vpředu s rukama nazad přeloženýma): To by se mi chtělo!

ALAMÍR: A ty, který jsi bezpochyby jeho pomocník a otrok - běž a navrať se k lidem vašich krajin a pověz tam, co se tu stane každému, kdo se opováží k nám přijít a pytlačit! Běž!

VOCILKA: Servitore - já to vyřídím! (Utíká za smíchu prince.)

Proměna

Výstup 11.

Alamírovi oděnci vhodí Švandu do vězení. Švanda sám.

ŠVANDA: To se to se mnou zatočilo - teď jsem dodudal! Teď jsem ze vší slávy v louži - i s tisíci! Ty jsi měl pravdu, Kalafuno, když jsi mi říkal, abych zůstal doma. Ale já měl zabedněnou palici a nevěděl jsem, jaká skluzavka je ten velký svět. Doma jsem měl aspoň jednoho kamaráda - a tady jsem padl do rukou obyčejným i vznešeným darebákům. Doma jsem měl Dorotku - ach, na tu nesmím ani vzpomenout, nebo abych se hned oběsil a ještě k tomu abych se vypohlavkoval oběma rukama. Dorotka má ke mně lásku jako trám - a já - já! Ale to všecko zavinil ne můj kozlík, ale ten darebák, ten Vocilka! Dostanu-li toho chlapa ještě jednou mezi pěstě - ale to je daremná myšlenka! Tady mi snad chystají lněný obojek. A také jsem ho zasloužil. Já měl říci: princezno, takhle a takhle, to nejde! Ale to mě posedlo furiantství a já jen jak bych udělal Dorotce naschvály. Hlavu bych si strhl! věru, já jsem ten nejmizernější chudák; snad je to tím, že stojím ve světě tak sám a sám, od malička jako kůl v plotě. - Rodiče jsem nikdy nepoznal - ach, na ty nechci vzpomínat! - Moje matka! Zrovna jako by to byla nějaká vlčice!

Výstup 12.

Zjeví se Rosava.

ROSAVA: Mlč, nerouhej se, neposkvrňuj jméno své matky!

ŠVANDA: Kdo je ta postava? Kdo jste? Co mi chcete?

ROSAVA: Přicházím ve jménu tvé matky.

ŠVANDA: Znáte ji?

ROSAVA: Jako své srdce.

ŠVANDA: Tedy jí vyřiďte, že ji pozdravuju - že si mohla na mne vzpomenout dřív - že jsem už vystál pro ni dost, že ani nevím, čí jsem - že mě našel slouha!

ROSAVA: Ustaň! Kdyby tě slyšela, srdce by jí žalostí puklo.

ŠVANDA: Žalostí? Tak proč mi nedala o sobě vědět ani slovíčko?

ROSAVA: Nesměla. Ačkoli ji to k tobě táhlo dnem i nocí, přece musila svoji lásku potlačit a podrobit se tajemné vyšší moci.

ŠVANDA: To je mi čistá láska! Směl jsem se já přiblížit k Dorotce? - A přece jsem byl pořád u ní. Ach, kdybych měl teď alespoň Dorotku!

ROSAVA: A tvá matka tě tolik miluje!

ŠVANDA: Co je mi to platno, když o tom nevím! Být moje matka jako jiná, alespoň by se byla někdy zeptala, zda-li to nebolí, když jsem viděl, jak si jiné děti hrály s matkou, a já musel zalízt do křoví a tam plakat a vyplakat ze sebe, že nemám tu, která na světě nejlép pohladí a pomiluje. I mlčte mi o lásce mé matky! Kdyby byla jako jiná, musila by vědět, co já sám viděl u jiných - že je matka nejšťastnější, když může své dítě přivinout k srdci.

ROSAVA:

Při svitu nebes, pryč s mým poutem!

Chci, synáčku, tě obejmout jen,

navzdory slibu, lásko má!

Ať vzbudím běsné hněvy skryté,

alespoň jednou zlíbám dítě:

pojď, drahý, já jsem matka tvá!

(Temné zahřímání.)

ŠVANDA: Cože to pravíte?

ROSAVA: Ty jsi mé dítě!

ŠVANDA: Ó, můj Bože! A já jsem hrůzou jako zkamenělý.

ROSAVA:

Pojď, ó pojď a nenech matku žebrat;

brzo vyprší má chvíle. Nech mne, smutnou,

jedinkrát se těšit z nejsladčího

zvuku úst tvých, volajících: matko!

ŠVANDA: Maminko! (Obejmutí.)

ROSAVA:

Ty mé draze zaplacené dítě,

teď tě držím, sladkou kořist,

po které jsem leta prahla,

vzdychala - a nyní do loukotí

osudného kola sáhla.

(Temné hřímání.)

Slyšíš, dítě? Krutý hlas mne volá

od tebe snad na věky.

Sejdeme-li se však ještě jednou

běda, odvrátíš se, nepoznáš mě,

hrůzou zapudím tě bezděky.

(Hřímání stále roste.)

ŠVANDO: Nikdy, maminko! - Ach, co se děje?

ROSAVA:

Pryč, jen pryč, mé dítě, jen se zachraň,

než se země pod nohama zboří!

Píseň tvá tě chrání, hrej - ó hrej!

ŠVANDA (hraje, cesta se mu otevře, on odchází. Hřmění dále roste).

Josef Kajetán Tyl, Strakonický dudák, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1950, 1. vydání v SNDK, s. 7 - 15, 18 - 21, 23 - 25, 37 - 41, 43 - 51, 53 - 64. V úpravě od Jiřího Frejky pro jubilejní představení při oslavách na paměť šedesátiletí Národního divadla v Praze.