B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby

1. Mýtus a logos: dva způsoby chápání skutečnosti / 2. – 3. Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova / 4. – 5. Epos o Gilgamešovi / 6. – 7. Homér: Ílias

Mluvíme-li o beletrii, pak se patrně nevyhneme názoru, že příběhy nejatraktivnější a zároveň moderní si čítáváme sami, zatímco ty staré, klasické a nudné nabízí škola. Ta dokonce žádá i povědomost o dílech starých stovky a tisíce let. Čím nás vůbec dnes můžou takové textové památky zaujmout? A v čem spočívala jejich přitažlivost pro dávno minulé generace? Odpověď budeme hledat právě v tomto tematickém celku, ale budeme k tomu potřebovat také informace hned z celé řady různých oborů.

 1. Mýtus a logos: dva způsoby chápání skutečnosti

1-A1 Lidské poznávání světa; 1-A2 Mýtus: jeho podstata, smysl i nejčastější formy; 1-B2 Jiří Kulich: Harrachova cesta; 1-A3 Logos: jeho podstata, smysl a odlišnosti od mýtu; 1-A4 Mýtus, logos a moderní doba; 1-A5 Mýtus a literatura; 1-D Výběrový přehled nejdostupnějších odborných děl o mýtech; Jiří Kulich. 

1-A1 Lidské poznávání světa     

     Nedílnou součástí lidského života je uspokojování potřeby znát a rozumět: tato potřeba se vztahuje k okolnímu světu i k člověku samotnému. Cítíme tu snahu po vyšší kvalitě lidské existence, ale najdeme tu i souvislost se zcela základní potřebou přežít: člověk, který lépe zná a rozumí, má větší šanci, že odolá životním zkouškám.

Lidské poznávání může mít 3 podoby: (1) vlastní činnost, (2) zrakové a duševní představy a (3) jazyk. Tyto způsoby poznávání se však doplňují a prolínají, a jejich výsledky bývají soustřeďovány do svébytných textů. Takové texty jsou založeny na dvou principech (základních zásadách), jež se označují řeckými slovy mýtus a logos.

1-A2 Mýtus: jeho podstata, smysl i nejčastější formy

     Oba pojmy si jsou poněkud blízké svými významy, přesto mezi nimi existují výrazné rozdíly:

Mýtus (μύθος) = především slovo, řeč, vypravování;

Logos (λόγος) = především počet, důkaz, účel, rozum, slovo.

Svět si můžeme názorně představit jako velmi složitou strukturu (soustavu) složenou z bodů a spojnic mezi nimi. Těmito body jsou jednotlivé skutečnosti, nejčastěji smyslově vnímatelné nebo jinak ověřitelné. Spojnicemi jsou pak vztahy (souvislosti) mezi skutečnostmi. Znát v úplnosti svět a rozumět mu, to je nanejvýš obtížný úkol pro každého jedince. Nezbývá než k poznání přistupovat výběrově, ovšem výběr by měl být takový, aby poznání mělo stále podobu systému, v němž se lze orientovat. Proto běžný člověk v běžných životních situacích akcentuje (upřednostňuje) poznávání vztahů před důkladným poznáváním všemožných konkrétních, ovšem izolovaných skutečností.

     Například chceme-li úspěšně pracovat s počítačem, nemusíme vůbec nic vědět o programovacím jazyku ani o obsahu harddisku, a dokonce je běžné, že uživatel neovládá v úplnosti ani celý nainstalovaný software. Ale měli bychom vědět, jak nám počítač může pomoci při studiu, v osobním životě nebo v zaměstnání a měli bychom si být vědomi i jeho rizik (velmi různorodá kvalita internetových stránek, možnost vzniku závislosti na počítačových hrách, kriminalita na webové síti).

     Ve zcela jiné situaci bude ovšem počítačový odborník, který s počítači obchoduje, zajišťuje jejich servis nebo (a to nejčastěji) vytváří počítačové programy. Takový profesionál musí mít rozsáhlé znalosti o jednotlivých technických částech a parametrech počítače, musí se dobře orientovat v nabídce na počítačovém trhu, musí umět porovnávat jednotlivé typy počítačů apod. Musí tedy znát a rozumět nejen v oblasti vztahů, ale i konkrétních skutečností.

     Zdánlivě je druhá cesta hodnotnější než první: vede k vysoké odbornosti v určité sféře lidského života. Jenže již naši dávní předkové řešili otázku, jak se orientovat ve více souvisejících životních oblastech najednou. Poznání tedy zaměřovali především na souvislosti i vztahy. Proto se jim svět jevil jako strukturovaný celek v neustálém pohybu. Lidé se snažili tento pohyb vyjádřit především formou obecně sdílených příběhů: a právě takové příběhy se označují slovem mýtus.

Mýtus je tedy text, který vznikl na základě kolektivní zkušenosti a který podává výklad světa založený převážně na obraznosti (tropičnosti), příběhovosti (narativnosti) a emocionalitě (prožitku).

     Podívejme se nyní na všechny 3 stránky mýtu:

1. Obraznost (tropičnost): Zobrazované skutečnosti i souvislosti mívají podobu metafor, symbolů apod. Zvláštním případem mytického symbolu je archetyp: obecně kulturní symbol existující prakticky ve všech kulturách bez ohledu na dobu či oblast (slunce jako znak života, přímka a kruh jako znaky mužského a ženského principu atd.). 

     2. Příběhovost (narativnost): Mytický příběh se odehrává v mytickém čase. Základem mytického času je cykličnost (pravidelné opakování). Mytické příběhy tedy souvisejí s nejdůležitějšími, pravidelně opakovanými lidskými úkony, které se dotýkají obživy, sexuality, boje apod. a jimž je přisuzována posvátná (sakrální, mimořádně mocná) úloha. Mytické úkony mají vždy nějaký smysl, takže se vztahují k delší časové perspektivě. Naopak světské (profánní, neposvátné) úkony jsou svým významem pomíjivé, vztahují se jen k přítomnosti.

3. Emocionalita (prožitek): Mytický příběh zachycuje nějaký děj, který se poprvé odehrál v minulosti a který má význam i pro přítomnost a budoucnost. Opakovaná prezentace příběhu nemá za cíl mytický děj pouze připomenout, ale znovu prožít: účastníci by měli zakoušet stejné prožitky jako ti, kteří mytický děj zažili poprvé. Tak se vytváří i posiluje vědomí souvislosti dneška s kolektivní zkušeností minulých generací: aktualizuje se pojem věčnosti.

     Mýtus skutečně vzniká jako útvar lidové slovesnosti a je šířen především ústním podáním. Od pohádek a pověstí se však výrazně liší. Zatímco jejich hlavním úkolem je objasnit povahu mezilidských vztahů v prostředí rodiny či obce, mýtus má obecnější charakter. Zobrazuje podstatu vztahů mezi člověkem a světem: vysvětluje vznik světa, lidstva i národů, nastoluje otázky zrození, života i smrti, ptá se po nadčasovém smyslu nejvýznamnějších historických událostí.

     1-B2

     Mýtus jako ucelený příběh má charakter výjimečného textu. Avšak s jednotlivými mytickými prvky (s drobnějšími příklady mytického pohledu na svět) se setkáváme poměrně často. Hovoří o nich i následující článek.

     Jiří Kulich (* 1961): Harrachova cesta

     (…) Výjimečná pestrost rostlin nedala spát už starým horalům a ti zahrádky opředli řadou pověstí. Pokud se chcete i vy dozvědět, jak že to Krakonoš zařídil, čtěte dál. To se vezme na opačné, návětrné straně hory (v našem případě v údolí Mumlavy) co nejvíc větru a žene se údolím nahoru.  Musí se vejít do užšího a užšího údolí a tím se zrychluje. Cestou sbírá kde co – semínka, drobné živočichy, v zimě hlavně sníh. Když doletí nahoru, převalí se přes hranu Labského dolu a ocitne se náhle v otevřeném prostoru. Prudce zpomalí, točí se na místě a vysypává vše, co nasbíral – v létě semínka, v zimě sněhovou peřinu. 

     V zahrádkách se tak objeví neuvěřitelná směs teplomilných druhů ze dna údolí i horských otužilců. To ale není všechno – Krakonoš musí ještě nějak zařídit, aby vyrostly i druhy náročné na světlo, teplo či vlhkost. Zahrádky má proto schované na závětrné straně (vítr je nevysouší a neochlazuje) pod prudkými srázy (laviny spolehlivě odstraní vše, co by chtělo ostatní přerůst a obrat o světlo). Střádající se sníh také zabraňuje promrzání a je zdrojem vláhy. Není to zrovna málo kouzel, co? Inu, Krakonoš... Méně romantické duše nazývají to, co jsme právě popsali, anemoorografické (větrohoropisné) systémy. A co že tu vlastně všechno roste? Jen tzv. cévnatých rostlin (tj. kapraďorostů, bylin a dřevin) je v Schustlerově zahrádce 165 druhů. K význačným patří např. jeřáb sudetský (vyskytuje se pouze v Krkonoších), meruzalka (rybíz) skalní, lýkovec jedovatý, lípa širokolistá (v neobvykle vysoké poloze) či horská prvosenka nejmenší. Z rostlin bezcévných stojí za zmínku sněžné řasy, které zbarví na jaře sníh do červena (roku 1976 tu byl tento jev zaznamenán vůbec poprvé v Čechách).

Krkonoše [online], cit. 2005-09-24, http://veja.freehosting.cz/Kk7_soubory/Kk33.htm.

 Poznámky a vysvětlivky:

Harrachové – český šlechtický rod, jehož nejvýznamnější panství se nacházela ve východní části krkonošské oblasti; hrabě Jan Nepomuk Harrach (1828–1909) podporoval počátky turistiky i lyžování v Krkonoších; Krakonoš – české pojmenování Rýbrcoula, prý horského ducha panujícího nad přírodou Krkonoš. Příběhy o Krakonošovi jsou nepochybně podníceny náhlou a neobvyklou povahou přírodních jevů v nejvyšším českém pohoří: nečekanými příchody prudkého větru, bouřek i mlh, stejně jako pády sněhových lavin, působivou ozvěnou v úzkých údolích nebo temnými stíny v hlubokých lesích. Krakonoš zasahuje i do lidských osudů: trestá lakomce, záletníky a posměváčky (způsobuje jim zbloudění v horách, ztráty dobytka i jiné nehody), odměňuje lidi chudé a poctivé (rozličně jim pomáhá ve svízelných situacích). Příběhy o Krakonošovi se začaly objevovat patrně od 16. století (zřejmě v souvislosti s osidlováním hor), vyprávěli si je zdejší čeští i němečtí obyvatelé. Jméno Rýbrcoul (německy Rübezahl) i Krakonoš je nejasné (název Krkonoše snad znamená hory s úbočími pokrytými klečí nebo kamením, ale odborná shoda o tomto vysvětlení neexistuje). Výraz Krakonošova zahrada použili bratři Josef a Karel Čapkové v r. 1918 jako název svého společného díla tvořícího soubor povídek a dalších textů; Labský důl – romantické údolí v Krkonoších vyhloubené někdejším ledovcem a dnes protékané nedaleko pramenícím Labem. V nejzazší části údolí, která vyniká sráznými stěnami (vysokými až 200 metrů), se nachází mimořádně cenná botanická lokalita nazývaná Schustlerova zahrádka; Mumlava – krkonošská říčka známá především svým vodopádem v Mumlavském dole; Schustlerova zahrádka – botanická lokalita v Labském dole pojmenovaná po botaniku Františku Schustlerovi, jenž byl v r. 1923 autorem vůbec prvního návrhu na prohlášení Krkonoš za národní park (ten byl zřízen r. 1959 na polské a 1963 na české straně krkonošského pohoří).  

     2-C2 Úloha

Pokuste se vyřešit otázku pravdivosti uvedeného příběhu o Krakonošovi. Nezapomeňte, že odpověď nebude jednoduchá. Kde je pravdivá složka příběhu? Proč jsou přírodní jevy v Krkonoších spjaty postavou Krakonoše? Co toto spojení o krkonošské přírodě vypovídá? Je příběh jako celek mylný, nebo dokonce lživý, a kdo jsou jeho adresáti? V čem se oba zmíněné výklady o Schustlerově zahrádce liší? Proč?

     1-A3 Logos: jeho podstata, smysl a odlišnosti od mýtu

Prvním velkým protivníkem i konkurentem mýtu se stala věda filozofie. Filozofie (řec. filosofía / φιλοσοφία = touha po moudrosti, láska k vědění) je věda o nejobecnějších zákonitostech struktury i vývoje přírody, společnosti a myšlení. Počátky filozofie ve světě můžeme spatřovat u různých národů v různých dobách, ale k jejímu prvnímu rozmachu došlo z řady historických důvodů ve všech vyspělých oblastech světa prakticky ve stejnou dobu, kolem r. 500 př. Kr. Pro evropskou kulturní oblast sehrály v tomto ohledu zakladatelskou roli starověké řecké městské státy.

Starořecká filozofie se zabývala 3 základními tematickými oblastmi:   

a) otázkou po prapůvodu (označovaném jako arché) i prazákonu (označovaném jako logos) světa;

b) otázkami bytí, pravdy a poznání;

c) otázkami přirozenosti člověka (povahou dobra, ctnosti atd.).

     Na samém počátku řecké filozofie stojí myslitelé označovaní za přírodní filozofy. Prvním z nich (a tedy patrně prvním evropským filozofem vůbec) byl Thalés z Mílétu (působil v 6. století př. Kr.). Přírodní filozofové se v první řadě snažili objevit nejzazší, rozumový (racionální) prazákon světa. Takový zákon (světový rozum) označili jako logos.

Logos je tedy zákonitý, v přírodě zakotvený a na člověku nezávislý řád světa, který je společný všem existujícím skutečnostem (spojuje je společným smyslem) a který lze poznat rozumovými (logickými) prostředky: tázáním, zkoumáním, pochybováním, porovnáváním, hledáním důkazů a argumentů.

     Přírodní filozofové se vymezovali vůči starším, v řecké společnosti již tradičně zakotveným mýtickým textům: z jejich shromažďovatelů, pořadatelů a upravovatelů zůstává pro nás nejznámější básník Homéros (počeštěně Homér; žil snad kolem r. 700 př. Kr.): jsou mu připisovány rozsáhlé básnické skladby Ílias a Odysseia.

     Přírodní filozofové nahlíželi na přírodu velmi zjednodušeně, nicméně dospěli – v rámci dobových možností poznání – k závažným závěrům. Byl to patrně Thalés z Mílétu (proslulý i matematickým a astronomickým bádáním), kdo prapůvodní arché ztotožnil s vodou. Hérakleitos z Efesu (kolem r. 500 př. Kr.) dal poprvé pojmu logos filozofický obsah; jako arché určil energii a odtud odvodil (zcela v rozporu s mýtickým myšlením), že veškerý svět podléhá vývojovému pohybu, založenému na jednotě protikladů. A například Démokritos z Abdér (kolem r. 400 př. Kr.) propracoval obraz světa složeného z atomů – nespočetných nepatrných částic, dále nedělitelných, jejichž mechanické spojování a rozlučování je jádrem veškerého vývoje.

     Soupeření mezi logem a mýtem se samozřejmě nevyhnula ani trojice největších řeckých filozofů, Sókratés – Platón – Aristotelés (5. – 4. století př. Kr.), s nimiž jsme se již setkali (tematický celek I.A. Slovesnost a literatura): v jejich textech je patrná snaha po smíření obou pohledů. Spor mýtus – logos však pokračoval – a pokračuje – i v dalších dějinných epochách.

     1-A4 Mýtus, logos a moderní doba

     V 19. století po Kr., kdy se rozvinuly prakticky všechny vědecké obory dnešního světa, došlo v zápase logos-mýtus k zásadním změnám ve prospěch logu. Posílil se výklad logu jako projevu emancipace (zrovnoprávnění) a nezávislosti člověka vůči okolní společnosti i světu vůbec. Logos se odlišuje od mýtu i tím, že proti cykličnosti mytického času staví ideu času lineárního (spojeného s představou víceméně přímočarého vývoje).

     Převažující interpretace mýtů se vzdaly zřetelu k obraznosti a přijaly jazyk racionálního bádání. Proto se slovo mýtus stalo synonymem pro povrchní smyšlenku, která vzniká z omylu nebo ze snahy o manipulaci.

     Objevuje se termín mytologie, který má dva významy:

a) Označuje soubor mýtů určitého národa, doby, oblasti (můžeme hovořit o mytologii staroegyptské, starověké, antické apod.);

b) Označuje vědu zabývající se bádáním o mýtech.

     V češtině se v 19. století objevilo české synonymum k mýtu: slovo báj (odvozeno od staročeského baju = mluvím); k mytologii pak vznikl český ekvivalent bájesloví (na okraj: k báji se utvořilo adjektivum báječný; to se však záhy svým významem posunulo ve smyslu vyhroceně kladného hodnocení a ve své původní roli bylo nahrazeno adjektivem bájný).

     Zejména v moderní době se však i logos někdy stává mýtem. Dochází k tomu tehdy, když je sám logos vyjmut z racionálního zkoumání.  Výrazem této proměny je výklad světa jako neustálého, věčného, zákonitého pokroku: vývoje od jednoduššího ke složitějšímu, od chaotického k uspořádanému, od iracionálního k racionálnímu, od útlaku ke svobodě.

     Teprve ve 2. polovině 20. století sílí názory, že mýtus i ve své tradiční podobě je nositelem řady zásadních, využitelných informací o světě a o vztahu člověka ke světu. Důvodů k této názorové změně je několik:

a) V dnešní době jsme obklopeni tak rozsáhlým množstvím informací jako ještě nikdy v historii: hovořívá se dokonce o informačním smogu (tvoří jej informace nepotřebné, neužitečné, nežádoucí). Informace naopak potřebné a užitečné musíme tedy vyhledávat prostřednictvím náročného třídění. Naše pozice v tomto směru je tedy podobně obtížná jako v případě našich dávných předků, kteří měli přesných informací nedostatek.

     b) Technologická náročnost současného světa nás nutí k vysoké míře specializace, takže v řadě důležitých oborů se ocitáme v roli laiků, kteří potřebují jiný typ poznání i vědění než detailní odbornost.

c) Racionální, důsledně odmytizovaný přístup ke světu sice v moderní době umenšil některé hrozby (např. vedl k prudkému rozvoji medicíny), ale jiné přinesl: vážné narušení kvality životního prostředí, velmi příkré sociální rozdíly, účelovou mediální manipulaci s veřejností, bezpříkladný rozsah násilí politického i válečného.   

1-A5 Mýtus a literatura

Proto v dnešní době zájem o mytické texty opět vzrůstá. Můžeme se s nimi setkávat v několika podobách, jimiž jsou zejména:

     1. Stále živá forma lidové slovesnosti (Příklad: do mytických rozměrů narůstají podání četných událostí spjatých s politickým vývojem posledního století, např. s bojem za českou národní svobodu: mýtickými hrdiny se stali nejen českoslovenští legionáři za První světové války, ale i mobilizovaní vojáci odhodlaní bránit Československo v r. 1938 atd.);

     2. Edice (knižní vydání, často odborně komentovaná) mytických textů prakticky z celého světa v jejich původní podobě (v nedávné době se na českém knižním trhu stal událostí dvojí překlad – z let 2003 a  2007 – mytického příběhu Beowulf o hrdinském válečníkovi z raně středověké Anglie);

3. Pozdější, ale z dnešního hlediska stále velmi starobylá zpracování mytických příběhů (pokladnicemi starých českých mýtů jsou kroniky, počínaje Kosmovou Kronikou českou z doby kolem r. 1 100);

     4. Relativně věrná převyprávění starých mýtů do dnešního jazyka, určená především pro širokou veřejnost nebo pro mládež (v české literatuře tu vynikají August Sedláček, Alois Jirásek, Eduard Petiška, Vladimír Hulpach aj.; některé z těchto příběhů bývají označovány jako pověsti, ale z hlediska jejich tématu se jedná o báje);

5. Beletristická díla obsahující některé náměty ze světové mytologie a využívající je k objevné, pronikavé výpovědi také o našem současném světě (jako jeden příklad za mnohé uveďme knihu francouzského spisovatele Josepha Bédiera Román o Tristanovi a Isoldě, který se odehrává na raně středověkých Britských ostrovech).    

     Uvedené postupy při zacházení s mýtem samozřejmě kladou na čtenáře jisté nároky, například pokud jde o datování: někdy je nesnadné učit, jak starou verzi mytického příběhu máme k dispozici a jaký je její vztah k verzi původní.

     1-D Některá zajímavá data

     Výběrový přehled nejdostupnějších odborných děl o mýtech

BOUZEK, Jan – KRATOCHVÍL, Zdeněk. Od mýtu k logu. Praha : Herrmann & synové, 1994. 175 s.

     BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 4. vydání. Praha : Triton, 2003. 487 s.     CAMUS, Albert. Mýtus o Sisyfovi. Vydání 2. Praha : Garamond, 2006. 148 s.

DUMÉZIL, Georges. Mýtus a epos. 1. vydání. Praha : OIKOYMENH, 2001. I – II.

     ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování). 2., opravené vydání. Praha : OIKOYMENH, 2009. 131 s.

     FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. 1. vydání. Olomouc : Votobia, 1996. 366 stran.     KALANDRA, Záviš. České pohanství. 2. vydání. Praha : Dauphin, 2002. I. – II. díl.     KARBUSICKÝ, Vladimír. Báje, mýty, dějiny. Vydání 1. Praha : Mladá fronta, 1995. 310 s.     KRAMER, Samuel Noah. Mytologie starověku. 1. vydání. Praha : Orbis, 1977. 446 s.

Mýtus & logos. 1. vydání. Praha : ISV, 2004. 213 s.

     PROFANTOVÁ, Naďa – PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 1. vydání. Praha : Libri, 2000.

     TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů (7. – 10. století). 1. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s.

     TUREK, Rudolf. Čechy na úsvitě dějin. Vydání 2. Praha : Academia, 2000. 340 s.

     VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. 2. vydání. Praha : Libri, 2006. 255 s.

     Jiří Kulich (* 26. května 1961)

Český biolog a pedagog.

     Dlouhodobě se věnuje ekologické výchově, vzdělávání i osvětě. Je ředitelem Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER. Veřejně se angažuje také v mnoha jiných funkcích, většinou spjatých s ochranou životního prostředí krkonošské oblasti. Ekologický přístup k životu prosazuje i v regionální politice.   

     2. – 3. Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova

2-3-A1 Bible: kniha knih; 2-3-A2 Náboženství a pojem bůh; 2-3-A3 Biblický Starý zákon a Hebrejci; 2-3-A4 Judaismus; 2-3-A5 Hermeneutika a exegeze; 2-3-B5 Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova: Gn 1-2;  2-3-A6 Vznik starozákonních textů; 2-3-A7 Uspořádání Starého zákona; 2-3-A8 Stručná historie biblických překladů; 2-3-D Knihy Starého zákona; Starý zákon jako inspirace pro umělce.

     2-3-A1 Bible: kniha knih

     Nejčtenější, nejvydávanější a nejčastěji překládanou knihou všech dob je Bible. Od svého vzniku byla jako celek přeložena do více než 400 jazyků, tedy do všech významných jazyků světa. V r. 1455 se stala vůbec první tištěnou knihou a jen od r. 1815 jí bylo prodáno asi 3 miliardy výtisků. Bible vznikala v průběhu mnoha staletí a je dílem mnoha autorů. Její jednotlivé části mají rozmanitý obsah a najdeme mezi nimi také texty mytologické. A především právě jimi se nyní budeme zabývat.

     Řecké slovo biblía / βιβλία znamená knihy, listy, spisy. Je odvozeno od jména starověkého přístavu Byblos na východním pobřeží Středozemního moře (dnešní Džubajl v Libanonu). Z Byblu se totiž do Řecka dovážel egyptský papyrus, z něhož se vyráběly svitky sloužící jako tehdy nejpoužívanější psací látka.

Nejstarší části Bible vznikly jako lidová slovesnost a byly zprvu tradovány ústně. Období ústního podání však během své existence zažila většina biblických textů. Jednotlivé části Bible se označují jako knihy, ačkoli každá z nich má zpravidla jen několik desítek stran (psaní na papyrové svitky omezovalo příhodný rozsah literárních děl). Biblické knihy nevznikaly se záměrem být součástí uceleného souboru, ale byly původně samostatnými texty. Teprve postupně se utvářel jejich souhrn, který se stal posvátnou (uctívanou) knihou pro dvě náboženství: judaismus a křesťanství. Bible je tedy spíše celá knihovna, ale bývá zpravidla tištěna jako jednosvazková. Na okraj: některé motivy z Bible přijímá i další náboženství, islám: ten však má svou vlastní svatou knihu, Korán.

     2-3-A2 Náboženství a pojem bůh

Náboženství je soubor lidských vztahů k bohu. A co to je bůh? K pojmu bůh dospěli lidé již na počátku svých dějin. Všímali si a pochopili, že nejdůležitější skutečnosti ve světě podléhají určitému řádu, který vyvozovali především z přírodních jevů, ale také ze života lidské společnosti. Uvědomili si, že díky poznání tohoto řádu mohou předvídat obrysy budoucích událostí, a tak zásadní měrou zvyšovat své šance na přežití. Proto tento řád začali chápat jako boha – nejvyšší, nejmocnější (svatou) skutečnost. Slovo bůh souvisí se slovem bohatství: bůh je tedy zdrojem nejvyššího bohatství, jímž je pro člověka samozřejmě život a jeho zachování.

     Náboženství je obecně lidský jev, vlastní všem národům i kulturám. Typologie náboženství je tedy velmi široká. Uveďme jen, že náboženství ve světě minulosti i současnosti můžeme dělit na:

1. Teistická (bůh má osobní povahu, nejčastěji antropomorfizovanou, tedy připodobněnou člověku a lidským vlastnostem):

a) Polyteistická: bohů (bohyň) je několik, zpravidla každý z nich reprezentuje (ovládá) jednu přírodní sílu či přírodní prostředí; klasickým příkladem je náboženství starověkých Egypťanů, Řeků i Římanů;  

b) Henoteistická: bohů existuje více, ale jednomu z nich je prokazována výrazně nejvyšší úcta; patří sem náboženství semitských národů starověké Mezopotámie (vůdčí bůh Marduk);

c) Monoteistická: existuje jediný, všemohoucí Bůh (toto slovo je tedy zároveň jeho vlastním jménem); takovými náboženstvími jsou judaismus (židovské náboženství), křesťanství, islám.

2. Neteistická: bůh nemá povahu osoby, je ztotožněn s harmonickou souhrou vesmírných sil, která utváří i lidskou osobnost; jedná se především o asijská náboženství buddhismus (zejména v jeho původní a zenové podobě) a taoismus.

     Ještě se zmiňme o etymologii slova bůh v některých jiných jazycích. Řecké slovo theos a latinské deus vycházejí z indoevropského kořene div = zářící; anglické god i německé Gott lze přeložit jako ten, kdo je vzýván nebo ten, jemuž se přinášejí oběti. Uvedené výrazy nejsou v rozporu s předchozím tvrzením, že bůh je dárcem či zdrojem nejvyššího bohatství. Moc polyteistických bohů bývá ovšem omezena prostředím jejich hlavní působnosti.

2-3-A3 Biblický Starý zákon a Hebrejci

     Nejstarší známé i dobře zdokumentované náboženské soustavy nepochybně úzce souvisejí s mýtem.

     Mýtus pronikl i do Bible, zejména do jejích nejstarších knih. Celou Bibli můžeme roztřídit několika různými způsoby, ale na základním rozdělení se všechny shodují:

První oddíl Bible (zahrnující zhruba její tři čtvrtiny) považují za svatý judaisté (nazývají jej Tenach) i křesťané (nazývají jej tradičně Starý zákon nebo – nověji, ale výstižněji – Stará smlouva).

Druhý, zhruba čtvrtinový oddíl Bible se jmenuje Nový zákon (Nová smlouva) a je svatým textem pouze pro křesťany. 

Starý zákon je psán většinou v semitském jazyce hebrejštině (jeho velmi menšinové, mladší části v příbuzné aramejštině). Hebrejštinou mluvili Hebrejci: starověký blízkovýchodní národ, který vstoupil do dějin po r. 2 000 př. Kr., když přišel ve stopách jiného, početnějšího semitského národa Amoritů do Mezopotámie, nížinné krajiny podél řek Eufratu a Tigridu, ústících do Perského zálivu. Mezopotámie se stala již předtím, po r. 3 500 př. Kr., jednou z kolébek vyspělé státní civilizace: zasloužil se o to národ Sumerové, od nějž pak Semité převzali pokročilou kulturu a dále ji rozvinuli. Hebrejci jen obtížně hledali území, které by mohli nerušeně osídlit. Tuto nesnáz však dokázali proměnit v silnou stránku své historie: během svého dlouhého a spletitého putování zeměmi starověkého Blízkého východu přejímali prvky hned několika různých kultur a sami je tvůrčím způsobem zpracovávali – zejména při budování svého jedinečného náboženství, které se dnes označuje jako judaismus.

     2-3-A4 Judaismus

Judaismus je nejstarším dosud existujícím monoteistickým náboženstvím: je založen na víře v jediného, všemohoucího Boha, stvořitele i pána všeho světa. Zdá se, že k tomuto pohledu na božskou skutečnost dospěli Hebrejci během svého putování polopouštními oblastmi s nízkou rozmanitostí vydatných zdrojů života. Často rovněž museli hledat cesty k dohodě se svými různorodými sousedy. Svého Boha vnímali Hebrejci i jako svědka takových životně důležitých smluv.  Záhy začali chápat také vztah mezi sebou a Bohem jako vztah založený na smlouvě, kterou s nimi Bůh ze své vůle uzavřel. Pokud člověk smlouvu plní (svou vírou v Boha a poslušností vůči němu), může si být jist účinnou Boží přízní: Bůh nedovolí svému národu zahynout. Tak se člověk ocitá v partnerském, byť nikoli rovnocenném vztahu k Bohu: přestává být vydán na pospas jeho libovůli. Název judaismus je odvozen od jména Juda, které patřilo nejvýznamnějšímu z pozdějších hebrejských kmenů. V judaismu Bůh (hebrejsky Elohím) bývá též nazýván Pán (hebr. Jahve; v českých biblických překladech se používá výraz Hospodin).

     Hebrejci putovali širokým obloukem z oblasti kolem jihomezopotamského města Uru, kde ještě na počátku 2. tisíciletí př. Kr. žili poslední Sumerové, k Charránu na mezopotamském severu a pak obloukem po okraji Syrské pouště na jihozápad, do země Palestiny. Palestinu můžeme vymezit jako zemi mezi třemi moři: Středozemním, Rudým a Mrtvým (které je ovšem slaným jezerem). Ačkoli Palestina svou rozlohou nedosahuje ani poloviny České republiky, jedná se o nejdůležitější křižovatku celého Blízkého východu: od starověku až dodnes se tu střetávají trasy spojující Mezopotámii, Egypt, Malou Asii a Arabský poloostrov. Hebrejci se pravděpodobně v některých dobách neúrody do okrajových oblastí bohatého Egypta dokonce stěhovali.

2-3-A5 Hermeneutika a exegeze

     Kromě Hebrejců ostatní blízkovýchodní národy vyznávaly náboženství polyteistická (případně henoteistická) – založená na uznávání více bohů, kteří ztělesňovali jednotlivé přírodní síly: slunce, vítr, bouři, moře atd. Na tomto místě musíme upozornit na jednu zdánlivě okrajovou, ve skutečnosti však významnou souvislost. Často se říká, že lidé v boha či bohy věří. Pod pojmem víra se rozumí přesvědčení o něčem, co se vymyká našemu smyslovému poznání. Ale polyteistická náboženství víru vůbec nepotřebují: jestliže např. slunce bylo bohem, lidé se s ním setkávali každý den, stejně jako s dalšími přírodními silami. Lidé zkrátka vedle svých bohů žili. Polyteistické náboženství je tedy založeno na smyslové zkušenosti.

     Naproti tomu monoteismus víru potřebuje, protože jediný, všemohoucí Bůh není poznatelný zrakem ani jinými smysly: je to řád, který panuje nad přírodou. A kde tedy je? Lze si to představit tak, že náš svět má několik různých rozměrů, které jej definují. Tři rozměry jsou prostorové a snadno je můžeme smyslově poznávat: pozorováním, odhadem (např. také na základě hmatových nebo sluchových vjemů), měřením. O těchto rozměrech běžně hovoříme a dokážeme je přesně popsat: řekneme-li např., že střed hradního areálu vyplňuje obrovská obytná věž o půdorysu téměř 13 x 19 metrů, jde o informaci všeobecně srozumitelnou a exaktně (přesně) ověřitelnou.

     Čtvrtým rozměrem našeho světa je čas. I s časem běžně žijeme (každý den se patrně aspoň jednou podíváme na kalendář a určitě vícekrát na hodinky), ale smyslově poznatelný čas není (ačkoli je stále s námi). Svítání sice označuje konec noci, nejkratší stíny signalizují poledne a sníh zimní období, ale to samozřejmě nestačí. Zásadní rozdíl oproti rozměrům prostorovým poznáme v okamžiku, kdy o času začneme mluvit. To, že se čas vymyká našim smyslům, se projevuje tím, že v žádném jazyce neexistují speciální výrazy pro proměny času: mluvčí si vždy musí pomáhat metaforami z prostředí prostorových vztahů. Tak říkáme, že čas běží (jako např. pes běží), vyučování se vleče (jako vlečené vozidlo), zima se blíží (jako chodec se blíží), prázdniny jsou za dveřmi (nejsou tam!). Takové metafory, bez nichž se vlastně při komunikaci nemůžeme obejít, se označují jako nenahraditelné nebo zkusmé.

     A teď si můžeme představit, že řád světa (který lze označit např. slovem bůh) má pro sebe vyhrazen také podobný prostor jako čas. Takový prostor dokonce získal odborný přívlastek transcendentní = jsoucí za hranicemi smyslového nebo rozumového poznání (lat. transcendens = překračující). Zde se dostáváme především na pole filozofie a musíme otevřeně dodat, že existují také myšlenkové proudy, které existenci transcendentní skutečnosti popírají.

     Je otázka, zda vůbec lze transcendentní skutečnost poznat. Nejoptimističtější názory tu připouštějí poznání částečné, prostřednictvím velmi výlučných příležitostí, jimiž mohou být: kontemplace (psychický stav bez myšlenek a smyslových vjemů včetně vnímání sebe sama; nejvyšší forma meditace, tedy psychického odpoutání se od reálného světa), mystika (jejímž průvodním jevem jsou výmluvné sny, mimosmyslová vidění, náhlá duševní osvícení, odříkavá askeze apod.) i extáze (stav emocionálně velmi silného vytržení doprovázeného dočasným snížením či ztrátou vnímavosti smyslů).                      

     Pro nás je ovšem zajímavé, že pro jazykové vyjadřování o transcendentním rozměru platí totéž co v případě času: speciální slovní zásoba tu neexistuje. Také o transcendentních zážitcích či představách můžeme hovořit jen v nenahraditelných metaforách (či lépe ve strukturovaných souborech těchto metafor).

     Uveďme velmi častý příklad. Bůh či bohové bývají mnohdy umisťováni do výše, na oblohu (nebe), případně na vrcholky hor. Původně se jednalo o obrazný příměr: postavení boha nad člověkem neznamená pozici v prostoru, ale odvozuje se např. od poměru sil v zápase, kdy nahoře je vždy ten silnější, mocnější.

     Řetězení metafor o transcendentnu do složitějších obrazů často používá dějový princip. Výsledným příběhem pak bývá samozřejmě mýtus. Takový vývoj se odehrával především ve vzdálenější minulosti a jeho nejdostupnější příklady poskytuje právě Bible, zejména Starý zákon.

     Porozumět dávným mýtům není ovšem záležitost jednoduchá. Proto se tu neobejdeme bez odborného zázemí, které využívá metody i poznatky celé řady oborů (historických, literárněhistorických, literárněvědných, sociologických, psychologických atd.). Zastřešující naukou je v tomto případě hermeneutika (výklad zejména starých textů; řec. hermeneutés / έρμηνευτής = hlasatel, vykladač, tlumočník). Zjednodušeně řečeno, hermeneutika sleduje tyto cíle:

a) Nalezení a objasnění důležitých vnějších okolností textu (historické souvislosti, dobový způsob života i myšlení autorů a původních příjemců díla);

b) Formulování a objasnění předporozumění, s nímž k textu (na základě vlastních znalostí, výchovy i životních zkušeností) přistupuje dnešní příjemce díla;

c) Textová kritika: jejím cílem je zejména nalezení nejautentičtější (nejhodnověrnější) dochované verze (podoby) textu;

d) Objasnění či oprava nesrozumitelných a porušených míst textu;

     e) Nalezení a objasnění smyslu díla ve všech jeho souvislostech.

     Hermeneutické bádání postupuje v hermeneutickém kruhu, založeném na stále hlubším střídání fází předporozumění – badatelská zkušenost – úprava předporozumění – další bádání.

     Jak vidno, některé hermeneutické cíle se překrývají s cíli literární interpretace (viz I.B. Záznamy o četbě a zvláštnosti beletristického jazyka).

     Praktický výklad zejména biblického textu podle hermeneutických zásad se nazývá exegeze (lat. exegesis = výklad).

     2-3-B5

     Biblický Starý zákon začíná pěti knihami Mojžíšovými. Jak je ve starozákonních textech obvyklé, osobní jméno v názvu knihy neznamená autora, ale ústřední postavu. První kniha Mojžíšova začíná vznikem světa i člověka. Jde o vůbec nejznámější část Starého zákona. Přečtěme si z ní počátek (i s moderními exegetickými poznámkami) v českém ekumenickém překladu, pořízeném společně zástupci různých křesťanských církví.

Církev je organizované společenství křesťanů. Původně existovala církev jednotná, ale od jedenáctého a zejména od šestnáctého století se počet církví zvýšil, takže dnes každá církev zahrnuje příslušníky určitého proudu uvnitř křesťanství; nejpočetnější je katolická (výstižněji: římskokatolická) církev v čele s papežem sídlícím v Římě.

     Abychom biblickému textu lépe porozuměli, připomeňme si nejprve některé jeho technické náležitosti:

     Po dlouhá staletí se překladatelé, opisovači a posléze i vydavatelé a tiskaři snažili četbu biblického textu co nejvíce usnadnit. Tak byly jednotlivé biblické knihy závazně rozděleny na kapitoly (ve 13. století) a později (v 16. století) byl text všech kapitol dále rozčleněn na číslované úseky, tradičně nazývané verše, ačkoli jsou většinou psány prózou, a nikoli jako poezie.

Pět knih Mojžíšových má pro snazší rozlišení vžité latinské názvy: Genesis (Kniha zrodu), Exodus (Vyjití; rozumí se z Egypta do Palestiny), Leviticus (Soubor kněžských předpisů), Numeri (Sečtení lidu) a Deuteronomium (Stručný přehled textu předchozích knih).

     Pokud biblický text citujeme nebo na něj odkazujeme, používáme ustálený soubor zkratek, např.: 

     Gn 2,1 = v knize Genesis (První Mojžíšově) ve 2. kapitole 1. verš;

     Gn 2,10n = ve 2. kapitole Genese verše 10 a následující;

     Gn 2,19nn = ve 2. kapitole Genese verš 19 a řada veršů následujících.

     Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova

     Kapitola 1

¹Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi^a. ²Země byla pustá a prázdná^b a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

³I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. ⁴Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. ⁵Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.

⁶I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ ⁷Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. ⁸Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.

⁹I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. ¹⁰Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. ¹¹Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. ¹²Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. ¹³Byl večer a bylo jitro, den třetí.

¹⁴I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. ¹⁵Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. ¹⁶Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. ¹⁷Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, ¹⁸aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. ¹⁹Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.

²⁰I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci^c létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ ²¹I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. ²²A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ ²³Byl večer a bylo jitro, den pátý.

²⁴I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. ²⁵Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.

²⁶I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem^d podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

²⁷Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,

stvořil ho, aby byl obrazem Božím,

jako muže a ženu je stvořil.

²⁸A Bůh jim požehnal a řekl jim:

„Ploďte a množte se a naplňte zemi.

Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami,

nad nebeským ptactvem, nade vším živým,

co se na zemi hýbe.“

²⁹Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. ³⁰Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. ³¹Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

Kapitola 2.

¹Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. ²Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. ³A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. (…)

     Poznámky a vysvětlivky:

^a Není zmíněno moře, které v pojetí starých Orientálců představovalo nepřátelský, život ohrožující živel. Verš je možno chápat jako nadpisek k celé kapitole. Nebe stvořil Bůh pro sebe, zemi pro člověka (srovnej Ž 115,16). Člověk smí vědět o svém Stvořiteli a nemusí se bát zlého.

(Pro srovnání uveďme i text, na nějž poznámka odkazuje, tedy Žalm 115, verš 16:

     Nebesa, ta patří Hospodinu,

          zemi dal však lidem.)

^b Starý Izraelec si nedovedl představit stvoření z ničeho. V duchu své doby proto mluví o ztvárnění něčeho beztvarého, chaotického, temného. Teprve Božím stvořením se svět stává místem, na němž je možný život. Otázky po věčnosti hmoty apod. Starý zákon nezná.

^c Není tu míněno (jen) ptactvo, nýbrž i protějšky mořských netvorů (v. 21). Tito létavci jsou schopni též přenášet a vyzrazovat tajemství (sr Kaz 10,20).

     (Opět uvádíme i text, na nějž se odkazuje, a nevynecháme ani další poznámku, jež je k němu připojena:

Kazatel 10,20:

     Králi nezlořeč ani v mysli,

          boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš,

     neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas,

          okřídlenec vyzradí každé slovo*.

     * Verš vychází z ptakopravecké praxe. Neprozřetelně pronesené slovo se zachytí na letícím ptáku a věštec je zjistí např. z letu či jinak.)

^d Obrazem je naznačena schopnost člověka, a to muže i ženy (v. 27), žít s Bohem v obecenství; je tu vyjádřen vztah blízkosti a přece i odlišnosti. Dokonalým obrazem Božím je Ježíš Kristus (Ko 1,15).

     (List Koloským 1,15:

     On je obraz Boha neviditelného,

     prvorozený všeho stvoření…)

     Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha 1992, strany SZ 21 – 23, 25, 556, 618, NZ 159, 161, 191.

Výňatky z další exegeze textu:

     1. Ústní podání. Nejprve se podívejme, jak je text v Gn 1 členěn. Všimněme si, že každý úsek věnovaný jednomu dni je jasně vymezen zahajovací a závěrečnou formulí (jistě je snadno najdeme). Opakované věty, zřetelně vyznačující jednotlivé fáze veledůležitého aktu tvoření, nepochybně sloužily orientaci především posluchačů v době, kdy se text šířil převážně deklamováním (přednesem) nebo předčítáním. Patří sem i opakování hodnotící fráze (soustavně od 3. dne; povšimněme si jejího vystupňování v souvislosti se stvořením člověka, Gn 1,31).

2. Titul a ústřední myšlenka. Uvedli jsme, že názvy biblických kapitol jsou až dílem středověku. Již nejstarší autoři však potřebovali opatřit text nadpisem (titulem). Tím je Gn 1,1. Zároveň tato věta obsahuje v nejstručnější podobě celé základní náboženské poselství Starého zákona:  Bůh je jediný a věčný, Boží existence se vymyká prostému plynutí času, Bůh byl již před počátkem a samotný Boží vznik se v Bibli vůbec neřeší. Porovnejme s tím náboženství starověkých Řeků: jejich nejvyšší bůh Zeus se zrodil z bohyně jménem Rheia, jejíž rodiče Úranos a Gáia vznikli z prázdnoty (chaosu).

3. Moc slova. Bůh tvoří pouhým slovem (I řekl Bůh: „Buď…). Slovo obsahuje nejen prosté pojmenování, ale i vztah mluvčího k označované skutečnosti: Bůh má svět ve své moci.

4. Úloha světla. Jistě nás zarazilo, že stvoření světla je zmíněno dvakrát. V první den (Gn 1,3n) je stvořeno světlo a den, ale Slunce, Měsíc a hvězdy jsou stvořeny až v den čtvrtý (Gn 1,14n), navíc až po rostlinách (bylinách a stromech), které přitom bez slunečního svitu nemohou existovat. Tady je třeba říci, že starozákonní text není a ani nechce být přírodovědeckou příručkou. Je to mýtus: hovoří o vztazích, nikoli o fyzikální podstatě, chemickém složení ani o posloupnosti biologického vývoje. První světlo není proudem fotonů: je projevem Boží náklonnosti ke světu i Božího řádu (řád nacházíme tehdy, když jsme si okolní svět vy-světl-ili či ob-jas-nili). 

5. Člověk jako obraz Boží. V Gn 1,26-27 Bůh tvoří člověka jako svůj obraz. Neznamená to, že by Bůh měl lidskou podobu. Naopak: Bůh se ve světě projevuje prostřednictvím skutků lidí, kteří v Boha věří, a není tedy třeba Boha zobrazovat jako lidskou nebo zvířecí figuru (taková zobrazení byla tehdy běžná v okolním egyptském i mezopotamském prostředí). Člověk má k Bohu mnohem bližší, intimnější vztah než příslušníci okolních národů ke svým uctívaným modlám. V Gn 1,28 Bůh právě stvořeným lidem žehná (projevuje svou přízeň, účinně přeje prospěch), aby se rozmnožovali a vládli nad zemí. I to je polemika s polyteismem: jiné starověké národy si musely zajišťovat svoji plodnost i úrodnost obdělávané půdy každoročním uctíváním příslušných božstev (zejména bohyně země a boha úrody).

6. Vztah mezi mužem a ženou. Obě pohlaví tvoří nedílný celek, účinně se doplňují. Starý zákon se nezabývá rozdíly rasovými apod.; podstatná je pouze odlišnost mezi pohlavími. Pokud budeme v Bibli číst dál, nalezneme (Gn 2,24) půvabné vylíčení počátku intimního života člověka: Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem – je to nadčasově výstižné. 

7. Nejasnosti. Nenamlouvejme si, že lze uspokojivě a jednoznačně vysvětlit každý úsek biblického textu. Vždy ještě zůstává prostor pro naše čtenářské úvahy i představivost. Co si například počít s používaným Božím plurálem (Gn 1,26)? Jde o pozůstatek polyteismu, nebo o slavnostní formu Božích slov? Takových míst bychom v celé Bibli našli více.

     2-3-C5 Úlohy

Zkuste sami provést některé jiné body biblické exegeze:

a) Gn1: Proč je stvoření světa vtěsnáno do šesti dnů a proč právě den sedmý je dnem odpočinku? Pozor, odpověď nemusí být jen jediná: roli tu nepochybně hraje více aspektů (vzpomeňte si např., kde jste se v této učebnici se zvláštní úlohou neděle již setkali).

b) Zjistěte sami z textu Gn 2 (pokud nemáte doma Bibli, najdete jej i na internetu), jaký úkol určil Bůh člověku ve vztahu k živočichům a jaký smysl tento úkol měl.

     2-3-A6 Vznik starozákonních textů

     Nejstarší biblické texty (především knihy Mojžíšovy) vznikaly od 2. tisíciletí př. Kr., zprvu jako ústní slovesnost.  Starozákonní knihy byly zapisovány od 10. století př. Kr., takže velká většina Starého zákona, která vznikla v průběhu 1. tisíciletí př. Kr., existovala v ústní formě již jen kratší dobu.  

     V průběhu věků se měnilo i společenství vyznávající judaismus. Z národa Hebrejců se stal svaz údajně 12 izraelských kmenů. Izraelité vytvořili kolem r. 1 000 př. Kr. v Palestině stát (vládli mu král David a po něm jeho syn Šalomoun; hlavním městem byl Jeruzalém), který ovládl i některá okolní území a na necelých sto let se stal důležitým hráčem na politické scéně Blízkého východu. Po Šalomounově smrti se Izraelské království na konci 10. století př. Kr. rozpadlo a zároveň ztratilo prakticky všechna mimopalestinská území. Následnickými státy se stala království Izrael v severní části Palestiny (hlavní město Šomerón) a Judsko v jižní části (hlavní město Jeruzalém).

     Mladší spisy Starého zákona jsou spojovány se jmény proroků: to byli veřejně činní lidé, kteří otevřeně upozorňovali na ty rysy politického a vůbec společenského života, jimiž se Izraelité vzdalovali od naplňování své smlouvy s Bohem. Proroci zároveň varovali před neblahými následky, jež takové jednání i chování bude mít. Soustřeďovali kolem sebe své žáky, kteří pak zpravidla líčení prorockých výroků i činů sestavovali do ucelených textů, jimž dávali jména svých učitelů.  

     V r. 722 (nebo 721) př. Kr. bylo severní království Izrael dobyto z východu Novoassyrskou říší. Semitští Assyřané tehdy značnou část Izraelců přesídlili do Mezopotámie jako výkonnou pracovní sílu.

     Jediným státem s náboženstvím založeným na víře v Hospodina tedy zůstalo Judsko. Prakticky veškeré jeho obyvatelstvo tvořili příslušníci početného a mocného kmene Juda (odkud kdysi pocházeli i David a Šalomoun); proto se jeho potomci označují dnes jako Židé (tento výraz doputoval do češtiny z pův. hebr. Jehudah = oslavený Bůh přes lat. Iudaeus a asi přes it. Giudio). Doplňme pravopisnou poznámku: vedle Židů existují také židé: jde o běžnější označení judaistů (vyznavačů judaistického náboženství) bez ohledu na národnost – někteří z nich nemusejí náležet k Židům (a ne každý Žid musí být judaista).

     Na počátku 6. století př. Kr. se v ohrožení ocitlo i Judsko, tentokrát ze strany Novobabylonské říše, jež se rozkládala přibližně na témže území jako předtím říše Asyřanů. V r. 587 (586?) semitští Babyloňané dobyli Judsko, pobořili Jeruzalém a velkou část judského obyvatelstva deportovali do Mezopotámie. Tak začalo období označované jako babylonské zajetí Židů.

     V babylonském zajetí se Židé snažili udržet si svou náboženskou i národnostní svébytnost právě prostřednictvím posvátných textů. Právě až zde je zrekonstruovali i sestavili do uceleného souboru, jenž tvoří velkou většinu dnešního Starého zákona. Na okraj: protože jeruzalémský kněžský archiv neměli k dispozici (byl zřejmě Babyloňany zničen), byli odkázáni na ústní tradici. Ta ovšem zahrnovala několik verzí, které se od sebe v některých drobnostech lišily. Pořadatelé Starého zákona však chtěli uchovat všechny texty, které znali, a proto na několika místech Bible nacházíme dvojí poněkud pozměněná znění téhož obsahu (jedná se o dublety).        

     V r. 539 byla sama Novobabylonská říše rozvrácena a dobyta dalšími útočníky z východu, Peršany. Perská říše se stala největší státem tehdejšího světa, sahala od řeky Indu a střední Asie na východě až po bulharské a libyjské pobřeží na západě. Peršané usilovali o snazší komunikaci s podmaněnými národy, a proto stanovili semitský jazyk aramejštinu (blízký hebrejštině a rozšířený již v Novobabylonské říši) jako úřední jazyk pro semitskou část své říše. Aramejština byla blízká hebrejštině a postupně ji zcela nahradila jak v písemném, tak ústním dorozumívání. Proto je několik kratších míst ve Starém zákoně psáno aramejsky. 

     Peršané dovolili již r. 538 Židům návrat do Judska, ale nezávislost jim samozřejmě neposkytli. Perská říše pohltila také někdejší území severních izraelských kmenů: stalo se národnostně i nábožensky smíšenou oblastí. Postupem času narůstal počet Židů, kteří se stěhovali z Palestiny jinam: nejprve do Egypta (tehdy ještě zprvu také perského) a později i do Evropy aj.; pro takové rozptýlené židovské osídlení se vžil výraz diaspora (řec. diasporá / διαςπορά = rozptýlení, vyhnanství). 

     V letech 334 – 326 Perskou říši zničil a její území ovládl Alexandr Veliký v čele svého makedonsko-řeckého vojska. Vytvořil rozlehlou Makedonskou říši, která se sice po jeho smrti (r. 323) rozpadla, ale znamenala počátek hellénistické kultury, jež vznikla, když se řecká antická kultura rozšířila do východních zemí a obohatila se tam orientálními prvky. V jazykové oblasti znamenal hellénismus nástup řečtiny jako hlavního mezinárodního jazyka celého východního Středomoří. Tato skutečnost se projevila i v judaistickém prostředí: řečtina zdomácněla v části řecké diaspory. Ve 3. století vznikl první překlad Tenachu do řečtiny: byl pořízen v prostředí židovské řecky hovořící diaspory v egyptské Alexandrii a nazývá se Septuaginta (údajně jej vytvořilo 72 židovských učenců).    

     2-3-A7 Uspořádání Starého zákona

     Starozákonní spisy lze třídit dvěma hlavními způsoby, které se shodují v tom, že oba stavějí do čela pořadí pět knih Mojžíšových:

1. Palestinský (hebrejský) kánon (řec. kanón / κανών = mj. závazný soubor textů): Je starší, původnější a byl uspořádán především podle tematického hlediska;

2. Křesťanské členění: Je mladší, navazuje na Septuagintu a bylo uspořádáno především podle chronologického hlediska od knih o dávné minulosti k proroctvím o budoucnosti.

     2-3-A8 Stručná historie biblických překladů

     Zjednodušeně řečeno: Problematika biblických překladů se soustřeďuje kolem rozporu, který vznikl již ve starověku. Starší a původnější hebrejský kánon zůstal nadlouho omezen jen na palestinskou část židovstva, zatímco mnohem úspěšněji se šířící křesťanství přejalo Starý zákon v mladším a méně přesném řeckém znění (tedy jako Septuagintu). Tento rozdíl byl posílen skutečností, že do Septuaginty byly zařazeny i řecké překlady několika knih (Kniha Moudrosti, Kniha Sírachovcova aj.), které v hebrejském kánonu nebyly – křesťané označují tyto knihy jako deuterokanonické (pozdně kanonické).

     Ve 2. století po Kr. vznikl první latinský překlad Starého zákona, dnes nazývaný Vetus latina (Starý latinský překlad): byl však pořízen ze Septuaginty, a šlo tedy o překlad překladu, což s sebou přineslo řadu nepřesností.

Kolem r. 400 křesťanský mnich Hieronymus (svatý Jeroným), který pocházel z území dnešního Slovinska nebo Chorvatska, přeložil Starý zákon z hebrejského kánonu, ale přidal k němu i deuterokanonické knihy (většinou v podobě z Vetus latiny): celý Jeronýmův překlad se označuje jako Vulgata (lat. vulgaris = obecný, všední) a stal se základem pro katolické překlady starozákonního oddílu Bible do národních jazyků.

     Když v 15. – 16. století vznikly první protestantské církve, začaly záhy věnovat mnoho úsilí novým překladům Bible, nezávislým na katolické Vulgatě. Proto sáhly k tvorbě biblických překladů z původních jazyků přímo do živých jazyků národních: ze středoevropského hlediska jsou nejvýznamnější průkopnický překlad do němčiny pořízený Martinem Lutherem (žil 1483 – 1546) a velmi kvalitní český překlad nazývaný Bible kralická (2. polovina 16. století). Protestantské překlady pochopitelně vycházejí z hebrejského kánonu: neobsahují deuterokanonické knihy.   

Dnes i některé katolické překlady Bible vycházejí z původních jazyků, obsahují však také deuterokanonické knihy (jejichž starší, hebrejské verze byly posléze objeveny). Protestanti pořizují biblické překlady z původních jazyků bez deuterokanonických knih.      

Tab. 1 Stručný přehled cest, jimž se ubíraly starozákonní překlady     

	←	←	Hebrejský (palestinský) kánon (HK)				→		Hebr.
	↓					↓	↓		DTK
	↓	Septuaginta(S; řec.):		HK	←	←	↓		↓
	↓		↓	deuterokanonické knihy (DTK)			↓	→ ←	←
	↓		↓				↓	↓
	↓		Vetus latina (lat.)				↓	↓
	↓		↓				↓	↓
	↓		↓	Svatý Jeroným: Vulgata (lat.):			↓	↓
	↓		↓	HK			←	↓
	↓		→	DTK	↓		↓	↓
	↓				↓		↓	↓
	↓			Středověké katolické překlady			↓	↓
Novověké protestantské překlady				do národních jazyků			↓	↓
do národních jazyků:		jen HK					↓	↓
				Novověké katolické překlady			↓	↓
				do národních jazyků:			↓	↓
					HK	←	←	↓
					DTK	←	←	←

     2-3-D Některá zajímavá data

    Knihy Starého zákona: členění judaistické (hebrejské) (vlevo) a křesťanské (vpravo)

Zákon (Tóra)		Gn	Zákon		Gn
		Ex	(Pentateuch)		Ex
		Lv			Lv
		Nu			Nu
		Dt			Dt
Proroci	Přední-	Jozue	Knihy výpravné		Jozue
(Nebí´ím)	starší:	Soudců	(historické)		Soudců
		1.+2.Samuelova			Rút
		1.+2.Královská			1.+2.Samuelova
	Zadní-	Izajáš			1.+2.Královská
	pozdější:	Jeremjáš			1.+2.Paralipomenon
		Ezechiel			Ezdráš
	Dvanáct	Ozeáš			Nehemjáš
	malých:	Jóel			Ester
		Ámos	Knihy naučné		Jób
		Abdijáš	(básnické a		Žalmy
		Jonáš	mudroslovné)		Přísloví
		Micheáš			Kazatel
		Nahum			Píseň písní
		Abakuk	Knihy prorocké		Izajáš
		Sofonjáš			Jeremjáš
		Ageus			Pláč
		Zacharjáš			Ezechiel
		Malachiáš			Daniel
Spisy	Tři velké:	Žalmy		Dvanáct	Ozeáš
(Ketúbím)		Jób		malých	Jóel
		Přísloví		proroků:	Ámos
	Pět	Rút			Abdijáš
	malých,	Píseň písní			Jonáš
	sváteč-	Kazatel			Micheáš
	ních:	Pláč			Nahum
		Ester			Abakuk
	Ostatní:	Daniel			Sofonjáš
		Ezdráš			Ageus
		Nehemjáš			Zacharjáš
		1.+2.Paralipomenon			Malachiáš

Poznámka: V r. 1947 byl nedaleko palestinského Kumránu u Mrtvého moře objeven jeskynní archiv judaistického náboženského společenství esejců z 2. století př. Kr. – 1. století po Kr. Na pergamenech se tu mj. dochovaly hebrejské opisy téměř celého Starého zákona. Jde o unikátní soubor textů, díky němuž se ze Starého zákona stala bezkonkurenčně nejlépe dochovaná kniha starověké literatury vůbec. Kumránské svitky také prokázaly věrohodnost mladších opisů biblických textů.

     Starý zákon jako inspirace pro umělce

Bible se stala významným zdrojem inspirace pro nespočetné množství uměleckých děl: bez biblických námětů bychom si umění přinejmenším Evropy a Ameriky ani nedovedli představit. Největší omezení v tomto směru si klade Bible sama. V Ex 20 je výslovně zakázáno zobrazování Boha. Porušení tohoto zákazu bylo chápáno jako opovážlivé provinění: vycházelo se tu z představy, že zobrazováním nějaké skutečnosti se odhodláváme k jejímu ovládnutí. Zmíněný zákaz dodnes dodržují judaisté a někteří křesťané (zejména protestantští). Avšak v katolické církvi (a samozřejmě v nenáboženských souvislostech) se k pokusům o zobrazování Boha někdy přistupuje (existuje i věroučné zdůvodnění této změny, ale to teď pomineme).

     Nemáme prostor na víc než na několik stručných ukázek. Soustředíme se na první 2 kapitoly Genese (z nichž jsme četli). Bezesporu největší tvůrčí postavou v tomto směru je italský sochař a malíř Michelangelo Buonarroti (1475 – 1564). Strop Sixtinské kaple v papežském sídle ve Vatikánu v Římě vyzdobil cyklem fresek (maleb do vlhké omítky) Stvoření světa a pro římský chrám svatého Petra v řetězech vytvořil mohutnou mramorovou sochu Mojžíše. Rakouský hudební skladatel Joseph Haydn (1732 – 1809) složil hudbu k oratoriu (rozsáhlé skladbě pro zpěváky a orchestr) Stvoření. A ve filmovém světě vznikl kreslený československo-francouzský film Stvoření světa (1959; výtvarník Jean Effel, režie Eduard Hofman, vypravuje Jan Werich) a americko-italský velkofilm Bible (1966; režie John Huston), který převádí na plátno většinu Genese. Starý zákon inspiroval samozřejmě i literární díla, ale o nich se zmíníme později. 

     4. – 5. Epos o Gilgamešovi

4-5-A1 Epos: častý žánr starých mýtů; 4-5-A2 Gilgameš jako historická postava; 4-5-B2 Epos o Gilgamešovi; 4-5-D Slavné eposy světové literatury

     1-A1 Epos: častý žánr starých mýtů

Řekli jsme, že mytické texty náležejí do oblasti lidové slovesnosti. Ve srovnání např. s pohádkami tu však nalezneme zřetelné rozdíly, zejména:

a) Téma mýtu se dotýká záležitostí obecnějších a myšlenkově bohatších, které jsou ve srovnání s obsahem pohádek chápány jako vyšší, s významem pro širší společenství (např. celého národa);

b) Ačkoli obsah mýtů bývá ve společnosti aspoň rámcově dobře znám, prezentace mytického textu v jeho úplnosti bývá spojována s výlučnými (svátečními) příležitostmi (veřejných oslav apod.). Stačí se podívat do televizního programu: např. záznam představení opery Libuše (o mytické české kněžně) od skladatele Bedřicha Smetany nebude určitě vysílán v libovolném termínu, ale právě ve svátečním čase.

c) Rozsah a formulační přesnost mytického textu vede k tomu, že veřejná prezentace mýtu je záležitostí talentovaných a školených profesionálů. Můžeme je souhrnně označit jako pěvce, neboť pro snazší zapamatování bývá mytický text veršovaný a často doprovázený hudbou (zejména hrou na strunný nástroj). U dávných Keltů se takoví pěvci nazývali bardové, u starověkých Řeků rapsódové.

     Častým žánrem, v němž se nám nejstarší mýty dochovaly, je epos (řec. epos / επος = slovo, řeč, vypravování). Epos je rozsáhlá epická básnická skladba s široce sdělovaným dějem, obohaceným řadou vedlejších dějových epizod, rozsáhlými popisnými pasážemi, rozvinutými přirovnáními a ustálenými epitety (básnickými přívlastky).

Tematicky lze eposy dělit na několik druhů, z nichž vynikají: a) kosmogonické (o vzniku světa), hrdinské (o starověkých či raně středověkých hrdinech nadaných nadpřirozenými schopnostmi), rytířské (o statečných válečnících vrcholného a pozdního středověku), zvířecí (alegorické příběhy, v nichž jsou lidské postavy představovány zvířaty příznačných lidských vlastností) nebo třeba umělé (vytvořené, nejčastěji až v novověku, profesionálními beletristy, zpravidla ve snaze podat tradičními formálními prostředky aktualizovanou výpověď o přítomnosti).

     Příkladem kosmogonického eposu je mezopotamský epos Enúma eliš (Když nahoře; název je incipit: tvoří jej úvodní slova celé skladby). Počátky eposu náležejí Sumerům, ale konečnou podobu mu dali mezopotamští Semité pravděpodobně ve 2. tisíciletí př. Kr.: ústřední postavou je jejich hlavní bůh Marduk. Epos byl napsán v akkadštině, hlavním literárním jazyce semitské Mezopotámie.

     Proslulým hrdinským eposem starověkého Orientu je mezopotamský Epos o Gilgamešovi.

1-A2 Gilgameš jako historická postava

Gilgameš byl sumerský král, který vládl v městském státě Uruk, pravděpodobně ve 27. – 26. století př. Kr. Jsou mu přisuzovány vybudování mohutného uruckého hradebního opevnění a také konflikty se sousedními vládci. Již po r. 2 500 Sumerové vytvořili 5 dochovaných epických básní o Gilgamešovi a jeho dobrodružstvích. Ve 2. tisíciletí př. Kr. mezopotamští Semité tyto básně upravili a spojili do souvislé, rozsáhlé básnické skladby (asi 3 tisíce veršů); tento epos dosáhl své konečné verze kolem r. 1 200 př. Kr. a je dochován na 12 klínopisných hliněných tabulkách především ze severomezopotamského města Ninive, z tamější slavné knihovny krále Aššurbanipala, který vládl semitské Novoasyrské říši v 7. století př. Kr. Epos byl ve starověku velmi populární, jeho opisy se nalezly dokonce v Malé Asii nebo v Palestině. Původní název díla (zjevně metaforický) zněl: Ten, jenž hlubinu zřel.

     Britští archeologové vyzvedli ve 2. polovině 19. století ninivskou verzi eposu spolu s mnoha dalšími texty z Aššurbanipalovy knihovny a odvezli ji do Britského muzea v Londýně. Teprve potom se toto nejstarší slavné dílo světové beletrie proslavilo ve světě díky anglickým aj. překladům, vznikajícím od konce 19. století.

     Epos fascinuje propracovanou formou, náročným jazykem a bohatým myšlenkovým obsahem: jsou tu otevřeny prakticky všechny filozofické otázky, jimiž se zabývá celá umělecká literatura až do dnešní doby.  

     Obliba Eposu o Gilgamešovi souvisí také s českým prostředím. Český skladatel Bohuslav Martinů (1890 – 1959) epos zhudebnil: jeho oratorium Gilgameš mělo premiéru v r. 1958 ve švýcarské Basileji.      

     4-5-B2a

     Epos o Gilgamešovi

     Tabulka první

Urucký král Gilgameš je úspěšným vládcem a dokonalým mužem.

Gilgameše, postavou dokonalého,

stvořil hrdinský bůh.

I stvořili bozi Gilgameše v postavě jeho.

Nebeský Šamaš mu propůjčil krásu,

bůh bouřky mu statečnost dal.

Tak stvořili velcí bozi Gilgameše:

vysoká jedenáct loktů postava jeho byla,

a devět pídí v šíři měřila prsa jeho

a tři pídě dlouhé bylo jeho mužství. 

Ze dvou třetin bůh a člověk z jedné, tvar jeho těla božský původ jeví,

neb božská matka zkrášlila postavu jeho.

     Město Uruk vděčí Gilgamešovi za své mohutné hradby.

Hradbu dal vystavět kol Uruku hrazeného,

kol svaté Eanny, pokladnice čisté.

Pohleď na jeho hradbu, jež vystavěna je jak podle nitě!

Hleď na jeho podezdívku, jíž podobnou nikdo nevytvoří!

Dotkni se prahu, jenž z dávných pochází časů,

přistup blíž k Eanně, příbytku Ištařinu,

jíž podobné pozdější král ni člověk nevytvoří.

Na hradbu uruckou vystup, procházej se po ní,

prozkoumej základy její, bedlivě prohlédni zdivo,

zda jeho cihly nejsou z pálené hlíny

a jeho základy nepoložilo mudrců sedm.

     Opevnění ovšem mohlo být vybudováno jen proto, že Gilgameš zotročuje obyvatelstvo svého města k nuceným stavebním pracím.

Nepouští Gilgameš syna k otci, ve dne v noci nutí i děti k práci.

On je teď pastýřem Uruku hrazeného,

on, jejich pastýř – a přece je utlačuje!

Mocný, silný a všeho znalý!

Nepouští Gilgameš dívku k milenci,

dceru hrdiny, manželku muže udatného.

     Nářek uruckého lidu zaslechli bohové a rozhodli se pomoci. Stvořili divocha Enkidua, aby Gilgameše přemohl.

Porostlé srstí je tělo jeho, na hlavě vlasy má jak žena,

kadeře vlasů bujně mu rostou jak Nisabě!

     Enkidu žije v krajině kolem Uruku, plaší tam dobytek, zabraňuje v práci oráčům a děsí lovce. Jeden z lovců o tom podal zprávu Gilgamešovi. Král mu přikázal přivést Enkiduovi nevěstku (prostitutku) Šamchat. Ta měla učinit Enkidua mužem a navěky jej tak vzdálit divočině.   

Šamchat svá ňadra uvolnila, lůno odhalila, její rozkoš vzal,

nezdráhala se, ale dech mu vzala.

Rozhrnula svůj šat, on lehl si na ni,

učinila s ním, s divochem, jak dělá žena.

Mužství jeho jí lahodilo.

Po šest dní a sedm nocí Enkidu s Šamchatou obcoval bez ustání.

A když se nasytil rozkoše její,

Svou tvář otočil k zvířatům svým.

Jakmile jej spatřily, Enkidua, na útěk se gazely daly.

Zvěř stepní daleko od něho pádí.

     4-5-C2a Otázky a úlohy  

1. Jakými vlastnostmi Gilgameš vyniká? Porovnejte je s vlastnostmi, které by měl mít ideální muž podle vašich vlastních představ. Najděte nějaké rozdíly? Zdůvodněte je.

2. Podle čeho lze především poznat božskou složku Gilgamešových vlastností? Které jeho vlastnosti jsou patrně svým původem lidské? Co tyto skutečnosti říkají o podstatě mezopotamských bohů i tamějšího náboženství?

3. Jakou úlohu hraje v textu erotika? Co Šamchat způsobila v Enkiduově životě?

     4-5-B2b

Tabulka druhá

     Enkidu získá oděv i zbraň a věren své proměně stane se ochráncem pastýřů i jejich stád. S Gilgamešem se sice utká přímo na uruckém tržišti, ale když během zápolení oba poznají, že jsou stejně silní i udatní, uzavřou spolu hluboké přátelství. Posléze se společně vydají zabít obra Chuvavu, žijícího v cedrovém lese až v dalekém Libanonu (v některých verzích eposu se obrovo jméno objevuje v podobě Chumbaba, což i následující úryvky dodržují).

I otevřel Gilgameš ústa svá

a k Enkiduovi pravil:

(…; zde jsou – stejně jako i na několika dalších místech celého textu – 4 poškozené řádky)

„V lese bydlí Chuvava silný.

Ty a já, my jej zabijeme,

veškeré zlo země vyhladíme

a cedry pokácíme!“ (…)

Do dálky šedesáti dvouhodin je příkopy obehnán les,

kdo se však odváží do něho vstoupit?

Chuvava – jeho hlas je bouře,

jeho ústa jsou oheň, jeho dech je smrt!

     Předtím, než oba hrdinové vyrazí z Uruku na zlého obra, Gilgameš žádá o pomoc boha slunce Šamaše. Během daleké cesty pak Gilgameš s Enkiduem navštíví Gilgamešovu matku, bohyni Ninsun, jež na jejich prosbu vykoná zápalnou oběť Šamašovi, aby podpořila zdar jejich nebezpečné výpravy.

Tabulka pátá

Proti Chuvavovi mocné větry

se zvedly: orkán i severák,

bouřlivý vítr, mrazivý vítr, smršť a horký van.

Osm větrů se zvedlo proti němu

a Chuvavovi do očí bijí.

Nemůže jíti vpřed,

nemůže ustoupit vzad.

I zanechal Chuvava námahy marné.

Tu odpověděl Chuvava Gilgamešovi:

„Pusť mne, Gilgameši! Ty budeš mým pánem

a já tvým sluhou! A stromy,

které jsem v pohoří vypěstoval,

z nich silné pro tebe skácím

a domy z nich postavím tobě!“

Ale Enkidu Gilgamešovi pravil:

„Nedej nic na slova,

jež Chuvava prones!

Nedaruj Chuvavovi život!“

(zbytek tabulky chybí)

Poslechl Gilgameš slova svého druha,

rukou se sekery chopil

a tasil meč z opasku svého.

Gilgameš do šíje jej ťal,

jeho druh Enkidu jej udeřil znovu

a při třetí ráně Chuvava pad. (...)

Enkidu pravil k němu, ke Gilgamešovi:

„Gilgameši, kácej cedry...!“

I odřízli hlavu Chumbabovu.

Tabulka šestá

     Hrdinnému Gilgamešovi nabídne manželství sama bohyně Ištar: byla bohyní sexuální lásky a zastávala nejvyšší místo mezi mezopotamskými ženami-bohyněmi. Gilgameš Ištařinu nabídku odmítne a bohyni vyčte její nestálost v lásce a bezohledné chování k početným milencům. Zhrzená Ištar pošle proti Gilgamešovi mocného nebeského býka.

Když přišel na nivu Uruku hrazeného,

(text chybí)

býk nebeský sestoupil k Eufratu.

Při jeho prvním zafunění jáma se otevřela,

jedno sto Uručanů se zřítilo do ní.

Při jeho druhém zafunění jáma se otevřela

a dvě stě Uručanů se zřítilo do ní.

Při jeho třetím zafunění jáma se otevřela

a Enkidu spadl do ní.

Ale Enkidu na hřbet býka se vyšvih.

Vyskočil Enkidu,

za rohy popad nebeského býka.

Tu nebeský býk mu do tváře vchrstl svou slinu

a tlustým ocasem uhodil jej.

Otevřel Enkidu ústa svá

a ke Gilgamešovi mluví:

„Příteli můj, v mnohých půtkách jsme se proslavili,

jak jen teď skolíme nebeského býka?

Příteli můj, viděl jsem, jak útočí proti nám.

Jen v sílu svou důvěru skládám.

Chci vyrvat mu srdce a předložit Šamašovi.

Za ocas chci uchopit býka.

(2 fragmentární řádky)

 Až mne napadne, meče se chop,

mezi šíj, rohy a chřtán

svůj meč mu vraz!“

Pak honil Enkidu nebeského býka,

až jej konečně chytil za jeho tlustý ocas.

Oběma rukama pevně jej držel

a Gilgameš, jako zápasník smělý,

statečný a zkušený v boji,

vrazil mu meč mezi šíj, rohy a chřtán.

Když skolili nebeského býka, srdce mu vytrhli a před Šamaše položili.

Pak zpět ustoupili a před Šamašem na tvář padli.

Potom se usadili oba bratří. – 

     4-5-C2b Otázky a úlohy

1. Obr Chuvava/Chumbaba je samozřejmě také metaforickou postavou. Co symbolizuje? Proč žije právě v lesích a co lesy představují? Proč Gilgameš a Enkidu dovršují Chuvavovo zabití pokácením lesa?

2. Proč bohyně Ištar posílá proti oběma hrdinům právě býka?

3. Co všechno oběma hrdinům jejich udatné boje přinášejí?

     4-5-B2c

     Tabulka sedmá

Na shromáždění bohů se hovoří o tom, jak Gilgameš a Enkidu zabili nebeského býka. Hlavní proud božského hněvu nemíří na krále Gilgameše, ale na divocha Enkidua. Bůh Enlil žádá Enkiduovu smrt a prosadí ji i proti odporu boha Šamaše. Enkidu se o božské rozpravě dozvídá ze snu a vzápětí vážně onemocní.

Hořko je v mysli Enkiduovi.

A jak tak sám na loži leží,

nitro své za noci vyjeví příteli svému:

„Poslyš, příteli můj, sen jsem zřel této noci.

Hučela nebesa, ozvěnou odpovídala zem,   

a mezi nimi stál jsem já!

Tu vyvstal člověk, tvář jeho byla temná,

ptáku Anzuovi tvář jeho se podobala,

jeho ruce byly lví tlapy, jeho nehty orlí drápy.

Za vlasy mne popad a na mne se obořil drsně.

Když jsem jej udeřil, jak skákadlo poskakoval,

když on mne udeřil, mou zacelil ránu.

Jak divoký býk po mně dusal,

pevně mi sevřel celé tělo.

´Zachraň mne, příteli můj!´ jsem zvolal,

ale tys mne nezachránil, neb jsi se bál.“

(chybí 4 řádky)

„V holuba mne proměnil,

takže mé paže jak u ptáků se pokryly peřím. – 

Uchopil mne, uvedl do domu temnot, příbytku Irkally,

do domu, z něhož ten, jenž vstoupil, nevyjde nikdy.

Po cestě, odkud návratu není,

do domu, kde ti, kteří v něm bydlí, jsou zbaveni světla,

kde prach je jejich stravou a pokrmem hlína. (...)

Den, kdy ten sen viděl, byl u konce se svými silami.

Enkidu na lože uleh.

Den prvý, den druhý, co Enkidu na svém loži leží,

den třetí, den čtvrtý, co Enkidu na svém loži leží,

pátý, šestý, sedmý, co Enkidu na svém loži leží,

osmý, devátý, desátý den, co Enkidu na svém loži leží,

zhoršila se nemoc Enkiduova.

Bylo to jedenáctého, dvanáctého dne, co se mu přitížilo,

když z lože svého Enkidu vstal

a na Gilgameše zvolal:

„Přítel můj ke mně nenávist pojal.

Tak jak mi kdysi v Uruku slíbil,

v bitvě, jíž jsem se bál, mi dodával mysli.

Můj přítel, jenž v bitvě mne zachránil, mne opustil teď.“

     Tabulka osmá

Enkidu zemře a Gilgameš naříká nad ztrátou přítele.

„Slyšte mne, muži, slyšte mne starší z Uruku!

Já pro Enkidua, přítele svého, pláču,

jak plačka naříkám hořce.

Sekero mé paže, oporo mé ruky,

meči opasku mého, štíte, jenž jsi byl přede mnou,

můj sváteční oděve, roucho mé radosti!

Zlý démon povstal a vzal mi tě pryč.

     4-5-C2c Otázky

Sedmá tabulka obsahuje výjimečně působivé vylíčení situace člověka na hranici mezi životem a smrtí. Pokuste se najít odpověď na otázku, proč se text eposu zabývá právě tímto tématem tak podrobně. Může to také nějak souviset s předchozími osudy obou hrdinů? Svůj názor zdůvodněte.

     4-5-B2d

Tabulka devátá

Gilgameš pro Enkidua, přítele svého,

hořce pláče a utíká na step:

„Až já zemru, nebudu snad jako Enkidu?

Hoře se vplížilo do mého nitra.

Ze strachu před smrtí utíkám na step,

k Uta-napištimu, synu Ubara-tutua,

na cestu jsem se vydal a spěšně kráčím.“ (...)

„Za Uta-napištimem, svým předkem, přicházím,

jenž v shromáždění bohů se dostal, hledaje život.

Na smrt i život chci se ho zeptat.“

Tabulka desátá

Gilgameš tedy putuje za starcem Uta-napištimem, který prý zná od bohů tajemství věčného života. Cesta dovede Gilgameše až na mořské pobřeží, kde žije šenkýřka Siduri.

I praví k ní Gilgameš, k šenkýřce:

„Přítele mého, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti,

Enkidua, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti,

postihl osud lidstva.

Šest dní a sedm nocí jsem pro něho plakal,

ani pohřbít jsem jej dát nechtěl,

až červ napadl jeho tvář.

Ze strachu před smrtí utíkám na step, neb událost s přítelem mým těžce dolehla na mne.

Po cestách dalekých, po stepi bloudím, neb událost s Enkiduem, přítelem mým, těžce

     dolehla na mne.

Teď utíkám daleko na step.

Jak jen mám mlčet? Jak jen mohu být tiše?

Přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil,

Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.

Mám snad i já jako on ulehnout

a nevstat na věky věků?“ – 

I mluví šenkýřka k němu, ke Gilgamešovi:

„Kam běžíš, Gilgameši?

Život, jejž hledáš, nenalezneš!

Když bozi stvořili lidstvo,

smrt lidstvu dali v úděl,

život však do svých rukou si vzali.

Ty, Gilgameši, žaludek si naplň,

ve dne v noci buď stále vesel!

Denně pořádej slavnosti,

tancuj a hraj si ve dne i v noci!

Nechť čisté jsou tvé šaty,

tvá hlava vymyta, ve vodě se koupej!

Na dítko zři, jež držíš na své ruce.

Ať manželka se raduje na tvém klíně!

Takové je lidské počínání.“

Siduri však ani svou radou neodvrátí Gilgameše od pokračování v cestě. Prozradí mu tedy, jak najít lodivoda Uršanabiho a ten posléze dovede Gilgameše přímo k Uta-napištimu.

I mluví Uta-napištim k němu, ke Gilgamešovi:

„Proč jsi naplněn žalem, Gilgameši,

ty, jenž z těla bohů a lidí byls stvořen,

že tě tvůj otec a matka tvá smrtelným zrodili?

Což někdy pro Gilgameše

byl připraven trůn ve shromáždění bohů?

(zbytek sloupce je jen fragmentární)

(chybí 24 řádků)

„Kruté smrti se nevyhneš!

Což navěky stavíme dům? Což navěky pečetíme?

Což navěky bratří se o podíl dělí?

Což navěky trvá na zemi hněv?

Což navěky zvedá se řeka a záplavu přináší?

Kuklu svou opouští vážka.

Ale tvář, jež by do slunce stále hledět mohla,

odedávna tu nebyla nikdy!

Spící i mrtvý – jak sobě si podobni jsou,

což obraz smrti oba nevytvářejí?

Ať dospělý člověk, ať mladý muž! Když požehnal Enlil,

shromažďují se Anunnakové, velicí bozi.

Mametu, jež osud tvoří, určí jim osud.

Oni udílejí smrt nebo život,

ale dny smrti nikomu známy nejsou!“

     4-5-C2d Otázky

1. Jak Siduri, tak Uta-napištim odrazují Gilgameše od jeho úsilí nalézt věčný život; každý z nich však používá jiné argumenty: shrňte je a porovnejte.

2. Jakým slovem (odborným výrazem) byste označili životní postoj, který Siduri zastává?

     4-5-B2e

Tabulka jedenáctá

(...) I mluví Uta-napištim k němu, ke Gilgamešovi:

„Slovo skryté chci odhalit tobě, Gilgameši,

o tajemství bohů tobě chci říci.

Uta-napištim vypráví, že věčný život jemu i jeho manželce darovali bohové poté, co jej vybrali, aby jako jediný se svou rodinou přežil potopu světa, kterou se rozhodli seslat na lidstvo. Bohové tehdy poradili Uta-napištimu, aby postavil loď, do níž pak před potopou ukryl svou rodinu i stepní zvěř. Příběh byl nepochybně nejvýznamnějším inspiračním zdrojem pro známé starozákonní vyprávění o potopě světa a o Noemovi a jeho korábu (arše).

     Uta-napištim poradí Gilgamešovi, že nesmrtelnost získá, když šest dní a sedm nocí vydrží beze spánku. Gilgameš však usne, sotva se posadí.  

 I mluví k němu, k Uta-napištimu vzdálenému, manželka jeho:

„Gilgameš přišel sem, namáhaje se i trmáceje.

Co mu chceš dát, až vracet se bude do své země?“ (…)

Tu pravil Uta-napištim jemu, Gilgamešovi:

„Gilgameši, tys přišel sem, namáhaje se a trmáceje.

Co ti mám dát, až vracet se budeš do své země?

Slovo skryté chci vyjevit tobě,

o rostlině, jež život dává, chci říci tobě.

Kořeny rostliny té se bodláčí podobají,

její píchnutí růži. Do rukou tě píchne.

Až se zmocní tvé ruce rostliny té, pak nalezneš život!“

Když to uslyšel Gilgameš, otevřel...,

těžké kameny uvázal na své nohy.

Táhly jej dolů na dno širého moře.

I popad rostlinu, třebas jej do rukou píchla.

Pak těžké kameny odříz od nohou svých

a na břeh jej vyneslo moře. – 

I mluví Gilgameš k němu, k lodivodu Uršanabimu:

„Uršanabi, rostlina tato je rostlina proti neklidu,

skrze niž člověk dosáhnout může uzdravení.

Do Uruku hrazeného chci ji odnést a dát jíst a tak rostlinu vyzkoušet.

Její jméno je ´Mladým stává se stařec´.

I já z ní chci jíst a k svému mládí se vrátit.“

Po dvaceti dvouhodinách jídlo si ulomili,

po třiceti dvouhodinách k spánku uléhali.

Tu viděl Gilgameš studnu, jejíž voda byla chladná.

I sestoupil dolů, aby se umyl v její vodě.

Vůni té rostliny ucítil had,

tiše vylez a rostlinu odnes.

A když se vracel, odhodil kůži.

Tenkráte Gilgameš used a hořce plakal,

po tváři jeho stékaly slzy.

A uchopil ruce lodivoda Uršanabiho:

„Pro koho, Uršanabi, se namáhaly mé ruce,

pro koho jsem proléval krev srdce svého?

Ni špetku dobra jsem pro sebe nedosáhl,

jen pro ´lva země´ jsem vykonal dobro!

Do dálky dvaceti dvouhodin stoupá teď příval vod

a já, sotva jsem otevřel koryto, nářadí jsem upustil.

Co bych teď mohl nalézt, abych položil na svou stranu? Ó kéž bych raději ustoupil

a zanechal na břehu koráb!“ – 

Po dvaceti dvouhodinách jídlo ulomili,

po třiceti dvouhodinách k spánku uléhali, až dorazili do Uruku hrazeného.

I mluvil Gilgameš k němu, k lodivodu Uršanabimu:

„Na hradbu uruckou vystup, Uršanabi, procházej se po ní,

prozkoumej základy její, bedlivě prohlédni cihly, zda její cihly nejsou z pálené hlíny

a její základy nepoložilo mudrců sedm!

Jeden sar město je, jeden sar zahrady, jeden sar okrsek s pozemky Ištařina chrámu

a tři sary pozemků kolem Uruku se táhnou!“

     Epos o Gilgamešovi, Praha 1997, s. 5 – 100. Přeložil Lubor Matouš.

     4-5-C2e Otázky a úlohy

1. Seznamte se se starozákonním příběhem o potopě světa: v čem spočívá jeho ústřední myšlenka? Pro nalezení nejúplnější odpovědi neváhejte hledat také mezi komentáři i úvahami týkajícími se biblického textu.

2. Na jedenácté tabulce se – dokonce opakovaně – objevuje věta, kterou můžeme považovat za výstižnou definici mýtu. Najděte ji a vysvětlete její obsah.

3. Had byl vždycky považován za záhadného tvora. Protože se skrývá v zemi, věřilo se, že zná její tajemství. Skutečnost, že hadi svlékáním obnovují svou kůži, a snad i kruhový tvar stočeného hadího těla učinily z hada symbol stálého opakování mýtického času. Proč tedy Gilgameše o rostlinu věčného života připravil právě had? Zformulujte důvody.

4. Jak na závěr svého příběhu Gilgameš pochopil odpověď na otázku po nesmrtelnosti?  

     Poznámky a vysvětlivky:

Anunnakové – souhrnné označení pro mezopotamské bohy; Anzu – démonický mezopotamský bůh, napůl orel a napůl lev; cedr – jehličnatý borovicový strom se širokou korunou, národní strom Libanonu; Eanna – chrámový okrsek bohyně Ištar (neboli Inanny) v Uruku; Enlil – mezopotamský bůh větru, druhý nejvyšší mezopotamský bůh (po Anovi); Irkalla – pochmurná podsvětní říše mrtvých; loket – stará délková míra  mnoha zemích (ovšem s regionálními odlišnostmi), odvozena od délky paže od prstů k lokti (někdy zřejmě od délky celé paže), nejčastěji asi 55 – 80 cm; Mametu – mezopotamská bohyně osudu; Nisaba – mezopotamská bohyně obilí a exaktních věd; píď – stará délková míra odvozená od vzdálenosti palce od ostatních prstů (asi 20 cm); plačka – žena okázale naříkající na pohřbech; sar – mezopotamská jednotka plošné míry; její význam v Eposu o Gilgamešovi není jasný (liší se od vymezení v jiných textech), ale město Uruk mělo v přibližně Gilgamešových časech osídlenou plochu asi 250 ha; Šamaš – mezopotamský bůh slunce; šíje – zadní část krku (vaz, týl).

     4-5-D Některá zajímavá data

Příklady slavných eposů světové literatury (jejich třídění může být jen orientační):

     Kosmogonické eposy:

Enúma eliš (Když nahoře; 2. tisíciletí př. Kr., Mezopotámie; akkadština): O souboji bohů na počátku světa – konečného vítězství nad chaosem dosáhl Marduk, který se tak stal nejvyšším bohem: na počátku jeho panování bůh Enki stvořil lidstvo.

Hésiodos (kolem r. 700 př. Kr.): O původu bohů (Theogonia / Θεογονια; Řecko; řečtina): první soustavné shrnutí systému řeckých bohů: o původu prvních bohů z chaosu a o bojích mezi nimi.

     Hrdinské eposy:

Epos o Gilgamešovi (Ten, jenž hlubinu zřel / Ša nagba ímuru; 3. – 2. tisíciletí, Mezopotámie, sumerský původ, konečná verze v akkadštině): O uruckém králi Gilgamešovi, o jeho přátelství s polidštěným divochem Enkiduem, o společných hrdinských činech a – po Enkiduově smrti – o hledání věčného života.  

Homér(os) (Ὅμηρος; není jasné, zda jde o skutečnou osobu: pokud ano, žil pravděpodobně v 8. století př. Kr. a byl pořadatelem a upravovatelem starších textů); Ílias (Ἰλιάς; Řecko; řečtina): O desetileté Trojské válce (zásadně ovlivňované řeckými bohy), v níž Řekové dobyli maloasijský městský stát Tróju (Ílion); patrně nejstarší dochované evropské literární dílo.

     Homér: Odysseia (Ὀδύσσεια; Řecko; řečtina): O desetiletém putování řeckého hrdiny Odyssea z Trojské války po moři domů na ostrov Ithaku k manželce Pénelopě a synu Télemachovi.

Mahábhárata (Velké vyprávění o Bháratovcích; asi 400 př. Kr. – asi 400 po Kr.; Indie; sanskrt): údajným pořadatelem eposu je mudrc Vjása, dílo pojednává o dlouhodobém soupeření, v němž se o vládu nad světem indické kultury (Indie = hindsky Bhárat) střetávaly spřízněné rody Pánduovců a Kuruovců: v závěrečné obří bitvě na Kuruovském poli zvítězili – s pomocí boha Kršny – Pánduovci. 

Beowulf (Vlk včel = Medvěd; asi 700 – asi 1000; Anglie; staroangličtina neboli anglosasština): Titulní hrdina ze skandinávského kmene Géatů bojuje spolu se svou družinou proti mocným a mohutným netvorům.

Starší (Poetická) Edda (Prazáklad; 9. – 13. století; Skandinávie, zápis z Islandu; germánský jazyk staroseverština): Rozsáhlá sbírka germánských hrdinských písní, podává přehled germánské mytologie (Mladší neboli Prozaická Edda pochází ze 13. století, jejím autorem je severogermánský pěvec – skald – Snorri Sturluson z Islandu a sloužila jako skaldská učebnice).  

Píseň o Nibelunzích (Nibelungenlied; 5. – 13. století; Podunají přibližně mezi dnešním Pasovem a Vídní; střední hornoněmčina): Hlavními postavami jsou milenecké páry Kriemhilda – Siegfried a Brunhilda – Gunter, děj se soustřeďuje kolem jejich námluv a kolem soubojů o poklad podzemních trpaslíků Nibelungů.  

     Rytířské eposy:

Píseň o Cidovi (Cantar de Mío Cid; 11. – 12. století; Španělsko; španělština): O skutečné historické postavě Rodrigovi Díazovi de Vívar (zvaného El Cid z arabského al-sid = pán, velitel) z 11. století, který se sice nepohodl se svým kastilským králem Alfonsem VI. a musel opustit Kastilské království, ale pak se svou vojenskou družinou úspěšně osvobozoval mnohá španělská území z moci Arabů.

Píseň O Rolandovi (La Chanson de Roland; 9. – 12. století; Francie; francouzština): Příběh z dobyvačného tažení franského krále Karla I. Velikého do severního Španělska: k významné bitvě došlo (r. 778) v pyrenejském průsmyku Roncesvalles, kdy byl poražen zadní voj Karlova vojska, vedený mladým rytířem Rolandem, jenž v bitvě také padl (epos ovšem nakládá s historickou skutečností velmi volně: za časů Karla Velikého ještě rytířské vojsko nebylo a porážku franskému vojsku uštědřili divocí Baskové, zatímco epos je nahradil muslimskými Araby).

Gottfried von Strassburg (zemřel asi 1210): Tristan a Isolda (Tristan; 12. – 13. století; příběh pochází z keltského prostředí v severní Francii, jeho nejstarší podoba je zachycena v normandštině, jeho nejznámější písemnou verzi – ovšem nedokončenou – sestavil básník píšící ve střední hornoněmčině): Epos se odehrává na Britských ostrovech a pojednává o osudové lásce dvou mladých lidí, cornwallského prince a irské princezny.

     Zvířecí eposy:

Román o Lišákovi (Roman de Renart; asi 11. – 12. století; původně Alsasko a Lotrinsko na francouzsko-německém pomezí, první zápisy v latině a francouzštině): Lišák, zpola hrdina a zpola loupežník, svými humorně laděnými dobrodružstvími odhaluje problematickou podstatu středověké společnosti.

Umělé eposy:       

     Ludovico Ariosto (1474 – 1533): Zuřivý Roland (Orlando Furioso; Itálie; italština): příběh navazuje na Píseň o Rolandovi a s nadsázkou rozvíjí všechny obvyklé motivy rytířské epiky: rytíř Roland zešílí z nenaplňované lásky ke krásné pohanské princezně Angelice a putuje po mnoha kontinentech konaje sérii hrdinských skutků.

     Poznámka: i velmi stručný výčet umělých eposů by byl dosti rozsáhlý. S některými se ještě setkáme: Ariostův Zuřivý Roland tu však nepochybně zaujímá velmi významné místo.     

     6. – 7. Homér: Ílias

     Homéros: Ílias

Jediná dvojice mytických textů se svou všeobecnou popularitou alespoň blíží Bibli: starověké řecké eposy Ílias a Odysseia, jejichž konečná redakce je připisována básníku Homérovi. Oba eposy spolu tematicky úzce souvisejí. Vztahují se k Trojské válce: ozbrojenému konfliktu, který se odehrál ve 13. století př. Kr. v době pronikání indoevropských kmenů do oblasti Balkánského poloostrova a Egejského moře. Město Trója leželo na západním, tedy egejském pobřeží Malé Asie a jeho obyvatelé náleželi k původní, předindoevropské populaci oblasti. Trója byla dobyta, vypálena a zbořena útokem, který buď podnikli samotní přicházející Řekové (zejména kmen Achájů), nebo v němž tvořili jednu ze složek invazní armády.

      V každém případě šlo o první významné vítězství Řeků v jejich nové vlasti a záhy bylo zvěčněno v mytickém eposu Ílias (slovem Ílion Řekové označovali Tróju). Ten vznikal v tzv. temném neboli homérském období řeckých dějin (asi 1 100 – asi 800 př. Kr.), tedy v době, kdy už přímí pamětníci konfliktu ani nežili. Homér sám působil někdy až kolem r. 700 př. Kr. Příběh byl začleněn do světa řeckých bohů, sídlících na hoře Olympos.

     Když se ženil řecký král Péleos, na svatbu přišli mnozí řečtí bohové i bohyně; jen Eris, bohyně sváru (hádky) z pochopitelných důvodů pozvána nebyla. Pomstychtivě pak vrhla doprostřed svatebčanů zlaté jablko s výmluvným nápisem: Té nejkrásnější. K rozhodnutí nelehkého sporu, komu má klenot připadnout, byl vybrán Paris, nic netušící mladý syn trójského krále Priama. Tři bohyně, jež se o zlaté jablko ucházely (Afrodité, Athéna a Héra), se snažily Parida ovlivnit lákavými sliby. Paris jablko přiřkl Afroditě, která mu slíbila nejkrásnější ženu na světě. Pointa byla ovšem nečekaná: kráskou je Helena, manželka krále Meneláa, vládce řeckého městského státu Sparty.

     Paris se tam však vypravil, v přestrojení za poutníka pronikl až do Meneláova paláce a Helenu unesl do Tróje. Podvedený král získal k odvetné výpravě prakticky celé Řecko: do čela spojeného loďstva se kromě něj samotného postavil mykénský král Agamemnón. Až sem je celý příběh obsažen v jiných, kratších řeckých textech, v Iliadě na něj najdeme jen krátké odkazy. Samotná Ílias je postavena na retrospektivním vyprávěcím postupu: líčí posledních pár týdnů z desetiletého zatím marného obléhání Tróje. Obě vojska jsou vyčerpána fyzicky i psychicky a stále více převládá myšlenka, že o výsledku řeckého tažení by měly rozhodnout souboje jednotlivých hrdinů obou stran. Podívejme se na ukázku, která líčí střetnutí hlavních soků: Meneláa a Parida.

Homér (kolem r. 700 př. Kr.) : Ílias

Zpěv třetí

(1)

Když byly oddíly všechny i s vůdci sešikovány,

Trójané s velikým křikem a rámusem táhli jak ptáci;

podobně pod klenbou nebes křik jeřábů vůkol se šíří,

kteří unikli zimě a lijáku nevýslovnému,

a pak letíce s křikem až ku proudům Ókeanovým,

záhubu nesou a smrt všem človíčkům Pídimužíkům,

s nimiž po ránu hned se pouštějí do zhoubné půtky -

naopak achájské šiky šly potichu, dýchaly silou,

s velikou touhou v srdci, že budou se navzájem bránit.

(2)

Tak jako na horských vrších, když Notos rozestře mlhu,

pastýřům nikoli milou, však zlodějům slibnější nad noc

(tolik jen člověk v ní vidí, co kamenem dohodit může):

tak i pod jejich kroky se zdvíhaly kotouče prachu,

neboť velice rychle tou rovinou před městem táhli.

(3)

Když pak už nablízku byli a chystali vzájemný útok,

Paris, podobný bohům, šel do boje z Trójanů první,

přes plece pardálí kůži, luk ohebný nesl a meč měl,

mával oštěpy dvěma, jež končily kovovým hrotem,

přitom vyzýval Řeky z řad achájských nejstatečnější,

aby se v zápase lítém s ním utkali v urputném boji.

Jakmile Meneláos, rek nadšený pro boj, ho spatřil,

kterak v popředí vojska k nim přichází dlouhými kroky -

jako as hladový lev se raduje, stihne-li velkou

zdechlinu, najde-li kozla neb jelena parohatého:

lev ho požírá z hladu a hltavě, i když ho dychtí

rychlí ohaři zahnat neb bujaří mužové mladí -

takto se radoval rek, když Parida bohorovného

uviděl na vlastní oči - vždyť doufal, že potrestá svůdce.

Ihned seskočil z vozu a dopadl se zbrojí na zem.

(4)

Jakmile spatřil ho Paris, rek podobný bohům, jak právě

zjevil se v popředí šiku, byl zaražen v milém svém srdci,

couval v družinu přátel, neb toužil uniknout smrti.

Jako když spatří kdo hada a uskočí, jak sebou trhne,

v lesních úvalech horských a nohy se zachvějí pod ním,

rázem se otočí nazpět a bledost mu pokryje líce,

takto se uchýlil též zpět v zástup Trójanů hrdých

Paris podobný bohům, jak Meneláa se zděsil.

(5)

Spatřil jej Hektór a hned ho pokáral hanlivou řečí:

„Paride, po ženách vzteklý, ty zloduchu zevnějškem krásný,

ani ses narodit neměl a neženat zahynout měl jsi!

Přál bych si spíše i to, to bylo by o mnoho lepší,

než být předmětem hanby a u jiných v opovržení.

Achájci s dlouhými vlasy, ti budou se patrně chechtat!

Měli tě za bohatýra a předního reka, žes krásný.

Ty však odvahu nemáš v svém srdci a nemáš ni sílu!

Když jsi tak ničemný, jak jen jsi oddané druhy moh získat,

s koráby přes moře plout a dostat se k národům cizím,

a pak z daleké země si unést překrásnou ženu,

příbuznou bojovných mužů jen k velkému neštěstí svému,

vlastnímu otci a městu a k pohromě národu všemu,

k radosti nepřátel svých a k veliké hanbě sám sobě?

S bojovným Meneláem ty tedy bys utkat se nechtěl?

Poznal bys, jakého muže máš nádhernou, kvetoucí ženu!

Nebudeš prospěch mít z loutny, nic z darů všech od Afrodíty,

ze své krásy ni z vlasů, až svalíš se do prachu mrtev.

Velmi však bojácní jsme my Trójané, jinak bys za to

koliks nám napáchal zla, už dávno byl ukamenován!“

(6)

Paris podobný bohům mu na to zas odvětil takto:

„Hektore, pokárals mě vším právem, ne neprávem za to.

Vždycky máš nezlomné srdce jak sekyru, kterážto v ruce

tesaře proniká dřevem, když muž ten obratně chce si

vytesat lodní trám a sekyrou zvětšuje rozmach,

takovou bez bázně mysl i ty máš, Hektore, v prsou!

Nesmíš však milostné dary mi vyčítat od Afrodíty!

Přeskvělé dary bohů se nesmějí odmítnout, které

poskytnou sami, a nikdo sám od sebe nesmí si vzít je.

Chceš-li však, abych teď válčil, a mám-li tu zápasit nyní,

přikaž Achájcům všem a ostatním Trójanům sednout,

mne ale do středu sveďte i s bojovným Meneláem,

do boje o Helenu a o všechny poklady její.

Ten, kdo zvítězí z nás a v zápase nabude vrchu,

poklady všechny ať vezme a ženu ať vede si domů!

Druzí ať trvalou smlouvu a přátelství sjednají: jedni

v úrodné Tróji ať bydlí, ti do Arga, domova koní,

vrátí se, v achájskou zem, kde překrásné ženy se rodí.“

Hektór tedy oběma vojskům vyřídí Paridův vzkaz. Achájský vůdce Agamemnón souhlasí a příprava souboje mezi Meneláem a Paridem začíná.

(9)

Řekl, a v hrobovém tichu ti všichni se ocitli naráz,

potom však Meneláos k nim promluvil, velitel zdatný:

„Poslyšte nyní i mne, vždyť žalost proniká nejvíc

do mého srdce! Já myslím, že teď se už rozejdou v míru

Achájci s Trójany všemi, vždyť mnoho jste zkusili zlého

pro tuto rozepři mou, k níž Paris příčinu zavdal.

Komu pak osudná smrt je zchystána z obou, ať zemře!

Avšak ostatní rychle se rozejděte zas v míru!

Přineste jehňata dvě: z nich černou ovečku Zemi,

bílého beránka Slunci, my jiného přinesem Diu.

Přiveďte Priama vládce, ať sám zde potvrdí smlouvu,

neboť synové jeho jsou proradní, nadmíru zpupní,

aby ty úmluvy božské svou zpupností nezmařil nikdo,

poněvadž mladý muž má vždycky vrtkavou mysl.

Je-li však s nimi i stařec, ten dopředu hledí i zpátky,

aby pak výsledek byl co nejlepší pro obě strany.“

Řekl, i pojala radost jak achájské mužstvo, tak trójské

v naději, že se už zbaví té žalostné, nešťastné války.

Spřežení zdrželi v řadách a sami sestoupli z vozů,

svlékali ze sebe zbroj a tu pak složili na zem

blizounko sebe - jen malý byl prostůrek na obou stranách.

(10)

Dvojici hlasatelů hned Hektór do města poslal

přinést jehňata rychle a pozvat i Priama. Mocný

Agamemnón zas kázal jít k prostorným korábům svému

Talthybiovi, a jemu též uložil přinésti jehně.

Ochotně poslechl posel slov božského Agamemnona.

K Heleně bělostných loktů zas Íris s poselstvím přišla,

podobná Láodice, jež mocného Anténorovce,

vladaře Helikáona, ctnou manželkou byla, neb vzal si

Láodiku, tu nejpůvabnější z dcer Priama krále.

V komnatě zastihla ji, jak tvořila tkanivo velké,

dvojitý nachový šat, v nějž vetkala přemnoho bitev

Trójanů, zdatných jezdců, i Achájů oděných kovem,

bitev snášených pro ni, když Arés je ranami krušil.

Íris, rychlá jak vítr, si blízko ní stoupla a řekla:

„Sem pojď, nevěsto milá, ať uvidíš zázračné činy

Trójanů, zdatných jezdců, i Achájů oděných kovem,

kteří na trójské pláni se před chvílí chystali spolu

boj svést na slzy hojný a toužili po zhoubné vřavě,

ti ale mlčky teď sedí (vždyť přestala válečná vřava),

opřeni o své štíty - tkví mohutné oštěpy v zemi,

toliko Meneláos, rek bojovný, s Paridem nyní

dlouhými oštěpy svými se pustí o tebe v zápas,

a kdo zvítězí, bude tě nazývat milou svou chotí."

Tohle jí bohyně řekla a sladkou v ní vzbudila touhu

po jejím dřívějším muži i rodičích, po rodném městě.

Ihned bělostnou rouškou si Helena zakryla líce,

ronila něžné slzy a z komnaty kvapila rychle,

ale ne sama - dvě služky ji zároveň doprovázely,

Klymené velikooká a Aithra, jíž otcem byl Pitheus.

Brzy se dostaly takto až k vyhlídce nad Skajskou branou.

Helena v doprovodu služek přichází k místu, kde sedí starý trójský král Priamos, obklopen významnými trójskými bojovníky, aby společně sledovali souboj mezi Meneláem a Paridem.

(11)

(...)

Jakmile Helenu zhlédli, když právě se blížila k věži,

potichu na druha druh se obracel vzletnými slovy:

„Nelze mít Trójanům za zlé, ni Achájům, že už tak dlouho

pro tak nádhernou ženu zde snášejí útrapy hrozné:

úžasně tváří a vzhledem se podobá bohyním věčným.

Ale i tak, ač takto je krásná, ať k domovu pluje,

aby tu nám i dětem i v budoucnu nebyla k žalu.“

(12)

Mluvili takto a král již Helenu hlasitě vyzval:

„Pojď sem, milé mé dítě, a tady si usedni u mne,

ať zas prvního muže a milé přátele spatříš!

Nejsi ty vinna v mých očích, v mých očích jsou bohové vinni,

kteří mě do války vrhli, tak slzavé, s Achájci všemi.

A tak mi pověz jméno i tamtoho člověka, obra,

kdo je ten achájský muž, tak nevšedně krásný a velký?

Jsou tam sice i jiní a ještě o hlavu větší,

ale tak krásného muže já doposud nespatřil ani

muže tak důstojného - vždyť ten se podobá králi!“

(13)

Takto zas odpovídala mu Helena, vznešená žena:

„Vzbuzuješ ve mně ostych a vážnost, rozmilý tcháne;

kéž bych si hroznou smrt spíš zvolila, když jsem

s tvým synem

z domova šla a tam jsem nechala domov i známé,

dcerušku v rozkvětu mládí a též své líbezné družky.

To se však nestalo tehdy, a proto se rozplývám v pláči.

Ale to ráda ti řeknu, nač ptáš se, co vyzvídáš na mně:

tamto je Agamemnón, syn Átreův, přemocný vladař,

obojí je: i výborný král, i kopiník zdatný;

také býval i švagrem mně nestoudné, byl-li jím vskutku.“

(14)

Toto mu řekla. I zvolal ten stařec, pln obdivu k němu:

„Blažený Agamemnone, ty miláčku štěstí a bohů!

Vskutku ti poddáni jsou tak přečetní Achájci mladí!

Já přec i do fryžské země jsem zavítal, bohaté révou,

bezpočet fryžských mužů tam uviděl na rychlých koních,

vojáky Otrea krále a Mygdona bohorovného,

na březích u Sangaria, kde táborem leželi tenkrát -

k těm jsem byl čítán i já, vždyť byl jsem spojencem jejich

tehdy, kdy Amazonky je napadly - bojovné ženy -

tolik však nebylo jich, co Achájů jiskřivých očí.“

(15)

Dále uviděl kmet zas Odyssea a ptal se:

„Nuže, má dceruško milá, i toho mi jmenuj, kdo je to:

sice je o hlavu menší než Átreův Agamemnón,

avšak na první pohled je v ramenou širší i v prsou,

na velmi úrodné zemi mu leží veškerá výzbroj,

sám jako stádní beran však obchází oddíly mužstva -

mně aspoň připadá stejně jako beran s přehustou vlnou,

který velikým stádem se prochází bělostných ovcí.“

(16)

Helena, Diova dcera, mu na to zas odpovídala:

„Tohle je Láertův syn, rek důvtipný Odysseus, který

vyrostl v ithacké zemi, v tom tvrdém skalnatém kraji,

všelikých úskoků znalý i záměrů zchytralých, vtipných.“

Vojáci obou stran se shromažďují, aby přihlíželi souboji. Nejprve je však třeba přinést oběť bohům.

(24)

(...)

Vytasil Agamemnón, syn Átreův, pravicí dýku

(při velké pochvě na meč mu visela vždycky) a uříz

jehňatům na hlavě srst; tu potom poslové trójských,

jakož i achájských vojsk svým vladařům rozdělovali.

Ruce pak Agamemnón zdvih vzhůru a nahlas se modlil:

(25)

„Přeslavný veliký Die, náš otče, vládnoucí z Ídy,

jasný Hélie, který vše vidíš a všechno i slyšíš,

Země a bohové řek, i vy, co v temnotách dole

trestáte zemřelé lidi, když někdo by přísahal křivě,

vy nám za svědky buďte a přísahu věrnou nám chraňte!

Jestliže Meneláa zde usmrtí hrdina Paris,

sám ať Helenu má a s ní i poklady všechny,

my pak na mořských lodích se opět navraťme domů:

jestli však Meneláos, rek rusý, Parida skolí,

Trójané Helenu potom i poklady všechny ať vrátí,

zároveň náhradu splatí nám Argejům, jak se to sluší,

která by platila za vzor i u všech budoucích lidí.

Kdyby však Priamos nechtěl i se syny Priamovými

náhradu tuto mi dát, ač Paris by v souboji padl,

ale pak já i potom bych dále tu zůstal a kvůli

oné pokutě válčil, až dosáh bych vítězství v boji!“

(26)

Řekl, a bezcitným nožem těm jehňatům podřízl hrdlo,

potom je položil na zem, když ještě cukala sebou,

neživá již - vždyť kov jim odňal životní sílu.

Z měsidla brali si víno, jím plnili číše, pak v oběť

ulévali a k bohům se modlili, žijícím věčně.

Takto pak promlouval leckdo jak z achájských mužů,

tak z trójských:

„Přeslavný veliký Die, i ostatní bohové věční,

kdokoli z obou stran by první porušil smlouvu,

tak ať mu vytéká na zem i mozek jak tady to víno,

jemu i jeho dětem, a ženy ať otročí jiným.“

Boj konečně začíná.

( 29)

Řekli, i odvrátil tvář rek Hektór s jiskřící přilbou

a pak losoval - rychle los Paridův vyskočil z přilby.

Všichni si sedli zas do řad, kde každý měl zdobené zbraně,

tam, kde koně mu stáli, vždy do skoku. Slavený Paris,

manžel Heleny Spartské, jež nádherné kadeře měla,

na plece krásnou výzbroj si oblekl, okolo lýtek

krásné holeně nejdřív si přiložil, které mu dole

vázaly stříbrné spony, kde právě byl kotník. A dále

mohutný kovový krunýř si oblékal okolo prsou,

od bratra Lykáona - jej přizpůsobil si k tělu.

Na plece bronzový meč si zavěsil, zdobený stříbrem,

potom si připravil štít, tak nesmírně velký a pevný.

Nakonec na statnou hlavu si vložil úpravnou přilbu,

na které chochol z žíní se z vrcholu hrozivě kýval.

Vzal si i mohutné kopí, však příhodné do jeho dlaní.

Právě tak Meneláos, rek bojovný, oblékal výzbroj.

(30)

Jakmile na obou stranách již stanuli v úplné zbroji,

do středu oddílů trójských i achájských kráčeli oba

s hrozným výrazem v očích - děs jímal přihlížející

Trójany, zdatné jezdce, i Acháje v důkladné zbroji.

Stanuli tváří v tvář již na oné výměře půdy,

oba dva mávali kopím a planuli vzájemným hněvem.

Nejdříve mrštil Paris svým oštěpem dalekostinným,

okrouhlý kovový štít jím zasáhl Meneláovi,

avšak neprojel kovem - hrot oštěpu ohnul se nazpět

o silný štít. Hned po něm syn Átreův Meneláos

povstal s kovovým kopím a k Diovi otci se modlil:

„Popřej mi, vladaři Die, ať potrestám Parida, který

křivdu mi způsobil dřív, a zdolej ho rukama mýma,

aby i z potomků leckdo se zhrozil a nespáchal křivdu

na hostiteli, který jak hosta ho přátelsky přijme.“

(31)

Po těchto slovech se rozpřáh a stinným oštěpem mrštil,

trójskému Paridovi štít okrouhlý kovový zasáh;

jeho obrovské kopí skrz naskrz tím skvoucím se štítem

proniklo, krunýřem též, tím bohatě zdobeným dílem,

kopí u samých slabin mu naveskrz proťalo oděv,

avšak Paris se uhnul a unikl mrákotné smrti.

Vytasil Átreův syn meč zdobený stříbrem, a vzhůru

vypjav se, v hřeben přilby ho udeřil, ale meč rázem

na tři na čtyři kusy se zlomil a vypad mu z ruky.

Zaúpěl Átreův syn a pohlédl k širému nebi:

„Nemůže žádný bůh být nad tebe krutější, Die,

za ten hanebný čin já myslel, že Parida ztrestám.

Teď se mi v ruce však rozlámal meč, a také můj oštěp

marně mi vyletěl z dlaně a Parida nikterak nesklál.“

(32)

Řekl, a přiskočil k němu a za přilbu s chocholem

     chyt ho,

stočil ho stranou a vlekl k svým Achájům v důkladné zbroji:

Parida pod něžným hrdlem ten zdobený řemen však škrtil,

neboť byl pod bradou sepjat a držel mu na hlavě přilbu.

Byl by ho přitáhl vskutku a dosáhl nesmírné slávy,

bystře však Afrodíté to postřehla, Diova dcera:

ta mu přetrhla řemen - byl z býka, jenž silou byl zabit;

toliko prázdná přilba se poddala mohutné ruce.

Rek jí zakroužil vzduchem a prudce ji odhodil do řad

Achájů v důkladné zbroji - ji odnesli druhové věrní.

Sám se naň vyřítil znova, vždyť horlivě toužil ho zabít

kovovým kopím - vtom Afrodíté ho velice snadno

vyrvala (bohyně je!) - a zastřela oblakem mlhy,

do vonné ložnice pak ho odvedla, aby si sedl.

(33)

Sama šla zavolat sem i Helenu. Našla ji právě

na vrchu vysoké věže, kol ní byly Trójanky četné.

Dotkla se vonného roucha a rukou zatáhla za ně,

podobná přadleně vlny, již letité stařeně, která

česala krásnou vlnu, když Helena ve Spartě ještě

žila a stařenku tu vždy mívala nesmírně ráda.

Její podobu měla, když pronesla bohyně jasná:

„Pojď sem, Paris tě volá, máš domů se navrátit. On tě

na lůžku v ložnici čeká, tak nádherně zdobeném řezbou,

krásou a oděvem září; snad ani bys neřekla, že se

po boji s hrdinou vrátil, spíš dokola k tanci že kráčí,

nebo že osvěžen sedí, když právě už přestává tančit.“

(34)

Ŕekla, a Heleně v hrudi tím vznítila srdce. Jak ale

poznala Afrodítinu tu božskou překrásnou šíji,

její rozkošná ňadra a oči zářící leskem,

užasla velmi a hned k ní s důrazem mluvila takto:

„Zloduchu, pročpak toužíš mě takhle zas mámit? Či snad mě

dál ještě někam chceš zavést, snad do měst, kde krásně se bydlí,

buďto ve fryžské zemi neb v Lýdii půvabu plné,

jestli snad někdo i tam je milý ti ze smrtelníků,

protože Meneláos teď božského Parida v boji

přemoh a opět chce mě ohavu domů si odvést?

Proto jsi přišla teď sem a pomýšlíš na nový úskok?

Jdi jen a sedni si k němu, již nevstupuj na božskou dráhu,

nikdy už v budoucnu nevkroč svou nohou na Olymp, nýbrž

stále měj starost jen o něj a stále ho pečlivě hlídej,

až tě učiní jednou buď manželkou anebo služkou.

Já však nepůjdu tam, to bylo by pohoršující

chystat pro něho lůžko, pak mohly by Trójanky všechny

za to mě hanět - i tak mám v srdci už záplavu útrap.“

(35)

Vznešená Afrodíté k ní promluví, zjitřená hněvem:

„Svévolná, nedráždi mne, sic ve zlosti zavrhnu tebe,

zanevřu na tebe tak, jak vřele jsem přilnula k tobě;

uprostřed trójských vojsk i danajských nenávist krutou

zosnuji proti tobě a žalostným osudem zajdeš.“

(36)

Helena, Diova dcera, se zděsila po těchto slovech:

šla tedy tiše a tvář si lesklou bělostnou rouškou

zastřela, bez povšimnutí žen trójských, vždyť vedlo ji

božstvo.

(37)

V překrásný Paridův palác když potom vstoupily, služky

rychle zas ke své práci se vrátily, ale ta do své

ložnice s vysokým stropem se uchýlí, vznešená žena.

Bohyně s úsměvem sladkým, ctná Afrodíté, pak vzala

sedátko, nesla je v ruce a dala je rekovi k nohám.

Na to si Helena sedla, ta dcera bouřného Dia,

oči stočila stranou a jala se manžela kárat:

„Ty ses navrátil z boje? Ach, měls tam raději zhynout,

usmrcen silným mužem, jenž dříve mým manželem býval!

Vždyť ses chlubíval dřív, že vynikáš nad Meneláem,

bojovným mužem, jak silou, tak rukou i kovaným kopím.

Nuže teď jdi a vyzvi, ať opět s tebou se utká

v zápase Meneláos, muž bojovný, já ti však radím,

abys už přestal a nikdy se s ryšavým Meneláem

v souboji nepouštěl v boj a neválčil neuváženě,

sice bys patrně brzy byl zahuben oštěpem jeho!“

(38)

K té zas promluvil Paris, když takto jí odpověď dával:

„Nekárej, ženo, mé srdce tou záplavou výčitek prudkých!

Nyní sic Meneláos mě s pomocí Athény přemoh,

já ho zas přemohu jindy - vždyť bohové stojí i při nás!

Ale teď na lůžko pojďme a těšme se z radostí lásky!

Láska doposud nikdy mou mysl tak neobestřela,

ani když z půvabné Sparty jsem tehdy tě unes a plul jsem

po vlnách na mořských lodích a na malém ostrůvku s tebou

poprvé v milostném lůžku se v objetí spojil, jak nyní

horoucně po tobě prahnu a sladká touha mě jímá.“

Řekl a první šel k lůžku a manželka spěla hned za ním.

(39)

Takto si lehli ti dva již na lůžko zdobené řezbou.

Zatím jak dravé zvíře syn Átreův zástupem chodil,

Parida bohorovného zda přece jen někde by spatřil.

Nikdo však z Trójanů nemoh ni z jejich spojenců slavných

chrabrému Meneláovi jej tenkrát ukázat. Nikdo

nebyl by Parida skrýval snad z přátelství, kdyby ho viděl:

stejně jak mrákotná smrt jim všem se zprotivil zcela.

(40)

Vzápětí Agamemnón, vojsk náčelník, promluvil takto:

„Trójané, poslyšte mě, i Dardani, spojenci rovněž:

vítězství zřejmě tu získal muž bojovný Meneláos.

Proto nám Helenu z Argu i s jejími poklady všemi

vydejte, náhradu též nám zaplaťte, jak se to sluší,

která by platila za vzor i u všech budoucích lidí.“

Tohle syn Átreův řekl a měl všech Achájů souhlas.

Homér: Ílias, Praha 1980, s. 51 - 64. Přeložil Rudolf Mertlík.