William Saroyan (1908 – 1981): Tracyho tygr

(1951)

Kapitola 1

Thomas Tracy měl tygra.
Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.
Měl krásné bílé zuby.
A takto Tracy svého tygra získal:
Když mu byly tři roky a začal poslouchat, jak co zní, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl.
Jednoho dne se Tracy procházel s tátou po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny.
"Kup mi toho tygra," řekl.
"To je humr," opravil ho táta.
"Tak to nechci," řekl Tracy.
O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl.
V dalších letech spatřil Tracy mnoho obrázků, slovníků, encyklopedií a filmů s těmi nejroztodivnějšími druhy zvířat. Vykračovalo si tam mezi nimi i dost černých panterů, ale o žádném z nich Tracy nemohl říct, že to je jeho tygr.
Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem.
Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: "Uajíí!"
Pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky prostoru, do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.
Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, vyplivl slinu a vyšel ze zoo.
"Tohle je můj tygr," řekl si.

Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy.

Kapitola 2

Když bylo Tracymu jednadvacet, odjel i se svým tygrem do New Yorku a nastoupil práci u Otto Seyfanga, dovozce kávy, ve Warrenově ulici v centru Washingtonova tržiště. V okolí byly hlavně obchody se zemědělskými výrobky, a tak kromě kávy, kterou mohl Tracy zadarmo popíjet v oddělení ochutnávačů u své firmy, najedl se bezplatně i dosytosti čerstvého ovoce a zeleniny.
Za nekvalifikovanou práci dostával Tracy velmi nízký plat, ale byla to práce dobrá a poctivá. Zpočátku to nebylo nic lehkého, hodit si na záda padesátikilový žok zrnkové kávy a ujít s ním padesát metrů, ale za týden už to byla pro Tracyho hračka, a dokonce i tygr musel ocenit, jak snadno mu to jde.
Jednoho dne zašel Tracy za svým nadřízeným, panem Valorou, aby s ním promluvil o své budoucnosti.

"Chci se stát ochutnávačem," řekl mu.
"Kdo tě posílá?" zeptal se Valora.
"Kam by mě kdo posílal?" divil se Tracy.
"Kdo tě posílá za mnou, abych tě udělal ochutnávačem?"
"Nikdo."
"Co víš o ochutnávání kávy?" ptal se Valora.
"Mám rád kávu," řekl Tracy.
"Co víš o ochutnávání kávy?" opakoval Valora svou otázku.
"Něco kávy jsem už vypil v oddělení ochutnávačů."
"Vypil jsi jen tolik kávy a snědl tolik vdolků, co dostávají všichni ostatní, kteří nejsou profesionální ochutnávači," řekl Valora.
"Když byla káva dobrá, poznal jsem to," řekl Tracy. "Když byla špatná, poznal jsem to taky."
"Jak jsi to poznal?"
"Podle chuti."
"Máme tři ochutnávače: Nimma, Peberdyho a Ringerta," řekl Valora. "Jsou už u firmy pětadvacet, pětatřicet a jednačtyřicet let. Jak dlouho pracuješ ty u Otto Seyfanga?"
"Čtrnáct dní."
"A chceš se stát ochutnávačem?"
"Ano."
"Za čtrnáct dní práce u firmy se chceš dostat až na samý vrchol žebříčku?"
"Ano."
"Nechce se ti čekat, až na tebe přijde řada?"
"Ne, pane. Nechce."
V tu chvíli vstoupil do Valorovy kanceláře sám Otto Seyfang. Valora vyskočil ze židle, ale Otto Seyfang, sedmdesátiletý muž, který si na žádné vyskakování nepotrpěl, řekl: "Jen zůstaňte sedět, Valora! A pokračujte!"
"Jak že, prosím?" ptal se Valora.
"Pokračujte, kde jsem vás přerušil, a čiňte se, Valora!" nakázal mu Otto Seyfang.
"Tenhle nový člověk přišel žádat o místo ochutnávače."
"Pokračujte!"
"Je u firmy čtrnáct dní a chce se stát ochutnávačem."
"Pokračujte, kde jste přestali!"
"Ano, šéfe," řekl Valora a obrátil se k Tracymu.
"Za pouhých čtrnáct dní chceš dostat místo, na které museli Nimmo, Peberdy a Ringert čekat dvacet, pětadvacet a třicet let? Je to tak?"
"Ano, pane."
"Jen tak si přijdeš k firmě a hned chceš tu nejlepší práci?"
"Ano."
"A o ochutnávání kávy víš taky všecko, že?"
"Ano."
"Jak tedy chutná dobrá káva?"
"Jako káva."
"Jak chutná prvotřídní káva?"
"Jako dobrá káva."
"V čem je rozdíl mezi dobrou a prvotřídní kávou?"
"V reklamě," odpověděl Tracy.
Valora se obrátil k Otto Seyfangovi, jako by chtěl říct: Co mám s tím chytrolínem přivandrovalým dělat? Ale Otto Seyfang ho nepovzbudil, jen čekal, co se bude dít dál.
"V oddělení ochutnávačů není volné místo," řekl Valora.
"Kdy tam bude volné místo?" zeptal se Tracy.
"Ne dřív, než umře Nimmo," řekl Valora, "ale v podniku je dalších devětatřicet lidí, kteří jsou před tebou."
"Nimmo přece ještě neumře," řekl Tracy.
"Řeknu mu, aby si pospíšil," zasmál se Valora.
"Nechci, aby pospíchal."
"Ale jeho místo chceš!"
"Ne, pane," řekl Tracy. "Chci, aby v oddělení byli čtyři ochutnávači."
"A ty chceš být tím čtvrtým?" žasnul Valora. "A ne Shively, který je teď první v pořadí?"
"V jakém pořadí?"
"V pořadí těch, kteří čekají na místo ochutnávače" řekl Valora. "Chceš předběhnout Shivelyho?"
"Nechci nikoho předběhnout," řekl Tracy. "Chci být mimo jakékoli pořadí přijatý do oddělení ochutnávačů, protože umím ochutnávat kávu a poznám, kdy je dobrá."
"Opravdu?"
"Ano."
"Odkud jsi?" zeptal se Valora.
"Ze San Franciska," řekl Tracy.
"Proč se tam vlastně nevrátíš?"
Valora se obrátil k Otto Seyfangovi.
"To by asi bylo nejlepší, že ano, pane šéf."

Valora ani Otto Seyfang nevěděli, že za Tracyho mluví tygr. Mysleli si, že tak mluví Tracy sám.
Zpočátku Otto Seyfanga napadlo, že by mohl udělat něco překvapujícího, tak jako to kdysi viděl na divadle. Překvapujícího pro Valoru a snad i pro toho kluka. Jenže pak to zavrhl. Uvědomil si, že přece jen není na divadle, ale ve svém podniku KÁVA-IMPORT, a kromě toho není umělec, ale obchodník. Napadlo ho totiž, že by snad mohl zaměstnat čtvrtého ochutnávače, tedy Tracyho, který má tolik kuráže, aby přišel za Valorou a řekl mu, nejspíš po pravdě, že on, Tracy, pozná dobrou kávu, když ji ochutná, a ještě ukáže, že má za ušima. Jako třeba s tou reklamou. (Když se to tak vezme, uvažoval v duchu Otto Seyfang, je to umění vlastně pořádný podfuk. Jen proto, že kluk odněkud z Kalifornie dokáže pohotově odpovídat na imbecilní otázky, být to v nějakém tom uměleckém kuse, už by mu člověk měl dát, o co si řekne, a něco z něj udělat. Ale co je doopravdy zač? Je to kafař? Žije kávou, dýchá kávou? Kdepak. Fiškus je to, nic víc.)
Tak se nakonec Otto Seyfang rozhodl, že nic překvapujícího neudělá.
"Co děláš? Jakou máš práci?" zeptal se Tracyho. "Skládám písničky," řekl Tracy.
"Ale!" zamračil se ten starý muž. "Chci vědět, jakou práci máš u Otto Seyfanga. Víš, kdo já jsem?"
"Nevím. Kdo jste?"
"Otto Seyfang."
"A víte, kdo jsem já?"
"Kdo jsi?"
"Thomas Tracy."
(Mám tenhle podnik. Mám ho už čtyřicet pět let, říkal si v duchu Otto Seyfang. Co máš ty?) - (Mám tygra, odpovídal v duchu Tracy.)
Pokračovali v hovoru, ale ne dřív, než mezi nimi proskočily tyhle myšlenky.
"Jakou práci máš u Otto Seyfanga?" ptal se ten starý muž.
"Přenáším žoky s kávou," odpověděl Tracy.
"Chceš si to místo udržet?" zeptal se Otto Seyfang.
Tracy věděl, co tygr hodlá říci, a nedočkavě čekal, až to řekne. Vtom však zjistil, že tygr nudou usnul.
Za chvíli slyšel sám sebe, jak říká: "Ano, pane Seyfangu, chci si to místo udržet."
"Tak se sakra vrať ke své práci!" obořil se na něj Otto Seyfang. "A jestli zas někdy přijdeš k Valorovi plácat nesmysly a utrácet jeho čas, vyhodím tě. Pan Valora ví sám ze všeho nejlíp, jak svůj čas utrácet, a nikdo mu s tím nemusí pomáhat, nemám pravdu, Valora?"
"Zajisté, pane šéf," řekl Valora.
Tracy se vrátil ke své práci a tygra nechal spát pod Valorovým stolem. (…)

Kapitola 3

(…) Stalo se to v době polední přestávky. Tracy stál na schodišti před vchodem podniku Otto Seyfanga, vyhříval se na slunci a poslouchal Nimma, Peberdyho a Ringerta, jak si povídají o věhlase, kterého se jim ve světě kávy za ta léta věrného ochutnávání dostalo. Tu a tam se i Tracy snažil vpadnout do hovoru zmínkou o písničce, kterou právě píše, ale nikdy se mu to úplně nepodařilo.
Snažil se přijít na to, co tygr říkal, když tu najednou vidí, jak po Warrenově ulici kráčí dívka v žlutých přiléhavých pletených šatech. Jak hříva bohaté černé vlasy jí volně splývaly k ramenům. Vyzařoval z nich život a praskala v nich elektřina. Svaly Tracyho tygra se napružily, jeho štíhlá hlava se vytáhla směrem k dívce, jeho ohon se napřímil, ztuhnul a jen nepatrně se zachvíval, a odkudsi z hloubi tygra se vydralo divoké "Uajíí!".
Ochutnávači kávy, kteří zaslechli to zaržání, se s údivem obrátili k Tracymu, protože ještě nikdy v životě podobný zvuk neslyšeli.
"Aha," řekl Tracy tygrovi, "už to mám."
"Uajíí," opakoval tygr jakoby v bolesti a hlava se mu vytáhla ještě dál. Tracyho oči se ponořily do očí té dívky. Obojí, výkřik i ponoření, proběhlo současně. Dívka slyšela ten výkřik a přijala Tracyho oči, téměř se zastavila, téměř se usmála, nalehla těsněji na své žluté pletené šaty a odtančila dál po Warrenově ulici; jen tygr teskně kňučel.
"Tak tohle dělají v Kalifornii?" žasnul Nimmo.
"Uajíí," řekl Tracy.
"Udělej to ještě jednou," požádal ho Peberdy.
Tracy, který se díval za odcházející dívkou a sledoval tygra, jak za ní uhání, to udělal ještě jednou.
"Slyšel jsi to, Ringerte?" řekl Peberdy. "Tohle dělají v Kalifornii, když vidí krasavici."
"Žádné strachy," řekl Ringert, "slyšel jsem to."
"Slyšel jsi to," řekl Nimmo, "ale dokážeš to udělat?"
"To víte, že nedokážu," přiznal Ringert. "Ani jeden z vás starých ochutnávačů to nedokáže." A staří ochutnávači museli s lítostí přiznat, že to nedokážou. Pak se všichni vrátili ke své práci.
Tygr se přihnal zpátky za Tracym k navršené hromadě žoků v zadní části skladiště, odkud byl oknem výhled na dvorek. To odpoledne si Tracy pohazoval žoky, jako by to byly pytlíky fazolí.
"Ať je to kdokoli," řekl tygrovi, "pracuje někde poblíž. Zítra o polední přestávce ji zase uvidím a pozítří taky. Další den ji pozvu na oběd."
Celé odpoledne se Tracy snažil pořádně si o tom s tygrem popovídat, ale tygr vždycky místo odpovědi pouze hlasitě zaržál. Každou chvíli to zaržání zaslechli ostatní nosiči žoků. Byli to všichni mladí muži a rádi by ten zvuk napodobili, ale nedokázali to. Jak by mohli, když neměli tygra! Jen jednomu z nich, chlapci, který se jmenoval Kalany, se to téměř podařilo a pyšně tvrdil Tracymu, že aťsi kdokoli z Kalifornie udělá cokoli, on, který je z Texasu, to dokáže taky.
"Zítra, pozítří a popozítří," připomínal Tracy tygrovi, "pak ji pozvu na oběd."
A to se ví, stalo se, jak řekl.
Seděla u stolu naproti Tracymu v kavárně "Oukej". Oba jedli a tygr zatím obcházel kolem, snažil se potlačit zaržání a nevypadat tak hltavě.
"Jmenuju se Tom Tracy," řekl Tracy.
"Já vím, už jste říkal," odpověděla ta dívka.
"Zapomněl jsem."
"Já vím, už jste mi to řekl třikrát. Ale chtěl jste říct Thomas, ne Tom, že ano?"
"Ano," přikývl Tracy. "Thomas Tracy. Tak se jmenuju. Nic jiného to neznamená. Tedy chci říct, nic jiného než jméno. Muž nemá jenom to jméno."
"Máte i jméno po otci?" zeptala se dívka.
"Ne," řekl Tracy. "Jenom Thomas Tracy. Nebo jen Tom, kdybyste to chtěla zkracovat."
"Nechci to zkracovat," řekla dívka.
"Opravdu ne?" rozzářil se Tracy, protože to pro něj mnoho znamenalo. Představa, co všechno to pro něj může znamenat, ho velice rozrušila. A tak byl rozrušen, že si ani nevšiml, jak tygr kamsi upřeně zírá a taky se celý třese vzrušením. Pak se přece jen podíval a viděl, že tygr hledí na mladou tygřici.
"Opravdu ne?" opakoval Tracy.
"Ne," řekla dívka. "Líbí se mi jméno Thomas Tracy, tak jak je. Nechcete se zeptat, jak se jmenuju já?"
"Jak se jmenujete?" zeptal se Tracy přidušeným hlasem.
"Laura Luthyová," odpověděla dívka.
"Ó," zasténal Tracy. "Ó, Laura Luthyová."
"Líbí se vám?" zeptala se Laura Luthyová.
"Jestli se mi líbí?" zvolal Tracy. "Ó, Laura, Laura Luthyová."
Zatímco Thomas Tracy a Laura Luthyová dojídali oběd, proháněli se tygr s tygřicí kolem nich a nepřestali s tím, ani když Tracy a Laura vstali od stolu a došli k pokladně, kde Tracy zaplatil 85 centů za oba obědy.
Co mu teď záleželo na penězích?
Na ulici vzal Tracy Lauru za ruku a tak přešli kolem podniku Otto Seyfanga, kolem Nimma, Peberdyho a Ringerta, kteří stáli před vchodem. Tygr s tygřicí způsobně bok po boku za nimi. Tracy doprovodil Lauru až k její kanceláři, vzdálené asi dva bloky od podniku Otto Seyfanga, směrem k dokům na konci Warrenovy ulice, kde Laura pracovala jako písařka.
"Zítra?" zeptal se Tracy, aniž pořádně věděl, na co se ptá. Doufal však, že ona ví.
"Ano," odpověděla Laura.
Tracyho tygr zaržál. Lauřina tygřice se pousmála, svěsila hlavu a odběhla.
Tracy se vrátil k podniku Otto Seyfanga, k ochutnávačům kávy, kteří postávali před vchodem.
"Tracy," přistoupil k němu Nimmo, "doufám, že budu žít alespoň tak dlouho, abych viděl, jak to dopadne."
"Budete," ujistil ho rozhodně a upřímně Tracy. "Budete, protože musíte žít."
Tygr stál uprostřed chodníku, zahleděn do nekonečného prostoru. (…)

Martin Hilský (*1943) Proč má William Saroyan tygry rád

(1980)

William Saroyan má tygry rád a rád o nich píše. Zároveň však s nimi má jisté potíže. Například v povídce Holič, jehož dědečkovi ukousl drezírovaný tygr hlavu vystupuje holič, jehož dědečkovi ukousne drezírovaný tygr hlavu. Pravda, holičův dědeček strčí tygrovi hlavu do tlamy sám, navíc se to stane ve francouzském cirkuse toho času dlícím v Číně, nicméně je to něco, čeho bychom se od normálního drezírovaného tygra nenadáli. S ostatními tygry v Saroyanových prózách to není o mnoho lepší. (…) Ani Tracyho tygr není v tomto ohledu výjimečný, což znamená., že v kterémkoli jiném ohledu je zcela výjimečný. Jeho chování v knize je na pováženou a mnohdy hraničí se skandálem. Předně to není tygr, ale černý panter. Kterýkoli jiný černý panter v kterékoli jiné knize kteréhokoli jiného autora by pravděpodobně zůstal černým panterem. Saroyanův černý panter se docela klidně a bez rozpaků stane tygrem, pokouše ošetřovatele, uteče z cirkusu a vykračuje si to po newyor ských ulicích, zatímco zděšení a pořádkumilovní občané utíkají neuspořádaně na všechny strany.
Jak se u Saroyana stávají černí panteři, tygry? Zrovna tak, jako se v jeho knihách stává všechno. William Saroyan si vymýšlí. Každý spisovatel si vymýšlí, ale Saroyan si vymýšlí trochu víc a trochu jinak než ostatní američtí spisovatelé. Snad je to tím, že je rodem Armén a že píše, jak sám říká, "anglickým jazykem, o americké zemi a o arménské duši". (…)

V novelce Tracyho tygr (Tracy's Tiger, 1951) je vlastně tygrů několik. Tracyho tygr je černý panter, který uteče z cirkusu. Tracyho tygr je láska. Tracyho tygr je sen, touha a radost. Tracyho tygr je Laura Luthyová. Tracyho tygr je alkoholický nápoj za pětadvacet centů. Tracyho tygr je nafukovací hračka pro děti. Tracyho tygr je senzace v novinách, puma nabarvená na černo a veliký černý kocour. Tracyho tygr je zkrátka všechno možné, nejvíc ze všeho je však něčím uvnitř Tracyho.
Tohoto tygra, nejdůležitějšího tygra v celé knížce, má vlastně na svědomí William Blake. William Blake ovšem nemohl tušit, když psal svou krásnou báseň o tygrovi, o onom tygrovi, jenž se stal pro celé čtenářské generace ztělesněním životní síly a energie, že jeho tygr oživne a vleze si do tříletého Thomase Tracyho z Fresna, stát Kalifornie. Nemohl tušit, jaké potíže bude Thomas Tracy s jeho tygrem mít. Kdy by to byl tušil, třeba by svou báseň nebyl vůbec napsal. Stačilo skutečně málo k tomu, aby život Thomase Tracyho plynul klidně a pokojně, bez vzruchu, strázní a nezáviděníhodných šlamastyk. Stačilo například, aby nikdy o žádném Blakeovi a jeho básni neslyšel. Přečteme-li si Saroyanův příběh jako příběh mravoličný a zamyslíme-li se nad tím, jaké výhody má ten, kdo nemá tygra, vyplyne nám z knížky několik ponaučení, jak se vyvarovat potížím:
Předně nenaslouchejme ve třech letech básni Williama Blakea Tygr.
V patnácti nechoďme do zoo, nekuřme tam cigarety a nepokukujme tam po holkách ani po zvířatech v pavilónu šelem.
Nechtějme se v jedenadvaceti stát ochutnávačem kávy, když na to padesát lidí před námi padesát let čeká.
Nenamlouvejme si dívky v žlutých pletených šatech a s černou hřívou. Otcové krásných dívek ve žlutých pletených šatech nechť neodcházejí z domu pro zmrzlinu a nenechávají manželky o samotě s mladíky typu Thomase Tracyho.
A vy, matky černovlasých krasavic, nedávejte mladíkům čokoládové bonbóny ani polibky v přítomnosti svých dcer.
Vy pak, sličné krásky, neodcházejte pro vysvědčení z krasopisu, když vás přijde navštívit mladík s tygrem.
Konečně vy, černí panteři, zůstaň.te pěkně v kleci v zoo nebo v cirkuse a nerušte svými neuváženými činy veřejný pořádek.
S největší pravděpodobností lze předpokládat, že kdyby se byl Thomas Tracy, Laura Luthyová, její otec, její matka, jakož i černý panter chovali podle těchto pokynů, nevznikly by v Saroyanově knížce žádné potíže ani Tracyho tygr.
Něco takového by však William Saroyan nemohl dopustit, protože má tygry rád. Má je rád především proto, že bez nich by nevznikla ona ztřeštěná, téměř surrealistická fraška, ona nádherná, lyrická bláznivina, onen saroyanovsky stylizovaný, výstřední příběh připomínající Chaplinovu grotesku či cirkusovou klauniádu, jíž je Tracyho tygr.
Thomas Tracy a snad všechny postavy Williama Saroyana mají tygra, protože v sobě nosí mládí. Není jistě náhodné, že hrdinové Saroyanových nejznámějších knížek, ať už je to Odvážný mladý muž na létající hrazdě (The Daring Young Man on the Flying Trapeze, 1934, česky 1958), Lidská komedie (The Human Comedy, 1943, česky 1966), Dobrodružství Wesleyho Jacksona (The Adventures of Wesley Jackson, 1946, česky 1948) či Tati, tobě přeskočilo (Papa You Are Crazy, 1957, česky 1964), jsou děti, chlapci či mladíci. Typický saroyanovský hrdina je chlapec či mladík, který se ocitá v nesnázích, protože něco stále hledá. Nezáleží na tom, zda je to tygr nebo něco jiného. (…)
Svět Williama Saroyana je především snovým, neskutečným světem, ale téměř vždy u něho nalezneme svébytný, více či méně nadsazený komentář o Americe jeho dnů. Novelka Tracyho tygr je napříkLad také výsměchem bulvárnímu, senzacechtivému tisku, reklamě, americkému byznysu, zkrátka je nejen básnickou extravagancí, ale také groteskní satirou. (…)