Karel Hynek Mácha (16. 11. 1810 Praha – 6. 11. 1836 Litoměřice)

Český spisovatel (především básník), největší osobnost českého literárního romantismu.

     Karel Hynek Mácha se narodil v rodině mlynářského pomocníka a pozdějšího drobného obchodníka; otec pocházel z Táborska, matka z pražské hudebnické rodiny. Rodina Máchových byla – jako mnoho jiných – postižena rakouským státním bankrotem (1811) a žila dosti chudě. Své útlé dětství strávil Mácha v rodné, tehdy okrajové pražské čtvrti Újezd pod vrchem Petřín na levém břehu Vltavy. Vystudoval gymnasium a právnickou fakultu pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity (tu absolvoval na jaře 1836). Ze studovaných disciplín jej zajímaly zejména filozofie a historie. Mezi jeho univerzitními učiteli byl i Josef Jungmann, jenž v něm rozpoznal nadaného literáta.

     Mácha se již jako student zapojoval do kulturního života pražských Čechů. Dokázal být společensky družný, byť jindy projevoval samotářské sklony. Hrál divadlo, dokonce v představeních ve Stavovském divadle, působil také v ochotnickém souboru (vedeném pozdějším slavným divadelníkem, spisovatelem a novinářem Josefem Kajetánem Tylem).

     Mácha hodně četl (a z četby si dělal poznámky), vliv jeho četby se projevil v jeho vlastní tvorbě. Oblíbil si jednak velké autory (George Gordona Byrona, Waltera Scotta, Johanna Wolfganga von Goetha, Friedricha Schillera, Williama Shakespeara aj.), ale rád četl – a inspirativně využíval – také literaturu triviální: dobrodružné (zejména loupežnické), historické (rytířské) a hrůzostrašné, tajuplné příběhy.

     Jako spisovatel začal Mácha českými i německými básněmi. Postupně preferoval česky mluvící prostředí: křestní jméno Ignaz si počeštil na Hynek a začal psát mj. českou ohlasovou poezii.    

     Mácha rád cestoval s přáteli po Čechách, byl jedním z českých průkopníků turistiky (fyzicky relativně náročného, zpravidla pěšího putování nikoli za určitým praktickým účelem, ale pro požitek – sportovní, poznávací apod. – z cestování samotného). Mj. dvakrát prošel nejvyšší české pohoří Krkonoše, které tehdy ještě byly téměř liduprázdným, divokým krajem.

     Měl nejen literární, ale také výtvarný talent. Navštívil rovněž řadu českých hradů a ztvárnil je ve svých kresbách a akvarelech (soubor Hrady spatřené).

     V divadelní sezoně 1833 – 1834 se v ochotnickém divadelním souboru Mácha seznámil s Eleonorou (Lori) Šomkovou (1817 – 1891) a navázali spolu intimní vztah. Zdá se, že Mácha našel v Lori půvabnou a eroticky založenou partnerku, ovšem bez smyslu pro hlubší citový a přemýšlivý život; jejich vztah tedy procházel různými peripetiemi, jež ještě prohlubovala Máchova žárlivost.

     V r. 1834 Mácha podnikl svou nejdelší cestu: z Prahy přes České Budějovice, Český Krumlov a rakouské Alpy do severoitalských přístavních měst Benátek a Terstu.

     Mácha tvořil spisovatelsky především od r. 1829; to již bydlel se svými rodiči a mladším bratrem Michalem (1812 – 1871) na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) v centru Nového Města pražského. Svá díla publikoval časopisecky (od r. 1831), jen výjimečně knižně, mnoho jich ovšem zůstalo pouze v rukopise a byla vydána až po jeho smrti. Mácha psal ryzí romantickou literaturu, jíž vtiskl svůj osobitý styl. Rád mísil v jednom textu epiku, lyriku i drama. Pokud jde o místopis i motivy jeho děl, liboval si v kontrastech: miloval drsnou poetičnost hor a lesů, tematizoval kontrast lásky a smrti, dospělosti a dětství, snu a skutečnosti, osamělosti vyděděnce a nálad většinové společnosti; opakovaně se objevuje protiklad poutník – vězeň. Mácha vynikal výjimečným smyslem pro metaforiku a hudebnost verše. To vše souviselo s jeho povahou: Mácha byl člověk velmi senzitivní, se vzrušenou fantazií a se sklonem k intenzivní snivosti a filozofickým reflexím.

     Mácha byl svými politickými postoji rebel: nepochybně na něj působila revoluční vlna kolem r. 1830, byť Rakouskou říši přímo nezasáhla. Když bylo poraženo polské Listopadové povstání 1830 – 1831 v ruském záboru Polska, Mácha spolu se svým přítelem Karlem Sabinou aj. pomáhali prchajícím polským vlastencům dostat se přes Čechy dále na západ.  

     Na začátku r. 1836 Mácha a Lori zjistili, že čekají rodinu. V dubnu 1836 Mácha vydal – knižně – lyrickoepickou básnickou skladbu Máj: své největší dílo a nejskvělejší i nejvýznamnější text českého literárního romantismu. Báseň je situována do drsného kraje kolem hradu Bezděz a Velkého rybníka u obce Doksy, jenž byl díky Máji později přejmenován na Máchovo jezero; v r. 2014 byla v celém tomto regionu zřízena chráněná krajinná oblast nazvaná Kokořínsko – Máchův kraj.

     Mácha dokončil právnické studium a začal pracovat jako praktikant v advokátní kanceláři v Litoměřicích. 1. října v Praze Lori porodila syna Ludvíka. Mácha je navštívil 4. října a pak ještě jednou, 15. října, kdy – patrně na základě náhlého popudu – cestu z Litoměřic do Prahy (téměř 70 km) urazil pěšky během noci. O týden později, 23. října, se dobrovolně zúčastnil hašení požáru v Litoměřicích, ale způsobil si tím zdravotní potíže (buď oslabením organismu z prochladnutí, nebo požitím závadné vody) a zemřel 6. listopadu na infekci trávicího ústrojí. Byl pohřben v Litoměřicích 8. listopadu: na tento den byla již dříve naplánována jeho svatba s Lori.

     Zdraví novorozeného syna Ludvíka bylo chatrné a chlapec zemřel již 5. července 1837. V listopadu 1837 se konala mše za Karla Hynka Máchu v kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze za mohutné účasti veřejnosti.  

     Lori Šomková se r. 1849 provdala za policejního úředníka, zůstala již bezdětná. 

     Když bylo velmocenskou Mnichovskou dohodou v září 1938 rozhodnuto o připojení mj. severních Čech včetně Litoměřic k fašistické Německé říši, těsně před příchodem německé armády skupina českých aktivistů Máchovy ostatky převezla do Prahy. Když Němci v březnu 1939 vojensky obsadili zbytek Českých zemí, byly Máchovy ostatky v květnu 1939 uloženy na vyšehradský hřbitov, kde je pohřbena řada českých kulturních osobností; akce se stala mohutnou manifestací českého odporu proti okupantům.

Mácha patří mezi nejvýznamnější a nejinspirativnější osobnosti české kultury. Svou tvorbou dosáhl evropské úrovně. Jako první novodobý český literát kladl důraz především na obecně lidská témata a vyhýbal se prvoplánově vlasteneckému, agitačnímu tónu; byl to ovšem jeden z důvodů, pro něž za svého života měl ve čtenářské veřejnosti řadu odpůrců (mj. Františka Ladislava Čelakovského a Josefa Kajetána Tyla: ti preferovali tvorbu se zřejmějším národním akcentem a zaměřenou na pozitivní ohlas v široké veřejnosti).

     Mácha se dotýkal mnoha filozofických otázek soustřeďujících se kolem vztahu člověka-jedince ke světu, přírodě, Bohu, společnosti. V náboženských otázkách je vzdálen důvěře ve věčný život, cítí pokoru před mohutnými silami přírody a respekt před nevyzpytatelným osudem. Pokud jde o jazyk, Mácha jako první pozvedl novodobou literární češtinu na úroveň jazyků jiných, literárně proslulejších národů. Ač čerpal z výsledků předchozí, zejména jungmannovské generace, sám přispěl k rozvoji literární češtiny řadou příznačných (máchovských) slov i slovních tvarů, propracoval praxi české veršové tvorby, patří k zakladatelům české lyrické prózy. To vše navzdory tragicky krátkému tvůrčímu období (Máchova předčasná smrt a její okolnosti ovšem silně působily na čtenáře jako romantický prvek) a přesto, že řada jeho děl zůstala nedokončena či patrně jen v první verzi.

     Magická přitažlivost Máchovy osobnosti souvisí také s faktem, že se nedochovala žádná jeho autentická podobizna (byť z jeho ostatků víme, že byl vcelku vysoké, štíhlé, atletické postavy). V jeho zápiscích byla sice nalezena malá kresba, která je pravděpodobně jeho autoportrétem (a na hradě Valdštejn v Českém ráji je prý Jan Křtitel na jedné z fresek zpodobněn podle Máchy), ale přesto se v následujících generacích mnozí malíři pokoušeli vystihnout Máchovu předpokládanou podobu tak, aby odrážela i povahu jeho duše a díla. Populární je Máchův pomník (1912) od Josefa Václava Myslbeka v pražských Petřínských sadech: dodnes zůstává oblíbeným místem pro setkání zamilovaných dvojic. 

     Na Máchu programově navázala skupina mladých spisovatelů (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolina Světlá…), která vstoupila do literatury almanachem Máj (1858) a za cíl si kladla spojit českou literaturu pevně s evropskými tvůrčími trendy. Májovci tvořili především v duchu realismu, ale od Máchy čerpali inspiraci k odvaze jít proti proudu a akcentovat obecně lidské otázky.

     V r. 1925 mladí tvůrci básník Jaroslav Seifert a kritik Karel Teige sestavili experimentální básnickou sbírku Na vlnách TSF (Seifert napsal verše a spolu s Teigem vytvořili její grafickou úpravu v duchu tehdy nového uměleckého směru poetismu) a do jejího záhlaví umístili motto z rozverně parafrázovaných veršů z Máchova Máje: Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích; Seifert pak celoživotně patřil k šiřitelům máchovského odkazu. 

     O Karlu Hynku Máchovi vznikly 2 hrané filmy: Karel Hynek Mácha (1937; režisérka Zet Molas, natočeno podle divadelní hry Emila Synka Mimo proud, v hlavní roli Ladislav Boháč) a Mág (1987; režie František Vláčil, v hlavních rolích Jiří Schwarz /Mácha/ a Veronika Žilková /Lori/).       

     Některá díla:

     Lyricko-epická básnická skladba Máj (1836): vyšla (knižně) v dubnu 1836, začíná Máchovým vlastním mottem Dalekáť cesta má! / Marné volání!!, pokračuje věnováním měšťanskému podporovateli pražské české kultury Hynku Kommovi, následuje jako předzpěv otevřeně vlastenecká (pro Máchu vlastně netypická) báseň Čechové jsou národ dobrý, která byla záhy zhudebněna a stala se zejména mezi mládeží velmi populární, vlastní báseň se skládá z 6 částí: 1. zpěv, 2. zpěv, 1. intermezzo, 3. zpěv, 2. intermezzo, 4. zpěv; hlavní zápletka je snad inspirována skutečným případem otcovraždy z 2. poloviny 18. století, Máj vyšel do r. 2016 asi 300x (+ asi 50 vydání v cizích jazycích), významní ilustrátoři Máje: Mikoláš Aleš, Max Švabinský, Jan Zrzavý, Karel Svolinský, Jindřich Štyrský, František Muzika, Cyril Bouda, Marie Čermínová (Toyen), Pavel Sukdolák, Vladimír Komárek, Jan Souček, Josef Velčovský aj. Máj byl vícekrát načten na zvukové nosiče: z interpretů vynikají Rudolf Hrušínský, Jan Tříska aj.; film 2008: režie František Antonín Brabec, hrají Matěj Stropnický (Vilém), Sandra Lehnertová (Jarmila), Juraj Kukura (Vilémův otec).     

     Básně Aniž křičte, že vám stavbu bořím, Cesta z Čech, Hoj, byla noc!, Hrobka králů a knížat českých, Mních, Straba, Svatý Ivan (o historické postavě raněstředověkého poustevníka z kraje kolem Berounky; první Máchova otištěná báseň),  Temná noci!, V svět jsem vstoupil, Z temna lesa žežhulička (ohlas) aj.; 

     Autobiografické povídky Večer na Bezdězu (1834) a Marinka (1834);

Rozměrná historická povídka (zamýšlená jako část románu) Křivoklad (1834; hlavními postavami jsou vězněný král Václav IV. a kat);

     Povídka Pouť krkonošská (napsána 1833 – 1834); 

Román Cikáni (1835, poprvé vydán 1857; němý film 1921: režie Karel Anton);

Zlomky chystané divadelní hry Boleslav (1831 – 1833; o knížeti Boleslavu I., který zavraždil svého bratra a vladařského předchůdce svatého Václava I.); 

     Cestopisné záznamy o navštívených hradech včetně jejich černobílých i barevných zobrazení Hrady spatřené (téměř 100 položek);

Deníky: je jich několik, zachycují (a) Máchův život v Praze včetně setkání a rozhovorů s významnými obrozeneckými osobnostmi; (b) průběh Máchovy cesty do Itálie; (3) Máchovy intimní zážitky (některé části deníků byly šifrovány; k rozluštění došlo až na přelomu 19. a 20. století).

     Dopisy: dochovaly se některé Máchovy dopisy přátelům, rodičům apod.  

     Karel Hynek Mácha: Máj – poznámky k interpretaci:

     Motto: naznačuje, že jedním z hlavních témat básnické skladby bude – tak jako v mnoha jiných Máchových dílech – autobiografický poutník a jeho cesta.

     Věnování: Hynek Komm byl pražský novoměstský živnostník a podporovatel jazykově české kultury, dobrý známý rodiny Máchových; Karel Hynek si od něj sliboval finanční příspěvek – Máj si totiž vydal vlastním nákladem. 

     Čechové jsou národ dobrý: explicitně vlastenecká báseň, pro Máchu vlastně netypická. Její předřazení patrně mělo přilákat širší okruh čtenářů, který byl na takový tón zvyklý od jiných autorů. Báseň je ovšem dobrá sama o sobě – brzy byla zhudebněna a stala se, zejména u mládeže, jakousi prahymnou obrozeneckého národa.

     Karel Hynek Mácha (1810 – 1836): Máj (1836): poznámky k interpretaci (kvůli stručnosti chybějí některé citáty, je ovšem možné si je najít v pracovním listu)

     Básnická skladba Máj je nejvýznamnějším textem českého literárního romantismu a má evropskou úroveň plně srovnatelnou s velkými zahraničními díly tohoto kulturního slohu  

     Báseň se skládá z předzpěvu, ze 4 zpěvů a 2 intermezz. Mácha ji vydal vlastním nákladem a zdá se, že poněkud narychlo, tísněn existenčními starostmi: u vědomí, že s partnerkou čekají rodinu, právě dokončoval vysokou školu (obor práva) a hledal si své první zaměstnání.

     Máj je situován do krajiny na pomezí středních a severních Čech, kolem Velkého rybníka (dnešní Máchovo jezero) u Doks a kolem hradu Bezděz. Jedná se o kraj na přechodu mezi rovinami  a horami (většinou sopečného původu, tedy exotických tvarů) a tehdy také mezi českým a německým osídlením.

     Báseň má jednoduchý děj: poslední hodiny před popravou mladého loupežníka Viléma, který zabil svůdce své dívky Jarmily, aniž by věděl, že jde o jeho otce, jenž ho kdysi jako malého chlapce svěřil loupežníkům. V posledním zpěvu pak do děje vstupuje sám autor-vypravěč.

     Přínos Máje pro českou literaturu můžeme shrnout třeba takto:

     1.Báseň vyniká kvalitním jazykem, jenž vychází z úrovně, jíž dosáhla Jungmannova generace (Josef Jungmann, autor česko-německého slovníku, výrazně rozšiřujícího českou slovní zásobu, byl jedním z Máchových učitelů). Mácha pak sám ve své poezii používá výrazy, které se jeví jako průkopnické a objevné.

     2. 1, (a také 3.) zpěv líčí krásu kvetoucí jarní přírody v kontrastu se smutkem Jarmiliným i Vilémovým.

     3. Rytmus verše na začátku 1. zpěvu je jamb (U –), což je pro češtinu krajně neobvyklé (čeština s přirozeným přízvukem na 1. slabice preferuje trochej (– U) nebo daktyl (– UU). Mácha tím naznačuje, jak jsou on sám i jeho postavy vzdáleny od většinového českého prostředí.

Byl pozdní večer, první máj,

U    –  / U   – / U  – / U    –

večerní máj, byl lásky čas. 

U– / U   –  /   U  – / U    –

Navíc jamb byl v antice považován za rytmus satirické poezie (naznačuje zvuk výsměchu: chachá, chachá), což plně odpovídá hořce smutnému Máchovu konstatování v závěru básně: Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

     4. Loupežnictví bylo v 17. – 19. století významným sociálním fenoménem. Loupežnické tlupy žily v lesích a jen v zimě se uchylovaly do mlýnů, zájezdních hospod a jiných odlehlých útočišť (jejichž majitelé jim obvykle sloužili také jako překupníci). V čele tlupy stál zpravidla skutečný zločinec, mezi řadovými členy však významné místo zaujímali mladíci ze sociálně slabého prostředí, kteří si loupežnictvím (na rok či dva apod.) vydělávali prostředky na to, aby pak mohli požádat o ruku dívku svého srdce; loupežnictví tedy mělo i erotický náboj.

     5. Mácha osvědčuje moderní smysl pro dramatičnost: setkání Jarmily s jedním z loupežníků, od něhož se dozvídá o Vilémově osudu, je pojat jako sled filmových scén – tři generace před vynálezem filmu.

     6. 2. zpěv je věnován úvahám o smrti a o tom, co přijde po ní. Mácha – a Vilém – v příkrém rozporu s křesťanskou věroukou konstatuje naprostou nevíru v posmrtný život: smrt je brána do absolutní nicoty (vyjádřené sérií proslulých Máchovým oxymoronů). Mácha měl obavy, že pro toto téma proti Máji zasáhne cenzura, a proto Máj doprovodil vlastním, záměrně však omezujícím výkladem, že v básni jde jen o kontrast přírodního života a mladíkovy smrti. 

     7. Vilém se také během své poslední noci ptá, kdo nebo co způsobilo tu neuvěřitelnou náhodu se svůdcem-otcem. Zcela pomíjí dobově obvyklé odkazování na barokně pojatého Boha a dospívá k poznání, že za vším stojí přísný, nevyzpytatelný Osud.

     8. Celým příběhem prochází většinou nevyřčené téma matky. Skutečná Vilémova matka zemřela kdysi dávno a Vilém si uchovává jen nejasné vzpomínky na ni i na její mateřskou lásku. Absence matky patří mezi hlavní dúvody, proč byl Vilémův život tak komplikovaný. V posledním okamžiku před smrtí Vilém se obrací k oblakům na jasném nebi a posílá po nich pozdrav rodné zemi, která se mu stává matkou (novou, opravdovou?). V této Vilémově promluvě se uplatňuje zvukomalba naznačující ukolébávající mateřskou náruč.

     9. První intemezzo má až přízračně groteskní ráz: jednotlivé přírodní živly i tvorové se připravují na přijetí Víléma do hrobu – jsou to ovšem všechno chladní duchové. 

     10. Ve 4, zpěvu vypravěč vstupuje do děje až dobrodružným způsobem – osamělou jízdou na koni. Přijíždí k popravišti s vystavenou Vilémovou lebkou a v blízké hospodě se dozví jeho příběh. Uvědomuje si, že on sám je v podobné situaci: zatímco Vilém ztrácel život, mladý vypravěč na prahu dospělosti ztrácí své dětství. Báseň vrcholí stejnou sérií oxymoronů, jakou jsme poznali již dříve – tentokrát však ten absolutní zmar se týká uplynulého šťastného dětství.

Tohle je dodatek o filmové řeči v 1. zpěvu – asi ji využijete jen zčásti, ale asi Je dobré si to aspoň přečíst.

     1. zpěv:

     Báseň začíná velkolepým líčením jarní přírody – a protože jsme v romantismu, tak samozřejmě přírody přednostně večerní, ztemnělé a zde také utichající. První verše jsou psány jambickým metrem (básnickým rytmem): (U –): ten je ovšem pro češtinu (mající přízvuk v zásadě na 1. slabice slova či slovního spojení) vlastně netypický a naznačuje tu odtažitý vztah hlavní postavy a samozřejmě i básníka samotného vůči většinovému proudu české společnosti; navíc v antice byl jamb často používán v satirické poezii (je zvukově blízký výsměšnému tónu), což je zde v příkrém, ovšem záměrném protikladu k vážnému ladění textu (k záležitosti odkazuje jeden z posledních veršů Máje: Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal).

     Monumentální krajina lesnatých hor s jezerem se dynamicky proměňuje ze slunného jarního odpoledne v přicházející večer. Mácha tu uplatňuje široký rejstřík slovních obratů i spojení (Ouplné lůny krásná tvář…), jež se pro něj stanou typickými a jež zároveň dokládají již vysokou úroveň jungmannovské češtiny. Mácha uplatňuje také svůj smysl pro výtvarné vidění (Dál blyštil bledý dvorů stín).

     Vedle formální propracovanosti jazykové a stylistické se ovšem již zde objevuje i novátorství tematické. Mácha – vůbec poprvé v české literatuře – tematizuje kosmický rozměr světa (a slunce jasná světů jiných) a poučenému čtenáři tu patrně zazní ozvěna pozdějších Písní kosmických májovce Jana Nerudy. Zároveň je tu nápadná absence jakékoli zmínky o stvořitelské roli Boží – již by jiný, tradicionalističtěji orientovaný básník – od barokního Fridricha Bridela ze 17. století až třeba po Jana Zahradníčka z 20. století – těžko pominul.  

     Sledujeme-li scénu s Jarmilou – a jsme-li aspoň trochu filmovými fanoušky –, zjistíme, jak dokonale Mácha předjímá filmové vidění reality a filmový způsob jejího ztvárnění. Jeho oko střídá celek – polocelek – polodetail – detail, a dokonce se tu uplatňuje i transfokace (laicky: zoom) a další pohyby kamery.

     Začínáme záběrem na polocelek skály s dubem, pod nímž v bílém šatě sedí dívka. Postupně se k ní přibližujeme, až v průhledu za její štíhlou postavou spatříme lesklou jezerní hladinu, na niž dívka hledí. Její pohled přivede kameru k polodetailu její smutné tváře. Následuje prostřih na jezero, ale v dalším záběru sledujeme opět dívku: atraktivní polodetail jejích ňader pohnutých teskným vzdechem je střídán detailem jejích očí, stěží zadržujících pláč: několik slz vyklouzne zpod víček a

stékají po tváři (u tajemné vod stonání / mísí se dívky pláč a lkání. / V slzích se zhlíží hvězdný svit, / jenž po lících co jiskry plynou.), přičemž se v nich zrcadlí nádhera jarního soumraku (dnes patrně řešeno počítačovou animací).

     Náhle dívka strne: na jezeře zahlédne cosi, co ji zaujme. Vidíme celek jezera, obklopeného zalesněnými horami, a na hladině bílou skvrnu. Kamera ji zoomem přibližuje, takže divák si nejdřív myslí, že jde o holoubátko sněhobílé, pak holoubě či lílie květ, při pokračujícím přiblížení že je to čápa vážný let, až zjistíme, že jde o loďku. Kamera snímá plachtu a zabírající veslo, ale postava v člunu nám zatím zůstává skryta: bílá se plachta větrem houpá. / Štíhlé se veslo v modru koupá, / a dlouhé pruhy kolem tvoří. Vše podmalovávají vzrušené hudební tóny (Rychlý to člůnek! blíž a blíže!).

     Teď už je zřejmé, že dívka čeká na muže svého srdce (na koho jiného, že?). My však z něj – stejně jako ona – vidíme jen oděv prozrazující člověka žijícího v divoké přírodě: klobouk ozdobený pery a kvítím, dlouhý plášť. Polodetail či detail: ze stínu pod kloboukem svítí jasné oko, ale tvář je jinak skryta. Dívka nepochybuje, že se blíží její milý, ovšem stále zůstává prostor pro tajemství: v dalším záběru vidíme jen ruce přivazující člun ke břehu a pak kamera zabírá obuté mužské nohy, jak rychle stoupají po pěšině vzhůru k dubu na skále. Rytmická hudba zvukomalebně znázorňuje spěšnou chůzi: Vzhůru po skále lehký krok / uzounkou stezkou plavce vede.

Dívka se pokusí o laškovný úskok – tak oblíbený mezi milenci: skryje se za dub, a teprve když muž míjí kmen stromu, vrhne se mu do náručí. Muž je vysoký a urostlý – dívka mu totiž hlavou sahá jen na prsa. Polodetail: dívka vzhlédá k mužově obličeji a – tvář jí ztuhne děsným úlekem: není to on! Je to však jeden z jeho druhů – zřejmě všichni chodívají podobně oblečeni a s dívkou se navzájem znají (teprve nyní dívka a s ní i filmový divák pohlédne do mužovy tváře). Plavec (tak v dobové češtině lodník) pak rozhořčeným šepotem vypráví dívce, že Vilém – ten, na nějž čekala –, je odsouzen k smrti a ona že je příčinou jeho neštěstí.

     Závěrečný obraz zpěvu je předmětem literárních dohadů: výmluvný obraz dívky ve vlajícím bílém šatě nad jezerní hladinou a vábivé šeptání jezerních vod naznačují, že dívka Jarmila ze zoufalství spáchá sebevraždu skokem do vln (tomuto výkladu byl silně nakloněn např. Tomáš Garrigue Masaryk, pro něhož byla sebevražda důležitým sociologickým tématem), ale není to zcela jasné; v každém případě se Jarmila v dalším textu básně již v ději neobjeví.      

.