Albert Camus (7. 11. 1913 Mondovi ve francouzské severoafrické kolonii Alžírsku – 4. 1. 1960 Villeblevin nedaleko Paříže)

     Francouzský spisovatel a esejista.

     Camus pocházel z chudé dělnické rodiny, navíc jeho otec padl již r. 1914 v První světové válce. Camus vystudoval na univerzitě v Alžíru filozofii a pak pracoval nejprve jako novinář; zastával se práv alžírských Arabů, protože byli diskriminováni francouzskými koloniálními úřady. Spolupracoval s několika levicovými organizacemi včetně anarchistů. V r. 1940 přesídlil do Paříže a zapojil se do protiněmeckého odboje. V letech 1944 – 1947 pracoval v prestižním nakladatelství Gallimard.

     V téže době se spřátelil s filozofem a spisovatelem Jean-Paulem Sartrem (1905 – 1980). Sartre patří k nejvýznamnějším představitelům filozofického směru existencialismu. Existencialismus je široký proud post-moderního filozofického myšlení, navazuje na antipozitivisticky laděnou filozofii epochy konce století. Zdůrazňuje, že osobní lidská existence předchází jakoukoli projekci skutečnosti; zcela nezávislé, objektivní poznání tedy není možné, a navíc ani nelze objektivním způsobem charakterizovat člověka samotného. Lidskou existenci tedy nemůžeme definovat, lze ji jen zakusit osobním prožíváním. Protože takto pojatý člověk je ovšem zcela osamělý, jeho prožívání vlastní existence je spojeno s existenciální úzkostí z poznávání samotného, z neustálé trýznivé nutnosti volby, z pocitů viny a odpovědnosti a z dramatického vnímání mezí lidské svobody (jediným jistým, nezpochybnitelným bodem života je smrt). Existencialisté vystupují proti moderní masové společnosti, která se orientuje na ideologii konzumu a zábavy (obojí odvádí pozornost od podstaty lidské existence), avšak zároveň je ovládána neosobními mechanismy moci (jež činí z člověka pouhou součástku v soustrojí). 

     Povaha existencialistického pohledu na člověka vcelku přirozeně vedla k tomu, že existencialisté jako adekvátní výpověď o člověku a jeho světě přijímali umění a zejména literaturu, v níž ovšem zvláštní místo zaujímalo divadlo. Nejenže sami tvořili (Sartre napsal román Nevolnost, nedokončený románový cyklus Cesty svobody a dramata Mouchy, S vyloučením veřejnosti aj.; 1964 odmítl udělenou Nobelovu cenu), ale existencialistický pohled na svět nacházeli také v dílech jiných autorů (zejména těch, kteří se zabývali pocity odcizení, viny a trestu, absurdity): Fjodora Michajloviče Dostojevského, Franze Kafky…

Camus se sám za existencialistu nepovažoval (odlišoval se mj. optimističtějším vyzněním svých děl), ale jeho tvorba má s existencialistickým pohledem na člověka a svět velmi mnoho společného.

     V soukromém životě Camus zastával ideu volných sexuálních vztahů, byl však dvakrát ženatý: s první manželkou Simone žil jen krátce, s druhou manželkou Francine (1914 – 1979), která byla klavíristka a matematička, měli dvojčata (* 1945).

     Camus získal r. 1957 Nobelovu cenu, jeho životní i tvůrčí dráha však byla tragicky přeťata autohavárií: zahynul jako spolujezdec v autě řízeném jeho nakladatelem Michelem Gallimardem, jenž tehdy také přišel o život.    

     Některá díla:    

Romány Cizinec (L'Étranger; 1942), Mor (La Peste; 1947), Pád (La Chute; 1956);

Divadelní hry Caligula (napsáno 1938, knižně 1944; drama ze starořímských dějin), Nedorozumění (Le Malentendu; 1944; hra s kriminální zápletkou se odehrává v penzionu u řeky v Českých Budějovicích);

Eseje Mýtus o Sisyphovi (Le Mythe de Sisyphe; 1942; existencialistická variace na starořeckou báji o králi Sisyfovi, který se svou lstivostí úspěšně bránil bohům, a proto byl jimi odsouzen valit na vrchol hory kámen, který se však vždy těsně před cílem vysmekne a spadne dolů, takže Sisyfos musí začínat stále znovu; podle Camuse však i Sisyfos může být šťastný, když se osvobodí tím, že se vymaní z marné naděje a přijme absurditu svého údělu), Člověk revoltující (L'Homme révolté; 1951; člověk svou individuální revoltou proti utrpení a zlu potvrzuje svou existenci).

existencialismus (v něm. oblasti též filosofie existence) význ. fil. směr 20. stol. Termín pochází od něm. historika filosofie ↑ F. Heinemanna. Zahrnuje ovšem učení, která sice spojuje důraz na pojem ↑ existence, ale která jsou značně odlišná. (…) Navíc se e. prolíná s příbuznými fil. směry: s fenomenologií, z níž metodicky vzešel, s ↑ filosofií dialogu… Obvykle bývá e. dělen na teistický a ateistický, ale ani toto hledisko není jednoznačné. Za inspirátory e. jsou považování ↑ S. Kierkegaard (důrazem na osobní prožívání skutečnosti ve stavech úzkosti, nahlédnutím lidské svobody a svou kritikou masové společnosti), F. M. Dostojevskij (evokací mezních situací a pocitů ↑ viny a ↑ odpovědnosti), F. Kafka (popisem ↑ absurdna a ↑ odcizení), z velkých fil. nauk pak ↑ F. Nietzsche a ↑ filosofie života (↑ W. Dilthey, H. Bergson). Spol. impulsem e. byla zkušenost 1. světové války, v níž se člověk stal pouhou součástkou v neosobní mašinérii polit. a ideových hledisek, a následující rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (především ↑ odcizením), skrytými ovšem pod povrchem jejího relativního blahobytu. Zákl. pojmem e. je ↑ existence. Na rozdíl od fil. tradice je zde vyhrazena zásadně způsobu bytí, jakým jest lidská bytost. nelze ji popsat racionálními kategoriemi, lze ji pouze nepřímo zakusit, resp. prosvětlit či demonstrovat; tehdy, podaří-li se v mezních situacích evokovat zážitky (nálady či stavy úzkosti, opojení, nevolnosti, nudy, pocity absurdna), které ukazují dosavadní bezproblémově přijímaný výklad skutečnosti ve zcela jiném světle, postrádajícím navyklý smysl, a které tak odkazují na neuchopitelný horizont, radikálně nás transcendující (↑ transcendence) a zároveň vyzývající k jednání. Existence je zásadně činná, jejím údělem je sebeprojekce, volba rozhodnutí a plná odpovědnost za taková rozhodnutí. (…) 

     Filosofický slovník, Olomouc 2002, s. 116.