Jan Amos Komenský (1592 – 1670): Labyrint světa a ráj srdce, to jest Světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.

(1623)

(…)

Kapitola I

     O příčinách v svět putování

     Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.

Vrtkavost mysli. Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil. (…)

     Kapitola II

     Poutník dostal Všudybuda za vůdce

     I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal, mysle, odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité, takže mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že sem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti umysl mám.

     Svět labyrintem. Schváliv mi to: „Kde pak vůdce jakého máš?“ řekl. Já odpověděl: „Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou.“ „Nespravíš nic,“ řekl on. „Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?“ „Slýchal cosi,“ dím. On zase: „Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti.“

Vypsání drzího. „A kde pak takového vůdce vzíti mám?“ řekl sem. Odpověděl: „Já sem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval: protož sem tobě také vstříc vyšel.“ Já podivě se: „I kdo jsi ty,“ řekl sem, „můj milý?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, summou beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost: a ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil.“

     Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že sem takového vůdce našel: a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti. Odpověděl: „Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě;“ a ujav mne za ruku: „Poďmež,“ řekl. I šli sme; a já řekl: „Nu, rád se podívám, jaký jest toho světa běh, a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl.“ To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: „Příteli, jdeš-li ty tím umyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše, Její Milost, spokojena byla.

     Márnost královna světa. „I kdo je to královna váše?“ dím já. Odpověděl: „Ta, kteráž všecken svět a běh jeho řídí, od končin až do končin: slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost ji říkají. Pravímť tedy časně, když tam choditi a prohlédati budeme, nemudruj nic: sic by sobě tu i jinde ledcos utržil, a já třebas vedlé tebe.“

Kapitola III

     Mámení se přitovaryšilo

     O to když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi – nevěděl sem, muž-li či žena (nebo divně jaks zakuklený byl a okolo něho jako mhla se dělala) – k nám se přiloudě dí: „Všudybude, kam s tímto pospícháš?“ „Do světa ho vedu (dí on), prohlédnouti jej žádostiv jest.“

     „A proč beze mne? (řekl onen zase). Víš, že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo Její Milosti královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval: než aby se jemu, co a k čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.“

     Odpověděl Všudybud: „Zdaž každý tak drzím jest, aby s jinými zaroveň na řádech našich přestati neměl? Než tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž!“ Takž se k nám připojil a šli sme.

Zvyk při věcech mámení světa. Já pak sobě na mysli: „Bodejž bych já jen tuto zaveden nebyl; titoť se o jakous na mne uzdu smlouvají.“ I dím k novému tomu tovaryši: „Příteli, neměj za zlé, rád bych také tvé jméno věděl!“ Kterýž řekl: „Já sem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám, abych, jak se čemu v světě rozuměti má, vyučoval. Protož já všechněm, co jich v světě uhlédáš, starým i mladým, urozeným i neurozeným, hloupým i učeným, všecko, co k pravé světské moudrosti přináleží, v mysl vkládám a je k veselosti a dobromyslnosti přivodím: ježto by beze mne i králové, knížata, páni a všickni nejstkvostnější lidé v divných tesknostech byli a smutně na světě čas trávili.“

     Na to já: „Šťastně by mi tě Bůh za průvodčího dal, milý příteli, jestliže to pravé jest. Nebo já se proto do světa pouštím, abych sobě vyhlídl, co by v něm nejbezpečnějšího a nejpotěšenějšího bylo, toho abych se chytil: tebe tedy takového rádce maje, snáze sobě vybrati moci budu.“ „O tom nepochybuj,“ řekl on. „Neb ač v království našem všecko znamenitě ušlechtile spořádané a veselé uhlédáš, a že se všechněm královny naší poslušným dobře vésti může, porozumíš: však vždy, pravdať jest, jedno povolání a obchod nad druhý víc pohodlí a výhod má; budeš sobě ze všeho, co budeš chtíť, vybrati moci. Jáť všecko, co jak jest, vyložím.“ I dím: „Jak pak tobě říkají?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Mámení.“

Kapitola IV

     Poutník uzdy a bryllí dostal

(…) A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohami nechtivě jaksi pokračuji, Všezvěd: „Co, vrtochu?“ dí, „tušímť se nazpět chut dělá?“ A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejíž udidla pojednou mi se do ust vklouzla; a on: „Nu, již mi povolně půjdeš,“ dí, „kams začal.“

     Uzda všetečnosti. I pohledím sobě na tu uzdu, a aj, sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu.

Brylle Mámení. Vtom druhý vůdce z druhého boku: „A já tobě tyto okuláry,“ dí, „daruji, skrze něž se na svět dívati budeš.“ I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí.

Složené z Domnění a Zvyku. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny; a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove.

     Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi usta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo. (…)

     Kapitola XVI

     Poutník se na promocí mistrů a doktorů dívá

     Ale aj, vtom trouby zvuk zavzní, jako svolávajících se k slavnosti; a Všezvěd srozuměje, co bude, dí: „Navraťme se ještě medle, tu se bude nač podívati.“ „I což to bude?“ dím já. On: „Academia bude korunovati ty, kteříž nad jiné byvše pilnější, vrchu umění dosáhli: ti, pravím, jiným na příklad korunováni budou.“ Já tedy věc tak zvláštní viděti žádostiv jsa a houfy sbíhajících se vida, vejdu za jinými také: a aj, tu pod filozofickým nebem jakýsi stál s papírovým sceptrum, k němuž zprostřed houfu někteří přistupovali, svědectví vysokého umění žádajíce. On žádost jejich, že slušná jest, schváliv, poručil, aby, co umějí a nač stvrzení žádají, na cedulce poznamenané dali. I odvozovali jeden filozofie summu, jiný medicíny, jiný jurisprudentiae: měšcem přitom, aby to hladčeji šlo, podmazujíce.

     On tedy jednoho za druhým bera, každému na čelo titul: Toto jest svobodných umění mistr; toto medicíny doktor; toto práv obojích licenciát etc. přilepil a pečetí přitvrdil, pod nemilostí bohyně Pallady všechněm přítomným i nepřítomným poroučeje, aby jich na potkání žádný jinák nejmenoval. A s tím je i zástupy rozpustil. I řekl sem: „Bude-liž co více?“ „A což tobě ještě dosti není?“ dí tlumočník. „Či nevidíš, jak jim všickni ustupují?“ Jakož pak ustupovali.

     Nicméně já, chtěje vždy, co pak dále z nich bude, viděti, hledím po jednom tom umění mistru, anť mu teď počítati cos poroučejí, on neuměl; poroučejí měřiti, neuměl; poroučejí hvězdy jmenovati, neuměl; poroučejí syllogismy dělati, neuměl; poroučejí cizími jazyky mluviti, neuměl; poroučejí svým jazykem řečňovati, neuměl; poroučejí naposledy čísti a psáti, neuměl. „Ký pak hřích,“ řekl sem já, „mistrem sedmerého umění se psáti, a žádného neuměti?“ Tlumočník odpověděl: „Neumí-li ten, umí druhý, třetí, čtvrtý; nemůž všudy plně býti.“ „Tedy já rozumím,“ řekl sem, „že po strávení v školách věku, po vynaložení na to statku, po přivěšení titulů a pečetí naposledy zeptati se potřebí, učil-li se čemu? Bopomozi té správy.“ „Ty muderlantství nepřestaneš,“ dí on, „leč sobě něco utržíš, žvi jen předce, přisahámť, že se s něčím potkáš.“ „I nu tedy,“ řekl sem, „nechť sou třeba sedmdesatera sedmera umění mistří a doktoří, a nech třeba všecka umějí aneb žádného, říkati nic víc nechci: jen poďme odtud.“

Jan Amos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, Praha 1970, s. 5, 15 – 21, 82 – 83.

Poznámky a vysvětlivky:

Academia – univerzita; anť – spojovací výraz na místě dnešního již, jak; Bopomozi té správy – Proboha, to je pěkný pořádek; doktor, mistr – dva z titulů pro absolventy vysokoškolského studia univerzitního směru; drzí – všetečný; etc. = et cetera = lat. a další; filozofické nebe – baldachýn (přenosná ozdobná střecha) nad trůnem rektora (nejvyššího univerzitního hodnostáře); jurisprudentiae – znalost práva; Kretenský labyrint – podle starořeckých bájí bludiště, které dal ve svém sídle postavit krétský král Mínós, aby tam držel v zajetí obludného Mínótaura (napůl býka a napůl člověka), kterému pak posílal jako potravu lidské oběti; křepký – svižný, pružný;  kvaltování – námaha, dřina, lopocení; licenciát – absolvent vysokoškolských studií před promocí na doktora; ký pak hřích – jaký je to hřích; marnost – původně patrně klam, přelud, později bezvýslednost, zbytečnost, skutečnost bez hodnoty; medle – tedy (původně asi pokud jde o mne); obchod – zde zaměstnání; obojí práva – právo římské (občanské) a církevní (kanonické); obratný vzhled – čilý pohled; obrtlík – otočná uzavírací součástka; Pallas Athéna – starořecká bohyně moudrosti a rozvážného boje; promoce – slavnostní zakončení vysokoškolského studia spojené s udělením akademického titulu; přestat – zde (názorově) setrvat; rámcové – obroučky; roh – zde rohovina (látka, z níž jsou např. zvířecí rohy); řády – společenské skupiny; sceptrum – lat. žezlo; sedmero svobodných umění (lat. septem artes liberales) – náplň odborné výuky škol ve středověku a raném novověku; obsahovala sedm oborů, rozdělených na nižší stupeň trivium (gramatika, rétorika, dialektika; cílem bylo pomocí studia jazyka naučit se vyjadřovat myšlenky) a vyšší stupeň kvadrivium (astronomie, aritmetika, geometrie, muzika; cílem zvládnout základní věcné obory); Komenský však v 16. kapitole Labyrintu nahrazuje muziku čtením a psaním; stíhat – zde zkoumat; utržit – zde utrpět; summa – lat. podstata, souhrn; svobodná umění – viz sedmero svobodných umění; syllogismus (dnes sylogismus) – takový typ úsudku, který se řídí přesnými pravidly; ufasovaný – zasazený; v světě se provandrovati – svět proputovat; vedlé tebe – s tebou; vrtoch - nerozhodný člověk; zaveden – zde oklamán; zvůle – zde výhody; žvi jen předce, přisahámť, že se s něčím potkáš – jen žvaň dál, ale přísahám, že něco slízneš.

     Jan Amos Komenský (1592 – 1670): Obecná porada o nápravě věcí lidských

     (asi 1640 – 1670)

     Kapitola prvá

     Co je vševýchova a proč je žádoucí (1 – 10)

     V jakém smyslu si přejeme, aby byli vzděláváni všichni lidé, ve všem a všestranně (11 – 15)

     1. Vševýchova je univerzální vzdělání celého lidského pokolení. Neboť u Řeků paideia znamená vyučování a výchovu, jimiž jsou lidé vzděláváni, pan pak znamená univerzálnost. Jde tedy o to, aby byli vyučováni pantes, panta, pantos (všichni, všemu, všestranně). (…)

     6. První, co si přejeme, je, aby tak plně a k plnému lidství mohl být vzděláván ne jeden člověk nebo několik nebo mnoho, nýbrž všichni lidé vespolek i každý zvlášť, mladí i staří, bohatí i chudí, urození i neurození, muži i ženy, zkrátka každý, komu se stalo údělem narodit se člověkem; aby konečně jednou bylo celé lidské pokolení vzděláno po všěech věkových stupních, stavech, pohlavích a národech.

     7. Za druhé si přejeme, aby se každému dostalo uceleného vzdělání, aby byl správně vycvičen nikoli jen v jediné věci, nebo v několika málo, nýbrž ve všech, které dovršují podstatu lidskosti, aby dovedl vědět pravdu a nezavádět klamem; milovat dobro a nedat se svádět zlem; konat, co máme konat, a nepřipouštět, čemu se máme vyhýbat; moudře mluvit o všem se všemi, když je třeba, v ničem nebýt němý; a konečně s věcmi, s lidmi a s Bohem jednat ve všem rozumně, ne unáhleně,a  tak nikde se neuchylovat od cíle svého štěstí. 

     8. A to všestranně; ne pro okázalost a mam, nýbrž pro pravdu; čili k tomu cíli, aby se všichni lidé stali co nejpodobnějšími Bohu (k jehož obrazu jsou stvořeni); tj. opravdu rozumnými a moudrými, opravdu činnými a čilými, opravdu mravnými a čestnými, opravdu zbožnými a svatými, a tím opravdu šťastnými a blaženými, zde i navěky. (…)

     Kapitola druhá

     Jak je potřebné (1 – 14), jak možné (15 – 20) a jak snadné (21 – 30) vzdělávat všechny lidi k lidskosti

(…)

25. Problém IV.

     Učit lidi správně užívat věcí.

     Už dostatečně je známo, že pravá moudrost a pravá naše blaženost spočívá ve správné znalosti, ve správném chápání a ve správném užívání věcí. Buďtež tedy všichni lidé učení správně věci znát a správně je chápat, i naučí se snadno také správně věcí užívat… (…)

27. Problém VI.

     Každou nevzdělanost přivést ke vzdělanosti.

     Na to není třeba žádného zvláštního umění; jen vyzdvihni člověka z nevzdělanství, to jest z otupujících příležitostí, a přenes jej tam, kde je dána možnost rozmanité věci smysly vnímat, rozmanité věci úvahami promýšlet a rozmanité věci, které se staly a jsou mimo jeho dosah, z daných zpráv poznávat; a hned uvidíš, že němé tváře se stávají lidmi. Co brání rozšířit tento způsob ke všem národům? (…)

     30. Je otázka, zda tedy i slepí, hluší a nechápaví (jimž se totiž pro ústrojný nedostatek nemůže něco dostatečně vštípit), mají být přibíráni ke vzdělávání? Odpovídám: 1. Z lidského vzdělávání se nevyjímá nic, leč nečlověk. Pokud tedy mají účast na lidské přirozenosti, potud mají mít účast na vzdělání. Ba spíše tím více, pro větší nutnost vnější pomoci, když si příroda pro vnitřní nedostatek nemůže dosti pomoci sama. 2. Zejména když příroda, bylo-li jí po některé stránce zabráněno rozvinout svou sílu, rozvine ji po jiné stránce tím zdatněji, jen když se jí pomůže. Vždyť příklady ukazují zřejmě, že od narození slepí vyspěli jen za pomoci sluchu ve znamenité hudebníky, právníky, řečníky atd., podobně jako od narození hluší vyspěli ve vynikající malíře, sochaře a řemeslníky. Rovněž bezrucí se přece stali jen pomocí nohou obratnými písaři. Poněvadž tedy je vždycky někudy přístup k rozumné duši, má se světlo vpouštět tudy, kudy je možno. (…)  

     Jan Amos Komenský, Obecná porada o nápravě věcí lidských, Brno 2007, s. 119, 125.