Dřěvo sě listem odievá (14. století; první obecně známá česká píseň se světským – tedy nenáboženským – námětem)

Dřěvo sě listem odievá,

slavíček v keřku zpievá.

Máji, žaluji tobě

a mécě srdce ve mdlobě.

Zvolil sem sobě milú,

ta tře mé srdce pilú.

Pila řěže, ach bolí,

a tvójť budu, kdeť sem koli.

Srdéčko, divi sě tobě,

jže nechceš dbáci o sobě.

Tvá radost, veselé hyne

pro tu beze jmene.

Ačť bych já ji zmenoval,

mnohýť by mě štráfoval

a řka: Proč ty tak slúžíš?

Čemu sě milostí chlubíš?

Neustavičný milovník

jako u cěsty hřěpík:

k čemu sě koli přičiní,

a tomu všemu uškodí.

Ktoť sem, tenž nosímť pílu,

jáť mám najkrašší milú,

téť nikomu nepoviem,

sámť ji s mým srdéčcem viem.

Viera vieřě pomáhá:

kdeť sú dva sobě věrna, 

on jí a ona jemu,

nepoviedaj třeciemu.

Mnohýť sě rád honosí,

ten tajemství pronosí.

Ach, naň! Zlýť obyčějť jmá,

nepřějtež mu, ktoť jeho zná.

Poniž on vás tak hanie,

prosímť vás, panny i panie,

přězdiec jemu „ruší nás“,

vyscěrčmež jeho pryč od nás!

     Poznámky a vysvětlivky:

     Ačť bych já ji zmenoval – jestliže bych ji pojmenoval; čemu – proč; divi sě – divím se; dřěvo – strom; hřěpík – lopuch; mécě – méť je; štráfoval – haněl; milost – láska; neustavičný – nestálý; píla – starost; poniž – protože; pronosí – prozrazuje; sě přičiní – přidá se; vyscěrčmež – vystrčmež.