9. Zámořské objevy a jejich sociální důsledky

     Jako období zámořských objevů se tradičně označuje epocha (15. – 16./17. století) na přelomu středověku a novověku, v níž některé evropské velmoci podnikly objevné plavby do jiných světadílů a začaly tam vytvářet svá koloniální panství, takže (a) došlo k intenzivnímu propojení Evropy a těchto oblastí a (b) nové společenské vztahy začaly rozkládat dosavadní feudální systém. V tom se období zámořských objevů liší od starších cest (Vikingové v Severní Americe kolem r. 1000 a italský obchodník Marco Polo v Číně kolem r. 1300), poněvadž tyto podniky neměly širší ohlas, i od novějších plaveb (anglický námořní kapitán James Cook v 18. století), kdy západoevropský feudalismus již ve své většině patřil minulosti.

     Novověký kolonialismus znamená kořistnické podmanění exotických krajin evropskými velmocemi a jistě ho nezaměníme s kolonizací starověkou (vytvářející suverénní zámořské městské státy) nebo středověkou (znamenající osidlování dosud neobydlených částí evropského vnitrozemí).

     Příčiny zámořských objevů byly mnohovrstevnaté: (1) investiční zhodnocování evropské krajiny vyvolávalo relativní nedostatek mincovního drahého kovu, (2) růst životních nároků panovníků, šlechty a městského patriciátu zvedal poptávku po koření, vzácných látkách i jiných materiálech (exotická dřeva, slonovina), (3) turecká expanze ve východním Středomoří a na Balkáně omezovala suchozemský dálkový obchod, (4) pokrok v mořeplavbě (rozměrné lodě s podpalubím, kýlem, nástavbami, větším počtem stěžňů a plachet a s kormidelním kolem, navigační přístroje) umožnil plavby na velmi dlouhé vzdálenosti.

     První mořeplaveckou velmocí se stalo Portugalsko – zásluhou prince Jindřicha Mořeplavce, který výpravy (podél západoafrického pobřeží) organizoval a podporoval. Jeho jedinou expediční akcí bylo dobytí severoafrického přístavu Ceuta na Arabech v r. 1415 (touto událostí – synchronní s anglickým vítězstvím u Azincourtu ve Stoleté válce a s Husovým upálením v Kostnici – doba zámořských objevů začala; Ceuta ovšem dnes paří Španělsku).

     Ve 2. polovině 15. století se – v souvislosti s úspěšně končící reconquistou proti Arabům – Španělsko sjednotilo (královský pár Ferdinand Aragonský a Isabella Kastilská) a v r. 1492 vyslalo na objevnou plavbu Kryštofa Kolumba, rodáka z italského Janova. Kolumbus usiloval o objevení cesty do Indie západním směrem: využil přitom teorie italského astronoma Paola Toscanelliho o kulatosti Země (podobně uvažovali již staří Řekové, ale idea byla později zavrhnuta). Kolumbus doplul k americkým břehům v oblasti Karibiku: podnikl sem celkem 4 výpravy. Přesto – nebo právě proto –, že Ameriku vytrvale zaměňoval za Indii, odstartoval sérii dalších plaveb. Tak již v r. 1494 papež přiměl Portugalsko a Španělsko, aby si smlouvou v Tordesillas rozdělily zájmové koloniální sféry; obrazně řečeno, rozřízly zeměkouli v oblasti Atlantiku: západní polokoule („americká“) připadla Španělsku, východní („africká“) Portugalsku.

     V r. 1496 se konala svatba španělské princezny Jany Kastilské s Filipem Sličným z dynastie Habsburků, synem císaře Maxmilána I. Z manželství brzy vzešli 2 synové, Karel V. (zakladatel španělské větve Habsburků) a Ferdinand I. (zakladatel rakouské větve Habsburků). Již v r. 1497 anglická flotila vedená Johnem Cabotem přistála u severoamerické pevniny v oblasti Kanady. V r. 1498 portugalský mořeplavec Vasco da Gama doplul do Indie kolem Afriky. V r. 1500 Portugalci objevili východní cíp Brazílie, jenž ovšem ležel ještě na „jejich“ polokouli; proto je Brazílie jediný americký stát, kde se mluví portugalsky. Ve stejné době podnikl plavby podél zejména severního pobřeží Jižní Ameriky Amerigo Vespucci, Ital ve španělských službách, a dokázal, že Nový svět je zvláštní kontinent, a nikoli součást Indie; světadíl byl pak po něm pojmenován – Amerika.

     Změny ve sféře politické i ekonomické oživily v západní Evropě otázky po roli církve/duchovenstva a o smyslu jejich majetku i politického vlivu. Zjednodušeně řečeno, západní Evropa začala řešit tytéž problémy, jimiž se o sto let dříve již zabývali Češi.

     Západoevropští církevní reformátoři ovšem nyní šli rovnou cestou vzniku protestantských církví (podobných české Jednotě bratrské). Vznikly 3 hlavní protestantské proudy:

     1. Luteránství: Duchovním otcem byl německý bývalý mnich Martin Luther, jako reformátor působil veřejně od r. 1517 (nejprve v polabském Wittenbergu), je relativně blízké české reformaci (husitské i českobratrské, sám Luther se mj. na husity odvolával), jeho učení se označovalo jako augsburská konfese;

     2. Kalvinismus: Vznikl kolem r. 1540, jeho zakladatelem byl francouzský teolog působící ve švýcarské Ženevě Jan Kalvín (Jean Calvin). Kalvinismus se úzce vztahuje k pojmu Boží obec, vyžaduje svaté ctnosti v běžném životě všech věřících (je puritánský), jeho učení se označovalo jako helvetská konfese;

     3. Anglikánství: V r. 1509 se anglický král Jindřich VIII. oženil se španělskou princeznou  Kateřinou Aragonskou (sestrou Jany Kastilské). Manželství však nepřinášelo mužského potomka a papež (pod tlakem Habsburků) se je zdráhal prohlásit za neplatné. Jindřich tedy vytvořil z anglických křesťanů samostatnou anglikánskou církev (kolem r. 1530), jejíž hlavou byl on sám (svého dřívějšího přítele a rádce, humanistického učence Thomase Mora, odpůrce odluky od katolické církve, dal Jindřich dokonce popravit); roli v celém tomto anglickém vývoji ovšem hrály i jiné, historické faktory, spočívající v odedávné odlehlosti Britských ostrovů od Říma. Podoba bohoslužeb ovšem zůstala velmi dlouho blízká římskokatolické praxi.  

     Majitelem kolonií i jejich bohatství byl král koloniální velmoci. Sami panovníci ovšem dalekou cestu do těchto oblastí neriskovali a správu kolonií svěřovali nejvyšší šlechtě – panstvu, které pak organizovalo dopravu vzácných surovin i plodin do evropské vlasti – samozřejmě za tučnou provizi. Králové a panstvo vkládali v Evropě své bohatství nejen do ozbrojených sil či diplomatických kontaktů, ale pořizovali si také všemožný přepych, nesený rozvojem vrcholné renesance, jež nahrazovala rytířskou strohost gotiky. Protože ve Španělsku a Portugalsku kvůli předchozí mnohasetleté arabské nadvládě neexistovalo řemeslo evropských standardů ani evropského vkusu, španělská a portugalská aristokracie si zadávala výrobu spotřebního zboží v jiných zemích, což vedlo k pronikání důsledků zámořských objevů prakticky do celé Evropy. Vývoj se ještě prohloubil habsburskou přítomností na španělském trůně – španělští králové dokonce získali vzdálené Nizozemí (= dnešní B+NL).

     Směna trvalého stříbra a zlata za víceméně pomíjivý spotřební blahobyt vedla k tomu, že v měšťanských domech se hromadila hotovost a panstvo se nakonec u měšťanů výrazně zadlužovalo. Tak vzniklo bankovnictví, jež umožnilo některým měšťanským rodinám dosáhnout mimořádného bohatství, s nímž ovšem ostře kontrastoval nízký politický vliv neurozeného stavu. Viditelným symbolem tohoto vývoje se staly opouštěné a ve zříceniny se proměňující hrady (v Čechách Rabí, Landštejn, Dívčí Kámen…) a naopak růst zámků, často zakomponovaných do městského organismu (Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Telč…). Znamením doby ovšem byla také utajená svatba (1557) Ferdinanda Tyrolského (mladšího syna Ferdinanda I. Habsburského) s Filipínou Welserovou z německé bankéřské rodiny na českém zámku Březnice.

     Panský stav se ovšem snažil reagovat také aktivněji – rozvojem hospodářského podnikání šlechty. Šlo o nové způsoby ekonomického využívání dominikálu, nyní rozšiřovaného o území vyrvaná přírodě při závěrečné fázi kolonizace (vysušování mokřadů, dobývání pohraničních lesů apod.). Hospodářské podnikání české šlechty zahrnovalo (a) velkostatky, (b) monokulturní lesy, (c) rybníky, (d) pivovary.

     Panovníci na tento vývoj, založený na soupeření panstva a měšťanů, hleděli s nelibostí a s obavami o rozkolísání vlastní pozice. Proto reagovali zaváděním absolutismu, tedy neomezené vlády panovníka. Absolutismus byl založen na 4 základních principech, jimž jsou: 1. stálá královská – státní – armáda namísto dosavadní zemské hotovosti, svolávané podle potřeby sice na rozkaz panovníka, ale organizovaná a vedená šlechtici, 2. kariérní úřednictvo (často z ciziny) namísto dosavadních zemských úředníků, jimiž dědičně byli představitelé šlechtických rodů, 3. pravidelné daně namísto dosavadní akcidentní berně (šlechta ovšem zprvu daně neplatila), 4. zárodky koncepční hospodářské politiky.