Magdalena:

1. díl: Velký zlom

    1555 – V německém městě Augsburgu byl uzavřen Augsburský náboženský mír: Byl to mír mezi německými protestantskými stavy a dvěma aktuálně nejvýznamnějšími panovníky z katolické dynastie Habsburků: římským císařem a španělským králem Karlem V. (55) a jeho bratrem, rakouským, českým a uherským panovníkem Ferdinandem I. (52). Mír uznal protestantské křesťanské vyznání za rovnocenné s katolickým a pro konfesní (věroučnou) příslušnost jednotlivých německých států stanovil zásadu Čí vláda, toho náboženství (Cuius regio, eius religio). Toto pravidlo, založené na využití zásad feudálního uspořádání společnosti, se stalo široce sdíleným a oceňovaným i za hranicemi Německa jako univerzální nástroj pro řešení konfliktů mezi církevní příslušností vladaře a jeho lidu.  

1575 – České většinové protestantské stavy sestavily Českou konfesi: soubor 25 zásad (na principu největšího společného jmenovatele) pro česká nekatolická vyznání (tedy pro novoutrakvisty-posthusity, luterány a Jednotu bratrskou). Konfesi předložily římskému císaři, rakouskému arcivévodovi a českému a uherskému králi Maxmiliánu II. Habsburskému (48) při jeho návštěvě Prahy. Dokument se měl stát zárukou české náboženské svobody, zajištěné kdysi kompaktáty (1436) a Kutnohorským mírem (1485), ale porušované Maxmiliánovým otcem a předchůdcem Ferdinandem I. Habsburským (na českém trůně 1526 – 1564).

     Maxmilián II., který byl znám svou rozvahou v náboženských otázkách a zároveň právě potřeboval české stavy získat pro přijetí svého syna Rudolfa II. za nástupce také na českém trůnu, vyslovil s Českou konfesí pouze ústní souhlas (neboť se obával negativní reakce papežské politiky).

1576 – Maxmilián II. (49) zemřel ve Vídni. Jeho všestranným nástupcem se stal jeho syn Rudolf II. (24), vychovaný na španělském královském dvoře. 

1583 – Zásluhou českých stavů Rudolf II. (31) přenesl své císařské a královské sídlo na Pražský hrad. České království bylo nejbohatším státem habsburské střední Evropy. Proto především na českých berních závisel výběr peněz na armádu proti Turkům. Češi si od panovníkovy přítomnosti recipročně slibovali zlepšení postavení českých stavů i nekatolíků obecně.

     S Rudolfovým příjezdem pronikla do Prahy prakticky celá tehdejší Evropa. Praha se na bezmála 30 let proměnila v křižovatku kultur (včetně orientalizované kultury židovské; učenec rabbi Jehuda Löw ben Bezalel), uměleckých směrů (zejména manýrismus – mezi renesancí a barokem; malíři Ital Giuseppe Arcimboldo, Němec Hans von Aachen) a vědy: astronomie (světově významní hvězdáři Dán Tycho de Brahe a Němec Johannes Kepler), lékařství (Slovák Jan Jessenius), botaniky (český lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku). Nechyběla však ani diskutabilní alchymie (Angličané John Dee a Edward Kelley a Ital Alessandro Scotta) a diplomatické intriky. Na Pražském hradě Rudolf shromáždil rozsáhlé sbírky evropského výtvarného umění. 

     Postupem času narůstaly konflikty mezi Rudolfem a jeho pragmatičtěji orientovaným mladším bratrem Matyášem. Ten využil Rudolfovy malé razantnosti v prosazování habsburské politiky a r. 1608 na jeho úkor získal rakouský a uherský trůn. České království se stalo poslední skutečnou oporou Rudolfovy vlády.

 1609 – Rudolf II. (57) vydal v Praze stavům Království českého česky psaný Majestát na náboženské svobody: Privilegium bylo královským písemným potvrzením České konfese, navíc umožnilo českým protestantským stavům zvolit sbor defensorů víry, kteří byli oprávněni dohlížet na náboženskou toleranci v Českých zemích.

     My Rudolf Druhý, z boží milosti volený římský císař, po všecky časy rozmnožitel Říše, a uherský, český, dalmatský, charvatský etc. král, arcikníže rakouský, markrabě moravské, lucemburské, a slezské kníže a lužický markrabě etc. k věčné paměti známo činíme tímto listem všem: (…)

     Majíce My to vše s nejvyššími ouředlníky a soudci zemskými a radami Našimi království českého v Našem císařském a královském bedlivém uvážení, nepominuli jsme na poníženou a poddanou prosbu týchž pánův, rytířův, Pražan a jiných vyslaných z měst ze všech tří stavův království tohoto Našeho českého, pod obojí tělo a krev Pána Ježíše Krista přijímajících a k též konfesí se přiznávajících, věrných poddaných svých milých, všem třem stavům království tohoto věrným poddaným Našim (…) do proposicí sněmovní položiti, a kterak by všickni i jeden každý obzvláštně, jak strana pod jednou tak i pod obojí, a kteříž se k též konfesí, nám předešle od nich podané, přiznávají, náboženství své beze všech překážek a outiskův ode všech lidí buď duchovních anebo světských vykonávati mohli, je v tom náležitě opatřiti chtíti ráčíme…

     1611 – Rudolf II. (59) byl donucen k abdikaci z českého trůnu ve prospěch Matyáše (54): Byl oslaben duševní chorobou i vyšším věkem, navíc mu neprospěl ani vpád Pasovských: ničivé tažení žoldnéřů, najatých pasovským biskupem Leopoldem Habsburským na Rudolfovu podporu, přes Šumavu a České Budějovice do Prahy (pasovští žoldnéři se do českých dějin zapsali především bezuzdným drancováním i vražděním, jejich řádění zastavil až poslední člen slavného jihočeského panského rodu Petr Vok z Rožmberka (72), který předtím přestoupil od katolictví k Jednotě bratrské a nyní – jako poslední mužský člen svého rodu a krátce před svou smrtí – Pasovské uplatil částí rožmberského pokladu, a tak je přiměl Čechy zase opustit). 

1612 – Rudolf II. (60) v Praze zemřel (a je zde také pohřben v královské hrobce pod chrámem svatého Víta na Pražském hradě). Matyáš (55) nastoupil rovněž na římský trůn. Krátce sídlil v Praze (a zanechal tu po sobě skvostnou manýristickou Matyášovu bránu), ale záhy se vrátil do Vídně. Vládu v Čechách vykonával prostřednictvím královských místodržících z řad katolické a prohabsburské menšiny mezi českým panstvem.

1618 – 1648 – Třicetiletá válka: Do své doby největší válečný konflikt evropských dějin (od Stěhování národů?), byla to poslední náboženská válka v Evropě, byť se její náboženský charakter postupně stíral. Střetly se v ní 2 bloky evropské mocenské politiky: blok katolický, absolutistický a prohabsburský s blokem protestantským, stavovským a protihabsburským. Hlavním prostorem bojů a dalších válečných operací byly německé státy a České království. Válka znamenala bezprecedentní zkázu i utrpení pro civilní obyvatelstvo.

 23. 5. 1618 – 8. 11. 1620 – Česká válka, 1. fáze Třicetileté války:

     Bezprostřední příčinou byla skutečnost, že královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic protežovali svou katolickou stranu na úkor většinových protestantů. 23. 5. 1618 v Praze představitelé českých stavů (po předchozím dlouhém rokování v paláci Smiřických na dnešním Malostranském náměstí) došli, vedení hrabětem Jindřichem Matyášem Thurnem (51) aj., do kanceláře místodržících na Pražském hradě, oba muže obvinili z porušování náboženských svobod a demonstrativně je (spolu s jejich písařem Fabriciem) vyhodili z oken. Všichni tři se zraněními defenestraci (nepochybně dopředu připravenou) přežili, ale akce se stala rozbuškou druhého českého stavovského povstání proti habsburskému katolickému absolutismu (první takový odboj se udál v letech 1546 – 1547 a byl poražen).

Matyáš (61) poslal do Čech trestnou válečnou výpravu, ale ta byla (na podzim 1618) poražena v bitvách u Lomnice nad Lužnicí a u Nových Hradů. Zároveň spojenecké vojsko německých protestantů (velitel Petr Arnošt Mansfeld, 38) dobylo Plzeň. Povstalců se zmocnila euforie: zahájili útok přímo na Vídeň. V březnu 1619 zemřel Matyáš (62) a jeho nástupcem se stal Ferdinand II. (41).

     V červnu 1619 se ukázalo, že české stavy svým tažením k Vídni, kterou dokonce vážně ohrozily, ponechaly Čechy osudově nechráněné: Mansfeld táhl od Plzně na České Budějovice, ale byl poražen habsburským vojskem (vedeným francouzským hrabětem Karlem Bonaventurou Buquoyem de Longueval, 48) v klíčové bitvě u Záblatí nedaleko Hluboké nad Vltavou. V červenci 1619 české stavy proměnily České království na konfederaci (volnější a rovnoprávnější svazek jednotlivých zemí v čele s voleným panovníkem s menšími pravomocemi), aby si tak zajistily podporu i ve vedlejších zemích Českého království: na Moravě, ve Slezsku a v obou Lužicích; konfederaci lze chápat jako předchůdce federativního uspořádání Československa z let 1969 – 1992. V srpnu 1619 se s českým vojskem u Vídně spojily rakouské stavy povstalé proti Ferdinandovi a zároveň proti Habsburkům zahájila odboj část uherské šlechty v čele s knížetem Gáborem Bethlenem (39). Habsburské vojsko v čele s Buquoyem však v téže době ovládlo většinu jižních Čech.

     Stále v srpnu 1619 generální stavovský sněm zemí Koruny české sesadil Ferdinanda II. (41) z českého trůnu a za nového českého krále zvolil vůdce německých protestantů Friedricha V. Falckého (23), zetě anglického krále Jakuba I.

Září 1619 – leden 1620 – Mohutná ofenzíva českých a rakouských stavovských vojsk, vlažně podporovaných Uhry v čele s Bethlenem: Buquoy vyhnán z Čech, znovu ohrožena Vídeň.

Únor 1620 – Gábor Bethlen (40) uzavřel příměří s Ferdinandem II. (42), což znamenalo zásadní oslabení česko-rakouského stavovského vojska a jeho neúspěch u Vídně.

Červenec – srpen 1620 – Vojsko vůdce německých katolíků Maxmiliána I. vpadlo do západního Rakouska a porazilo rakouské stavy.

     Září 1620 – Spojené vojsko Habsburků a německých katolíků zahájilo tažení z Podunají přes jihozápadní Čechy na Prahu. Zároveň habsburská vojska vpadla ze Španělského Nizozemí (dnešní Belgie) do Rýnské Falce, domovské země Friedricha Falckého.

8. 11. 1620 – Bitva na Bílé hoře u Prahy: Spojené habsburské a německé katolické vojsko, vedené Buquoyem (49), porazilo vojsko českých stavů. Friedrich Falcký vzápětí uprchl z Prahy i z Čech a zmizel vůbec z českých dějin (zimní král). Ostatní stavovské posádky v zemi se rychle vzdaly. Český válka tedy skončila českou porážkou.

Thurn však vyvedl část českého vojska ze země a v následujících letech jako jeden z vojevůdců různých protestantských armád (s účastí Čechů) ovlivňoval dění Třicetileté války. Ta pokračovala a rozšiřovala se nejprve jako konflikt hlavně bavorsko-falcký, pak především jako soupeření protestantských Dánů, Švédů a Sasů s Bavory a rakouskými Habsburky a nakonec jako velký souboj spolupracujících Švédů a Francouzů proti rakouským a španělským Habsburkům. 

21. 6. 1621 – Poprava na Staroměstském náměstí v Praze: na rozkaz římského císaře Ferdinanda II. Habsburského (43) bylo sťato 27 stavovských vůdců, kteří představovali elitu české politiky (Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Diviš Černín z Chudenic, Ján Jesenský-Jessenius, Nathanaél Vodňanský aj.). Josef Petráň: Staroměstská exekuce.  

1622 – Začaly systematické represálie proti poraženým povstalcům: v jejich průběhu byly zakázány nekatolické bohoslužby a zkonfiskován povstalecký majetek, který vzápětí lacino získali stoupenci habsburské politiky. 

1623 – Ferdinand II. (45) devalvoval českou měnu.

     Nejvlivnějším Čechem v éře Třicetileté války se stal vévoda Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634), nejvyšší velitel habsburských vojsk (generalissimus), vládce rozlehlých území v severovýchodních Čechách a při pobřeží Baltského moře (svá panství většinou získával od císaře Ferdinanda II. jako konfiskáty po poražených či uprchlých protestantech). Nebyl nadaným vojevůdcem, ale s velmi početnou armádou (posilovanou z ukořistěného majetku) několikrát v úporných bitvách vyčerpal vojenské síly Dánů (bitva u Dessavy 1626) a Švédů (bitva u Lützenu 1632).

1627 – Ferdinand II. (49) vydal Obnovené zřízení zemské pro Čechy (základní zákon země, který kodifikoval důsledky bělohorské porážky): 

a) český královský trůn byl prohlášen za dědičný v dynastii Habsburků;

b) upevněn absolutismus (císař si přisvojil výhradní zákonodárné pravomoci a zemským sněmům zůstal jen minimální vliv);

     c) císař má právo bez soudního rozhodnutí konfiskovat majetek svým odpůrcům v Českých zemích;

d) přistěhovalectví podléhá císařovu souhlasu;

e) katolictví se stalo jediným povoleným křesťanským vyznáním;  

f) katolické duchovenstvo se stalo prvním, nejpřednějším stavem v zemi; 

     g) všechna královská města měla platit posudné: zvláštní daň z každého sudu piva, což mělo ochromit sílu měst a zabránit v jejich případné další vzpouře proti císaři (posudné se netýkalo Plzně a Českých Budějovic, tedy měst, která stála při Habsburcích již od poloviny 16. století).

h) němčina zrovnoprávněna s češtinou.

1628 – Obnovené zřízení zemské bylo vydáno pro Moravu.

Po Obnoveném zřízení zemském začala rozsáhlá germanizace Českých zemí: byla nesena habsburskou politikou a přistěhovalectvím německy mluvící katolické šlechty (pobělohorských zbohatlíků). Uzákoněná jazyková rovnoprávnost vzala za své, protože nejvlivnějšími společenskými skupinami se staly ty, které preferovaly němčinu. Mnoho českých protestantů (zejména z vlivných společenských vrstev) emigrovalo.

25. únor 1634 – V Chebu byl Albrecht z Valdštejna zavražděn skupinou císařských důstojníků, protože ztratil Ferdinandovu důvěru, jelikož se pokoušel o politická jednání s protestantskými mocnostmi a váhal s odpovědí na švédskou nabídku spolupráce (uvažuje se, že si patrně pohrával s myšlenkou stát se českým králem).   

1648 – Třicetiletá válka skončila: byla uzavřena Vestfálským mírem, jenž měl ráz kompromisu. Habsburkové ztratili reálný vliv v německých státech a Švédsko se stalo rozhodující velmocí v Pobaltí, ale posílilo katolické Bavorsko a České země zůstaly jako kořist rakouským Habsburkům (kteří zde uplatnili mj. rekatolizaci podle zásad Augsburského míru).

Sociální situace po válce (v Českých zemích ubyla během válečných let asi třetina obyvatelstva) vedla k tomu, že šlechta hromadně zaváděla nevolnictví: utužené poddanství, které zvyšovalo robotu a zabraňovalo nevolníkům stěhování bez vrchnostenského souhlasu. 

Germanizace po válce měla povahu jednak politického násilí, jednak kariérní adaptace šlechtického a měšťanského obyvatelstva.

Spisovná podoba českého jazyka prakticky zmizela: česky psané texty obsahovaly množství nářečních, ale i latinských a německých výrazů. Jazykový systém češtiny se výrazně oslabil, klesla i obecná srozumitelnost českých textů. Okruh spisovatelů snažících se psát česky se zúžil na několik podivínských jednotlivců. V českých nářečích se však uchovávala i nadále vznikala řada děl lidové slovesnosti.

Kvalitní čeština se ovšem setrvačností držela ještě několik desetiletí po Bílé hoře. Pěstovali ji někteří emigranti (učenec a českobratrský biskup Jan Amos Komenský, 1592 – 1670, který ovšem psal také latinsky) i domácí autoři (Adam Václav Michna z Otradovic, Fridrich Bridel). 

1647 – 1661 – Byly vydány písňové sbírky jindřichohradeckého varhaníka a hudebního skladatele Adama Václava Michny z Otradovic (asi 1600 Jindřichův Hradec – 2. 11. 1676 tamtéž): Česká mariánská muzika, Loutna česká a Svatoroční muzika. Michnovy písně si získaly silnou a nadčasovou oblibu, jeho Chtíc, aby spal patří dodnes k nejpopulárnějším českým koledám:

 Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi

matka, jež ponocovala, miláčkovi.

Hajej, nynej, rozkošné děťátko, synu boží,

nynej, nynej, nemluvňátko, světa zboží.

Na dobrou noc, ej hubička, nynej, dítě:

kolíbat bude matička, nynej hbitě.

Spí miláček, umlkněte, anjelové,

se mnou k Bohu přiklekněte, národové!

1658 – Český jezuitský kněz a básník Fridrich Bridel (1619 Vysoké Mýto – 15. 10. 1680 Kutná Hora) uveřejnil meditativní básnickou skladbu Co Bůh? Člověk?, která je považována za svědectví o ještě přetrvávající bohatosti českého literárního jazyka na počátku pobělohorské doby:

 CO BŮH? ČLOVĚK?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest:
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch:
Tak jak mohu,
o mém Bohu
zpívám, vzdychám
i pospíchám
k nohám padám,
chvály skládám,
jak i první,
tak v poslední
okamžení.

1671 – 1672 – Český spisovatel a historik Bohuslav Balbín (3. 12. 1621 Hradec Králové – 28. 11. 1688 Praha), který byl členem řeholního řádu jezuitů a zastával názorovou pozici katolického odpůrce germanizace, napsal spis Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého), jenž však z politických důvodů mohl vyjít až r. 1775:

2. kapitola

(…) Která asi tak divoká země zplodila ten návyk, abychom my, jediní ze všech národů, měli svůj jazyk v nenávisti a posměchu a aby se považovalo za plný důkaz chvály, že se někdo u nás ve vlasti nenarodil, takže tomu, kdo „nedávno přišel s nohama obílenýma, přivát do Říma“ (do Prahy) „týmž větrem jako švestky a syrské fíky“ (Iuvenalis, Satira 1. a 3.), byť neznámému, nedoporučovanému žádnými nebo malými schopnostmi, vědomostmi a mravy, dáváme bez jakéhokoli výběru přednost v různých úřadech a hodnostech před domácími lidmi dobrého původu, jejichž otce jsme znali jako nejlepší muže a jejichž mladosti jsme vštípili nejlepší mravy a utvrzovali je v nich, jejichž vědomosti jsme často chválili na gymnasiích a vysokých školách? Zda jsme až tak slepí a hloupí a ničemní, že nevidíme, kam to směřuje? Všechno domácí nám zapáchá, sami za sebe se stydíme a jako svými krajany pohrdáme stejnou hloupou vášní také svým jazykem. (…)

     4. kapitola

     (…) V dnešní době (i když stěhování už nevzniká společným shromážděním a rozhodnutím celého národa) Němci se ze soukromých důvodů stěhují do všech sousedních i vzdálených zemí v tak velkém počtu, že nejen celé rodiny německých řemeslníků cestují po Itálii, Francii, Španělsku, Moskevsku, ale také celá města vytvářejí Němci v Čechách, Uhrách a Polsku. (…)

     Abychom se tedy dostali k podstatě věci: Když množství takových lidí, jak ve skutečnosti vidíme, hrne se do naší vlasti, ale naši řeč si nechtějí nebo nemohou osvojit, a přece pro manželské svazky, řemesla, obchody a jiné potřeby musejí se s námi stýkat – přitom náš národ je považován za velice zdárný v učení se cizím jazykům (což nám dokonce oni sami přiznávají), tehdy se nutně stává, že Čechové (jako humánní národ) se přizpůsobují jejich jazyku, až i nakonec mluví německy. Této ochoty a laskavosti Čechů mnozí z nich zneužívali a snaží se jí využít k záhubě vlasti a slovanského jazyka; chtějí, aby se všechny záležitosti nejen soukromé, ale i veřejné vyřizovaly v jejich jazyku (který jediný znají), a tím nemohou dělat nic nehumánnějšího a nevděčnějšího proti svým hostitelům, starobylým obyvatelům země. (…)

     1678 – 1685 – Hlavní období proslulé série čarodějnických procesů na Šumpersku: Jednalo se o jeden z případů krutého pronásledování žen obviněných z čarodějnictví, jaké se zejména v 16. – 17. století odehrály na různých místech v především katolických oblastech Evropy (v protestantských krajích byly takové události mnohem vzácnější). Vyhledávání, věznění, mučení, usvědčování a upalování žen podezřelých z čarodějných praktik i z tělesného obcování s ďáblem patřilo mezi nejtemnější stránky vypjaté barokní zbožnosti, byť bylo – jako v šumperském případě – ještě zneužíváno k hmotnému obohacování či sadistickému uspokojování světských inkvizičních úředníků. Ve Velkých Losinách i v blízkém Šumperku takto působil Franz Heinrich Boblig von Edelstadt (asi 1611 – 1698), který dal odsoudit a upálit kromě řady žen také šumperského kněze Christopha Aloise Lauthnera, jenž se snažil jeho řádění zastavit. Čarodějnické procesy na velkolosinském panství se odehrály v německy mluvícím prostředí a českou společnost v tehdejších ani následujících letech neovlivnily. Až český spisovatel Václav Kaplický (1895 – 1982) napsal o události román Kladivo na čarodějnice (1963), jenž byl zpopularizován (1969) kongeniálním stejnojmenným filmovým přepisem režiséra Otakara Vávry.       

1693 – 1695 – Povstání západočeských Chodů: Bylo protestem proti zavádění nevolnictví v oblasti, která patřívala královské komoře a od roboty i jiných forem feudální renty bývala osvobozena výměnou za prestižní službu – ostrahu hranic. Zástupci Chodů si nyní stěžovali přímo ve Vídni císaři Leopoldu I., a svému novému pánu, německému šlechtici Wolfu Maxmiliánu Lamingenovi z Albenreuthu (1634 – 2. 11. 1696 Trhanov na Chodsku), odepřeli robotní poslušnost. Císař však stížnost neuznal, proti Chodům zasáhlo vojsko a vůdce rebelie Jan Sladký řečený Kozina († 28. 11. 1695) byl v Plzni popraven oběšením.

     Chodské povstání bylo jen jedním z řady (největší česká selská vzpoura se odehrála r. 1680). Zájem o chodské povstání ožil v 19. století, kdy zejména zásluhou spisovatele Aloise Jiráska (román Psohlavci z r. 1886) byl celý příběh vnímán jako výmluvné svědectví o pobělohorském útlaku (podle románu vznikla r. 1897 i stejnojmenná opera skladatele Karla Kovařovice). 

1704 – 1756 – V Praze na Malé Straně byl postaven monumentální barokní chrám svatého Mikuláše (hlavní architekti Kryštof Dientzenhofer a zejména jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer): představuje vrchol českého barokního výtvarného umění, které dosáhlo světové úrovně a je reprezentováno i jmény Matyáše Bernarda Brauna, Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, Jana Blažeje Santiniho-Eichela, Petra Jana Brandla, Václava Vavřince Reinera aj.   

1729 – Jan Nepomucký, český kněz umučený r. 1393 na příkaz krále Václava IV., byl prohlášen za svatého. České katolické duchovenstvo zorganizovalo honosné oslavy kanonizace: Jan Nepomucký se stal církevním symbolem pobělohorské rekatolizace.

     V témže roce vyšla kniha jesuitského kněze Antonína Koniáše (1691 Praha – 27. 10. 1760 tamtéž) Clavis haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající): obsahovala seznam nekatolických knih, které autor považoval za škodlivé a žádal jejich zákaz a likvidaci (jen titulů v češtině tu bylo přes 1 200, nechyběly však ani zápisy o knihách v jiných jazycích). Sám Koniáš dlouhá léta nekatolické knihy vyhledával a asi 30 tisíc jejich svazků demonstrativně spálil. Jeho seznam se v Českých zemích stal neoficiální normou pro vztah rakouské státní moci i římskokatolické církve k protestantské literatuře.