2. Nejdůležitější okamžiky ve vývoji starověkého Orientu

     Kolébkou nejstarších státních civilizací se stal Blízký východ, což je oblast rozkládající se od Egypta po Írán. Nejstarší doložené migrace zdejších obyvatel ovšem začaly ve vnitrozemí severní Afriky. Zde vznikla – na místě předchozí savany s řekami a jezery – teprve po skončení paleolitu poušť Sahara. Koncentrace zdejších obyvatel v důsledku sledování lovné zvěře, jež ustupovala před vysycháním krajiny, vedla (v období asi 9 000 – asi 6 000 př. Kr.) ke vzniku afroasijské jazykové rodiny (se společným prajazykem). S postupující dezertifikací oblasti se tato rodina rozešla do okolních, příhodnějších oblastí; tak vznikly její jednotlivé větve, z nichž jsou nejdůležitější větev egyptská, jež osídlila úzké údolí řeky Nil, a semitská, jež přešla do jihozápadní Asie.  

     Vůbec první státy byly vytvořeny (kolem r. 3 500) dvěma národy: Egypťany a Sumery (ti žili v jižní Mezopotámii, tedy v široké nížině kolem řek Eufrat a Tigris, a o jejich původu nevíme nic určitého). Stát je takové uspořádání lidské společnosti, jež normativně (prostřednictvím obecně závazných zákonů, jež vytváří a prosazuje státní moc) ovlivňuje život obyvatel na svém (zeměpisně vymezeném) území. Vznik prvních starověkých států označujeme jako městskou revoluci (druhou technologickou revoluci po neolitické). Prvními státy totiž byly malé, městské státy, ovšem v Egyptě se brzy sjednotily do podoby Egyptské říše. Státním zřízením staroorientálních států byla monarchie (v čele s doživotním, zpravidla dědičným panovníkem) a nejčastější formou této monarchie byla teokracie (panovník je považován za boha nebo za obzvláštního chráněnce bohů; ve starověku téměř všechna náboženství byla polyteistická – s větším množstvím bohů podle jednotlivých přírodních sil).

     Řízení státu měli v rukou (seřazeno sestupně podle míry vlivu) panovník, kněží, úředníci, vojáci, vědci. Tyto vrstvy žily z pravidelně odváděných daní, jež platili zemědělci, řemeslníci a obchodníci. Zvláštní, zcela bezprávnou skupinu obyvatel tvořili otroci: stávali se jimi insolventní dlužníci nebo – mnohem častěji – váleční zajatci, byli majetkem (jako „mluvící nástroje“) jiných lidí nebo státu, vykonávali těžké nebo jinak nepopulární práce.

     V souvislosti se starověkými populacemi začínáme používat pojem národ/národy. Národem rozumíme – v původním významu toho slova – početnou pospolitost obyvatel, kteří spolu sdílejí (s výjimkami) společné území, kulturu (s významnou rolí jazyka), hospodářský život, vědomí společného původu i dějin, národní povahu. Nezaměňujme takto definovaný tradiční národ s dnešními (zejména západoevropskými) politickými snahami nahradit národnost (příslušnost k národu) státní příslušností s cílem upevnit loajalitu občanů vůči danému politickému systému.

     Sumerové vystavěli z cihel velká města s důkladnými hradbami, rozlehlými paláci a mohutnými stupňovitými chrámy (zikkuraty). Chodby již dokázali opatřit klenbou. Sumerové jsou autory šedesátkové matematické soustavy, která přetrvává dodnes při měření času, a položili základy soustavy desetinné. Sestavili kalendář dělící rok na 12 měsíců, nakreslili první mapy, vytvořili klínové písmo (stylizované obrázkové písmo; 1 znak = 1 slovo), psané nejčastěji na hliněné tabulky. Sumerové jsou autory série hrdinských básní o Gilgamešovi, králi městského státu Uruk; básně byly později sestaveny v první velké dílo světové beletrie – básnickou skladbu Epos o Gilgamešovi.

     Egypťané vybudovali svůj stát s využitím Nilu jako klíčové tepny pro lodní dopravu; své stavby stavěli z kamene, jejž těžili ve svazích nilského údolí. V čele egyptského státu stál panovník faraon, považovaný za vtělení boha nebes Hóra. Egypťané vytvořili své obrázkové písmo: jeho nejreprezentativnější podoba se nazývá hieroglyfy. Egypťané vynikali v astronomii, lékařství (věřili v posmrtný život, a proto mumifikovali své mrtvé), geometrii, stavbě lodí.

     K sjednocení Egypta došlo kolem r. 3 100 a pak následovalo konsolidační období (Cínevské království; hlavní město Cínev). Další dějiny Egypta dělíme na několik delších období rozkvětu (říše), střídaných kratšími obdobími krize (mezidobí). Tak rozeznáváme Starou říši (3. tisíciletí; pyramidy = mohutné kamenné hrobky faraonů, jejichž mumie, uložené v kamenném sarkofágu a obklopené přepychovou výbavou, očekávaly vzkříšení z mrtvých; největší pyramida – Cheopsova – má podobu jehlanu o výšce cca 140 m), Střední říši (kolem r. 2000; Egypt se stal námořní velmocí, obchodoval s Krétou, Fénicií a východoafrickou zemí Punt), Novou říši (2. tisíciletí; faraon Amenhotep IV. se neúspěšně pokusil o náboženskou reformu směrem k monoteismu – výlučné uctívání slunečního boha Atona – a změnil si jméno na Achnaton; jeho syn Tutanchamon se posmrtně proslavil, když byla v r. 1922 objevena jeho hrobka – jako jediná faraonská zůstala zcela nevykradená a uchvátila svým obsahem; Ramesse II.: expandoval do Asie, neboť dobyl Palestinu a Sýrii a egyptskou hranici posunul na Eufrat, v Egyptě vybudoval monumentální chrám v dnešním Abú Simbelu, byl to patrně nejvýznamnější egyptský faraon), Pozdní doba (1. tisíciletí př. Kr.; Egypt obtížně čelí útokům cizích národů, zažije poslední období rozkvětu, zvané sajská renesance, a nakonec ztrácí samostatnost).

     Ve 3. – 1. tisíciletí v jihozápadní Asii vznikají mohutné říše semitských národů. Cílem každé takové říše je obsáhnout celý jí známý svět, což v daných podmínkách znamená vybudovat říši od moře k moři, tedy od Perského zálivu k východnímu Středomoří. Nejde tedy (jen) o primitivní mocenskou expanzi, ale také o až filozoficky zabarvené úsilí o ideové sjednocení světa. Jedná se o 3 národy, usídlené v Mezopotámii: jsou to (dnešními názvy) Akkadové (střed), Babyloňané (jih včetně dobytého Sumeru) a Asyřané (sever). Tyto semitské národy začínají tím, že si osvojují bohatou sumerskou kulturu včetně klínového písma (a Sumery asimilují po r. 2000). Akkadskou říši (3. tisíciletí) založil král Sargon I. Akkadský a vydržela 3 generace, než se rozpadla. Starobabylonskou říši vybudoval v 18. století král Chammurabi: ve své říši rozvinul úspěšnou a promyšlenou hospodářskou politiku, vydal proslulý zákoník (jedním z jeho principů je zásada rovné odplaty = oko za oko, zub za zub). Staroasyrské období (po r. 2000) se vyznačuje zakládáním obchodních osad v Malé Asii (tedy bez vytváření říše). Novoasyrská říše (asi 900 – asi 600 př. Kr.) se stala největší semitskou říší starověku, neboť dobyla také Egypt, z jejích králů je nejproslulejší Sargon II. Asyrský. Novobabylonská říše (7. – 6. století): vrcholu dosáhla za Nebukadnezara II., metropole Babylon byla největším městem světa (přes 1 milion obyvatel; babylonská věž = zikkurat se svatyní boha Marduka; visuté zahrady královny Semiramis).

     Existovaly i méně početné, ale kulturně velmi významné semitské národy. Féničané žili v městských státech na území dnešního Libanonu, byli to vynikající řemeslníci, obchodníci a mořeplavci, vytvořili první hláskové písmo (se znaky jen pro souhlásky).

     V Palestině (zemi mezi 3 moři: Středozemním, Rudým a Mrtvým) žil národ, jenž vytvořil první monoteistické náboženství, judaismus (židovství). Tento národ prošel (postupně zužujícím) etnickým vývojem, jemuž odpovídají i proměny jeho názvu: Hebrejci (praotec Abraham) – Izraelité (praotec Jákob-Izrael) – Židé. Svatou knihou je Tenak neboli Tóra, dnes tvoří – pod názvem Starý zákon – první ze dvou částí křesťanské svaté knihy, Bible. Judaismus je ryzím náboženstvím víry v jediného, neviditelného, všemohoucího Boha, stvořitele a pána všeho světa. Vztah k Bohu je založen na smlouvě mezi Bohem a lidmi: svou vírou v Boha (a tedy odmítnutím falešného modlářství polyteistických kultů) si člověk zajišťuje Boží přízeň, a není tedy vydán na pospas boží libovůli. Dějiny biblického národa začínají stvořeným lidským párem Adamem a Evou, pokračují cestou Abrahamových Hebrejců do Palestiny jako země Bohem zaslíbené a jsou dramatizovány zotročením v Egyptě a únikem přes poušť pod vedením Mojžíše, úspěšnou vládou izraelských králů Saula, Davida a Šalomouna a deportací Židů do centra Novobabylonské říše (babylonským zajetím).

     Ve 2. tisíciletí př. Kr. do dějin starověkého Blízkého východu vstupuje další jazyková rodina – indoevropská. Vznikla v oblasti severně od pohoří Kavkaz ve 3. tisíciletí př. Kr. a v podmínkách opětného ochlazování klimatu se rozešla do několika směrů: do Indie (většina dnešních Indů), na Blízký východ (Chetité, Peršané/Íránci) a do Evropy (dnes velká většina Evropanů). Chetité vytvořili říši v Malé Asii, ale válčili i s egyptskou Novou říší (nerozhodná bitva u syrské Kadeše a následná mírová smlouva) a dočasně expandovali také do Mezopotámie (jejich válečné úspěchy byly ovlivněny i tím, že přinášeli kulturu železa do dosud většinově bronzové oblasti). Peršané vytvořili říši, která byla v 6. – 4. století př. Kr. největším státem tehdejšího světa.