16. Revoluční vlny 19. století

     Po r. 2000 ve světě zdomácněly pojmy dlouhé 19. století a krátké 20. století, jež vytvořil britský historik Eric Hobsbawm. Tyto pojmy upozorňují, že zpravidla každé století má svébytný kulturní i politický obsah a že hranice mezi takovými epochami se ovšem s chronologickým vymezením jednotlivých staletí nekryjí. 19. století začíná dobytím Bastily a končí vypuknutím První světové války; zahrnuje léta 1789 – 1914, a je tedy „dlouhým“ 19. stoletím. Naproti tomu atmosféra 20. století je naplněna 3 světovými konflikty mezi tržní demokracií a totalitarismem: jde o První světovou válku, Druhou světovou válku (rozmezí mezi nimi – včetně jejich předeher a epilogů – zahrnuje pouhé jedno desetiletí) a Studenou válku; dvacátý věk tedy začíná Sarajevským atentátem a končí rozpadem Sovětského svazu, zahrnuje léta 1914 – 1991, a je „krátkým“ 20. stoletím.  

     Na Velkou francouzskou revoluci navazuje éra napoleonských válek (1795 – 1815). Napoleon Bonaparte pocházel z nezámožné korsické rodiny, absolvoval francouzskou školu pro dělostřelecké důstojníky a za revoluce patřil k zaníceně diskutujícím osvícensky laděným autodidaktům. Vyznamenal se při osvobozování jihofrancouzského přístavního města Toulonu, obsazeného Brity. Byl povýšen a převelen do Paříže, kde svou kariéru urychlil sňatkem s vlivnou Josefinou Beauharnais: stal se velitelem armády, s níž pak dobyl velkou část Itálie v boji proti Rakousku. Napoleon vynikal odvahou („je třeba zahájit boj a ostatní přijde samo“), schopností motivovat armádu ideou boje za svobodnější svět („na světě jsou jen dvě mocnosti: duch a meč; duch vždycky zvítězil nad mečem.“), vírou v samostatnost podřízených velitelů (někteří měli zkušenosti z války v Severní Americe), vstřícností k řadovým vojákům (Stará garda, odtud Řád Čestné legie), mimořádnou manévrovací schopností dělostřelectva…

     V r. 1799 nakrátko obsadil Egypt, ale při návratu byl poražen britským loďstvem v námořní bitvě u Abukiru (admirál Horatio Nelson). Svou politicky obtížnou situaci vyřešil tím, že svrhl vládu umírněné revoluční pravice a prohlásil se hlavou Francie (první konzul). Pronapoleonské nálady ovládly všechny německé státy kromě Pruska (později z nich vznikne liberální organizace Rýnský spolek). To předznamenalo zánik Svaté říše římské (1806), takže císař František I. Habsburský se (1804) raději prohlásil za císaře rakouského. Napoleon kontroval: referendem si nechal udělit titul císaře francouzského (korunovace 2. 12. 1804 v pařížské katedrále Notre-Dame). Napoleon zaváděl v dobytých zemích lidská práva v osvicenském stylu; vydal moderní občanský zákoník Code civil, který převzaly i jiné státy (dodnes je jedním z významných zdrojů občanského práva v Evropě).

     Následoval dvojitý útok protifrancouzské koalice: Britové porazili francouzské loďstvo u Trafalgaru, ale vítězství nemohli patřičně využít, protože Nelson v bitvě padl. Ruská armáda (osobně car Alexandr) se spojila s Rakušany (císař František). Napoleon je předešel vítězným tažením Podunajím a drtivým vítězstvím u moravského Slavkova (2.12.! 1805; Bitva tří císařů). Pak porazil Prusy a opět Rusy, nakrátko obnovil polský stát a na britský obchodní bojkot profrancouzské části Evropy odpověděl vyhlášením kontinentální blokády Velké Británie (1806). Celou tuto smršť událostí završil Tylžským mírem (1807), jenž znamenal potvrzení jeho naprosté dominance v Evropě. Napoleon dalším vítězným tažením donutil Habsburky ke spojenectví, jehož výrazem byl Napoleonův sňatek s Františkovou dcerou Marií Luisou, jenž nahradil manželství se stárnoucí Josefinou a z něhož vzešel syn Napoleon II. (ovšem zemřel již v 21 letech).   

    Otěže rakouské politiky převzal kancléř kníže Klemens Metternich, který chápal spojenectví s Napoleonem jako ryze účelové a dočasné. Napoleon vpadl do Španělska, králem tam učinil svého bratra Josefa, ale musel tam čelit domácímu odboji. V r. 1812 dovedl ke katastrofální porážce své obří tažení do Ruska (jež odmítlo kontinentální blokádu). Rakouská diplomacie zorganizovala Bitvu národů u Lipska (1813), kde byl Napoleon opět poražen. Vzápětí čelil obsazení Paříže nepřátelskými vojsky a byl nucen abdikovat (1814). Byl internován na středomořském ostrově Elba a ve Vídni se pod Metternichovou taktovkou sešel reprezentativní Videňský kongres, který rozhodl o restauraci absolutismu v Evropě. Atmosféry, kdy mír byl vykoupen obnovením politického útlaku, využil Napoleon k odvážnému návratu (jaro 1815; stodenní císařství), ale byl poražen u belgického Waterloo a dožil v anglickém zajetí na ostrově svaté Heleny v Atlantiku. 

     Evropská mezinárodní politika 1815 – 1848 byla vyznačena pojmy restaurace absolutismu (ve Francii restaurace Bourbonů – králem Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI.), Svatá aliance (mezinárodní spolupráce při pronásledování někdejších bonapartistů; vězení brněnský Špilberk aj.; papež ani Velká Británie se ovšem těchto aktivit neúčastnili), koncert velmocí (pravidelná jednání evropských velmocí – jako dnes ve světovém měřítku G…).    

     Atmosféra v Evropě ovšem vedla k tomu, že každá mladá generace se pokusila o zvrat a o nastolení svobodnějších poměrů: vzorem byla nejprve VFR, pak ovšem začalo jít o víc. Tak vznikly generační revoluční vlny, které se staly pro dlouhé 19. století příznačnými.

     Revoluční vlna kolem r. 1830: Jejím cílem bylo uznání 1. generace lidských práv a svobod (svoboda projevu apod.), což se opravdu událo prostřednictvím oktrojovaných (tedy panovníkem vydaných) ústav: prostě, lidská práva bez demokracie. Neúspěšné pokusy: Rusko 1825 (rozstřílené povstání děkabristů), Polsko (v ruském záboru; Listopadové povstání 1830 – 1831, potlačeno, emigrace, česká solidarita – Mácha aj., odtud tanec polka). Úspěchy: Francie (Červencová revoluce 1830, novým králem liberálnější Ludvík Filip Orléanský), Belgie 1830 – 1831 (nezávislost na Francii, nejstarší dosud platná listinná ústava v Evropě), Řecko 1830 (nezávislost vybojovaná na Turecké říši, vojevůdce anglický romantický básník George Gordon Byron aj.), italské a německé státy, samostatnost většiny španělských kolonií v Jižní Americe (Simon Bolívar aj.).

     Revoluční vlna 1848 – 1849: cílem lidská práva a svobody + demokracie: revoluční parlamenty, výsledky ovšem skoro všude dočasné. Vše začalo francouzskou Únorovou revolucí: byla vyhlášena 2. republika, prezidentem zvolen Ludvík Napoleon, synovec slavného Korsičana. Naděje do něj vkládané se však ukázaly jako přehnané, jeho popularita klesala, takže v r. 1852, aby předešel porážce ve volbách, nahradil republiku druhým císařstvím (Napoleon III., 1852 – 1870), v němž se soustředil na koloniální expanzi, podporu italského boje za sjednocení země proti Habsburkům a proměnu Paříže v evropské kulturní centrum. V čele italského úsilí o sjednocení země stála Sardinie (zahrnovala i území na pevnině) a podporovaly ji lidové bojové oddíly vedené Giuseppem Garibaldim: válka proti Rakousku aj. však nebyla úspěšná (rakouský maršál český šlechtic Josef Václav Radecký z Radče). Německé úsilí o sjednocení bylo vedeno liberálním měšťanstvem, vrcholným orgánem revoluce se stal celoněmecký parlament Frankfurtský sněm, ale rozdíly zejména mezi severem a jihem země zabránily úspěšnému završení celé akce. Mimořádně složité byly poměry v Rakouském císařství, kde revoluci rozpoutaly prakticky všechny tamější národy: byl zrušen feudalismus, ale krátká éra politické svobody skončila bachovským absolutismem 50. let.       

     Revoluční vlna kolem r. 1870: jejím výsledkem bylo vytvoření „demokracie majetného bílého muže“, tedy demokracie založené na volebním právu uplatňovaném prostřednictvím volebních kurií, definovaných příjmově: volební právo měli všichni majetní muži (zhruba majitelé nemovitostí + úředníci, vojáci, kněží) kromě přistěhovalců z řad koloniálních národů. Předehrou této vlny se stala občanská válka ve Spojených státech (válka Severu proti Jihu, 1861 – 1865): liberální farmářsko-průmyslový Sever (americký prezident Abraham Lincoln) prosazoval zrušení otroctví, konzervativní velkostatkářský (plantážnický) Jih chtěl otroctví zachovat. Ve válce Sever zvítězil a otroctví bylo zrušeno, ovšem Lincoln podlehl atentátu, pokračovaly koloniální války proti Indiánům na Divokém západě a rasová diskriminace zejména černochů trvala v USA až do 60. let 20. století. Itálie byla sjednocena r. 1871 a stala se liberální konstituční monarchií. Sjednocení Německa provedlo militaristické Prusko (král Vilém I. a jeho kancléř Otto von Bismarck). Ve 3 vítězných válkách porazilo své sousedy, kteří německému sjednocení oponovali: Dánsko (poraženo 1864), Rakousko (1866; katastrofální rakouská porážka v bitvě u Hradce Králové aj. vedla 1867 k vytvoření dualistického Rakousko-Uherska s rozsáhlou autonomií pro Maďary a pokračující diskriminací Slovanů) a Francie (1870 – 1871; porážka a zajetí Napoleona III. vedly k jeho svržení a k nastolení 3. republiky, v lednu 1871 Vilém a Bismarck vyhlásili vznik sjednoceného Německého císařství – stalo se provokativně v královském zámku Versailles u Paříže).

     Revoluční vlna kolem r. 1900: Vedla k zavádění všeobecného volebního práva (bez ohledu na pohlaví a majetek), poprvé na Novém Zélandu a v Austrálii, v Evropě nejprve ve finské části Ruska.