10. Reformace a protireformace v raném novověku
Pod pojmem reformace se rozumí opravné hnutí v římskokatolické církvi, které má za cíl navrátit církev k teorii i praxi prvotní (apoštolské) církve, jež byla materiálně chudá a akcentovala pastorační činnost se zřetelnými demokratizačními prvky.
Za počátek odklonu církve od apoštolské praxe se často považuje 4. století, kdy se v Římské říši – účinkem Ediktu milánského (313) a dalších císařských výnosů – křesťanství stalo oficiálním náboženstvím, což vedlo k tomu, že se do řad křesťanské církve – laických věřících i kněží – dostali lidé, kteří chápali církev jako příležitost ke společenskému vzestupu, nikoli k duchovnímu životu.
Vše ještě posílil feudální systém zavedený kolem r. 1000. Zejména kláštery, zabývající se kolonizační činností, se staly bohatými feudálními vrchnostmi. Snaha šlechty nedělit rodový majetek vedla k tomu, že mladší členové panských rodů se stávali kněžími a kupovali si výnosné kněžské úřady, aby se mohli nadále obklopovat přepychem, jejž navíc spojovali s politickým vlivem. Tak v církvi vznikl korupční systém označovaný jako svatokupectví. Celý tento úpadkový vývoj (nejviditelněji ztělesňovaný prodejem odpustků aj.) zintenzivnilo papežské schizma.
V řadách kněžstva ovšem byla přítomna i reformní opozice. Kněžská služba totiž představovala jednu z mála příležitostí, jak nadaní neurození muži mohli dosáhnout silné společenské pozice. A právě tito kněží původem z nižších vrstev se stali fundovanými kritiky církevních poměrů a svým vlivem v měšťanském i venkovském prostředí pozdního středověku strhli početné řady stoupenců.
Znaky reformace tedy jsou: chudá, apoštolská církev, Bible jako jediný viditelný zdroj víry (bez pozdějších závazných teologických výkladů), pojetí kněze nikoli jako prostředníka mezi Bohem a lidmi, ale jako nezávislého vykladače Božího slova, demokratizační prvky, vyplývající z principu všeobecného kněžství (volba kazatelů, neexistence zpovědi či celibátu…), aktivní přístup ke spáse (daru Boží milosti pro věčný život), bohoslužby v národním jazyce, církevní organizace zcela samostatná a na národní úrovni, tedy úplně mimo katolickou církev.
Na rozostřeném počátku reformace stojí čeští husité. Sami se považovali za reformní křídlo uvnitř katolické církve, ovšem papežská politika je chápala jako kacíře stojící naopak mimo církev. Do situace navíc promluvil basilejský koncil (30. léta 15. století). Ten reagoval na drtivé vítězství husitů nad křižáky u Domažlic (1431) a nabídl husitům jednání o míru, přičemž učinil vůči husitům některé vstřícné kroky (diskutovat se mělo o Čtyřech artikulech pražských, přičemž kritériem pravověrnosti měla být pouze Bible). Dohoda o takové povaze budoucích jednání, zvaná Chebský soudce (1432), se stala zásadním diplomatickým úspěchem husitů. Basilejská jednání husitského poselstva s koncilem pak byla opravdu zahájena, což v Čechách vedlo dokonce k tomu, že radikálové, sdružení v táborském a východočeském (orebském) svazu a odhodlaní pokračovat v boji, se ocitli v izolaci. V r. 1434 se s nimi v bitvě u Lipan střetla husitsko-katolická panská jednota, nyní posílená o vozovou hradbu pražanů. S takto neobvyklým protivníkem si polní vojska, vedená Prokopem Holým, nedokázala poradit a v bitvě byla zlikvidována. Lipany ovšem znamenaly pouze porážku radikálního husitského křídla, umírnění husité se naopak ocitli v pozici vítězů. O tom svědčí i fakt, že hned r. 1435 byl za pražského arcibiskupa (úřad byl předtím několik let neobsazen) zvolen husitský kněz Jan Rokycana a zůstal jím až do smrti v r 1471.
V r. 1436 byly dohody mezi koncilem a husity – kompaktáta – vyhlášeny v Jihlavě: proklamovaly věčný mír mezi husity a katolickou hierarchií, označily husity za pravověrné členy církve, umožnily Čechům, aby si svobodně volili příslušnost k římské (podjednou) či husitské (podobojí) podobě křesťanství a v otázkách církevního majetku apod. uzákonily status quo, tedy dosavadní výraznou převahu husitů nad katolíky. Zestárlý Zikmund (císař od 1433) s kompaktáty vyslovil souhlas a české stavy jej přijaly za českého krále.
Zikmund ovšem začal otevřeně podporovat katolickou menšinu a pokusil se o restituce církevního majetku, takže proti němu husité ostře vystoupili a Zikmund byl nucen z Čech uprchnout; na útěku do Uher zemřel r. 1437 ve Znojmě, čímž dynastie Lucemburků vymřela po meči a odešla z dějin.
Na českém a římském trůně pak vládl (1438 – †1439). Zikmundův zeť Albrecht II. Habsburský, ovšem nečekaně brzy zemřel. Teprve po jeho smrti se narodil jeho syn Ladislav Pohrobek, jenž pak vyrůstal u příbuzných ve Vídni. V Českých zemích zavládla anarchie, z níž kořistily velké panské rody (Rožmberkové aj.) i loupeživí rytíři. Situaci stabilizoval až představitel husitského panstva Jiří z Poděbrad, obratný politik se smyslem pro národohospodářské oživení státu (a se snahou navázat na lucemburskou politickou strategii). V r. 1448 lstí vojensky obsadil Prahu a začal vládnout jako zemský správce (poslední odpor vůči této své roli potlačil až r. 1452). V r. 1453 dosáhl přijetí Ladislava za českého krále, ale ten samozřejmě vládl podle Jiříkových not. Jiří připravoval jeho svatbu s francouzskou princeznou Magdalenou, ale Ladislav náhle zemřel (na leukémii).
V r. 1457 došlo k nenápadné události, s pozdějšími rozsáhlými důsledky. V Kunvaldu pod Orlickými horami vznikla Jednota bratrská, první reformační církev na světě (zakladatel Řehoř Krajčí). Navazovala na učení jihočeského zemana Petra Chelčického, který prožil vypuknutí Husitské revoluce v Praze. Jednota bratrská zdůvodňovala vytvoření své samostatné církevní organizace pacifistickým odporem k válčení, které vytýkala husitům. Ti zase – včetně Jiřího – označovali Jednotu za kacířskou úchylku. Jednota nikdy nebyla zvlášť početná, ale postupně se v ní koncentrovalo mnoho intelektuálně významných nekatolických osobností.
Jiří z Poděbrad byl r. 1458 zvolen za českého krále (volba proběhla na pražské Staroměstské radnici, což symbolicky dokládalo mimořádnou moc českých měst vzešlou z Husitské revoluce). Jiří ekonomicky povznesl České království: obnovil autoritu pražského groše, zatočil s loupeživými rytíři, opozici (Rožmberky) uplatil udělením významných úřadů, pozval a využíval italské poradce, čímž mj. podpořil pronikání renesance do Českých zemí (Jiříkův syn Hynek byl prvním českým renesančním spisovatelem). Situace se zdramatizovala, když papež Pius II. v r. 1462 prohlásil kompaktáta za zrušená a k Jiřímu se začal stavět jako ke kacíři. Jiří reagoval vytvořením plánu na mírovou unii křesťanských panovníků: projekt obsahoval řadu moderních prvků (včetně mezinárodního soudního dvora) a je předchůdcem institucí jako např. Organizace spojených národů. Jiříkovi diplomaté se pro unii snažili získat jiné evropské panovníky, dokonce bylo vypraveno reprezentativní poselstvo (vedené Jiříkovým švagrem Lvem z Rožmitálu; cesta Z Čech až na konec světa), ale papežský odpor celé úsilí zmařil. Papežská kurie pak využila toho, že se proti Jiříkovi postavil jeho bývalý zeť, uherský král Matyáš Korvín. Matyáš vojensky obsadil Moravu a táhl do Čech; pro svůj útok získal statut křížové výpravy – šesté a poslední proti husitům. Jiří obklíčil Matyáše u Vilémova na Českomoravské vrchovině a propustil jej za slib, že Matyáš vyjedná smíření Čech s Římem. Matyáš ovšem slib nesplnil a v přípravách na nové válečné střetnutí tělnatý český král náhle r. 1471 zemřel; byl to poslední český král české národnosti.
Rozpoutal se boj o České království mezi Matyášem Korvínem a polskou dynastií Jagellonců. Situace využila česká katolická strana a pokusila se o ovládnutí Prahy. Husitská většina Prahy se ale se zbraněmi postavila proti a výsledkem byl Kutnohorský mír (1485), který potvrdil kompaktáta jako základní („ústavní“) zemský zákon, a dnes je považován za závěr husitské doby. České království se tak stalo i v evropském měřítku vzorovým nábožensky tolerantním státem. Spor o českou korunu pak rozřešila Matyášova nečekaná smrt r. 1490 a České a Uherské království získala dynastie Jagellonců (král Vladislav II. Jagellonský, reálně vládl v Čechách od 1471, v celém Českém království od 1490, †1516).
To již západní Evropa začala naplno prožívat – do značné míry díky změnám nastartovaným zámořskými objevy – podobné problémy a konflikty, jakými Češi žili již téměř sto let. Jedním z výsledků byl vznik trojí podoby reformace (nyní často označované také jako protestantství):
Anglikánská církev: založena anglickým králem Jindřichem VIII.;
Luteránství: vytvořeno německým reformátorem (bývalým mnichem) Martinem Lutherem;
Kalvinismus: vytvořen Jeanem Calvinem (Janem Kalvínem), působícím ve švýcarské Ženevě.
Katolický svět tedy čelil prudkému oslabení svých pozic, na což reagoval strategií protireformace (rekatolizace), vytyčenou Tridentským koncilem v polovině 16. století.