17. První světová válka a její vliv na mapu Evropy i světa
První světová válka (28. 7. 1914 – 11. 11. 1918) zahájila éru moderního válčení i současného rozložení velmocenských sil ve světě. Byla globálním střetnutím mezi dvěma bloky států, jež se odlišovaly v rovině vnitropolitické i zahraničněpolitické. K válce se schylovalo delší dobu, vnímavé osobnosti před ní vytrvale, ovšem marně varovaly: zejména švédský vynálezce dynamitu Alfred Nobel (pro posilu mírových aktivit založil výroční Nobelovy ceny) a česko-rakouská pacifistická aktivistka Bertha von Suttner (pražská rodačka z českého šlechtického rodu Kinských) – mj. se zasloužila o vznik Mezinárodního soudního dvora v nizozemském Haagu, v r. 1905 dostala Nobelovu cenu míru.
Bojující strany (ne všechny státy byly ve válce po celou dobu):
1. Ústřední mocnosti: státy s prvky či pozůstatky absolutismu (šlo ovšem většinou o nové velmoci): Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko (Osmanská říše), Bulharsko, německé kolonie v Africe a Tichomoří;
2. Dohoda: demokratické státy, jejich kolonie a demokratická odbojová hnutí podmaněných národů; Francie, Velká Británie, Rusko, Itálie, Japonsko, Spojené státy, Srbsko, Belgie, Rumunsko, Řecko, odboj Čechů, Slováků, Poláků aj.
Příčiny: Ústřední mocnosti, které na přelomu 19. a 20. století prožily mohutný průmyslový rozvoj, rozpoutaly válku ve snaze posílit své autoritativní politické systémy prostřednictvím zisků v novém světovém rozdělení vlivu na úkor dohodových velmocí. V obou blocích existoval stát, který se od ostatních poněkud lišil: Turecko bylo „starou“ velmocí (od 11: století) a v Rusku se demokratický parlament (Duma) teprve rodil.
Významní politici: Německo: císař Vilém II. (vládl 1888 – 1918 svržen); Rakousko-Uhersko: císař František Josef I. (1848 – † 1916), císař Karel I. (1916 – 1918 svržen); Turecko: sultán Mehmed V. (1909 – † 1918). Francie: prezident Raymond Poincaré (1913 – 1920), předseda vlády Georges Clemenceau (1917 – 1920); Velká Británie: král Jiří V., premiér David Lloyd George (1916 – 1922), Rusko: car Mikuláš II. (1894 – 1917 svržen), premiéři Georgij Lvov (1917), Alexandr Kerenskij (1917), Vladimir Iljič Lenin (1917 – † 1924); Spojené státy: prezident Thomas Woodrow Wilson (1913 – 1921).
Místo války v dějinách vojenství: Poprvé se válčilo ve všech myslitelných prostředích od vzduchu (letadla, vzducholodě) po podmořské hlubiny (ponorky s torpédy). Končila klíčová role koní: byli nahrazováni železnicí (i obrněné vlaky), nákladními automobily, tanky (vynalezené Brity). Nové zbraně: kulomety (strojní pušky pro střelbu dávkami), ruční granáty, nástražné výbušné miny, otravný plyn (použitý Němci; vůbec první zbraň hromadného ničení), obří dalekonosná děla. Základem taktiky v pozemních bitvách se staly zákopy budované na válečné frontě; zákopové soustavy získaly podobu opevněných podzemních měst s palebnými postaveními, skladišti, úkryty, telefonním spojením; boje o dobytí nepřátelského zákopu se vyznačovaly úporností: vleklé, několikaměsíční bitvy přinášely statisícové ztráty na životech. V armádách se prosadily uniformy v přírodních, maskovacích barvách. V zázemí propukal hlad a epidemie, akutní nedostatek mužů v ekonomice nahrazovaly svým pracovním nasazením ženy.
Předehrou války se stal Sarajevský atentát 28. 6. 1914: rakouský následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este se svou manželkou, českou hraběnkou Žofií Chotkovou (sídlili na českém zámku Konopiště) navštívil Sarajevo, metropoli balkánské země Bosna a Hercegovina, kterou Rakousko-Uhersko anektovalo na přelomu 19. a 20. století, aby se tam zúčastnil demonstrativních vojenských manévrů, a oba byli zastřeleni bosenským studentem Gavrilo Principem, jenž se s krajanskou odbojovou skupinou vrátil do okupované vlasti ze srbského exilu.
Ačkoli atentátníci byli hned po činu zatčeni, rakousko-uherská vláda vyzvala Srbsko, aby umožnilo rakouské policii neomezené vyšetřování na svém území; Srbové ponižující ultimátum odmítli a Rakousko-Uhersko zahájilo válku ostřelováním srbské metropole Bělehradu z válečných lodí své dunajské flotily. Vlivem spletitého systému dvoustranných spojeneckých smluv se brzy ocitla ve válce většina Evropy.
Hlavní válečné fronty byly tyto: (1) Západoevropská fronta na francouzském území: F + B + GB + USA (od jara 1917) X Něm. Nejtvrdší boje zákopové války: bitvy na řece Sommě, bitva u Verdunu (1916; nejproslulejší bitva celé války), německým cílem bylo dobytí Paříže, nepodařilo se.
(2) Fronty na Balkáně: srbská, rumunská, řecká… (proti Rakušanům, Bulharům, Turkům, Němcům): složité boje ve velmi členitém terénu, časté zvraty bez trvalých výsledků.
(3) Východoevropská fronta: Něm. + RU X Rus.: v r. 1914 Rusové dobyli německé a rakousko-uherské východní pohraničí, ale v r. 1915 utrpěli zdrcující porážky a naopak ztratili svá západní území: v Rusku se vytvořila revoluční situace založená na nespokojenosti s carem a jeho vládou.
(4) Italská fronta: It. + GB + USA X RU: boje na alpských a dolomitských svazích (řeky Piava a Soča), velmi těžké podmínky.
Válka mimo Evropu: Dohodová vítězství v námořních bitvách u Falklandských ostrovů v jižním Atlantiku a u Jutska (Dánska); naproti tomu potopení britské osobní lodi Lusitania (se skupinou Američanů na palubě) německou ponorkou (1915) se stalo záminkou pro vstup Spojených států do války (až 1917). Dobrodružná válka v exotickém světě: Afrika, Tichomoří (v Pacifiku také účast Japonců). Na Blízkém východě britský důstojník Thomas Lawrence (Lawrence z Arábie) dokázal do války proti Turkům zapojit i arabské kmeny; Britové a Francouzi pak snadno ovládli arabská území Osmanské říše: Palestinu, Sýrii, Mezopotámii.
Ruské revoluce: V Rusku v březnu 1917 široká opozice svrhla a zajala cara Mikuláše (Únorová revoluce v Petrohradě: diference názvu je dána používáním ještě juliánského kalendáře v Rusku). Při formování nové, Prozatímní vlády se spojily pravice a střed (měly oporu v parlamentu) a odmítly spolupráci s levicí (jež působila v pouličních radách – sovětech). Tím umožnily, aby sověty ovládlo komunistické křídlo sociální demokracie – bolševici: v čele Vladimir Iljič Lenin, Josif Vissarionovič Stalin a Lev Davidovič Trockij (všechna příjmení byly pseudonymy). Jakmile se ukázalo, že Prozatímní vláda je ochromena spory mezi klíčovými osobnostmi Lvovem a Kerenským, bolševici využili situace a 7. 11. 1917 Prozatímní vládu svrhli (Říjnová revoluce). Vytvořili vlastní vládu (v čele Lenin) a podporu velké části poněkud dezorientované veřejnosti získali slibem, že Rusko vyvedou z války a že zestátní půdu největších pozemkových vlastníků (šlechty, velkostatkářů, církve…): Dekret o míru a Dekret o půdě. Bolševici na konci r. 1917 rozehnali poúnorový parlament, v březnu 1918 uzavřeli s Ústředními mocnostmi separátní Brestlitevský mír (podle pevnostního města Brest Litevsk) a v červenci 1918 zastřelili svrženého cara s rodinou.
Americký prezident Wilson v lednu 1918 zveřejnil americké cíle pro účast ve válce a v poválečných jednáních (Čtrnáct bodů); hlavní zásady byly: (a) všechny mezinárodní spory řešit na principu práva národů na sebeurčení (zárukou svobody a demokracie jsou národní státy); (b) omezení zbrojení, (c) svoboda poválečného mezinárodního obchodu, (d) zřízení Společnosti národů pro mírové řešení mezinárodních sporů.
Němci ovšem po Brestlitevském míru vytušili šanci na průlom na Západě (až tam dorazí přesouvané posily z Východu) a rozpoutali poslední ofenzivu (o Velikonocích 1918 letecké bombardování Paříže aj.). Ukázalo se však, že všechny státy Ústředních mocností jsou tísněny zásobovací nouzí (fronty na chleba) a Rakousko-Uhersko a Turecko navíc rozkladem mnohonárodnostní armády (RU: dezerce jednotlivců, hromadné přechody celých jednotek i útvarů do zajetí, odmítání poslušnosti). Ačkoli tedy dohodové armády nedobyly ani neobsadily území žádné z Ústředních mocností, strůjci války postupně kapitulovali v září až listopadu 1918: v těchto zemích (kromě Bulharska) navíc vypukly demokratické revoluce, které svrhly monarchii a vytvořily demokratickou republiku. Válka skončila 11. 11. 1918 kapitulací Německa.