20. července 1960 (50 let) – Na Ceylonu v parlamentních volbách zvítězila levicová Strana svobody, a její předsedkyně Sirimavo Bandaranaikeová (1916 – 2000) se tím stala první předsedkyní vlády na světě: pocházela z prominentní ceylonské rodiny a do politiky se dostala tak, že její manžel Solomon Bandaranaike se r. 1956 stal předsedou vlády, ale r. 1959 podlehl atentátu, který na něj spáchal buddhistický mnich; Bandaranaikeová převzala po manželovi vedení strany a v jejím čele stála až do své smrti; jako premiérka (v úřadě 1960 – 1965, 1970 – 1977, 1994 – 2000) prosadila zestátnění některých sfér, od bankovnictví až po církevní školství; v zahraniční politice balancovala mezi Západem (který uvalil embargo na hospodářskou pomoc Ceylonu) a Východem, takže získala značnou reputaci v Hnutí nezúčastněných (sdružujícím především státy třetího světa), ale doma se mnohé její kroky střetávaly s odporem (odangličtění veřejného života – v r. 1972 prosadila změnu z konstituční monarchie Ceylon v rámci britského Společenství na zcela nezávislou republiku Srí Lanka – znamenaly dominanci mírně většinových Sinhálců a diskriminaci silné menšiny Tamilců).

19. července 1870 (140 let) – Začala francouzsko-pruská válka (1870 – 1871): v pořadí poslední z trojice veleúspěšných blitzkriegů (1864 proti Dánsku, 1866 proti Rakousku), jimiž Prusko vytěsnilo z německého prostoru vliv jiných mocností a vytvořilo podmínky pro sjednocení Německa pod svou dominancí (Německé císařství od r. 1871): hlavními architekty tohoto úspěchu, jenž však vedl ke zvýšení velmocenského napětí v Evropě, byli pruský král Vilém I. (první německý císař) a jeho předseda vlády a ministr zahraničí Otto von Bismarck (první německý říšský kancléř).

     18. července 1610 (400 let) – V přístavu u Civitavecchia na toskánském pobřeží zemřel italský malíř Caravaggio (tak si dával říkat podle své rodné obce u Milána, ve skutečnosti se jmenoval Michelangelo Merisi; 1571 – 1610), jeden ze zakladatelských tvůrců barokního slohu a prý poslední velký italský malíř náboženských motivů: tvořil metodou barokního realismu (i při zobrazování mytologických nebo náboženských scén se výrazně inspiroval obyčejným, současným životem), proslul dramatičností i dynamismem svých děl a prací se světlem na obraze (kontrastní chiaroscuro, vytvářející dojem plasticity; navíc zdroj světla bývá skryt, což dodává zobrazovaným výjevům mystickou atmosféru); obrazy Chlapec s košíkem ovoce (1593/1594), Obrácení Šavla (1594/1596), Večeře v Emausích (1601), Smrt Panny Marie (1605/1607), David s hlavou Goliáše (1609/1610) aj.

      17. července 1945 (65 let) – V německé Postupimi (Potsdamu) u Berlína začala konference Velké trojky spojeneckých velmocí o podobě Německa po Druhé světové válce (Německo kapitulovalo na začátku května): účastnili se americký prezident Harry Spencer Truman, sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin a britští ministerští předsedové Winston Churchill a po jeho prohře v parlamentních volbách jeho nástupce Clement Richard Attlee; konference odebrala Německu všechny územní zisky od r. 1938, navíc uznala nedávné územní zisky Sovětského svazu (a Polsko bylo za některé z nich odškodněno ziskem nejvýchodnějších německých území), Německo, Rakousko, Berlín a Vídeň byly dočasně rozděleny vždy na 4 spojenecké okupační zóny (americkou, britskou, francouzskou, sovětskou), pro vnitřní poměry v Německu byla stanovena zásada 4 D (demilitarizace, denacifikace, dekartelizace, demokratizace), bylo rozhodnuto, že německé menšiny z některých států budou jako riziková skupina obyvatelstva odsunuti do Německa a Rakouska, velmoci získaly právo čerpat válečné reparace z okupačních zón, konference vyzvala Japonsko jako poslední válčící velmoc Osy k rychlé bezpodmínečné kapitulaci.

     16. července 1885 (125 let) – V Domaslavicích na Teplicku se narodila Hana Benešová (1885 – 1974), manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše (žil 1884 – 1948, ministr zahraničí 1918 – 1935, prezident 1935 – 1938 a 1941/1945 – 1948): dívčím jménem Anna Vlčková, se svým budoucím manželem se seznámila v Paříži, jméno Hana začala používat proto, že Anna se jmenovala dřívější Benešova přítelkyně; svatba se konala r. 1909 v Praze; když r. 1915 Beneš emigroval za Tomášem Garriguem Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem do zahraničního protihabsburského odboje, byla Hana zatčena a téměř rok vězněna, za první československé republiky se stala se svou vzdělaností a nenápadnou elegancí opravdovou první dámou republiky (manželka prvního prezidenta Masaryka tuto roli ze zdravotních důvodů hrát nemohla), svému manželovi byla všestrannou oporou v práci i v osobním životě, ačkoli jejich manželství zůstalo bezdětné, za Druhé světové války oba působili v emigraci především ve Velké Británii; po Benešově abdikaci v důsledku komunistického puče a po jeho brzké smrti (1948) žila sama v ústraní v Praze a v manželské vile v Sezimově Ústí (na jejím pozemku jsou Edvard a Hana Benešovi dnes pohřbeni).

     15. července 1410 (600 let) – Bitva u Grunwaldu na území Řádu německých rytířů (dnes v severním Polsku), v níž se střetly spojené polsko-litevské vojsko (vedené litevským velkoknížetem a polským králem Vladislavem II. Jagellem), posílené o jednotky Rusů a Čechů (českému oddílu, vyslanému králem Václavem IV., velel Jan Sokol z Lamberka a patrně v něm bojoval pozdější husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova) a vojsko Řádu německých rytířů, vedené velmistrem Ulrichem von Jungingen a posílené o výkvět rytířstva z mnoha evropských států: bitva byla vlastně polsko-litevským preventivním útokem namířeným proti zahájené expanzi německých rytířů v Pobaltí (své výboje na východ zdůvodňovali němečtí rytíři vysokým podílem nepokřtěných pohanů na Litvě) a skončila drtivým vítězstvím Vladislava II.; v bitvě zahynula většina vůdců německého řádu včetně velmistra a byla zde zahájena více než třísetletá velmocenská éra polsko-litevského státu s dynastií Jagellonců v čele (Němci, označující bitvu jménem Tannenberg podle jiné blízké obce, pak po staletí právem cítili toto střetnutí jako svou patrně největší porážku v dějinách – proto také z propagandistických důvodů za První světové války německá armáda vybojovala hned v srpnu 1914 prakticky na stejném místě rádoby reciproční vítězství proti Rusům – Druhá bitva u Tannenbergu).

     14. července 1420 (590 let) – Bitva na Vítkově, v níž české husitské vojsko (o odhadované síle asi 10 tisíc mužů a vedené zemanem Janem Žižkou z Trocnova) drtivě porazilo mezinárodní první křížovou výpravu proti husitům (čítající asi 30 tisíc bojovníků a vedenou římským králem Zikmundem Lucemburským): jádrem bitvy se stal útok části křižáků (7 – 8 tisíc: míšeňští obrnění rytíři a podpůrná pěchota) na husitské sruby na vrchu Vítkov (dnešní Žižkov), jejichž dobytí mělo dovršit křižácké obklíčení Prahy, avšak hrstka obránců (ve srubech asi 26 mužů, 2 ženy a 1 dívka, v průběhu boje přišlo z Prahy na pomoc asi 50 střelců vedených knězem držícím svátost oltářní a za nimi blíže neurčený počet sedláků) se nejen ubránila (za osobní bojové účasti Žižkovy), ale obrátila křižáky na útěk, který se pak rozšířil na celé křižácké ležení na Špitálském poli (dnešní Karlín), a ačkoli Zikmund ještě několik dní držel Pražský hrad, celé původně prestižní křižácké tažení bylo ztraceno (jak napsal kronikář Vavřinec z Březové o boji přímo na Vítkově: A nepřátelé, uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachváceni náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jediné hodiny bylo jich zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně zraněni a odvedeni.) 

     13. července 1985 (25 let) – V Brně zemřel český básník Oldřich Mikulášek (1910 – 1985), jenž v 50. – 60. letech patřil do autorského okruhu kolem moravského kulturního měsíčníku Host do domu a jehož svébytná a obtížně zařaditelná tvorba vytváří tematický i formální oblouk od zpěvné inspirace moravskou lidovou poetikou až po přemýšlivé nastolování existenciálních otázek člověka uprostřed moderního světa: básnické sbírky Horoucí zpěvy (1953), Krajem táhne prašivec (básnická skladba; 1957), Ortely a milosti (1958), Svlékání hadů (1963), To královské (1966), Šokovaná růže (1969), Žebro Adamovo (1981, ale jde o tvorbu ze 70. let, včetně skladby Utrpení starého Werthera z r. 1974), Agogh (prvně vydáno 1979 v kanadském Torontu, v Československu až posmrtně 1989), Čejčí pláč (1984), A trubky zlatý prach (posmrtně 1990).

    12. července 1260 (750 let) – V bitvě u Kressenbrunnu (na Moravském poli v Rakousku západně od řeky Moravy; dnešní Groiβenbrunn) české vojsko vedené českým králem a rakouským vévodou Přemyslem II. Otakarem porazilo uherské vojsko vedené králem Bélou IV. a jeho synem vévodou Štěpánem: Přemysl v bitvě uhájil a upevnil svou vládu nad Rakouskými zeměmi (a potvrdil výhodnější vedení hranice mezi českou Moravou a uherským Slovenskem); špatně organizovaná uherská armáda, opírající se o lehkou jízdu, utrpěla od české armády, a zejména od jejích rytířských těžkooděnců (velitel Jaroš z Poděhus), drtivou porážku a bitva se stala vůbec nejvelkolepějším vítězstvím českého královského vojska v dějinách.

     11. července 1995 (15 let) – Město Srebrenica v Bosně a Hercegovině, obývané z velké části muslimskými Bosňany, bylo dobyto vojskem bosenských Srbů (velitel generál Ratko Mladić), kteří porazili muslimské vojáky a přinutili ke kapitulaci tamější nizozemskou jednotku vojsk OSN (UNPROFOR): ze Srebrenice uprchlo téměř veškeré civilní obyvatelstvo (36 tisíc lidí), ale Srbové zajali muslimské vojáky a povraždili je (především 13. července); uvádí se 8 tisíc obětí, existuje však možnost, že někteří z mrtvých Bosňanů padli již při obranných bojích, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že Srebrenický masakr (který následně vedl také k pádu nizozemské vlády) se stal nejhrůznějším válečným zločinem v Evropě od konce Druhé světové války (bosenští Srbové jej obhajovali jako pomstu za předchozí vyvraždění asi 1 – 3 tisíc Srbů Bosňany právě v okolí Srebrenice).