8. Husitství jako etapa ve vývoji české stavovské monarchie
Husitství představuje nejvýraznější vklad českého národa do evropských i světových dějin. Stojí na mentálním počátku novověku a v Čechách zasáhlo všechny sféry života. Tím se odlišuje od svých předchůdců, jimiž byly především: (1) Politické začlenění zástupců měšťanů do stavovských sněmů ve španělských státech (Las Cortes od 12. století) a v Anglii (Parlament od 13. století); (2) Valdenští: náboženské hnutí laických kazatelů vzniklé kolem zakladatele – francouzského měšťana Pierra Valdèse (před r. 1200), demonstrovalo nárok na svobodný výklad Bible, šířilo se i do Čech; (3) Reformní řeholní řády (především františkáni, vzniklí v Itálii kolem r. 1200), které usilovaly o návrat k prioritě pastorační činnosti, ale brzy se samy staly bohatou a vlivnou feudální vrchností; (4) Neúspěšné římské povstání (1347 – 1348) republikánsky orientovaného Coly di Rienzo; a (5) V italské Florencii v letech 1378 – 1382 dočasně úspěšné povstání ciompi – dělníků zpracovávajících vlnu: šlo o boj proti nespravedlivému zdanění chudých vrstev.
Husitství je českým projevem první krize feudalismu, vyznačující se ochlazováním klimatu, rozdělením Evropy na regiony vzkvétající a upadající, a všeobecným pocitem, že dosavadní metody rozvoje společnosti se vyčerpaly (syndrom nedostavěných katedrál). V Českých zemích se přidružila ekonomická krize: geografická izolovanost regionu byla kompenzována nadprodukcí pražského groše, což však vedlo k inflaci a k nárůstu robotních povinností.
Situaci navíc vyhrotila atmosféra kolem dynastie Lucemburků. Pozice Karla IV. byla ještě setrvale pevná; protivníky odrazoval svou autoritou, avšak nedeptal je a nabízel jim podřízenou účast na lucemburském díle (příbuzenství s Habsburky, souhlas s výstavbou českých šlechtických hradů). Ovšem když zemřel (1378), všichni věděli, že skončila velká epocha. Svého syna Václava IV. sice protlačil již za svého života jako designovaného nástupce na českém i římském trůnu, ale – jako pozdní otec – do něj nedokázal vložit filozofický rozměr lucemburské politiky.
Navíc v r. 1378 došlo k papežskému schizmatu: v katolické církvi konkurenčně vládli papež římský a avignonský, přičemž od pisánského koncilu (1409), jenž se neúspěšně pokusil dvojpapežství odstranit novým kandidátem, byli papežové dokonce tři. Schizma vedlo k širokému nesouhlasu s tím, že duchovenstvo vystupuje již delší čas jako feudální vrchnost a komerční subjekt; pastorace se totiž stala předmětem obchodu (svatokupectví): platilo se za individuálně udělované svátosti (křty, sňatky, pohřby…), kněžské úřady bylo možné koupit, vrcholem se stalo prodávání odpustků, které chtělo provázat kýžený morální profil člověka s jeho ekonomickou zdatností.
Odpor vůči takové praxi teoreticky propracoval anglický univerzitní mistr John Wycliffe (Jan Viklef; †1384). Nápravu poměrů viděl v nadřazenosti státu nad církví a v apoštolské chudobě církve (očistný návrat k Ježíšovým časům). Viklefovy názory zakotvily v Českých zemích (mj. díky vazbám mezi univerzitami i panovnickými rody). Vše zdramatizovalo bezprecedentní sesazení Václava IV. z římského trůnu: jeho pasivita vyplývala z váhání nad politikou vůči papežství.
1. období husitství: Veřejná činnost Jana Husa (1402 – 1415)
Do čela českých kritiků církve se v Praze postavili dva kněží a univerzitní mistři (tedy insideři): ve veřejností oblíbený Jan Hus (též kazatel v rozměrné Betlémské kapli) a zcestovalý a akademicky respektovaný Jeroným Pražský. Oba se zasloužili o to, že Václav IV. vydal (1409) Dekret kutnohorský, který zvýhodnil české univerzitní profesory a studenty (většinou reformně naladěné) proti konzervativně orientovaným cizincům: ti tedy z Pražské univerzity odešli a univerzita se nadlouho stala intelektuálním centrem husitství (české varianty viklefismu). Ovšem církev uvalila na Husa klatbu (izolující církevní trest) a vyhnala jej z Prahy na jihočeský venkov – Kozí hrádek).
Římskou královskou korunu vrátil (1410) lucemburské dynastii Václavův mladší bratr a oponent Zikmund Lucemburský, též uherský král a braniborský kurfiřt. Svolal kostnický koncil, jemuž také předsedal: podařilo se mu odstranit schizma, ovšem církevní hodnostáři nehodlali jít dále než za kosmetické změny církve a vymínili si, že Hus a Jeroným budou koncilem odsouzeni jako kacíři (hlasatelé nebezpečných bludných názorů) a Zikmund je pak dá popravit upálením, což se opravdu stalo (Hus 6. 7. 1415, Jeroným 1416).
V době Husova kostnického věznění se v Praze začaly sloužit mše s podáváním svátosti oltářní pod obojí – tedy jako chléb i víno (tělo a krev Kristova) pro všechny. Šlo o návrat k praxi prvotní církve. Od počátku feudální éry totiž víno přijímali jen kněží – původně prakticky zdůvodněné opatření se stalo symbolem nadřazenosti kněží nad lidem a to teď mělo skončit.
2. období: Hromadný odpor Čechů proti církevní hierarchii (1415 – 1419):
Ještě v r. 1415 česká šlechta poslala kostnickému koncilu Stížný list proti Husovu upálení. Tato první slavná petice českých dějin demonstrovala celonárodní odpor proti arogantní cizině, ale zároveň napomohla tomu, že evropské církevní špičky ohodnotily Čechy jako kacířský národ.
Na venkově se rozmohlo hromadné odmítání feudálních povinností a živelné pořádání masových utrakvistických (podobojí, kališnických) husitských mší pod širým nebem; jediným liturgickým jazykem se tu stala čeština. Hnutí zachvátilo prakticky celé území Čech a Moravy osídlené českým obyvatelstvem; oblasti německojazyčné a vedlejší země (Slezsko, Lužice) zůstaly mimo.
Začalo světské zabírání (sekularizace) církevního majetku: ocitl se v rukou šlechty katolické (chráníme vás) i husitské (ztrácíte své nemravné bohatství). Někde tomu předcházelo plundrování kostelů husitskými davy, které v obrazech a sochách svatých viděly starozákonní hřích (porušení Božího zákona) modlářství, tedy klanění se nepravému bohu. V husitství se tak spojily pohledy, jež z něj udělaly široce sdílené, prakticky neporazitelné hnutí: pragmatici chtěli majetek umrtvený v církevním přepychu vrátit do ekonomického života, modernisté usilovali o abstraktnější pojetí spirituality a tradicionalisté chtěli návrat k doslovně chápané Bibli. V obyvatelstvu Českých zemí – hlavně v Čechách – se ustálil poměr ¾ husité versus ¼ katolíci (strana papežská, tedy římská); terminologie ovšem není přesná: husité se sami považovali za reformní katolíky.
3. období: Husitská revoluce (1419 – 1436):
Václav IV. intuitivně přál kritikům církve, ale obával se Zikmunda. Proto se v r. 1419 pokusil nahradit v královských městech husitské konšely starými katolickými. V Praze to však vedlo k výbuchu skutečné revoluce: komplexního společensko-politického převratu. V první pražské defenestraci 30. 7. 1419 dav vedený radikálním knězem Janem Želivským a zkušeným zemanem (nižším šlechticem) Janem Žižkou z Trocnova dobyl pražskou novoměstskou radnici a katolické konšely vyházel z oken a ubil. Rozrušený Václav IV. zemřel a Zikmund se přihlásil s dědickými nároky na (volený) český trůn. Když mu stavovský sněm předestřel požadavek na povolení kalicha, Zikmund zaútočil do Čech v čele mnohonárodnostní křížové výpravy. Husité mezitím posílili: v jižních Čechách vzniklo nové, husitské město Tábor a Žižka v březnu 1420 porazil vojsko českých katolických rytířů v bitvě u Sudoměře. Již tehdy uplatnil nové, husitské prvky válčení: lehce vyzbrojené, ale pohyblivé vojsko spojené ve vozové hradbě se sedláky, kteří jsou vybaveni bojově upravenými zemědělskými nástroji, dokázalo v pečlivě vybraném terénu odrazit a do zděšeného zmatku uvést mnohem silnější tradiční obrněnou rytířskou armádu. Zikmundova kruciata pak byla Žižkou poražena 14. 7. 1420 v bitvě na Vítkově při pokusu uzavřít obklíčení husitské Prahy. To již existovaly 3 husitské městské svazy (pražský, táborský, orebský – ten kolem Hradce Králové) s vlastními polními vojsky (s vozovými hradbami), jež se spojovala proti společnému nepříteli.
Pokusem o smír v zemi se stal Čáslavský sněm 1421: za zemský zákon byl vyhlášen husitský program Čtyři artikuly pražské (svoboda pro přijímání podobojí; svoboda kázání, chudá církev, spravedlivé trestání hříchů), Zikmund byl odmítnut a byla vytvořena vláda s účastí královských měst, v níž zasedla husitská většina vedle katolíků a která měla fungovat do nalezení nového krále.
Zikmund se znovu pokusil dobýt Čechy novou křížovou výpravou 1421 – 1422; obsadil Moravu, ale byl poražen opět Žižkou u Německého Brodu. Proti Žižkovi, který vojensky operoval u táboritů a pak u orebitů, se spojilo panstvo husitské a katolické (společně se obávaly antifeudálního charakteru husitství); takto vzniklou panskou jednotu Žižka rozdrtil v bitvě u Malešova 1424. Pak se pokusil získat zpět Moravu, ale zemřel u Přibyslavi (1424).
Jeho nástupce Prokop Holý přesvědčivě porazil zahraniční armády (většinou se statutem křížové výpravy) u Ústí nad Labem 1426, u Tachova 1427 a u Domažlic 1431.