Na kole podél zelené hranice – Dvacet let poté (1.)

Tomáš Malina a Dalibor Stráský

     Motto:

     „Víte, že formalita stvrzování pasů je zbytečná, a že už nepožadujeme předkládání pasů?“

Jules Verne: Cesta kolem světa za 80 dní (1873)  

     Pokud jsme nostalgicky laděni, můžeme si připomenout, že během tohoto jara to bude (teprve, už?) dvacet let, kdy se nám – po dramatických událostech předchozího podzimu 1989 – otevřel svět. Neboť pro drtivou většinu z nás až nadcházející porevoluční jaro 1990 přineslo smysluplné šance vyrazit tam, kam jsme do té doby mohli sotva nahlédnout. Ovšem netýkalo se to jen řady cizích zemí; otevřelo se i české pohraniční pásmo, které po čtyři desetiletí znemožňovalo běžnému smrtelníkovi prohlédnout si státní hranici na západě a jihu naší republiky. Na hraniční čáru lze nahlížet jednak jako na statickou linii, která prostě odděluje naši zemi od sousedů, využívajíc četných přírodních předělů či zábran, jednak jako na dynamickou nit proplétající se naopak nejpříhodnější trasou. Beze zbytku ji však můžeme pozorovat i zkoumat teprve třetí rok – poté, co před Vánocemi 2007 Česká republika vstoupila do Schengenského prostoru.

     Rozhodli jsme se využít této příležitosti a projeli jsme na kolech (patrně neoblíbenějším nástroji dnešní turistiky v České republice) podél stání hranice lemující jižní Čechy. Akci jsme pojali jako sérii hvězdicových jednodenních výletů z Českých Budějovic, přičemž k hranicím jsme se dopravovali cyklobusy ČSAD Jihotrans, zejména mimo sezonu jsme se spolehli na České dráhy a také jsme využili jindřichohradeckou úzkokolejku.

     Naše putování se řídilo předem stanovenými zásadami:

     1. Vyrazili jsme ze Slavonic (ještě na Moravě) a skončili jsme na Březníku (již v západočeské části Šumavy).

     2. Nechtěli jsme jen kopírovat zkušenosti jiných, a tak jsme hledali především takové cesty, které ještě nepohltil turistický průmysl: dodržovali jsme pravidlo, že od státní hranice se neodchýlíme kterýmkoli směrem více než o 2 kilometry.

     3. Dopředu můžeme prozradit, že ve vytčeném dvoukilometrovém koridoru jsme zůstali za cenu toho, že jsme kolo také občas vedli a že jsme párkrát zabrousili na terén, který pro cyklistiku nebyl vůbec určen. V takových případech vždy uvádíme také sjízdnější alternativy, byť se od hranice poněkud vzdalují.

     4. Naším cílem však zůstalo nalezení takových tras, které by protínaly malebnou přírodu a byly přitom vhodné i pro rekreační cyklisty. 

     5. Celou cestu jsme zdokumentovali a předkládáme vám ji k využití. Jsme rádi, že ji můžeme představit právě v e-zinu Ďáblík (http://www.calla.ecn.cz/index.php?path=dablik). Některé, zejména kulturně-historické a technické podrobnosti uvádíme i na našem webu Cancák (http://cancak.blog.cz/).

1. etapa: Slavonice – Staré Město pod Landštejnem (22 km)

Všeobecná charakteristika: pohodlná trasa s dostatečným zázemím turistické infrastruktury.

     Nejsnazší přístup: z Českých Budějovic sezonním cyklobusem (doba jízdy 2:10 h).

(1) Slavonice: kostel svatého Ducha (a Božího těla): na výšině (550 m n. m.) severozápadně od města; původně kaple z poslední čtvrtiny 13. století, dnes na jejím místě dvoulodní pozdně gotický kostel (uvnitř obvykle zcela nepřístupný) z let 1478 – 1491 s výrazně vertikální siluetou a s monumentální mozaikou (datovanou 1933) svatého Kryštofa, ochránce poutníků, na jižní vnější zdi. Není to však jediný důvod, proč cestu začít právě odtud – od kostela se nabízí panoramatický pohled na město.

Cesta: Slavonice: kostel sv. Ducha – kostel sv. Jana Křtitele (0,6 km; vzdálenosti uvádíme zpravidla bez odboček): Dolů do Slavonic se můžeme vydat dvojím způsobem: (a) jihozápadně polní cestou (zejména v dolní části kamenitou, ale sjízdnou) na silnici a tam ještě před vjezdem doleva k městu vyrazit vpravo mírným stoupáním do Muzea samorostů v bývalé myslivně (stojí za zhlédnutí, vstupné dobrovolné); povrch (viz níže uvedený vzorník) H1, H3, A1; (b) jihovýchodně starou úvozovou poutní cestou skrytou ve stromořadí: nahoře nalevo železobetonový lehký objekt československého opevnění (řopík) z 2. poloviny 30. let 20. století, dolní část cesty může být rozmoklá, celou trasu až k městu doprovázejí výklenkové kapličky křížové cesty z 18. století; od železničního přejezdu pokračujeme po asfaltové silnici a hned za tratí mineme malou prvorepublikovou kolonku stylově jednotných dělnických domků; povrch H1, H2, A1.        

(2) Slavonice: kostel svatého Jana Křtitele: Slavonice jsou dobrým příkladem dvojjazyčného osídlení. Nejprve tu vznikla asi během 2. poloviny 12. století na křižovatce obchodních cest slovanská osada. Nabízí se možnost, že gotický svatojanský kostel (napravo od silnice, dnes mezi domy) stál v jejím středu (pak by ovšem jeho jádro bylo románské), ale jeho stavební vývoj máme spolehlivě doložen až od (1. poloviny?) 14. století. V 15. století byl ke kostelu přistavěn špitál. Kostel je zcela uzavřen, nevynechejte však sgrafitovou výzdobu (1582) na sev. i již. vnější zdi.

Slavonice: kostel sv. Jana Křtitele – historické centrum (0,6 km): Pokračujeme v jízdě stále rovně, za křižovatkou se k nám zprava přiblíží zbytky středověkého městského opevnění a hned za obytným domem, přestavěným z torza oblého pevnostního barbakánu (zřejmě 15. století) odbočíme doprava a Dačickou branou (před 1550) vjedeme do historického jádra města. Povrch A1.           

(3) Slavonice: historické centrum města: trhová a řemeslnická osada vznikla německou kolonizací v polovině 13. století v lokalitě při soutoku dvou potoků; postupně převzala jméno své české sousedky a v 1. polovině 14. století se rozrostla v město, které těžilo z polohy na důležité cestě z Prahy do Vídně.  Rozkládalo se kolem dvou tržišť, posléze přeměněných v náměstí (původní Dolní a mladší Horní), jejichž podlouhlý tvar svědčí o čilém obchodním ruchu. Město vynikalo i vlastní výrobou látek aj., chovem ryb, vývozem vlny z okolí, dovozem podunajského vína, nedaleko se těžilo stříbro. V r. 1537 velkou část města zničil požár, ale dobře zajištění měšťané zareagovali nákladnou výstavbou: zejména kolem obou náměstí vybudovali na gotických základech reprezentativní renesanční domy, jejichž slohově ucelený a ve výjimečné úplnosti dochovaný soubor činí ze Slavonic perlu středoevropské renesanční architektury (k jejímu zachování přispěla i skutečnost, že po r. 1750 byla poštovní cesta Vídeň – Praha přeložena jinam a po r. 1945 byl rozvoj města brzděn blízkostí železné opony). Slavonice (včetně málo lidnatých okolních částí) mají 2 625 obyvatel (2009).

     Na Dolním náměstí jsou mázhausy nejvýstavnějších domů (se sklípkovými aj. klenbami) volně přístupné (nově však často upravené jako kavárny), na severní straně náměstí najdete městské muzeum a vchod do slavonického sklepního podzemí (nabízejí se tu dvě trasy, zejména druhá z nich se vyznačuje opravdu úzkými profily, zpravidla 150 x 40 – 60 cm – nepodcenit!). Fasády na Horním náměstí vynikají bohatou figurální výzdobou se starozákonními, historickými, ale i všednodenními náměty (Slavonice nezapřou, že v éře reformace bývaly většinově protestantským městem). Krátkou východní stranu Dolního náměstí uzavírá škola (1897 – 1898) s historizujícím podloubím a za ní trojlodní kostel Nanebevzetí Panny Marie (vznikl s trhovou osadou ke konci 13. století, dnešní trojlodní podoba pochází především z 2. poloviny 14. století, dokončen před r. 1500): chrám bývá otevřen jen během bohoslužeb, ale turisticky přístupná je věž (do šestipatrové výšky dobudována 1503 – 1549), která nabízí z krytého ochozu (ve výši 35 m) sérii výjimečných výhledů na město i okolí.     

Slavonice: Historické centrum – hřbitov (1,5 km): Na Dolní náměstí se dostaneme, když za Dačickou bránou budeme pokračovat stále rovně (na první křižovatce se však můžeme podívat vlevo na budovu někdejší synagogy z r. 1895). Prohlédneme si náměstí včetně hodnotné kašny (po 1560) s erbovními pětilistými růžemi pánů z Hradce a můžeme si odpočinout na lavičce nebo v některé z početných restauračních předzahrádek (kolostavů dostatek). Pak pokračujeme kolem muzea na Horní náměstí a na jeho východním konci před Jemnickou bránou zahneme doprava úzkou uličkou (a vzápětí pěšinou) podél někdejších hradeb. Dostaneme se k ulici Boženy Němcové, jíž se vydáme doprava až k pozoruhodnému nárožnímu domu (pův. renesančnímu z 2. poloviny 16. století, barokně přestavěnému, který sloužil i jako fara) s dynamicky členitým štítem, kde zabočíme dolů Nádražní ulicí a historický střed města opustíme. Povrch P, H1/S (krátký úsek), A1.               

(4) Slavonice: hřbitov: patrně pův. protestantský, založen ve 2. pol. 16. stol.; v ose silnice od města stávala monumentální renesanční hřbitovní brána z r. 1586 s figurálními reliéfy, která pak byla r. 1702 zabudována jako portál do nové, barokní kaple sv. Kříže; z dalších objektů hřbitova vyniká historizující hrobka rodiny Strommerových.

Slavonice-hřbitov – hraniční přechod Slavonice/Fratres (1,5 km): Na křižovatce za hřbitovem odbočíme doleva, kde silnice stoupá přes železniční přejezd (trať slouží v úseku Telč – Slavonice od r. 1902) postupně až na temeno Kozího vrchu a cestou přetíná pásmo řopíků bránících jižní přístup k městu: jeden z objektů uvidíme přímo napravo vedle silnice. Od něj směrem doleva přes silnici vede částečně zpevněná, místy občas blátivá, ale sjízdná bývalá signální cesta Pohraniční stráže podél někdejších drátěných zátarasů: dostaneme se po ní až k místu, kde byla železniční trať (vedoucí od r. 1903 do Rakouska) po r. 1945 přerušena, a křovinatý porost mezi poli nám ukáže její bývalou trasu; ta je však nyní neschůdná, a pokud sem odbočíme, musíme se stejnou cestou vrátit; o obnovení trati se občas uvažuje na obou stranách hranice, ale zatím bez konkrétních výstupů. Pokračujeme-li dále původním směrem po silnici přes Kozí vrch, sjedeme na hraniční přechod. Povrch A1, odbočka též Bv.            

(5) Hraniční přechod Slavonice/Fratres: na temeni Kozího vrchu nalevo od silnice zůstává zpustlý nevzhledný objekt roty Pohraniční stráže, po r. 1989 krátce využívaný jakousi firmou. Za pozornost stojí výkonný reflektor pod střechou, jehož světlem pohraničníci pročesávali území mezi dráty a hranicí. Na hraniční čáře vedle přechodu se v r. 2009 objevila dočasná rozměrná fotografická instalace rakouských publicartových výtvarníků Iris Andraschekové a Huberta Lobniga Kam mizí hranice? / Wohin verschwinden die Grenzen?, která ilustruje myšlenku, že navzdory ztichlým celnicím v dnešním světě hranice stále existují – zejména pro některé. V prostoru kolem rakouské celnice najdeme ještě tři zajímavosti: historický kamenný silniční ukazatel, pomník znovuotevření hraničního přechodu v březnu 1991 (s textem Trpělivost je klíč k radosti) a památník obětí obou světových válek a divokého odsunu v červnu 1945 ze Slavonicka.

Hraniční přechod Slavonice/Fratres – obec Fratres (0,8 km): Od hranic sjíždíme po silnici do údolí k obci Fratres: v r. 2008 tu byl vybudován obchvat kolem vsi. Povrch A1.             

(6) Fratres: okrouhlá ves návesního typu: název napovídá, že její založení bylo výsledkem středověkého kolonizačního úsilí církevních institucí (jak bylo v kraji časté i na české straně hranice). Obec zaujme českého návštěvníka povědomou malebností. V barokním statku na jižní straně návsi působí kulturní a vzdělávací centrum Museum Humanum (jeho hlavní osobností je publicista Peter Coreth), orientované na tvorbu plastik v duchu tradičních, přírodě blízkých kultur a na přednáškovou činnost z oblasti humanitních oborů (loni např. o příčinách nynější světové nejen hospodářské krize): statek je volně přístupný, ovšem akce se konají jen sezonně.

Fratres – Gehringsmühle (1,5 km): Fratresem můžeme projet směrem na východ a zpevněnou cestou se dostaneme k náspu bývalé železnice (trať není v provozu ani na rakouské straně, vlaky od Vídně dojedou nejdál do Waldkirchenu an der Thaya, 5 km ve vnitrozemí), kde jsou ještě napravo viditelné zarůstající kolejnice a nalevo průsek po trati v lese, ale vrátit se lze jen toutéž cestou. Přímá cesta vede z Fratresu zpátky na silniční obchvat, po silnici vzhůru nad obec a pak odbočíme vpravo buď hned anebo až po příčném projetí údolím potoka Gehringsbach (prudký sjezd). V obou případech se po pohodlné úzké silničce, typické pro rakouský venkov, dostaneme k mlýnu Gehringsmühle. Povrch A1 (ve Fratresu odbočka směrem k bývalé trati: B).           

(7) Gehringsmühle: u mlýna sloupková boží muka (datovaná 1834) a vystavený mlýnský kámen. Ocitáme se tu na turistické Graselově cestě (Graselweg), která vede krajem po obou stranách hranice a využívá jako spojovací motivy život a působiště zdejšího proslulého loupežníka Johanna Georga Grasela (1790 – 1818).

Gehringsmühle – Rudolz (3 km): Od Gehringova mlýna pokračujeme (bez odbočení) po silničce do Reinolzu. Od křižovatky před obcí si však odbočku můžeme opět udělat: vlevo po silnici na okraj obce Rudolz. Povrch A1, místy B.

(8) Rudolz: Puppenmuseum: na samém kraji vsi nalevo od silnice v nízké budově bývalé málotřídní školy má paní Ingeborg Hanischová, rodačka ze Slavonic a vdova po řídícím učiteli, soukromé muzeum: úctyhodnou sbírku více než 1 tisíce panenek, plyšáků a mnoha jiných podobných hraček různých stylů od 18. do 20. století (otevřeno v sezoně, vstupné dobrovolné).

Rudolz – Leštnice (hraniční přechod) (2 km): Z Rudolze se vrátíme zpět do Reinolzu, v centru obce zahneme doprava a pak mírně vzhůru na návrší za ves, odkud již opět spatříme českou hranici: pokračujeme až k přechodu pro pěší a cyklisty. Zde hranici překročíme (odpočivadlo pro kolaře) a po zpevněné cestě v aleji dojedeme k lesu. Povrch A1, R1, B. 

(9) Leštnice (hraniční přechod): vesnice Leštnice (Lexnitz; první zmínka 1399) byla malá obec tvořená staveními kolem oválné návsi. Dnes její prostor pohlcuje listnatý les prakticky bez jakýchkoli zřetelných památek na osadu, která měla v r. 1921 12 domů a 50 obyvatel a po r. 1945 zanikla vysídlením a následným zbořením podobně jako mnohé jiné obce v pohraničí.

Leštnice (hraniční přechod) – Maříž (1,5 km): Zpevněná cesta z Reinolzu do Leštnice by pokračovala v ose někdejší návsi, ale dnes končí již vyústěním na kolmou cestu vedoucí podél lesa. Vydáme se po ní doprava , a les na místě bývalé vsi budeme tedy mít po levé ruce. Po půl kilometru se ocitneme na křižovatce s asfaltovanou cestou, která zleva přibíhá jako signálka a doprava pokračuje do obce Maříž (na křižovatce najdeme informační tabuli o Leštnici: podobnými tabulemi jsou dnes vybavena prakticky všechna místa zmizelých pohraničních vsí na naší cestě). Povrch A2v, A1.            

(10) Maříž: zemanská tvrz a ves, založeny přinejmenším v polovině 14. století. Na jihozápadním vjezdu do obce dorazíte do Oázy Maříž: kulturního a turistického centra, které v sobě spojuje poněkud alternativně pojatou výrobu i prodej klasické a dekorační keramiky s možností dílny pro návštěvnickou veřejnost (Namaluj si svůj hrnek) a přívětivou cyklohospůdku. Oázu Maříž založil r. 1991 výtvarník a divadelník Kryštof Trubáček, bohužel předčasně zemřelý.      

     Osu obce tvoří Mařížský potok, na němž zde bylo zřízeno několik rybníků. Ještě před potokem a souběžně s ním vede jihovýchodním směrem po proudu cesta k mařížskému zámku. Na jejím začátku najdeme malé soukromé muzeum (majitel Milan Valko) o historii obce. Zámek, stojící asi o 200 m dále uprostřed stromového porostu, byl vybudován na místě starší tvrze r. 1717 jedním z majitelů Maříže, Matyášem Butzem z Rolsberka, a v polovině 19. století rozšířen. Jednopatrová stavba obdélníkového půdorysu, s polygonálními nárožními baštami a věží, byla zbořena r. 1951 kromě části severozápadního křídla. Ruina je oplocena, před jejím bývalým průčelím se zachoval přístupný kruhový bazén fontány. Cenný, byť zanedbaný je okolní zámecký park anglického typu s alejí podél kočárové cesty vedoucí až na hráz Zámeckého rybníka za jihovýchodním okrajem obce.

Maříž – Trojmezí (3 km): Z Maříže se vrátíme na rozcestí u Leštnice, kde odbočíme doprava po asfaltové signálce. Ta nás povede – mírným stoupáním, ale prakticky stále přímo – do smrkového a smrkoborového lesa, kde můžeme po levé ruce sledovat, jak za dvacet let zarostl smíšenými náletovými dřevinami pruh po odstraněných drátěných zátarasech (ještě před vstupem do lesa je pás železné opony patrný jiným zbarvením i druhovou skladbou travního porostu). Závěrečným zákrutem vystoupáme až na Trojmezí. Povrch H1/H2 (v Maříži na odbočce k zámku a zámeckému parku), A1, B.   

(11) Trojmezí (Dreiländerstein): význačný hraniční kámen na místě (650 m n. m.), kde se dotýkají hranice Čech, Moravy a Dolních Rakous (kámen z doby vytyčování státní hranice po r. 1918 byl umístěn na starší mezník). Cyklistické odpočivadlo.

Trojmezí – Staré Město pod Landštejnem (5,5 km): Z Trojmezí pokračujeme zákrutem doprava vzhůru po široké zpevněné lesní cestě smrkoborovým lesem; cesta se však záhy začne mírným a táhlým klesáním stáčet až na silnici Staré Město pod Landštejnem – Slavonice. Zde si můžeme vybrat: (a) pojedeme po ní vlevo a za pokračujícího klesání dorazíme brzy do Starého Města; (b) odbočíme vpravo a dojedeme k modernímu (2006) hraničnímu česko-moravskému kameni, kde sjedeme doleva na širokou, zpevněnou lesní cestu a po asi 250 m zahneme opět doleva po červené turistické značce, která nás dovede přes linii řopíků po lesní a pak luční cestě na silnici, po níž doleva sjedeme táhlým klesáním s pěknými výhledy na pohraniční vrchy do Starého Města (545 m n. m.). Zde 1. denní etapa naší cesty končí. Povrch B, A1, H1, H2 (krátký úsek), A1. (Poznámka na závěr: všechny lesní partie, které jsme dnes poznali, jsou houbařsky velmi vydatné.)

Vzorník povrchů cesty:

A1 – asfalt: hladký povrch (balená drť) █; A2 – asfalt: hrubší povrch (stříkaná drť) █; A2v – asfalt: hrubší povrch s výmoly █; A2z – zbytky asfaltu s hrubším povrchem █; B – šotolina, hlinitopísčitý povrch (hladký) █; Bv - šotolina, hlinitopísčitý povrch s výmoly █; H1 – nezpevněná polní/lesní cesta (hladký povrch) █; H2 – nezpevněná polní/lesní cesta s travnatým povrchem █; H3 - nezpevněná polní/lesní cesta (hrubý povrch, vyčnívající kořeny nebo kameny) █; P – dlažba, beton, panely █; R1 – štěrk jemný █; R2 – štěrk hrubý █; S – úzká stezka, pěšina █; X – neznatelná cesta █.