5. Zrod české státnosti
Z dnešního pohledu jsou počátky českého státu zajímavé především tím, že v nich byly nastoleny všechny možné otázky a nalezeny všechny možné odpovědi na téma politické a kulturní orientace Českých zemí a českého národa; touto orientací se přitom rozumí výběr mezi tíhnutím k evropskému Západu či Východu a ke světu křesťanskému či mimokřesťanskému.
Pravlast Slovanů (tedy území, kde se vyvinula slovanská kulturní svébytnost) klademe zhruba do prostoru mezi řekami Vislou a Dněprem. Osídlení střední Evropy Slovany náleží k posledním etnickým pohybům v rámci Stěhování národů. Slované se usazovali v Českých zemích ve 2 hlavních vlnách: první z nich (zejména v 6. století) putovala krajinami severně od Karpat a osídlila především Čechy; druhá (zejména 8. století) putovala jižně od Karpat a osídlila především Moravu.
První vlna slovanských obyvatel vytvořila kmenový svaz Sámovou říši (7. století), do jejíhož čela se postavil franský kupec Sámo a jež se ubránila útokům turkotatarských Avarů a posléze germánských Franků (bitva u Wogastisburgu).
Druhá vlna vytvořila stát Velkou Moravu, jež existovala především v 9. století. Vládla v něm dynastie Mojmírovců (zakladatel Mojmír I.) a název Velká Morava si tento stát vysloužil poté, co Mojmír I. dobyl sousední Nitranské knížectví na jihozápadním Slovensku. Celá oblast i její okolí byly již od doby kolem r. 800 cílovým prostorem pro franské křesťanské misie (liturgicky latinské), jež ovšem působily souběžně se sérií franských vojenských vpádů (od r. 805).
Mojmírův nástupce Rastislav tedy usiloval o misii odjinud – šlo mu o vytvoření zvláštní moravské církevní diecéze (biskupství, případně arcibiskupství), jež by ztělesňovala nezávislost moravského území. Jeho poslové nalezli porozumění v Byzantské říši, jež se také obávala franské expanze na východ. Byzantská misie vedená řeckými bratry Konstantinem (pozdější řeholní jméno: Cyril; † 869) a Metodějem († 885) přišla na Velkou Moravu asi v r. 863. Šířila křesťanskou liturgii – včetně mešních biblických čtení – atraktivním způsobem: ve slovanském jazyce (staroslověnštině) s umělým písmem hlaholicí, což přinášelo kromě přirozené srozumitelnosti také atmosféru kriticky pojaté emancipace laických věřících vůči kněžskému kazatelskému výkladu (staroslověnština se stala teprve třetím evropským biblickým jazykem – po řečtině a latině). Výsledky misie, jež také vybudovala vlastní velkomoravské kněžstvo, ocenili – po osobních kontaktech s dvojicí věrozvěstů – jak Byzantinci, tak papežové (zejména Hadrián II.): ti ovšem stanovili podmínku, že při slovanské mši bude čtení znít také v latině; Metoděj se stal arcibiskupem panonským (= velkomoravským).
Rastislav byl svržen svým synovcem Svatoplukem. Ten rozšířil velkomoravské území o Čechy a o některé další sousední slovanské země, ale staroslověnskou liturgii pronásledoval; její kněží z velké části emigrovali na východ a podíleli se na rozvoji literární kultury v některých jiných slovanských zemích (velkomoravské písemnictví bylo nejstarší literaturou slovanského světa).
V Čechách žil kmen Čechů (jeho vztah ke kmeni Moravanů není jasný, stupeň etnické a kulturní příbuznosti však byl nepochybně značný). Pouze středočeská část Čechů budovala skutečný stát – České knížectví: jeho prvním známým panovníkem byl kníže Bořivoj (zmíněný již r. 872; manželka Ludmila) z dynastie Přemyslovců, která odvozovala svůj původ od bájného Přemysla Oráče.
Když Svatopluk dobyl Čechy, Bořivoj a Ludmila byli přinuceni přijmout křest od velkomoravských kněží (Bořivoj patrně přímo od Metoděje). Pak začali novou, křesťanskou etapu ve vývoji svého státu: symbolem se stalo vytvoření nového knížecího sídla – Pražského hradu (tehdy ovšem jen hradiště). Po Svatoplukově smrti se Bořivojův starší syn a nástupce Spytihněv I. odtrhl od rozpadající se Velké Moravy a uzavřel asymetrické spojenectví s Východofranskou říší (jež se brzy poté již označovala jako Německo): slíbil poslušnost výměnou za slib ochrany; stal se tak prvním prozápadním českým politikem.
Velká Morava po r. 900 zanikla pod náporem Maďarů. Českému knížectví vládl po Spytihněvově smrti jeho mladší bratr Vratislav I. Ten se oženil s Drahomírou z velmožského rodu z Polabských Slovanů, vzdorujících německé vojenské expanzi. Vratislav a Drahomíra pojmenovali své dva syny symbolicky tak, aby zdůraznili kulturní rozkročenost Čech ve směru Z – V: starší Václav měl české, mladší Boleslav staroslověnské jméno (v obou případech s významem více slávy). Po Vratislavově časné smrti se rozhořel spor mezi Ludmilou a Drahomírou a posléze mezi Václavem a Boleslavem. Motivem obou konfliktů byl svár mezi pokojným přebíráním kulturních podnětů a budováním obranyschopnosti země. V případě Ludmily se jednalo o (staroslověnské) vzdělávání obou chlapců, v případě Václavově šlo o přijímání západního křesťanství německým prostřednictvím. Naproti tomu Drahomíra chtěla mít ze synů válečníky a Boleslav plánoval vytvořit z českého státu východní protiváhu německé rozpínavosti. Situace vyvrcholila dvěma atentáty: Drahomíra dala uškrtit Ludmilu (r. 921) a Boleslav probodl Václava (935). Křesťanští mučedníci Ludmila a Václav začali být záhy uctíváni jako světci, obdaření nadpřirozenou mocí.
Boleslav I. sjednotil pod svou vládou prakticky celé Čechy a Moravu: pro státní správu vybudoval hradskou soustavu – centralizovaný systém hradišť podřízených knížeti. Mnoho let se úspěšně bránil útokům budoucího prvního císaře Svaté říše římské Oty I., ale v r. 955 ho podpořil ve vítězné bitvě na řece Lech: střetnutí znamenalo konec maďarské expanze. Boleslav provdal svou dceru Doubravku za prvního známého polského knížete Měška z tamější zakladatelské dynastie Piastovců. Další Boleslavova dcera Mlada založila na Pražském hradě ženský klášter – první klášter v Českých zemích – a stala se jeho představenou (abatyší).
Boleslavův syn a nástupce Boleslav II. přiměl církevní autority k založení pražského biskupství (973). Prvním biskupem byl německý kněz Dietmar a po něm Čech Vojtěch Slavníkovec z východočeského rodu tehdy soupeřivého vůči Přemyslovcům. Vojtěch usiloval o spolupráci politické a kněžské moci při zachování naprosté nezávislosti obou a s cílem likvidovat pohanské zvyklosti. Tento projekt (inspirovaný snahami francouzského kláštera Cluny) však nezískal podporu české veřejnosti a Vojtěch raději odešel do ciziny. Stal se evropsky oceňovaným misionářem a byl zabit pohanskými Prusy v Pobaltí v r. 997 – dva roky poté, co kníže Boleslav II. dal vyvraždit (995) ostatní rod Slavníkovců v jeho sídle Libici ve východních Čechách. Vojtěch (svatý Vojtěch) ještě za svého českého působení inicioval vznik ceněné latinské Kristiánovy legendy (o Ludmile a Václavovi, ale také o Cyrilu a Metoději) a je možným autorem česko-staroslověnské písně Hospodine, pomiluj ny.
Kolem r. 1000 mladé České knížectví téměř zaniklo v tvrdých bojích o trůn mezi trojicí bratrů (synů Boleslava II.), jimiž byli Boleslav III., Jaromír a Oldřich; do jejich soupeření se zapojil i jejich bratranec Boleslav Chrabrý (Měškův a Doubravčin syn), jenž se stal prvním polským králem. Všichni čtyři se na českém trůně v rychlém sledu vystřídali (Boleslav Chrabrý byl první cizí panovník českého státu), ale obnovenou stabilitu přinesl až Oldřich. Vzbudil ovšem rozruch sňatkem s mladou selkou Boženou; událost byla později interpretována jako snaha udržet ve vztahu k cizině i pokrevní nezávislost přemyslovského knížecího rodu. V Oldřichově době poustevník a mnich Prokop (svatý Prokop) založil Sázavský klášter, jehož byl prvním opatem a v němž se po téměř celé 11. století pěstovala slovanská liturgie (podle aktualizovaného velkomoravského vzoru).
Oldřichův a Boženin syn Břetislav proslul ještě před nástupem na trůn: kvůli svému problematickému původu musel svou vyhlédnutou budoucí manželku – Jitku z významného rodu v jihoněmeckém Bavorsku – unést z kláštera, kde byla vychovávána. Jako kníže pak během svého úspěšného kořistnického vpádu do Polska vydal první český zákoník Dekreta Břetislavova (psaný latinsky). Břetislav čelil vojenským útokům římského krále Jindřicha III.; ten v r. 1041 pronikl až k Praze a přinutil Břetislava přijet do Německa a tam v pokořujícím rituálu souhlasit se začleněním českého státu do Svaté říše římské.
Událost vypadala jako temný konec českých snah o nezávislou zahraniční politiku, ale již v další generaci se situace změnila. Ve Svaté říši římské se rozhořel boj o investituru: soupeření mezi říšskými panovníky a papeži o právo dosazovat kněžské hodnostáře do jejich úřadů. Zjednodušeně řečeno, pravomoc římských králů a císařů (kteří bývali německé národnosti) hájili panovníci států v severní, německé části říše, zatímco pravomoci papežů (většinou Italů) ‚hájila jižní, italská část říše. Mezi oběma tábory docházelo i k bojovým střetnutím a římští panovníci poznali, že český kníže se svým zdatným vojskem může být užitečným spojencem.