23. Pád bipolárního světa a další vývoj

     Válka ve Vietnamu (1964 – 1975): Vietnam rozdělen podobně jako Korea a taky tak důležitý. Spojené státy za prezidenta Johna Kennedyho (1961 – † 1963) odpověděly na Chruščovův tvrdý kurs nejprve neúspěšným pokusem o převrat na Kubě (fiasko s invazí emigrantů v Zátoce sviní) a pak v Karibské krizi pohrozily použitím zbraní proti SSSR. Kennedy byl ovšem považován za nevhodně liberálního ve vnitřní politice a stal se obětí dodnes nevyjasněného atentátu.

     Jeho nástupce Lyndon Johnson (prez. 1963 – 1969) pokračoval v Kennedyho kurzu: v 60. letech prosadil odstranění oficiální rasové diskriminace černochů (Afroameričanů; ovšem jejich hlavní aktivista Martin Luther King – NC míru – zahynul 1968 při atentátu), ale zavlekl Spojené státy do války na podporu jihovietnamské pravicové diktatury proti domácímu komunistickému odboji (Vietkong), podporovanému z vietnamského severu. Válka, která poslala válčit na druhý konec světa zrovna svobodomyslnou generaci 60. let, se stala symbolem bezvýchodné velmocenské arogance Washingtonu, skončila potupnou americkou porážkou a sjednocením celého Vietnamu pod komunistickou vládou v Hanoji. Americká krize byla završena 1972 – 1974 aférou Watergate prezidenta Richarda Nixona (tajné odposlechy konkurenčního volebního štábu). Situaci využíval k posílení svého vlivu Sovětský svaz vedený po Chruščovově svržení neostalinistou Leonidem Brežněvem (1964  – † 1982).

     Mezitím ekonomická liberalizace v Československu (ekonomický reformátor Ota Šik) přerostla v liberalizaci politickou. V lednu 1968 Novotného vystřídal v čele KSČ relativně mladý Slovák Alexander Dubček a spolu s dalšími (předseda vlády Oldřich Černík, předseda parlamentu – Národního shromáždění – Josef Smrkovský, prezident Ludvík Svoboda) vytvořili a zrealizovali projekt „socialismu s lidskou tváří“: samostatnost státních podniků, otevřené hranice, žádná cenzura, obnova občanské společnosti. Dokonce mohla být šířena petice Dva tisíce slov, která žádala pluralitní demokracii (X Dubček a spol. odmítali vznik nových stran). Vše ukončila vojenská invaze 5 armád Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 (vůdčí role Sovětského svazu, který chtěl již dříve rozmístit svá vojska u železné opony, absence Rumunska). Následovala vlna občanského odporu (desítky mrtvých), ale po podepsání Moskevských protokolů (Dubček a spol. souhlasili s „neviditelnou“ okupací, aby zabránili většímu krveprolití; nepodepsal pouze předseda Národní fronty František Kriegel) se společnosti zmocnila apatie. Do situace dramaticky promluvila 3 sebeupálení v r. 1969 (studenti Jan Palach a Jan Zajíc a komunista Evžen Plocek), kteří chtěli veřejnosti připomenout, jak životně osudové naděje jsou s Pražským jarem spojovány. Dubček a spol. byli vystrnaděni z veřejného života (obecně v celé společnosti proběhly masové personální čistky), novým šéfem strany a státu se stal slovenský politický veterán Gustáv Husák.

     V československé společnosti zavládl trend uzavírání se do soukromí (k dřívějšímu chatařství přibylo chalupařeni, nízký věk nevěst a prvorodiček…).

     Dramatické události kolem r. 1970 (vyvažovány jen vstřícnou Ostpolitik BRD kancléře Willyho Brandta vůči ČSSR, Pol. a DDR) přivedly v polovině 70. let k jednacímu stolu Západ i Východ: poklidné období détente.

     V r. 1975 se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Účastnily se na nejvyšší úrovni všechny evropské státy. Závěrečný akt zavázal signatáře k mezinárodní spolupráci v ovzduší svobody a lidských práv (viz Marshallův plán). Československé porušování této zásady (exemplární perzekuce české hudební skupiny Plastic People) vedlo ke vzniku  lidskoprávní petice Charta 77, která spojila prvorepublikové osobnosti (filozof Jan Patočka –umučen při policejním výslechu), aktivisty 60. let (Václav Havel) a reformní komunisty (Dubčekův ministr zahraničí Jiří Hájek). Chartisté byli vystaveni tvrdé policejní a existenční perzekuci, proto jen asi 2 tisíce signatářů; Havel vězněn 1978 – 1983 a 1989).

     V r. 1978 došlo k převratu v Íránu: byl svržen proamerický císař a stát ovládli islamističtí fundamentalisté, kteří v následujících letech svými akcemi předčili arabsko-izraelský konflikt (ten byl uzavřen Dohodami z Osla 1993). Vrcholem islamistické ofenzivy se staly spektakulární letecké teroristické útoky 2001 na Světové obchodní centrum v New Yorku (symbol globálního kapitalismu) a Pentagon (ministerstvo obrany) ve Washingtonu. V r. 1979 se Sovětský svaz pokusil posílit svůj vliv v blízkovýchodní oblasti zinscenováním komunistického převratu v zaostalém Afghánistánu, ale výsledkem bylo pouze to, že islamistické bojůvky vznikly i v této zemi. Brežněv tedy poslal do Afghánistánu silnou armádu a Afghánistán se tak stal pro Rusy jejich Vietnamem. Navíc se mezitím začal drolit komunismus i v Polsku – nezávislé odbory Solidarita (Lech Walęsa) a vlna katolického hnutí (polský papež Jan Pavel II. 1978 – † 2005).  

     Na Západě se zformovala skupina vůdčích politiků s cílem zlikvidovat komunismus ve středovýchodní Evropě (kromě idealistických lidskoprávních cílů tu hrála roli i snaha umožnit Západu těžit ze surovinového bohatství evropského Východu): americký prezident Ronald Reagan, britská premiérka Margaret Thatcherová, BRD kancléř Helmut Kohl, francouzský prezident François Mitterand (ostatní byli neokonzervativci, jen on vedl levicovou Socialistickou stranu).    

     V letech 1982 – 1985 starci v Kremlu vymřeli (vůdcové Leonid Brežněv a jeho nástupci Jurij Andropov a Konstantin Černěnko). Do čela strany a státu se dostal relativně mladý zemědělský inženýr Michail Gorbačov a zahájil reformy (přestavba = perestrojka + otevřenost = glasnosť) podobné někdejšímu Pražskému jaru. Vytvořil přátelské vztahy s Reaganem a Thatcherovou a společně dosáhli výrazného jaderného odzbrojení.

     Sovětský svaz se konečně stal vzorem pro své satelity, jejichž rudí vládci začali ustupovat demokratizujícímu tónu veřejného mínění. Tragikomicky tak působila československá reakce: Husák se držel na Hradě a do čela strany byl postaven intelektuálně nepodnětný Miloš Jakeš, někdejší organizátor čistek po r. 1968. V Československu se rozšířila opoziční ekologicky a křesťansky laděná hnutí. 10. 12. (v Den lidských práv) 1988 je podpořila pražská Mitterandova snídaně s disidenty (intelektuálními odpůrci režimu: Václav Havel, Jiří Dienstbier, Petr Uhl aj.).

     V lednu 1989 přišly pražské demonstrace (Palachův týden), pak vznikla lidskoprávní petice Několik vět (asi 50 000 podpisů). V létě došlo k exodu východoněmeckých turistů přes pražské západoněmecké velvyslanectví do BRD a to už bylo jasné, že je konec. 17. 11. 1989 policie brutálně zbila v Praze studentskou demonstraci, která položila rovnítko mezi rok 1939 a dnešek. Herci pražských divadel zahájili sérii diskusí o situaci v zemi a o potřebě změny; přidalo se i Slovensko. Vznikla Občanská fóra jako orgány Sametové revoluce: Koordinační centrum OF v Praze (Havel aj.). 10. 12. 1989 Husák jmenoval vládu národního porozumění (premiér komunista Marián Čalfa, ale většina nekomunistická) a abdikoval. 29. 12. byl Václav Havel zvolen prezidentem (Dubček se stal předsedou parlamentu Federálního shromáždění – existovalo 1969 – 1992).

     Celý sovětský blok se rychle zhroutil, jen v Rumunsku tvrdé boje. 3. 10. 1990 bylo sjednoceno Německo: DDR vplynula do BRD (kancléř Kohl, ovšem na počátku 21. století dlouhou dobu vedli sjednocené Německo východoněmecké osobnosti: jako kancléřka vědecká pracovnice Angela Merkelová a jako prezident někdejší disidentský protestantský kazatel Joachim Gauck). V r. 1991 zanikla Varšavská smlouva i Sovětský svaz, z Československa odešli sovětští vojáci.

     Ukázalo se, že multinárodnostní státy středovýchodní Evropy vznikly v r. 1918 hlavně z obavy před nebezpečím nestabilního Německa, což nyní pominulo. Československo se kultivovaně rozdělilo 1992 – 1993, zato rozpad Jugoslávie doprovázela série krvavých občanských válek. S rozpadem Sovětského svazu odešel (trochu paradoxně) z politiky i Gorbačov: Rusové mu vytýkají, že nezabránil ani rozmachu islámského teroru (jihoruská oblast Čečensko), ani hospodářským obtížím, ani růstu krajně pravicových nálad.   

     V r. 1999 Česká republika vstoupila do NATO, v r. 2004 do Evropské unie (ta existuje od 1957/1958, vznikla z Montánní unie, Evropského hospodářského společenství a Euratomu).

     Narůstá konflikt mezi Západem a fundamentalistickým islamismem, přičemž ovšem válčící západní velmoci sledují i své ekonomické zájmy (2 války v Zálivu, válka v Afghánistánu). Postmoderní a postfaktická atmosféra vede k poklesu vlivu tradičních stran, v politice nastupuje éra málo čitelných, ale vždy své zájmy hájících miliardářů (od italského Silvia Berlusconiho přes amerického Donalda Trumpa až po slovenskočeského Andreje Babiše).