11. Třicetiletá válka jako projev krize feudální společnosti.

     Třicetiletá válka (1618 – 1648) představuje velký přelom v evropských dějinách, a to především z těchto důvodů: (1) jedná se o poslední náboženskou válku evropských dějin, která ovšem náboženský charakter ve svém průběhu v podstatě ztratila; (2) pro mnohé oblasti střední Evropy (včetně Českých zemí) to byla nejničivější válka vůbec – z hlediska procentního úbytku obyvatel překonala dokonce i obě světové války; (3) zahájila druhou, závěrečnou krizi feudalismu, během níž tento společensko-politický systém definitivně zanikl.

     Válčící strany Třicetileté války se zformovaly již v průběhu 16. století. Ve střední a západní Evropě vznikly 2 bloky, vymezitelné těmito pojmy a státy:

     1. Stavovská monarchie – protestantismus – odpůrci Habsburků: stavy české, rakouské a uherské, Protestantská unie (severoněmecké státy), Nizozemsko, Dánsko, Švédsko, Francie (kat.);   

     2. Absolutismus – katolictví – Habsburkové: habsburští císaři Matyáš, po něm Ferdinand II. a pak Ferdinand III., Katolická liga (jihoněmecké státy, zejména Bavorsko), Španělsko  

     Z hlediska českých dějin má Třicetiletá válka i ten význam, že vypukla a skončila v Českých zemích. Počátky celého předválečného vývoje můžeme spatřovat již v předchozím století.

     Hospodářské podnikání české šlechty vedlo k porušování městských práv; hlavní kolize se soustředila kolem střetnutí mezi provozem panských pivovarů a právem mílovým. České panstvo si vymohlo na slabém králi Vladislavu II. Jagellonském (vládl 1471 – † 1516) v r. 1500 Vladislavské zřízení zemské, které městům zakazovalo spoluúčast na zemském (stavovském) sněmu v případě, že se projednávaly otázky celozemského významu. Města pohrozila povstáním a výsledkem byla Svatováclavská smlouva (1517), uzavřená již za vlády Vladislavova syna Ludvíka Jagellonského (1516 – † 1526): stanovila, že města se plnoprávně vracejí na sněm, ale za podmínky, že rezignují na dodržování městských práv.     

     Když v r. 1526 Ludvík Jagellonský zahynul v prohrané bitvě u Moháče proti Turkům, české stavy zvolily za krále rakouského arcivévodu (a příštího římského císaře) Ferdinanda I. Habsburského. Ten byl spřízněn s Jagellonci a nyní vytvořil personální unii rakousko-česko-uherskou, ale volba tohoto příslušníka mocné dynastie (snad skýtající záruku úspěšné obrany proti tureckému nebezpečí) může být interpretována také jako ukvapené upřednostnění mezinárodně významné osobnosti před hledáním vhodného domácího kandidáta.

     Ferdinand (vládl 1526 – † 1564) podporoval rozvoj kultury (viz slohově vytříbený renesanční Letohrádek královny Anny = Belveder v zahradách Pražského hradu), ovšem jinak prosazoval absolutismus a rekatolizaci, přičemž spolu s bratrem Karlem V. bojovali proti německým protestantům (šmalkaldská válka). České stavy se vzbouřily (první český stavovský odboj proti Habsburkům 1546 – 1547), ale svým málo rozhodným postupem si připravily porážku a Ferdinand pak drasticky omezil práva vzbouřených královských měst (města věrná naopak odměnil). Symbolem Ferdinandových represí se stalo 16leté věznění českobratrského biskupa Jana Augusty.

     Tridentský koncil (kolem r. 1550) úžeji sjednotil katolickou liturgii a stanovil strategii protireformace, postavenou na rozvoji katolické, emotivní spirituality, na omezení svatokupectví, na dalším rozvoji charitativní činnosti a na důrazu na vzdělávání (ovšem směřující především k elitám společnosti). Uplatňování závěrů Tridentina se ujaly nové řeholní řády (jezuité, karmelitáni), reagovala i literární tvorba (španělská karmelitánka Terezie z Ávily aj.).

     V r. 1555 byly náboženské války v Německu ukončeny Augsburským mírem podle zásady Čí vláda, toho náboženství (Cuius regio, eius religio).

     Titul císaře Svaté říše římské se v té době již automaticky předával v rodě Habsburků, role kurfiřtů klesla. Císař Maxmilián II. (1564 – † 1576) se vyznačoval chladným vztahem k náboženským sporům. České stavy sestavily r. 1575 Českou konfesi: souhrn náboženských principů českých nekatolíků (namísto pozdních husitů – novoutrakvistů – již dominovali luteráni).

     Maxmilánův syn a nástupce Rudolf II. (vládl 1576 – 1611/ † 1612) si vybral za své sídlo Prahu a proměnil ji v evropské centrum diplomacie a (manýristické) kultury. Rudolfinská éra, spojená s cennými císařskými uměleckými sbírkami, s alchymisty i šarlatány a s jedinečnou atmosférou židovského ghetta (rabín Jehuda Löw ben Becalel) se stala jednou z nejpopulárnějších epoch českých dějin (na rozdíl od lucemburské éry ovšem mnohem více okolní svět „nasávala“, než aby český živel „vyzařovala“). Rudolf – v soukromém životě komplikovaná osobnost – vydal v r. 1609 Majestát na náboženskou svobodu, jímž de facto potvrdil Českou konfesi a vrátil Českému království pozici svobodomyslné, tolerantní země. Byl ovšem nucen svádět mocenský boj se svým bratrem, uherským králem Matyášem, jemuž nakonec musel své vladařství postupně předat.

     Matyáš (v ČK vládl 1611/1612 – † 1619) zprvu sídlil v Praze (manýristická Matyášova brána Hradu), ale pak přesídlil do Vídně a správu v Českých zemích svěřil místodržícím, které vybíral z řad katolické menšiny. Místodržící stranili katolíkům – např. jim předávali některé protestantské kostely. Protestantské stavy (vůdce hrabě Jindřich Matyáš Thurn z řad německých přistěhovalců) na to reagovaly druhým českým stavovským odbojem proti Habsburkům: zahájily jej Druhou pražskou defenestrací 1618, kdy vyhodily z oken Hradu místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Tím začala Třicetiletá válka (1618 – 1648).

     Třicetiletá válka se dělí na několik etap:

     1. Česká válka (1618 – 1620): český stavovský odboj proti Habsburkům, vůbec poslední samostatná akce českého vojska (nepočítáme-li československé legie na Sibiři 1918 – 1920).

     Matyáš poslal do Čech trestnou výpravu (v čele francouzský hrabě Karel Bonaventura Buquoy), ale byla poražena českým vojskem (Thurn) v bitvě u Lomnice nad Lužnicí. Protestantská unie vyslala Čechům na pomoc vojsko vedené Lucemburčanem hrabětem Petrem Arnoštem Mansfeldem: ten dobyl Plzeň, ale byl poražen Buquoyem u Záblatí (1619). Hlavní síly Čechů marně útočily (1619 – 1621) na Vídeň; zklamaly je naděje na spojenectví s uherskými stavy (kníže Gábor Bethlen). Mezitím (1619) zemřel císař Matyáš a české stavy sesadily z českého trůnu jeho bratrance a nástupce Ferdinanda II. Za českého krále zvolily mladého a nezkušeného Friedricha Falckého (falckrabě rýnský, tedy kurfiřt; vůdce Protestantské unie, zeť anglického krále Jakuba I.).

     Český odboj se snažil navázat na slavná husitská vítězství, ale měl řadu slabin: jazykově byl česko-německý, existovalo v něm napětí z nedávného soupeření měst s panstvem, neměl vojevůdcovské osobnosti, příliš se spoléhal na pomoc ciziny. České stavy se ještě pokusily získat podporu vedlejších, většinově katolických zemí Koruny české (Moravy, Slezska a Lužice) tím, že vyhlásili proměnu království na konfederaci rovnoprávných zemí (dosud měly Čechy přirozenou výraznou převahu), ale to nevyvolalo žádnou odezvu. Spojené katolické (císařské a ligistické) vojsko vedené Buquoyem přitáhlo oklikou k Praze a v bitvě na Bílé hoře porazilo vojsko českých stavů. Friedrich Falcký (zimní král) uprchl do Rýnské Falce a císař Ferdinand II. (1619 – † 1637) dal 21. 6. 1621 popravit (na Staroměstském náměstí v Praze) 27 českých stavovských vůdců.

     2. Falcká válka (1620 – 1623): Friedrich Falcký neubránil svou Rýnskou Falc, kterou dobylo Bavorsko s pomocí španělské armády (vévoda Maxmilián Bavorský, jenž tak získal kurfiřtský hlas);

     3. Dánská válka (1625 – 1629): Dánové (král Kristián IV.) podporováni Nizozemskem (a finančně i Anglií) vpadli do Německa, ale byli poraženi českým vojevůdcem císařské armády vévodou Albrechtem z Valdštejna;

     4. Švédská válka (1630 – 1635): Švédové (král Gustav II. Adolf) vpadli do Německa, dobyli dokonce Mnichov, ale byli poraženi Valdštejnem (ten ovšem podlehl atentátu 1634);

     5. Švédská a francouzská válka (1635 – 1548): k velkému protihabsburskému boji se spojily protestantské Švédsko a katolická Francie, na habsburské straně zahájilo proti Francii válečné akce také Španělsko, Švédové reagovali útokem přes Čechy a Moravu k Vídni: byli zastaveni u Brna, ale v r. 1648 v poslední akci války ještě vydrancovali levobřežní Prahu.

     Válka skončila víceméně kompromisním Vestfálským mírem.