Zdeněk Kožmín (1925 – 2007): Román lidské existence

     (1967)

     Milan Kundera už ve Směšných láskách dosáhl kontaktu se současným životním vědomím především obnovením oslnivého příběhu a jeho ironické reflexe. V Žertu (ČS 1967) jde tímto směrem ještě dál: jedny příběhy tu poukazují na druhé, ať už jsou v ostré kontrastní vazbě a značné vzájemné vzdálenosti, nebo ať jsou spjaty zákonem tragického nebo komického příbuzenství. Prudké plynutí, ale i utkvění a vystoupení z času, pokořující návraty, ale i tušící předznamenání vytvářejí stále proměnlivou, avšak zároveň pevně určenou významovou tkáň textu. Konkrétní čas i jeho bezbřehé rozlohy tu žijí pospolu a dávají realitě její unikavou, ale v něčem totožnou tvář. Tíživé vědomí rozkladu reálných životních forem je rozvíjeno s téměř dokumentaristickou kázní. Vládne tu napětí příběhu: nevinný žert se rozrůstá do netušených, ale svým způsobem „logických“ důsledků. Ale samo epické napětí není jediným svorníkem textu: příběh se propadá do nových a nových podob lidského zpustošení. Kundera je suverénním demiurgem sil, které rozpoutal – nebo lépe – které rozpoutalo období kultu.

     Rozpad iluzí, ztráta věr, rozklížení charakterů v románě dominují. Autor se vyhnul laciným syntézám, chlácholivým postulátům, nadnormativním zásobám optimistických injekcí. Nemění zpuchřelé na zánovní. Když jeho hrdina po kultovním pětiletém šoku hledá spravedlnost, najde ji jen zčásti: zase je tu skutečnost, která se mu vymyká z rukou. Msta, kterou Ludvík Jahn chtěl připravit svému exkomunikátorovi ze strany Zemánkovi, jaksi nevychází: odpůrce mu unikl, je nedotknutelný ve své protidogmatické metamorfóze, je zase hladký a sebejistý.      

     Jednotlivé postavy románu však reprezentují víc než jen dobové typy: jsou zároveň výrazem určité existenciální polohy života, jsou možností, jak lze žít tváří v tvář hrozbě a realitě absurdity. Vždy úspěšný ideolog Zemánek je teprve v této existenciální vrstvě prózy plně odhalen a usvědčen. Vždy se vznáší jako duch doby, ale je ve skutečnosti jeho přiboudlinou. Je jednolitý jen zdánlivě, žije z polopravd a pseudopravd, a proto je přes všechnu aureolu oblíbenosti prázdný. (…)

     Ludvík je klíčem ke smyslu celého románu. Rozhodující moment jeho obeznávání skutečnosti vidím v okamžiku, kdy si při nevydařené lidové slavnosti v rodném městě uvědomuje nebohost světa: nebohost slavné Jízdy králů, která se motá po silnici mezi automobily, nebohost svého přítele, který sní o ztotožnění s lidovou písní, ale je stižen infarktem, nebohost domova, kde je mrtva jeho „zašantročená maminka“ (to jsou Ludvíkova slova.) V tomto vědomí nebohosti nachází kontakt se světem. (…) Kundera zosnoval ztotožnění Ludvíka Jahna s domovem v rovině antiiluzívní a antimytické. Jeho hrdina není netečný, touží po smysluplné celistvosti života, po navrácení jeho skutečných hodnot.

     Kunderův Žert je v naší próze nejzralejší kritikou doby kultu, ale bylo by nepochopením jeho sémantické výstavby, kdybychom v něm viděli jen rekonstrukci 50. let, jen odhalování dobových iluzí. Vedle zřejmé historičnosti má tento výborný román ještě další rozměr: je lidským dramatem, které má také své věčné konstanty. Tato věčnost je zrcadlena maximální časovostí, ale proto nepřestává být obecně platná. Pomocí sugestivní existenciální typologie rozvinul Milan Kundera velké lidské dění, kde je v sázce sama ospravedlnitelnost člověka v současném světě. Svou analýzou konkrétních společenských i individuálních determinant lidské existence naznačil některé další možnosti existenciální prózy. Antiiluzívní atmosféra doby mu pomáhala spolubudovat lučavkovitě ironický význam románu a postavit proti absurditě a netečnosti velké lidské znepokojení nad degradací smyslu.

     Zdeněk Kožmín, Román lidské existence, in: Milan Kundera, Žert, Brno 1991, s. 315 – 318.  

     Poznámky a vysvětlivky:

     aureola – svatozář; ČS – nakladatelství Československý spisovatel; demiurg – stvořitelský vládce; determinanta – určující činitel; existenciální – týkající se filozoficky pojaté existence člověka; lučavkovítě – zde překvapivě narušivě (podle lučavky královské: kyselinové směsi rozpouštějící i zlato); metamorfóza – přeměna; období kultu – v oficiální československé publicistice 50. – 80. let eufemistické označení pro éru nejtvrdší fáze zdejší komunistické diktatury (zpravidla – a tak i u Kožmína – léta 1948 – 1953), kdy významnou součástí prorežimní propagandy byl kult (nekritické a zveličující uctívání) osobnosti sovětského komunistického vůdce Josifa Stalina († 1953), šlo ovšem i o kult jeho československého vazala Klementa Gottwalda († 1953); postulát – základní (již nedokazované) tvrzení v nějaké teorii; reflexe – poznávací úvaha; sémantický – významový.

http://praguepost.com/142-culture/42555-book-review-gottland