Jaroslav Žák (28. 11. 1906 Praha – 29. 8. 1960 Praha)

Český spisovatel, humorista.

     Jeho tvorba byla trvale ovlivněna jeho původním povoláním středoškolského profesora: vyučoval latinu a francouzštinu, působil na školách v Praze i mimo ni (nejdéle na gymnasiu ve východočeské  Jaroměři: 1936 – 1945). Podněty ke spisovatelské práci čerpal také ze sportovního a trampského prostředí.

Školu líčil jako prostor pro čestné zápolení studentů s učiteli.  Sport pro něj představoval obrazné vyjádření lidského života zejména v moderní společnosti. Trampingu si Žák cenil jako studnice romantiky i jako příležitosti k mladickému protestu proti konzumní morálce vyšších společenských vrstev.

     Žáka pojilo dlouholeté přátelství s malířem Vlastimilem Radou (1895 – 1962). Své první knihy také napsali společně: šlo o trilogii (trojdílný soubor) parodií na světovou dobrodružnou i českou klasickou literaturu (parodie = posměšné napodobení; klasický = osvědčený a hodnotný). Vrcholné popularity Žák dosáhl na konci 30. let, když podle jeho knih o studentech natočil režisér Martin Frič dvě úspěšné filmové veselohry.

     Od r. 1945 pracoval v Československém státním filmu a jako novinář. Od počátku r. 1948 psal do deníku Svobodné slovo satirický román na pokračování Ve stínu kaktusu (satira = posměšná kritika společnosti). Román si utahoval z československého vývoje 1918 – 1948; komunisté jeho otiskování poté, co se v únoru 1948 dostali k moci, zakázali a Žák se stal úředníkem ve zdravotnictví. V 50. letech publikoval jen zřídka, občas pod cizím jménem. Také psal další politické satiry, ovšem do šuplíku (bez naděje na jejich brzké publikování): vyšly až po několika desetiletích.  

     Některá díla:

Literární parodie (napsány s Vlastimilem Radou, který je také ilustroval) Budulínek a Matlafousek čili Vzpoura na parníku „Primátor Dittrich“ (1930; Žák byl v autorské dvojici uveden pod pseudonymem Jerry Jack), Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české: Epopej z válek trampsko-paďourských (1933), Z tajností žižkovského podsvětí: Gangsterská detektivka (1933). V r. 1959 vyšlo souborně jako Bohatýrská trilogie. V r. 1971 byla pod názvem Dobrodružství šesti trampů nahrána zvuková verze upravených, zdramatizovaných úryvků z prvních dvou dílů (čtou Jaroslav Štercl, Lubomír Lipský aj.).  

Soubory causerií (causerie [kózrí] = vtipná úvaha, blízká fejetonu: liší se od něj vyšším citovým zaujetím a zřetelnějším autorským obracením se ke čtenáři) Študáci a kantoři: Přírodopisná studie (1937; ilustrace Vlastimil Rada), Cesta do hlubin študákovy duše (1938; ilustrace Vlastimil Rada; zfilmováno 1939: režie Martin Frič, scénář Martin Frič, Jaroslav Žák a Jan Kaplan; hrají Jindřich Plachta, Jaroslav Průcha, Miloš Nedbal, František Vnouček, Ladislav Pešek, František Filipovský, Rudolf Hrušínský aj.).

Divadelní hra (navazuje na Študáky a kantory) Škola základ života (tiskem poprvé asi 1937, premiéra 1937): zfilmováno 1938 (režie Martin Frič; hrají Theodor Pištěk, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan, Václav Trégl, Ladislav Pešek, František Filipovský, Zdeňka Baldová aj.).

Satirické romány Ve stínu kaktusu: tropická romance o vítězství hmoty nad duchem (začalo vycházet r. 1948 na pokračování v novinách, z politických důvodů zakázáno, celé tiskem až 1990), Konec starých časů: Romance v Dur o lidech a zvířatech (napsáno v 50. letech, tiskem až 1991; ilustrace Zdeněk Winter-Neprakta), Na úsvitě nové doby (napsáno v 50. letech, tiskem 1993).            

Román pro mládež Dobrý borec Antonín: atletická rapsódie o zrození sportovce (1959).

     Jaroslav Žák (1906 – 1960): Študáci a kantoři

(1937)

     Filologie klasická a moderní čili překlad, výklad a gramatika

Začněme s gramatikou, jež je nejobávanější zbraní sveřepých kantořínů v potírání študáků. Není dosti jasno, proč se gramatika jmenuje mluvnice, neboť sestává z tvarů a vazeb, jimiž nikdo nemluví. Vezměte například takové souvětí podmínkové ireálné v minulosti. Poněvadž vůbec nevíte, co to je, ačkoli jste jinak člověk vzdělaný a sčetlý, posloužíme vám ukázkou. Vy si, dejme tomu, povzdychnete: „Já mít prachy, jedu do Prahy.“ Přeloženo do jazyka gramatického, zní tato větička takto: „Kdybych byl býval měl peníze, byl bych býval jel do Prahy.“ Ještě krásnější je to v němčině: „Wenn du dich einmal gebückt hättest, hättest du dich nicht so vielmals bücken müssen.“ Ve franštině nebo latině si to ani nepřejte vědět.

     „Převeďte to do pasiva,“ velí pan profesor jakoby nic. A teď se strefujte do správného konjunktivu plusquamperfecti passivi. Toto vzpomenuté plusquamperfektum čili plusqueparfait neboli Vorvergangenheit je hlavní triumf profesorského kovboje, rajtujícího na gramatice, a bylo zajisté vymyšleno a zdokonalováno celými generacemi rafinovaných bakalářů a učitelů, až nabylo dnešní nestvůrné podoby. Co válečný obrněnec pro moderního vojevůdce, to plusquamperfektum pro sveřepého prófáka. Nejdále v tom směru pokročili franštináři (prodchnuti vynalézavým duchem vzdělaného Západu) a sestrojili kromě plusqueparfait ještě nestvůrnější passé antérieur, na čemž neměli dosti a kombinací všech dosud známých časů minulých dospěli k strašlivé obludě zvané passé surcomposé, jež je s to zahubiti i statného, normálně vyvinutého profesora pařížské Sorbonny.

     Zkouší-li docent tvary, nastane študáckému kolektivu perná chvilka. Veškeré bojové metody zde selhávají a zbývá jedině instinkt, onen zmíněný šestý smysl čili ,,čuch“. Týraný objekt stojí obyčejně na stupínku a vrhá zoufalé pohledy na třídu čili ,,SOS“. Klasa je v horečné činnosti. Úlohy jsou pečlivě rozděleny, asi jako při obsluze námořního děla. Přední řady, které mají stupínek na dostřel, přejímají hbitě poselství vysílaná zadními matadory a obratně je přihrávají ,,tasenému“ študákovi. Vzadu působí současně několik odborníků, z nichž jeden je specialista na futurum čili čas budoucí, jiný na infinitivy, další ovládá koncovky jednotlivých pádů a pohotově skloňuje (pádí), jiný se opět vyzná v stupňování adjektiv. Zkoušený pravidelně asi třetinu tvarů uhodne, třetinu zachytí vycvičeným sluchem, jenž u mnohých študáků je vyvinut stejně dokonale jako u slavných indiánských stopařů, a přibližně třetinu ,,zbodá“. A tak bezvadnou souhrou celku podaří se zvítěziti nad obmyslným gramatikem, jenž posléze unaven a znechucen vyhodí žáka od tabule a napíše mu kýženou ,,stágru“ čili ,,dostáka“.

     Přitom je klasa ovládána duchem ušlechtilého gentlemanství. Plave-li totiž u tabule neoblíbený ,,krkoun“, jenž sám odmítá napovídat, je mu poskytnuta obětavá pomoc stejně jako kterémukoli jinému řádnému členu třídy.

Jaroslav Žák, Študáci a kantoři. Z tajností žižkovského podsvětí, Praha 1989, s. 50 – 51.     

     Poznámky a vysvětlivky:

adjektivum – přídavné jméno; bakalář – nižší absolventská hodnost udělovaná na vysokých školách; docent – dříve označení pedagogů na gymnasiu, dnes jeden z titulů pro vysokoškolského učitele; filologie – někdejší označení jazykovědy; ireálný – vztahující se k neuskutečněné možnosti v minulosti; konjunktiv – slovesný způsob (mluvnický význam) v některých jazycích, např. v latině nebo němčině; plusquamperfektum, plusqueparfait [plükeparfe], Vorvergangenheit [forfrgangnhajt] –  předminulý čas, v češtině jej nenajdeme; matador – druh španělského zápasníka s býky, jehož úkolem je raněné zvíře zabít; v přeneseném významu význačná osoba, zkušený předák; passé antérieur [pase anterjö], passé surcomposé [pase sürkompose] – druhy minulého času ve francouzštině; pasivum – trpný rod: jedna ze složek mluvnického významu slovesa; Sorbonna – pařížská univerzita, jedna z nejstarších a nejproslulejších vysokých škol na světě, její počátky sahají do 13. století; sveřepý – zaujatě nepřátelský; „Wenn du dich einmal gebückt hättest, hättest du dich nicht so vielmals bücken müssen.“ – „Kdyby ses byl býval jednou shýbl, nebyl by ses býval musel shýbat tolikrát.“