3. Způsob života paleolitických lidí

     a) Homo habilis

 

     Homo habilis používal (kromě klacků) kamenné sekáče, vytvořené uštípnutím kamene. Lovil jednotlivá a zřejmě jen menší zvířata. Někteří lidé zruční byli autory vůbec prvních stavebzídek proti větru, za nimiž přespávali. Homo habilis vznikl a žil výhradně v Africe.

 

     b) Homo erectus

                                                                                                                                 Pěstní klín

piesciak     Homo erectus používal pěstní klíny – opracované kameny obdobné sekáčům, navíc však vytvarované pro snazší držení v ruce. Lovena byla především zvířata menší a střední velikosti, ale v některých případech lovci celé tlupy dokázali společným úsilím zdolat jednotlivé velké zvíře (jelena, koně, bizona…).

     Homo erectus byl prvním člověkem, který opustil (již velmi záhy po svém vzniku) Afriku a rozšířil se do Asie a Evropy včetně Českých zemí. Evropskému člověku vzpřímenému patří zřejmě i nejstarší dosud známé stopy lidského osídlení na území dnešní České republiky. Byly nalezeny na okraji Berouna, lze je datovat do období před asi 1,87 milionu let a patří k nejstarším i v evropském měřítku.  

     Člověk vzpřímený stavěl chýše z větví a příležitostně přebýval také pod skalními převisy. Začal využívat oheň z přírody.

 

     c) Homo sapiens – jeho archaické poddruhy (neandertálci aj.)

 

     Homo sapiens: I jeho nejzazší minulost je dnes předmětem odborných sporů. Stručně je můžeme popsat takto: třídění a datování jednotlivých populací přináší poněkud jiné výsledky, pokud prioritně posuzujeme dochované nástroje, zbraně a pozůstatky osídlení, a trochu jiné výsledky, pokud se v první řadě zaměřujeme na zkoumání kosterních pozůstatků (dnes obohacené i o rozbor DNA).

 

     Největší diskuse se vedou o archaické (dnes již neexistující) poddruhy: například o Homo rhodesiensis (je to nejmladší Homo erectus, nebo naopak jeden z prvních poddruhů Homo sapiens?).

     Nejznámějším archaickým lidským poddruhem zůstává Homo sapiens neanderthalensis (neandertálec, poprvé nalezen v údolí Neanderthal v německé zemi Severní Porýní – Vestfálsko). Vynikal sice nevysokou, ale mohutnou a rozložitou postavou. Vyvinul se do několika forem, z nichž jedna (časný neandertálec) patří zřejmě mezi předky dnešního člověka, zatímco jiná (klasický neandertálec), představuje v rámci druhu Homo sapiens slepou vývojovou větev.

     Archaický člověk rozumný rozšiřuje rejstřík běžně používaných surovin o kosti a parohy. Novým produktem se stávají kombinované nástroje, vyrobené spojením kamene se dřevem: kamenné sekery, oštěpy i nože. Lidé však vyráběli také různá škrabadla a rydla. Odívali se do oděvů z kožešin a kůží. Pokud to bylo možné, k bydlení si vybírali i jeskyně. Začali rozdělávat oheň. Tlupy těchto lidí pravidelně pořádaly lov zpravidla na jedno velké zvíře (i na medvěda nebo srstnatého slona mamuta) nebo na větší počet zvířat středně velkých.

     Archaický člověk rozumný také dospěl k náboženskému myšlení. 

 

 

 

 

 

     d) Homo sapiens sapiens (člověk dnešního typu)

 

     Homo sapiens sapiens (člověk dnešního typu) se objevil nejdříve kolem r. 45 000 př. Kr. a náležíme k němu také my všichni (s výhradou, že pravěký člověk dnešního typu byl svou urostlou postavou více přizpůsoben životu v divoké přírodě než zhýčkaný městský člověk dneška). Zdvojený přívlastek znamená, že jde o nejobvyklejšího, nejtypičtějšího člověka rozumného.

     Pravěký Homo sapiens sapiens začíná žít v rodech, které byly se svými zhruba 100 – 150 členy početnější než někdejší tlupy. Stoupá podíl kostěných čepelí, hrotů i jiných nástrojů. Nově se objevují zbraně vypouštěné z ruky: luky a šípy, vrhané oštěpy, harpuny (i pro suchozemský lov). Člověk dnešního typu bydlí ve stanech z kůží a často využívá i jeskyně. Loví hromadně zvěř: lovci z celého rodu útočí na početná stáda táhnoucí za potravou. Kořistí se stávají mamuti, sobi, koně, bizoni (teprve tento poddruh člověka bývá označován jako lovci mamutů). 

Lov na mamuta     Pravěký Homo sapiens sapiens se začíná věnovat umělecké tvorbě. Stopy na nalezených kostrách však dokazují, že ještě často trpěl drsnými životními podmínkami a velkými výkyvy v množství i kvalitě stravy.

 

Lov na mamuta (obraz od Zdeňka Buriana)

 

     Z mnoha známých nalezišť člověka dnešního typu uveďme dvě:

     Cro-Magnon v jihozápadní Francii: skalní převis s jeskyní (u dnešní obce Les Eyzies-de-Tayac), v níž byla pohřbena skupina osob obojího pohlaví a různého věku; vůbec nejproslulejší naleziště pravěkého Homo sapiens sapiens, který se proto také někdy označuje jako kromaňonec. 

     Předmostí (dnes na okraji Přerova) na Moravě: tábořiště lovců mamutů, kteří sem pravidelně přicházeli, aby tu číhali na stáda táhnoucí širokým údolím – Moravskou bránou. V Předmostí byl nalezen hromadný hrob 20 osob (zřejmě však nepohřbených najednou), kosterní pozůstatky zhruba 1 tisíce mamutů, asi 40 tisíc nástrojů (i drobných), několik zajímavých menších uměleckých předmětů atd. Svým rozsahem je naleziště v Předmostí jednou ze světově nejvýznamnějších lokalit obývaných pravěkým Homo sapiens sapiens a výzkumy s cennými nálezy tam probíhají stále.        

 

     Shrnutí:

     Po drtivou většinu svého vývoje nepoužíval člověk jiný nástroj než klacek nebo opracovaný kus kamene. Teprve zhruba před 400 tisíci – 200 tisíci let se člověk (jako druh Homo sapiens) stal lovcem velkých zvířat, začal rozdělávat oheň, obklopil se širším rejstříkem výrobků a dospěl i k náročnějším formám abstraktního myšlení. Paleolitický vývoj vyvrcholil u Homo sapiens sapiens (od asi 45 000 př. Kr.), který v pravěku již dokázal (sdružen do početnějších rodů) uskutečňovat hromadné lovy na stáda zvěře. 

 

     Otázky a úlohy:

     1. Kde se v České republice nachází muzejní expozice Anthropos, věnovaná paleolitu? Kde jsou vystaveny alespoň v malém rozsahu doklady o existenci paleolitického člověka ve vašem okolí? 

     2. Které jeskyně na území České republiky měly paleolitické osídlení a kde se nacházejí?   

 

     Výběr z odborné literatury: Archeologie pravěkých Čech. Praha 2007 – 2008. Josef Kleibl: Cesta za Adamem. Praha 1987. Karel Sklenář – Zuzana Sklenářová – Miloslav Slabina: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002.

     4. Vznik náboženství

 

     Archaický člověk rozumný si uvědomil, že nejdůležitější skutečnosti ve světě podléhají určitému řádu. Vyvozoval jej ze střídání ročních období, z pravidelných tahů zvířecích stád apod.  Využíval jej k předvídání budoucnosti svého okolí, a zvyšoval tak svou šanci na přežití. Začal tento řád chápat jako boha, tedy jako zdroj nejvyššího bohatství – sebezáchovy. Tak vzniklo náboženství: soubor projevů lidského vztahu k bohu.

 

     Bůh je považován za nejvyšší, nejmocnější (svatou) skutečnost. Tato skutečnost naplňuje transcendentní rozměr světa, tedy rozměr, jenž přesahuje lidskou smyslovou zkušenost a o němž se lze vyjadřovat jen v obrazných přirovnáních – metaforách.

     Uveďme nejčastější z těchto metafor. Bůh či bohové bývají mnohdy umisťováni do výše, na oblohu (nebe), případně na vrcholky hor. Původně se jednalo o obrazný příměr: postavení boha nad člověkem neznamená pozici v prostoru, ale odvozuje se např. od poměru sil v zápase, kdy nahoře je vždy ten silnější, mocnější.

 

     Nejstarší podoba náboženství, typická již pro pravěkého Homo sapiens, je tedy založena především na osobní zkušenosti a vychází z pozorování přírodních dějů. Hlavním výrazem takového náboženství je mýtus. Mýtus je příběh, který chce vysvětlit vznik i podstatu světa prostřednictvím vyprávění o zosobněných (personifikovaných, antropomorfizovaných) přírodních silách (např. slunci, větru, vodě, ohni, ale také třeba o mocných zvířatech).

     Mytické náboženství je založeno na cyklickém pojetí času. To znamená, že boží působení spatřuje především v pravidelně se opakujících dějích v přírodě (střídání ročních období, tahy zvěře, střídání života a smrti…).

     Je pravděpodobné, že náboženství založené na mýtu nejprve uvažovalo o existenci jediné božské síly: hovoříme o pramonoteismu (prvotním, jednoduchém jednobožství). Záhy však pravěké náboženství zpravidla získalo povahu polyteismu (mnohobožství): počítá s větším počtem bohů, kteří představují jednotlivé přírodní síly či bytosti.

     Bozi jsou předmětem uctívání, jež se projevuje přesně stanovenými způsoby: soubor projevů uctívání se nazývá kult. Součástí kultu je i ritus, tedy takový projev náboženské úcty, jehož obsahem je zpřítomňování mytického děje.

ours_acephale_grotte_montespan - Kopie     Uveďme příklad. Francouzskou jeskyni Montespan kdysi obývali pravěcí lidé, kteří pěstovali kult lovu na medvěda. V jeskyni vymodelovali z hlíny medvědí sochu, dlouhou 110 centimetrů. Socha měla místo hlavy skutečnou medvědí lebku a snad byla i pokryta medvědí kůží. Ritus tohoto medvědího kultu byl založen na obřadním tanci: tančící muži napodobovali své chování při lovu, a dokonce do sochy bodali oštěpy a šípy. Od tohoto rituálu si lovci zřejmě slibovali sílu pro úspěšný lov, ale také usmíření s loveným zvířetem. Lebku (a případně též kůži) připevňoval na sochu kouzelník (šaman), který byl odborně připraven k organizaci i vykonávání kultu (podobně jako v pozdějších dobách na složitější úrovni kněz).

     Bohům byly rovněž přinášeny dary (oběti), doprovázené prosebnými či děkovnými promluvami (modlitbami).

                                                                                                         Kultovní plastika medvěda          

                                                                                                              v jeskyni Montespan   

 

     Dokladem náboženského vědomí našich dávných předků jsou rovněž pohřby, v nichž byli mrtví vybaveni předměty denní potřeby. Tyto výbavy hrobů svědčí o přesvědčení, že svět má také rozměry, které přesahují lidskou existenci i zkušenost (na spojení pohřbívání s náboženským myšlením odkazuje také fakt, že i v moderní době existují hřbitovy v těsné blízkosti některých kostelů).

 

Pohřeb neandertálce                                           Jeskynní kresba tančícího šamana ve zvířecí masce

(obraz od Zdeňka Buriana)                                                     (jeskyně Trois Frères ve Francii)

 

Shaman%203 http://www.kalino.cz/book/pavel11/n3.jpg                                                                                                                

 

     Shrnutí:

     Archaický člověk rozumný vytvořil první náboženství. Svět chápal jako celek podléhající cyklickému vývoji, řízenému bohem, který je nejmocnějším zdrojem života. Základem kultovních projevů náboženské úcty se staly rituální úkony: tance, modlitby a oběti. Nejstarší, mytické náboženství se pojilo s cyklickým pojetím času. Nejprve byla zřejmě uctívána jediná božská bytost, pak v náboženství převládl polyteismus, který zbožšťoval větší počet přírodních sil. S náboženstvím souvisí i pohřbívání, založené na ideji návratu zemřelých k bohu.

 

     Otázky a úlohy:

     1. Mezi zbožštěnými i uctívanými zvířaty hrál v evropském pravěku významnou úlohu medvěd. Odhadněte, proč právě on. Důvod nebyl zdaleka jen jeden. Zaměřte se na zvláštnosti medvědího života, chování i vztahu k lidem.

     2. Badatelé v oboru náboženských dějin využívají při své práci také pozorování obyvatel, kteří ještě dnes žijí v podmínkách paleolitické společnosti a vyznávají pravěké náboženství. Najděte alespoň jeden příklad takového obyvatelstva ve světě a zapište základní údaje o jeho životě a o jeho kultických i rituálních zvyklostech.   

 

     Výběr z odborné literatury: Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení. I – III. Praha 1995 – 1997. Rudolf Otto: Posvátno. Praha 1998. Karel Skalický: Po stopách neznámého Boha. Praha 1994.

 

 

 

 

 

 

     5. Vznik umění

 

     Zabýváme-li se lidskou společností, používáme často pojem kultura. V souvislosti s dějinami můžeme kulturu chápat dvojím způsobem:

     1. Kultura zahrnuje všechny lidské výtvory, hmotné i duchovní (myšlenkové), a její vymezení se v podstatě blíží okruhu historických pramenů (viz kapitolu I. Úvod do dějepisu). O kultuře pak hovoříme nejčastěji v souvislosti s určitým obdobím či územím: můžeme se zabývat např. kulturou starověkých Egypťanů, kulturou české renesanční šlechty nebo kulturou oblékání v Evropě mezi světovými válkami. Jako podmnožinu dané kultury nazíráme umění. Umělecký charakter přisuzujeme takovým lidským výtvorům, do nichž tvůrci záměrně vložili nějakou zřetelnou estetickou kvalitu (tedy svou představu o kráse zobrazované skutečnosti).

     2. V pravěkých dějinách používáme slovo kultura nejen pro určitý soubor lidských výtvorů, ale též pro označení lidu, který tento soubor produkoval (vytvářel). Nahrazujeme tím absenci informací o jazyku či národnostním původu pravěkých populací (pravěcí lidé neznali písmo a my se můžeme jen dohadovat, jakým jazykem mluvili a odkud kam putovali). Tak jsou známy např. paleolitická kultura abbevillien (jedna z evropských kultur člověka vzpřímeného, nazvaná podle francouzského naleziště Abbeville), pavlovien (to jest jihomoravští lovci mamutů, pojmenovaní podle Pavlovských vrchů), z mladšího pravěku kultura s lineární keramikou, kultura nálevkovitých pohárů apod.

 

     Vůbec první umělecká díla (rytiny, sošky, jeskynní malby) po sobě zanechali pravěcí lidé rozumní dnešního typu. Začali je vytvářet v souvislosti s náboženstvím. Obrazy a plastiky se stávaly součástí rituálních obřadů (souběžně s výtvarným uměním vznikal i tanec).

     Nejproslulejší jeskynní galerie byly objeveny v jihozápadní Francii (jeskyně Lascaux, Rouffignac, Trois Frères, Tuc d´Audoubert aj.) a v navazující oblasti severního Španělska (Altamira, Clotilde, Pindal). Nejstarší jeskynní malby pocházejí z doby asi 30 000 – asi 20 000 let př. Kr., nejmladší evropské z doby kolem 8 000 let př. Kr.

 

Malba znázorňující útočího bizona                               Kůň a bizoni v jeskyni Lascaux 

(jeskyně Altamira)                      

http://www.artifacts.com/I-Lascaux.jpg10135-004-D1A6B3B2              

    

http://www.bradshawfoundation.com/bison/images/bison.jpgPřed hliněným párem bizonů (nejstarším sousoším na světě) v jeskyni Tuc d´Audoubert se konávaly slavnosti kultu plodnosti, jichž se společně účastnili dospívající chlapci i dívky: stopy, které v hliněné podlaze zanechaly nohy tančících účastníků, se dochovaly dodnes.

 

 

 

 

 

 

http://bp0.blogger.com/_AVaHunrXCMo/RnaToY7r8pI/AAAAAAAABi8/Z1x5SJLXFn0/s400/La+Grand+Plafond.jpgKresby v jeskyni Rouffignac

 

     Mezi paleolitickými soškami žen (venušemi) vynikají Venuše willendorfská a věstonická. První z nich byla vyrobena z vápence a nalezena v Dolních Rakousích. Druhou objevili v roce 1925 v odkrytém pravěkém táboře lovců mamutů u Dolních Věstonic pod jihomoravskými Pavlovskými vrchy. Tamější umělec (snad šaman) ji vytvaroval z hliněné směsi a vypálil ji v peci. Vzniklo tak drobné (11,5 cm vysoké), ale významné dílo, které zároveň společně s několika zvířecími figurkami od téhož autora tvoří skupinu nejstarších keramických výtvorů na světě (z doby zhruba 25 000 let př. Kr.).

 

http://www.slovacko.cz/photo/2043/download/preview320Věstonická venuše

 

     Shrnutí:

     Paleolitický člověk dnešního typu byl zřejmě prvním (výtvarným) umělcem. Dochovaly se jeho jeskynní malby, rytiny na kostech a drobné plastiky. Nejvíce pravěkých jeskynních výtvarných galerií (Altamira, Lascaux aj.) se nachází v krajích blízko francouzsko-španělské hranice. Mezi lokalitami s pravěkou sochařskou tvorbou zaujímají významné místo jihomoravské Dolní Věstonice (Věstonická venuše).

 

     Otázky a úlohy:

     1. Pokuste se porovnat díla pravěkých umělců se stylem dnešní výtvarné tvorby. Najdete nějaké shodné rysy?

     2. Odhadněte, proč právě na místě dnešních Dolních Věstonic vznikl tábor lovců mamutů.

     3. Které ještě jiné umělecké výtvory kromě Věstonické Venuše jsou z paleolitu v Českých zemích známy? Najděte jejich fotografie a připojte základní informace o místech nálezu, použitém materiálu atd. 

 

     Výběr z odborné literatury: Jan Jelínek: Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha 1977. José Pijoan: Dějiny umění. 1 – 10. Praha 1987 – 1991. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura:  Karel Čapek: Kniha apokryfů (1932, soubor povídek).  Eduard Štorch: Lovci mamutů (1918, rozšířeno 1937, kniha pro mládež). Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli (1960, britská humoristická knížka). Film: Cesta do pravěku (Československo, 1955, režie Karel Zeman, hrají Vladimír Bejval, Petr Herrmann, Josef Lukáš aj.). Boj o oheň (Francie / Kanada, 1981, režie Jean-Jacques Annaud, hrají Everett McGill, Ron Perlman, Rae Dawn Chongová aj.).